sobota 30. prosince 2023

 

Svátek Svaté rodiny B 2023

  

 

1.ČTENÍ Gn 15, 1-6; 21, 1-3 


Čtení z první knihy Mojžíšovy. 


   Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká." 
   Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu." 
   Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit." 
   Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat! " - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. 
   Hospodin navštívil Sáru, jak slíbil, a splnil Sáře dané slovo. Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, jak to Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.



Žl 105 (104), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 7a. 8a 
Odp.: Hospodin sám je náš Bůh, pamatuje věčně na svoji smlouvu. 

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno, hlásejte mezi národy jeho díla. Zpívejte mu, hrejte mu, vypravujte o všech jeho divech! 
Odp. 
Honoste se jeho svatým jménem, ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina! Uvažujte o Hospodinu a jeho moci, stále hledejte jeho tvář! 
Odp. 
Pamatujte na divy, které učinil, na jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomstvo Abraháma, jeho služebníka, synové Jakuba, jeho vyvoleného! 
Odp. 
Pamatuje věčně na svoji smlouvu, na slib, který ustanovil pro tisíc pokolení, na smlouvu, kterou sjednal s Abrahámem, na svou přísahu Izákovi. 
Odp. 



2. ČTENÍ Žid 11, 8. 11-12. 17-19 


Čtení z listu Židům.

 
Bratři a sestry! 
    Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz. 



EVANGELIUM Lk 2,22-40 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 


   Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. 
   Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.” 
   Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. 
   Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 
_____________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

Milé děti,

Těšily jste se na Štědrý večer a na dárky od Ježíška? A když jste je dostaly, měly jste z nich radost, nebo jste byly spíš zklamané?

V dnešním evangeliu jsou dva lidé, kteří se hodně těšili, hodně dlouho čekali; ale pak měli opravdu velkou radost. Je to Simeon a Anna. Když Simeon vidí malého Ježíše, říká něco, co bychom mohli v současném jazyce říct asi takhle: Hospodine, teď už můžu klidně umřít, protože nic lepšího mne v životě už stejně nepotká. Protože teď jsi nám dal Spasitele, na kterého jsem já a Anna a celý náš národ tak dlouho čekali.  


Milí bratři a sestry,

Možná se nám při příležitosti dnešního svátku jako první vybaví typické idylické vyobrazení Svaté rodiny na svatých obrázcích, starých dvě stě nebo maximálně sto let: Josef ve své nazaretské truhlářské dílně (často plné moderního nářadí, jako rámová pila nebo hoblík, které v jeho době ještě nemohly existovat) pilně pracuje, malý Ježíš mu pomáhá a přitom se učí Josefovu řemeslu – a kousek stranou koná Matka Boží tiše a nenápadně své domácí práce, například přede u kolovrátku. Spíš než o reálné zobrazení Svaté rodiny jde jistě o idealizovaný portrét středostavovské venkovské domácnosti druhé půle devatenáctého století.

Písmo svaté ale o žádné nazaretské idylce nehovoří. Marek a Jan zcela o Ježíšově dětství mlčí. Matouš zmiňuje nejprve Josefovo dilema tváří v tvář své těhotné snoubence, poté betlémskou návštěvu tří mudrců od Východu, pak útěk před Herodem do Egypta a později návrat do Nazareta. Lukáš zase hovoří o namáhavé cestě Svaté rodiny do Betléma kvůli sčítání lidu a o narození Ježíše ve stáji, protože jinde se pro Josefa a těhotnou Marii nenašlo místo. Na závěr vyprávění o Ježíšově dětství najdeme u Lukáše dvě epizody odehrávající se v jeruzalémském chrámu: jednak tu z dnešního evangelia, a pak ještě perikopu o tom, jak se dvanáctiletý Ježíš svým rodičům ztratil a oni ho až po třech dnech našli právě v chrámu.

Idylku svatých obrázků může vzdáleně připomínat snad jen zmínka z konce dnešního evangelia: Svatá rodina se vrátila do Nazareta a malý Ježíš rostl a sílil, byl plný moudrosti a milost Boží byla s ním. To, o čem obě dvě evangelia v souvislosti se Svatou rodinou hovoří daleko nejvíce, je něco úplně jiného: Josef s Marií a později s malým Ježíšem jsou neustále na cestě, neustále musejí čelit nejistotě, neustále musí v holé důvěře v Hospodina překonávat překážky, neustále mají kvůli svému výjimečnému dítěti problémy. Simeon to všechno v dnešním úryvku shrnuje do několika slov: nejdříve se sice raduje, že se na sklonku svého života přece jen setkal se slíbeným Mesiášem, na kterého spolu se svým národem tak dlouho čekal. Jenomže pak jedním dechem dodává: On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat. A jeho matce předpoví, že její duši pronikne meč.

Tento biblický obraz Svaté rodiny je mnohem realističtější a nám mnohem bližší než ony staré barvotiskové svaté obrázky. Ukazuje vztahy v rodině jako dynamickou skutečnost, jako cosi, co se vyvíjí, co musí stále čelit různým větším či menším úskalím; jako cosi, co je zároveň nesmírně cenné a důležité, ale také velice křehké. Jak píše otec Vojtěch Kodet v poslední meditaci z jeho – teď již loňského – stolního kalendáře: Josef, Maria a jejich neobyčejný syn nemají skoro nic – ale mají jeden druhého a důvěru v Hospodina. A to jim stačí k tomu, aby dobře prožili svůj společný příběh, aby dokázali ve všech zkouškách obstát.

sobota 23. prosince 2023

 

Slavnost Narození Páně, ve dne  - 2023


 


1. ČTENÍ  Iz 52,7-10

 

Čtení z knihy proroka Izajáše.

 

Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!



 

ŽALM 98

 

Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

 

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. 

Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene. 

Odp.

Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost.  Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu. 

Odp.

Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. 

Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte! 

Odp.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, 

za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!

Odp.

 


 

     2. ČTENÍ  Žid 1,1-6

 

Čtení z listu Židům.

 

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

 

 


EVANGELIUM Jan 1,1-18

 

Začátek evangelia podle Jana.

 

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.


_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, hned dvakrát se v dnešních čteních hovoří o tom, že když chceme poznat, jaký je Bůh, tak se máme dívat na to, jaký je Pán Ježíš. V listu Židům se říká, že Ježíš je odlesk Boží slávy a výrazná podoba jeho podstaty – v řečtině je tam slůvko typós, což je něco jako otisk pečeti nebo razidla, kterým se dělají mince: obrázek, který je na nich se přesně otiskne do vosku nebo do kovu. A evangelista Jan zase říká, že Boha sice nikdo neviděl, ale kdo zná Pána Ježíše, ten ví, jaký Bůh je – protože Ježíš nám to ‚vysvětlil‘.

A jak můžeme nejlíp Pána Ježíše poznat? Tak, že budeme číst evangelia, ve kterých je popsáno to, jak žil, jak přemýšlel a jak učil lidi. Jeden velký světec raného křesťanství, svatý Jeroným, jednou napsal, že kdo nezná Písmo svaté, ten nezná Krista. A tak když budeme Písmo svaté dobře znát, budeme taky vědět, jaký Pán Ježíš je – a jaký je Jeho a náš Otec.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelní čtení – z takzvaného Prologu evangelia podle Jana – neříká nic o betlémské jeskyni, o pastýřích, hvězdě ani o třech mudrcích od Východu. A jakkoli máme tyto všechny skutečnosti nerozlučně s oslavou křesťanských Vánoc spojené, přesto pro to, co nyní slavíme, nejsou tím nejpodstatnějším. O tom, co je jádrem křesťanských Vánoc, promlouvá nejvíce právě dnešní Janův text: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Světlo svítí v temnotách a tma je nepohltila.

A právě o letošních Vánocích je třeba nechat tato slova vstoupit do našeho srdce mnohem intenzívněji než jindy. Tváří v tvář strašlivému činu, který se stal před čtyřmi dny, nás totiž mohou napadat úplně jiné myšlenky: že temnota, alespoň v určitých chvílích, má nad světlem velmi navrch, že Bůh je daleko, když něco takového mohl dopustit.

Stalo se mi, milí bratři a sestry, že jsem se - se svou zasádrovanou nohou a nuceným pobytem doma - až příliš začetl ve čtvrtek a v pátek do čtení různých zpráv a komentářů na Internetu. A pokud se Vám stalo něco podobného, možná jste z toho měli i podobný zvláštní pocit jako já: pocit, že svět vlastně není dobré místo a člověk není dobrý tvor, že proti temným hlubinám dřímajícím v člověku nemá žádné dobro dlouhodobě šanci; ba dokonce že dobro, slušnost a láska jsou jen tenounká venkovní fasáda - a ta že praskne a opadá, když temnota dřímající v nitru člověka z nějakého důvodu vyvře; asi tak, jako se nedávno otevřela pevná zem u islandského Grindavíku a láva se vylila z hlubin na povrch.

Dnešní slovo svatého Jana Evangelisty se může v záplavě jiných slov a obrazů, jež jsou v těchto dnech kolem nás, jevit jako beznadějně slabé. Ale přesto věříme, že je to opravdu Boží slovo, plné života a síly, že to není iluze, ani pohádka, ani zbožné přání. Bůh není vzdálený, je blízký, protože slovo se stalo tělem. A světlo je silnější než temnota.

 4. neděle adventní B 2023 


1. ČTENÍ 2 Sam 7, 1-5. 8b-12. 14a. 16

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: "Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten."
   Nátan odpověděl králi: "Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!"
   Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu po-koj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě.
   Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem.
   Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy."



Žl 89 (88), 2-3. 4-5. 27+29 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost." Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Smlouvu jsem sjednal se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Na věky zajistím tvůj rod a tvůj trůn zbuduji na všechna pokolení.
Odp.
On mě bude vzývat: Ty jsi můj otec, můj Bůh a skála mé spásy. Navěky mu zachovám svou milost, má smlouva s ním platit nepřestane.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 16, 25-27

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Bůh vás může utvrdit, (abyste žili) podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal, a podle kázání o Ježíši Kristu. Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale dnes je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly.
   A proto Bohu, který jediný je moudrý, bud skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.



EVANGELIUM Lk 1, 26-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria.
   Anděl k ní vešel a řekl: "Bud' zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat.
   Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce."
   Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova."
   A anděl od ní odešel.

___________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Můžeme si všimnout, jakým způsobem anděl zvěstuje Marii to, že bude Ježíšovou maminkou: neříká jí Pán Bůh tak rozhodl a basta – to už by pak nebylo její svobodné rozhodnutí. Jenom jí říká – v trochu upravené podobě – tohle: Maria, Bůh Tě má rád, a když řekneš Ano, tak se stanou opravdu velké a krásné věci.

 

Milí bratři a sestry,

V evangeliu o zvěstování Panně Marii jsme svědky počátku Mariina povolání být matkou Spasitele. Vždycky, když si připomínáme tajemství Mariina neposkvrněného početí, myslíme na to, že Bůh dal Marii už předem zvláštní milost, aby svobodně vyslovila své Ano Božímu plánu s ní. Nicméně z dnešního evangelia vyplývá i to, že Marii k tomuto jejímu přitakání disponovala i slova, která jí anděl řekl. To, co z úst Gabriele Maria slyší, jí pomáhá odložit veškerý strach a pochybnosti, které může mít - a také opravdu má: Ona se velmi polekala…Jak se to stane, vždyť nežiji s mužem?

Boží slovo, předané Marii prostřednictvím Božího posla, není ani trochu autoritativní. Bůh nechává Marii prostor pro zcela svobodné rozhodnutí, neříká nic ve smyslu Bůh rozhodl a basta…To první, co Maria slyší, je povzbuzení: Buď zdráva, milostiplná, Pán s Tebou. Přídavnému jménu kecharitoméné, milostiplná či milostí zahrnutá, můžeme jistě rozumět ve smyslu již zmíněné zvláštní milosti Mariina neposkvrněného početí; lze to však chápat i v širším smyslu, který platí nejen pro Marii: Jsi zahrnutá Boží láskou, Bůh je Ti nablízku.

Smysl všech dalších slov, která Maria slyší, je pak - jednoduše řečeno - tento: Neboj se, protože na Tobě je jen to, aby ses Bohu otevřela; On už se postará o to ostatní, On bude tím, který vykoná velké a úžasné věci. Vždyť jeden z Jeho mocných činů se již uskutečnil na Tvé příbuzné Alžbětě, můžeš se o tom sama přesvědčit. A když Maria slyší všechna tato slova, může pak říci své Ano svobodně a radostně.

Boží slovo, předané andělem Marii, je zároveň univerzální slovo pro všechny, kteří mají učinit nějaké zásadní životní rozhodnutí ohledně nasměrování svého života a ptají se, jaká je Boží vůle. Zároveň toto slovo povzbuzuje a dává sílu všem, kteří již nějaké takové zásadní rozhodnutí učinili - aby v něm vytrvali a rostli v lásce. Právě když přicházejí pokušení věci vzdávat, je třeba s k tomuto slovu stále vracet: Člověče, neboj se, já Tě mám rád, stojím při Tobě, dám Ti dost síly; když mi své problémy v důvěře odevzdáš, já se postarám, protože jsem Bůh, který koná zázraky.

A věřím, milí bratři a sestry, že právě tak je tomu nejen ve vztahu k našim konkrétním křesťanským povoláním - ať již žijeme v manželství, kněžství nebo formou zasvěceného života - ale i obecněji s naším základním povoláním žít dobře svůj lidský život v místě a době, v níž právě jsme. Můžeme totiž mít velké pokušení myslet si - třeba tváří v tvář čtvrteční tragédii v Praze - že svět je čím dál tím horší, že se rozmáhá zlo, rozdělení, primitivní materialismus. Můžeme mít velké pokušení - řečeno s Dostojevského Ivanem Karamazovem  - chtít vrátit Bohu vstupenku do tohoto světa; nebo se nostalgicky ohlížet zpět, do údajně starých dobrých časů. Ale slovo, které je zvěstováno Marii, platí stále, v každé době: Neboj se, člověče, Bůh Tě má rád a jeho moc je větší, než všechno ostatní.

sobota 16. prosince 2023

 

Krátké zamyšlení nad texty dnešní neděle (3. adventní, cyklus B)


EVANGELIUM Jan 1, 6-8. 19-28

Slova svatého evangelia podle Jana.

  Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?" Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš."Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?" Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.

------------------------------------------------------------------------------------------

Italský jezuita a biblista Silvano Fausti nazval Jana Křtitele člověkem, který je zcela existenčně vykloněný mimo sebe. V dnešním evangeliu je to velmi dobře patrné. Jan Křtitel se celou svou osobou vztahuje k Božímu království, přicházejícímu v Ježíšově osobě. Nic si nenechává pro sebe, nechce ani trochu slávy nebo vážnosti, kterou by si mohl snad svým prorockým posláním vysloužit. Sám není světlem, svědčí o Světle. Je jen hlasem, skrze který přichází Slovo. Podobný silný text je v evangeliu podle Jana o něco dále, ve třetí kapitole: Jan Křtitel v něm navazuje na svou řeč z dnešního evangelia: Vy sami mi musíte dosvědčit, že jsem řekl: 'Já nejsem Mesiáš, jsem poslán před ním.' Ženich je ten, kdo má nevěstu; ale přítel ženichův, který je s ním a slyší ho, srdečně se raduje z ženichova hlasu. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.

Je to poselství zcela odlišné od toho, co zažíváme v atmosféře současné doby: Jan je antityp seberealizace, antityp jakéhokoli posilování vlastního ega a touhy po bezbřehé svobodě, slávě a nezávislosti na nikom a ničem. Antityp životního směřování, v jehož optice jsou sebeumenšení, závislost a služba komukoli vlastně neslušná slova.

Ano, je možné prožívat všechny tři tyto postoje nezdravým a pokřiveným způsobem - sebeumenšení jako výraz pocitu vlastní bezcennosti, závislost jako neschopnost žít dospělý život se zodpovědností za vlastní rozhodnutí a službu jako otroctví. Jenže vše se úplně mění, když se jedná o sebeumenšení, závislost a službu z opravdové lásky. Pak se z těchto skutečností stávají autentické hodnoty, jež tvoří společenství; hodnoty, které jsou zárodkem přicházejícího Božího království.

sobota 9. prosince 2023


Krátké zamyšlení nad texty dnešní neděle (2. adventní, cyklus B)

V dnešním Božím slově se často zmiňují obrazy krajiny. V prvním čtení  vyzývá prorok Izajáš: Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou!  A v evangeliu vyzývá svatý Jan Křtitel k připravení cesty a vyrovnání stezek, aby mohl přijít Pán.

 V těchto slovech můžeme vidět zobrazení lidské duše právě jako krajiny, jako světa v malém. Souvislost je jasné také ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak na nás účinkuje například pohled na širé moře nebo na horský hřeben - že krajina nějak naše nitro oslovuje, že působí určitou náladu, všechno to, co zvlášť citlivě vnímají umělci. Projevuje se zde jakási spřízněnost mezi tím, co vidíme,  a tím, co vnímáme uvnitř sebe, příbuzenství mezi vnější a vnitřní krajinou.

 Dnešní Boží slovo tuto vnitřní krajinu popisuje jako místo setkání Boha s člověkem, ke kterému je třeba dojít po připravené cestě. Ta vede oběma směry; člověk má jít vstříc Bohu a Bůh vychází vstříc člověku. A tato cesta má být co nejpřímější a nejkratší. Hory a údolí, hrboly na cestě a všechny ostatní překážky jsou obrazy překážek našeho duchovního života. Všeho, co nám ubírá sílu, co cestu prodlužuje, co nás nutí ke zbytečným zacházkám a co nám brání na cestě vidět horizont. Jistě nám při slově hory přijde na mysl naše pýcha a soběstačnost, pocit, že Boha vlastně nepotřebuji - a při slově údolí zase ono údolí šeré smrti, o kterém zpívá žalm 23 - obraz zoufalství někoho, kdo nezvládá život, kdo kvůli svému trápení pochybuje o Boží dobrotě a smyslu všeho.

 Svatý Jan Křtitel nás dnes důrazně žádá, abychom toto vše vyrovnali a přichystali tak rovnou  cestu k setkání s přicházejícím Ježíšem. Jenže právě v obrazech hor a údolí se naprosto jasně projevuje velikost tohoto úkolu, která nám může vzít odvahu. Je to cosi, co je daleko nad naše síly. Pokud si odmyslíme megalomanské zásahy do krajiny, které se dějí v poslední době třeba v Číně, kdo by mohl zasypat údolí nebo srovnat horu? Každý, kdo se svými vnitřními horami a údolími bojuje, nakonec zjistí, že to není dost dobře možné. Léta se snažíme překonat své chyby, tušíme, že kdyby nám nebránilo to či ono, budeme Bohu mnohem blíže, budeme mít pevnější víru a dokonalejší lásku, budeme o něco svatější. A ono pořád nic.

 Jenže nejde o to, jestli se nám to může dokonale podařit nebo ne. Jde o snahu stále znovu se do tohoto díla pouštět. To, co můžeme k Bohu ujít my, je nepatrný zlomeček cesty, zbytek musí ujít On. On musí vyrovnat hory a údolí - a víme, že přichází i hornatou krajinou, protože po setkání s člověkem touží. Ale tím, že jdeme a že se snažíme srovnávat cestu i my, mu dokazujeme, že je stále přítomná také naše touha po setkání. 

sobota 2. prosince 2023


Milí farníci a ostatní čtenáři,

Po dobu mého nefungování, zaviněného zlomeným kotníkem, budu zde místo kázání publikovat krátká zamyšlení nad texty aktuální neděle.


1. neděle adventní, cyklus B:

Čeká nás začátek adventu a mši svatou budeme zahajovat zpěvem rorátů. Jejich název pochází z textu čtyřicáté páté kapitoly knihy proroka Izajáše: Rosu dejte nebesa shůry, a oblakové dštěte Spravedlivého (Rorate coeli de super et nubes pluant iustum). Podobné toužebné volání nalezneme i v prvním čtení z letošní 1. neděle adventní, v Izajášově šedesáté třetí kapitole: Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!....Zvadli jsme všichni jako listí, nepravost nás unášela jako vítr.

Je dobré biblickým obratům jako rosa z nebe, nebo protržená/otevřená/zavřená nebesa porozumět na základě jiných míst v Písmu. Na pomoc si můžeme vzít například starozákonní ‚malé‘ proroky Agea a Zachariáše: ti působili v době, kdy se Boží lid Izraele vrátil po Kýrově ediktu roku 520 před Kristem z babylónského zajetí. Jeruzalémský chrám byl zpustošen a proroci vyzývali k jeho rychlé opravě a k zahájení obětí. A slibují pak požehnání z nebe ve formě vláhy, která přinese kýženou úrodu: v první kapitole u Agea je například toto: Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo. Co přinesete domů, já rozvěji. Proč se to děje? je výrok Hospodina zástupů. Protože můj dům je v troskách, zatímco vy se staráte každý jen o svůj dům. Proto nebe nad vámi zadrželo rosu a země zadržela svoji úrodu. A v osmé kapitole proroka Zachariáše opět, tentokrát pozitivně: Vzejde setba pokoje: vinná réva vydá své plody, země svou úrodu a nebesa svou rosu. To všechno dám jako dědictví pozůstatku tohoto lidu.

Už v Novém Zákoně, ve čtvrté kapitole evangelia podle Lukáše Ježíš hovoří ke svým krajanům v nazaretské synagoze: Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do v zemi sidonské.

Adventní čas - a zvlášť začátek toho letošního, s přívaly sněhu - v našem podnebném pásu nemáme spojený s nedostatkem vláhy, ale texty rorátních zpěvů jsou právě o tomhle. Pro národ žijící v polopoušti či v poušti znamenala voda z nebe úrodu, a tím život. Zavřené nebe znamenalo žízeň, hlad, smrt.

Může nás to vést k adventnímu zamyšlení: očekávám ještě ve svém životě toužebně (v jakémkoli aspektu života) Boží spásu? Vnímám, že v něčem mám žízeň a hlad, kterou lidskými prostředky nelze uhasit?

sobota 25. listopadu 2023

 

Slavnost Ježíše Krista Krále A 2023



1. ČTENÍ Ez 34,11-12.15-17

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Hospodin:
    "Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.
    Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek - praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.
    Co se pak týká vás, moje stádo - tak praví Pán, Hospodin - budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly."




Žl 23 (22), 1-2a.2b-3.5.6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách.
Odp.
Vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,20-26.28

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil.
    On totiž musí kralovat, 'dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. jako poslední nepřátel bude pak zničena smrt. A až mu bude všecko podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu to všecko podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.



EVANGELIUM Mt 25,31-46

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici.
    Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.'
    Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?'
    Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.'
    Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.'
    Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'
    On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'
    A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."

_______________________________________________________ 

Slůvko pro děti

Milé děti,

 Dneska je slavnost Ježíše Krista Krále, a tak bychom čekali, že v biblických postavičkách bude Pán Ježíš na nějakém trůnu, s korunou na hlavě a s žezlem. Jenže on je tady zobrazený tak, jak ho dobře známe – jako pastýř, který se stará o své ovečky. Pán Ježíš je úplně jiný král, než ti ostatní, kteří mají nějakou moc ( dneska už to většinou nejsou králové, ale třeba prezidenti, nebo předsedové vlád, nebo tak něco). Žádný lidský král (nebo prezident, nebo předseda vlády) nemůže dobře znát všechny lidi, kterým vládne, i kdyby chtěl – prostě to lidsky není možné. A i kdyby je znal, tak je nemůže mít rád všechny stejně. Pán Ježíš ale zná všechny lidi - a všechny má stejně rád.


Milí bratři a sestry,

Nejdůležitější text ze stolu dnešního Božího slova je jistě scéna posledního soudu z Matoušova evangelia. Je ale důležité, abychom kvůli pozornosti vůči dnešnímu evangeliu nepřeslechli i poselství prvního čtení a žalmu. Ty totiž uvádějí scénu posledního soudu do kontextu. Bez nich bychom mohli snadno pochopit pětadvacátou kapitolu Matoušova evangelia jen jako morální imperativ; nebo jako seznam podmínek, které je nutno splnit, abychom se dostali do nebe.

 Dalo by se říci, že dnešní evangelium začíná tam, kde končí první čtení. Poslední věta z dnešního úryvku knihy proroka Ezechiele je tato: Co se pak týká vás, moje stádo - tak praví Pán, Hospodin - budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly. Ježíš právě zde navazuje: Syn člověka, až přijde ve slávě, oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. V prvním čtení je však důležité to, co tomuto soudu předchází. Je to láskyplná a důsledná péče pastýře o své stádo. Pastýř své ovečky odvádí z nebezpečných míst tam, kde je bezpečí, hledá ztracené, uzdravuje zraněné, posiluje slabé. Nejprve se stará a pečuje – a až potom soudí.

 Žalm 23 je pak vyznáním někoho, kdo tuto lásku a péči pastýře opravdu zakouší a vnímá, kdo se z ní raduje, kdo jasně vidí všechna dobra, která z ní pro jeho život vyplývají. Hospodinova láska a péče žalmistovi stačí, nic dalšího už ke štěstí nemá zapotřebí. Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

 Scéna posledního soudu z dnešního evangelia nám říká, že na konci času budeme souzeni z činné lásky vůči druhým lidem. Ale pokud člověk sám nezakouší, že je milován, je takové prokazování skutků lásky vůči druhým velice nesnadné. To, že nám někdo dělá dobrý skutek z povinnosti, ale sám nezakouší to, že je milován, zpravidla snadno poznáme. Určitě jste, milí bratři a sestry, někdy v životě zažili, že vám někdo pomohl a posloužil, jenže jsme u toho cítili onen zvláštní postoj jakési zahořklosti a nevyřčené výčitky: Já se pořád obětuju, ale nikdo mi za to není vděčný. Jestliže sami máme darovat druhým lásku - ne proto, že se to musí, ale s radostí a pro lásku samotnou – musíme sami zakoušet, že jsme milováni. Musíme sami čerpat, abychom mohli dávat dál.

Vyvolení po Ježíšově pravici se ve scéně posledního soudu diví, že když někomu pomohli, byl to vlastně On sám. Možná nevěděli, že Pán je v každém potřebném přítomný. Možná ale, že to věděli, ale že v onu chvíli, kdy poskytli druhému člověku trochu lásky a pomoci, na to vlastně nemysleli. Prostě poskytli lásku pro lásku, dobro pro dobro - ne proto, že se to má, nebo že v onom potřebném je Ježíš, který se mi v budoucnu odmění. Šířili kolem sebe dobro a lásku, protože sami věděli, jaké je to být milován. Dávali život, protože si byli vědomi, že oni sami jej mají od Hospodina v plnosti.

sobota 18. listopadu 2023

 

33. neděle v mezidobí A 2023



1. ČTENÍ Př 31,10-13.19-20.30-31

Čtení z knihy Přísloví.

    Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou.
    Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.



Žl 128 (127), 1-2.3.4-5 Odp.: 1a
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.



2. ČTENÍ 1Sol 5,1-6

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

   Co se týká času a chvíle (příchodu Páně), není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci.
    Až budou lidé říkat: "Je pokoj a bezpečí", tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci jim uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo!
    Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.



EVANGELIUM Mt 25,14-30

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl.
    Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: 'Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.'
    Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: 'Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.'
    Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.'
    Pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'

_________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Milé děti,

Svatý Pavel ve dnešním druhém čtení z listu Soluňanům hovoří o druhém příchodu Pána Ježíše - o konečném příchodu Jeho království pravdy a lásky. Pavel v téhle souvislosti říká, abychom byli bdělí. Znamená to tedy, že máme všeho nechat a čekat, jestli náhodou zítra nebude konec světa? Rozhodně ne! Protože Boží království k nám určitým způsobem přichází každý den. A nejen to: my ho máme Pánu Ježíši každý den pomáhat uskutečňovat. Můžeme ovlivnit to, jestli přijde dříve nebo později. A čím? Tím, že budeme do našeho zraněného a nemocného světa přinášet jeho lásku, každý z nás tak, jak umí. Možná právě tohle je ta bdělost, o které svatý Pavel mluví.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešních liturgických čteních najdeme dva protikladné typy: řádnou ženu z knihy Přísloví a služebníka s jednou hřivnou z Ježíšova podobenství. V těchto protikladech nejde ani tak o píli na jedné a o lenost na druhé straně, ale o vnitřní přístup ke skutečnosti.

Možná nejdůležitější výrok o řádné ženě, který v prvním čtení najdeme, není výčet jejích různých aktivit, ale slova ve verši 13: Pracuje radostnou rukou. Různé nuance této věty můžeme pochopit, když se podíváme na stejné místo v jiných překladech: Kralická Bible překládá dělá šťastně rukama svýma, ekumenický překlad zase pracuje s chutí vlastníma rukama. Můžeme v tom zahlédnout atmosféru určité lehkosti a radosti z práce, asi jako když děláme něco, co nás hodně baví, i když to zároveň může být namáhavé.

V podobenství o hřivnách v podobně radostné atmosféře probíhá účtování s prvními dvěma služebníky, s těmi, jimž bylo svěřeno pět a dvě hřivny. Oba dva prezentují výsledky svého podnikání s radostí a s vědomím dobře vykonaného úkolu - a jsou pak svým pánem pozváni k radostné oslavě: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.'

Vnitřní naladění onoho třetího služebníka se naplno vyjevuje v jeho řeči, se kterou vrací svému pánu svou jednu ukrytou hřivnu: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.'

Služebník s jednou hřivnou nebyl možná až tak úplně líný; jen byl ve svém nitru ovládnut naprosto negativními emocemi. Zaprvé si o svém pánu udělal zcela falešnou představu; viděl ho jako tvrdého člověka, vyžadujícího od svých služebníků nemožné, výkon, kterého nemohou být schopni: sklízíš, kde jsi nezasel, sbíráš, kde jsi nerozsypal. Když se ovšem podíváme na začátek podobenství, uvidíme, že pán dal hřivny do správy každému ze služebníků podle jeho schopností.

Další vnitřní pocity služebníka s jednou hřivnou si můžeme snadno domyslet: možná záviděl svým dvěma spoluslužebníkům, že jim pán dal větší důvěru než jemu, asi měl pocity méněcennosti a nedůvěřoval si; a hlavně byl paralyzován strachem – nechtěl se pouštět do žádného podnikání, aby náhodou nepřišel ještě i o tu jedinou hřivnu, kterou dostal.

A přece - ten příběh mohl dopadnout i pro tohoto posledního služebníka dobře. Směl si nevěřit, směl mít pocity méněcennosti a strachu - ale jeho zásadní chyba byla, že nakonec neuvěřil v pánovu dobrotu a milosrdenství. Mohl říci: Pane, odpusť, že jsem ze strachu a z nedůvěry k tobě hřivnu zakopal. Pak by se mohl jít radovat se svým pánem jako ti ostatní dva; mohl by také zakusit uzdravení svého strachu a pocitu méněcennosti, a příště by jeho zacházení se svěřenou hřivnou bylo jistě mnohem lepší. Jenže poslední věta onoho služebníka zní Tu máš, co ti patří. Je to výraz toho, že už nechce se svým pánem mít nic společného, že už mu nic nedluží a nic od něj taky už nechce. Proto také končí špatně - ne proto, že by ho pán za tento jeho postoj potrestal. Jeho vyhození ven do temnot je jen důsledek jeho svobodného rozhodnutí přetrhnout pouto vztahu se svým pánem a se všemi ostatními, kteří jsou v jeho domě.

sobota 11. listopadu 2023

 

32. neděle v mezidobí A 2023


1. ČTENÍ Mdr 6,12-16

Čtení z knihy Moudrosti.

    Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají.
    Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří.
    Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti.
    Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.


Žl 63 (62), 2.3-4.5-6.7-8 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám.
Odp.



2. ČTENÍ 1Sol 4,13-18

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

    Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví.

    Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří do té chvíle zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.



EVANGELIUM Mt 25,1-13

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly.
    Uprostřed noci se strhl křik: 'Ženich je tady! Jděte mu naproti!' Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: 'Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.' Ale prozíravé odpověděly: 'Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.'
    Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: 'Pane, pane, otevři nám!' On však odpověděl: 'Amen, pravím vám: Neznám vás.'
    Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu."

 ____________________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček vidíme pět moudrých panen, které jsou připravené s hořícími lampičkami - a pak ty nemoudré, které ještě trochu pospávají; a ty, co už jsou vzhůru, jsou trochu zmatené z toho, že nemají olej. V Kohoutovicích máme ještě jeden motiv: jedna z prozíravých družiček rozhodně odmítá prosbu té nemoudré, aby se s nimi rozdělily o olej do lampy. Co myslíte, vyřešilo by se to? Kdyby se ty moudré panny rozdělily a každá měla aspoň trochu oleje, mohly by na svatbu vejít všechny? Nebylo to od těch družiček, co měly olej, trochu sobecké? Asi ne, protože ty moudré družičky říkají: Nemůžeme se s vámi rozdělit, nezbylo by pak ani vám, ani nám.

Víte, že když někoho máme rádi, ať už hodně nebo míň hodně, tak ten náš vztah k němu nemůžeme někomu jinému jen tak darovat nebo půjčit, jako si můžete dát dárek k Vánocům nebo někomu půjčit propisku. Dokonce to nemůžeme ani vůči tomu, koho máme rádi - když on nás třeba rád nemá, tak ho nemůžeme přimět k tomu, aby měl. To, že někoho máme rádi, je jenom naše. Pán Ježíš tedy tím olejem myslí naši lásku k Němu.

 

Milí bratři a sestry,

Závěrečný Ježíšův apel z dnešního evangelia - Bděte, protože neznáte den ani hodinu - jako by předpokládal trochu jiné znění dnešního podobenství: podle toho by ony moudré panny před příchodem ženicha měly být vzhůru, zatímco ty pošetilé spát. Jenomže všech deset družiček při dlouhém čekání na ženichův příchod usnulo; asi byly z dlouhého čekání unavené, spánek přemohl všechny: ty, které měly olej, i ty, které ho neměly.

Pro pochopení toho, co nám podobenství o deseti družičkách chce vlastně říci, je myslím stěžejní jeden starozákonní text, který se ovšem v dnešních čteních nevyskytuje. Je z knihy, která představuje mystickou tvář judaismu - totiž z Písně písní, přesněji řečeno ze začátku její páté kapitoly: Spím, ale mé srdce bdí. Slyš! Můj milý klepe. Otevři mi, má sestro, moje milá, má holubičko, mé všechno!

Čtení z Písně písní se jako text pro bohoslužbu slova používá dost zřídka - snad proto, že na první poslech až příliš připomíná milostnou poezii, kterou možná původně i byla. Je vlastně celá láskyplným dialogem mezi dvojicí milujících se osob - milým a milou. Křesťanské porozumění tomuto starozákonnímu textu, v nejznámější podobě pocházející asi od svatého Bernarda z Clairvaux, vidí v onom milém Krista a v milé buď celé společenství církve, nebo jednotlivou lidskou duši.

Pro hlubší pochopení podobenství o deseti pannách je podstatný verš Spím, ale mé srdce bdí. Právě v tom je rozdíl mezi moudrými a pošetilými pannami. Zásoba oleje do lamp je symbolem onoho bdícího srdce, které je vstupenkou na svatbu - na konci pozemského příběhu každého z nás - i na konci příběhu celých dějin vesmíru a člověka, na konci času.

Nežijeme-li jako kontemplativní řeholníci v klášteře, není dost dobře možné prožívat náš život celý a zcela vědomě v Boží přítomnosti. A ani pro řeholníky a řeholnice z klášterů benediktinské tradice, ač je to jedním z hlavních úkolů jejich kontemplativního života, to není možné beze zbytku. Pokud zrovna pracují v klášterním lese, na zahradě či třeba v pivovaru (jedno belgické trapistické pivo je považováno za nejlepší na světě), musí být přece v mysli soustředěni na svou práci. Musíme myslet na běžný životní provoz - pracujeme, vychováváme děti, musíme spát, jíst a občas relaxovat, těšíme se z přítomnosti a blízkosti lidí, které máme rádi. Nemůžeme úplně celý čas našeho života prožívat jako vědomou modlitbu a vědomé spojení s Bohem. V duchovním smyslu tak podřimujeme, nebo spíme. Napadá mne příměr s chvílemi, kdy jsme večer hodně unaveni, ale ještě nemůžeme jít spát a musíme něco dodělat; pak nás přepadá mikrospánek, jsme jakoby na rozhraní mezi vědomím a nevědomím, skutečnost trochu vnímáme a trochu nevnímáme, občas chvilku zadřímáme a musíme se probudit, abychom onu nutnou práci dokončili.  

Pán s tímhle jistě počítá; ví, že s ním nemůžeme být v neustálém a intenzivním kontaktu, jaký zažíváme při hluboké a soustředěné modlitbě třeba před vystavenou Eucharistií. Jde ale o to, abychom měli i v onom spánku - či polospánku - duše bdělé srdce. Aby v nejhlubší rovině našeho bytí byla láska ke Kristu stále přítomná, i když si ji v danou chvíli nemusíme uvědomovat. Abychom měli pohotově připravený olej do lamp, abychom byli vždy připraveni je zažehnout a svítit.

sobota 4. listopadu 2023

 31. neděle v mezidobí A 2023



1. ČTENÍ Mal 1,14b-2,2b.8-10 

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

    Jsem mocný král - praví Hospodin zástupů - moje jméno je hrozné mezi národy. Nyní (platí) vám, kněží, tento příkaz: Jestliže neuposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali úctu mému jménu - praví Hospodin zástupů - stihnu vás kletbou. 
    Vy jste sešli z cesty, jste příčinou, že mnozí nedbají o Zákon, porušili jste smlouvu s Levim - praví Hospodin zástupů. Proto i já vás uvrhnu do ponížení a potupy přede vším lidem, poněvadž jste nezachovávali mé příkazy. Při udílení rad jste nebyli nestranní. Nemáme snad všichni jednoho otce? Nestvořil nás jeden Bůh? Proč jsme k sobě věrolomní, a tak znesvěcujeme smlouvu našich otců? 


Žl 131 (130),1.2.3 

Odp. 
 Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokoji.

Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými. 
Odp. 
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. 
Odp. 
Doufej, Izraeli, v Hospodina, nyní i navěky. 
Odp. 

 

2. ČTENÍ 1Sol 2,7b-9.13 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry! 
    Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili. 
    Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. 
    A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží - vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky. 



EVANGELIUM Mt 23,1-12 

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: 
    "Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, mají rádi pozdravy na ulicích a když jim lidé říkají 'Mistře'. 
    Vy však si nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel - Kristus. 
    Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Svatý Pavel děkuje Bohu za to, že soluňští křesťané uvěřili jeho kázání – přijali, že svatý Pavel káže opravdu Boží slovo, a ne něco jiného. A přijali to asi proto, že k nim Pavel byl velice dobrý a laskavý, a že si u nich sám vydělával na živobytí, aby jim nebyl na obtíž. Když jim pak kázal o dobrém Bohu, který má rád všechny lidi, snadno tomu mohli uvěřit.

 

Milí bratři a sestry,

Dalo by se dnes jistě velice snadno kázat o pokušení farizejství, které je stále živé i v církvi a hrozí nám kněžím, biskupům, i všem ostatním křesťanům. Na Ježíšova slova mají rádi zvlášť velké střapce na šatech jsem si například vzpomněl, když jsem na Internetu narazil na fotku jednoho nejmenovaného konzervativního amerického kardinála, který s oblibou nosí kardinálskou vlečku zvanou cappa magna; ta se přestala používat po druhém vatikánském koncilu, podobně jako třeba papežská tiára či papežská nosítka…

Mému srdci však bude bližší zaměřit se na dnešní žalm. Protože je kratičký, můžeme si jeho slova zopakovat: Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. Doufej, Izraeli, v Hospodina, nyní i navěky!

Žalm 131 do ostatních dnešních čtení na první poslech příliš tematicky nezapadá; jeho ozvěnu je možné najít snad jen ve druhém čtení: svatý Pavel – který jako žák rabbiho Gamaliela znal tento žalm zcela jistě nazpaměť - soluňským křesťanům připomíná, že se k nim choval tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Možná ale bude o to lépe se na něj zaměřit, aby kvůli ostatním textům neunikl naší pozornosti.

Kdosi nazval žalm 131 žalmem kontemplativní modlitby. Mám tento žalm velmi rád a je i na rubu jednoho z mých primičních obrázků – a vždycky se mi osvědčil ve chvílích, kdy jsem potřeboval nějak ukonejšit – ve chvílích jakýchkoli zmatků, strachů nebo pokušení.

Všichni víme, jak je současná situace ve světě i v naší církvi rozjitřená. Propukají válečné konflikty; máme starost o budoucnost naší planety kvůli klimatické změně; jsme svědky lavinovitého šíření dezinformací, takže se nám pravda o věcech a lidech hledá mnohem složitěji než dříve. Společnost i církev je rozdělená natolik, že jednotlivé názorové proudy se již spolu nedokáží shodnout skoro na ničem.

Věříme v dobrého Boha, který stvořil dobrý svět – a ten je dobrý stále, i když je poznamenaný lidským hříchem. Víme, že Kristus vstal z mrtvých, a že tedy konec našeho příběhu bude šťastný. Ale přesto: často se vzhledem k těmto událostem ptáme, proč to či ono Bůh dopouští? Jaký má smysl barbarské řádění teroristů z Hamásu nebo okupantů v ukrajinské Buči? Proč přitom umírají nevinné děti? A ptáme se ještě s větší naléhavostí a bolestí, když se nás nějaké zlo začne osobně a bezprostředně týkat: Proč zrovna mne postihla zákeřná nemoc? Proč mi někdo blízký a milovaný předčasně zemřel?

Máme zkušenost, že když si v modlitbě před Pánem takto vyléváme své srdce, je to jeden z nejhlubších a nejupřímnějších typů modlitby, kterého jsme schopni. Taková modlitba spontánně tryská z nejhlubších hlubin našeho bytí, takto se modlit se stává naší bytostnou potřebou. Jenže zároveň máme i jinou zkušenost: na naše naléhavé otázky zpravidla žádnou odpověď nedostaneme; Bůh nám neřekne na naše naléhavá proč žádné protože.

A tak - nakonec - vlastně jediným možným vyústěním takové naší modlitby může být to, co je obsahem dnešního žalmu: Mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči; neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými; nakonec musíme uznat a vyznat, že onen smysl událostí nedokážeme prohlédnout, že nemůžeme být jako Bůh, že nemůžeme plně poznat Jeho cesty. A hned poté: Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. Tento verš nás zve k tichému spočinutí v Boží lásce, naše srdce se usmiřuje, přijímáme skutečnost takovou, jaká je; spoléháme se na to, že Pán je přese všechno opravdu dobrý, že věci přece jen vede správným směrem, že všechno má smysl, i když nevíme jaký. A plodem takové modlitby je pak naše větší důvěra: Doufej, Izraeli, v Hospodina, nyní i navěky.