Slavnost Matky Boží Panny Marie 2022

 

 

1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

 Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

    Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám." 

Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a 
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám! 

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp. 
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp. 
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp. 

2. ČTENÍ Gal 4, 4-7  

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

 Bratři a sestry! 

   Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha. 

EVANGELIUM Lk 2, 16-21 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

     Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. 
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.
_____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve druhém čtení z listu Galaťanům je úplně nejstarší zmínka o Ježíšově mamince Marii. Svatý Pavel totiž dopis do Galácie napsal ještě předtím, než byla sepsána všechna čtyři evangelia. Ta zmínka je velice stručná – svatý Pavel jen říká, že když se naplnil čas, poslal Bůh svého syna, narozeného ze ženy. A pak ještě říká: Tak jsme byli přijati za syny. Tím nemyslí jenom syny, ale i dcery – zkrátka Boží děti. Když jsme byli pokřtění, stali jsme se vlastně Ježíšovými sourozenci. Náš společný Otec je Bůh – a Maria je nejenom Ježíšovou maminkou, ale i naší.   

 

Milí bratři a sestry,

 Návštěvě pastýřů v Betlémě předchází v evangeliu podle Lukáše andělské zvěstování: obklopí je velká záře, množství andělů zpívá Gloria. Asi i o této mimořádné zkušenosti vyprávějí pastýři v Betlémě svaté rodině a všem, kteří jsou okolo. Všichni, kteří to slyší, se tomu diví; a pastýři sami pak chválí a velebí Boha, za to, co viděli a slyšeli.

 Jako bychom v těchto verších zakoušeli koncentrovanou atmosféru českých a moravských Vánoc, kterou máme všichni rádi a která je v tento čas roku tak drahá i těm, kteří jsou křesťanské víře vzdáleni – osvětlené jesličky, zvuk zvonků, koledy, a vůbec všechno ostatní, co k tomu patří. Jako pastýři, i my se radujeme a zpíváme dobrému Bohu díky za dar spásy.

Ježíšova matka Maria je ale postavena do určitého protikladu vůči ostatním aktérům dnešního evangelia. Maria totiž nezůstává jen u údivu nebo u radosti, i když to obojí má velkou cenu. Říká se o ní: Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Podobně jako po andělově zvěstování se Maria nejprve polekala, ale pak hned uvažovala, co má ten pozdrav znamenat.

Mariin postoj k tomu, co se v jejím životě děje, je kontemplativní. Nezastavuje se u prvních dojmů, u emocí, které silné události života vždycky doprovázejí; ona o nich rozjímá. Objevuje v nich, že všemu, co se jí děje, je třeba nějak přijít na kloub, hledat smysl. Objevuje, že všechno to je Boží oslovení; způsob, kterým Bůh hledá člověka, protože ho miluje, chce být s ním a vést ho k životu.                         

Zdá se mi, milí bratři a sestry, že poslední dva roky byly pro nás přímo nabité různými emocemi, asi spíš negativními: strachem, hněvem, pocitem frustrace; a často také smutkem, i tím nejhlubším, který zažívali lidé, jimž kvůli covidu-19 zemřel někdo blízký a milovaný. Prožívání emocí patří k našemu lidství, není dost dobře možné je potlačovat. Jenže by nebylo dobře zůstávat jen u nich. Znamenalo by to žít nereflektovaný život, jenž by byl nakonec našim prožíváním emocí zcela ovlivněný a směrovaný. A to, jak všichni víme, k dobrým koncům zpravidla nevede.

Maria prožívá emoce: vůbec neodpovídá jisté nesprávné představě svatosti jako úplném překonání všech vášní, která se do křesťanství možná vkradla z platonismu či ze stoické filozofie. Při andělově zvěstování se ulekne, zažívá strach o svého dvanáctiletého synka při pouti do Jeruzaléma; v modlitbě růžence rozjímáme o Mariiných bolestech i radostech. Její život je však plodný právě tím, že zároveň to všechno uchovává v srdci a rozjímá o tom. Za vším dokáže vidět Boží oslovení, které člověka neustále zve, aby s Bohem vstoupil do dialogu lásky. Kéž nám tedy Matka vtěleného Slova vyprosí, abychom byli v nadcházejícím roce jako ona.

 

Svátek Svaté rodiny C 2021

1. ČTENÍ Sir 3,3-7.14-17a(řec.2-6.12-14)

Čteni z knihy Sirachovcovy.

   Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, smiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
   Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku.
   Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jim, když ty jsi v plné sile. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.

 

Žl 128(127),1-2.3.4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.




2. ČTENÍ Kol 3,12-21

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.




EVANGELIUM Lk 2,41-52

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho.
   Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“
   Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“
   Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.
   Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

 _________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

svatý Pavel ve svém listě křesťanům do Kolos píše celý dlouhý seznam vlastností, které by křesťan měl mít. Ale to hlavní, to, co všechno ostatní spojuje jako svorník, je láska.

 

 Milí bratři a sestry,

 Včera v noci jsme v betlémské scéně rozjímali o Ježíši jako o malém miminku, dnes ho potkáváme jako dvanáctiletého chlapce; v Ježíšově době - i později – to byl práh dospělosti; dívky se v tom věku mohly již zasnoubit.

 Když se Ježíš se svými rodiči vrací do Nazareta, Maria to vše uchovává ve svém srdci a rozvažuje o tom. V úvodu evangelia podle Lukáše se s podobným vyjádřením potkáváme ještě dvakrát: poprvé při Zvěstování, kdy se Maria velmi polekala a rozvažovala, co má andělův pozdrav znamenat. A pak ještě po odchodu betlémských pastýřů od jesliček, kdy Maria opět vše uchovávala ve svém srdci.

 Maria tedy rozjímá o událostech, které se jí v životě přihodily; rozjímá o svém zvláštním dítěti. A možná nejvíc o tom, že její syn jí nepatří, že jí byl jen svěřen, že musí být v tom, co je jeho Otce. Dnešní evangelijní scéna je jakýsi předobraz, předznamenání toho, že Ježíš brzo svůj domov v Nazaretě opustí a vydá se vlastní cestou – i když v dnešním evangeliu se ještě s rodinou vrátil do Nazareta a poslouchal je.

 V téhle souvislosti mi vytanuli na mysli všichni rodiče, kteří se mi svěřují s obavami o své dospívající či již dospělé děti, které odcházejí či již odešly z domu a žijí vlastní životy. A vzpomněl jsem si i na události ze svého vlastního života: když jsem měl koncem devadesátých let odjet na dlouhodobý pracovní pobyt do Finska, těžce to nesl můj tehdy víc už devadesátiletý dědeček, který mi v mém raném dětství víceméně nahrazoval zemřelého tatínka. Dodnes slyším jeho slova: Nikam nejezdi, máš práci tady; když odjedeš, možná už se neuvidíme, protože já brzo umřu. A když jsem po návratu rodině sdělil, že cítím povolání ke kněžství a chystám se jít do semináře, bylo to ještě mnohem víc dramatické – to, co mi tenkrát moji nejbližší říkali, zde nemohu sdělovat, protože je to příliš osobní.

 Asi je to pro vás, milí rodiče dospívajících děti, dnes mnohem obtížnější než pro dřívější generace: ještě před dvěma sty lety měly, hlavně na venkově, děti svou životní dráhu víceméně vyznačenou dopředu. Prvorozený syn dědil statek, dcera se vdala za toho, koho jí domluvili rodiče. A ještě za totality se děti mohly těžko odstěhovat dál než pár set kilometrů, zatímco dnes mohou odjet úplně kamkoli na planetě a žít tam úplně jakýmkoli způsobem života.

 V jesličkové scéně, o které jsme rozjímali včera v noci, je zvlášť patrné silné pouto mezi matkou a dítětem, mezi Marií a Ježíšem. Na fresce v Grecciu, v místě, kde ve třináctém století svatý František z Assisi vytvořil první živé jesličky, je Maria, která Ježíška kojí – což je úplně archetypální vyjádření pouta mezi matkou a dítětem, mateřské lásky, péče a intimity. Dnes již Maria rozjímá nad tím, že její syn se brzo vydá vlastní cestou, že nepatří jí, ale Otci, že mu bude muset dát svobodu, i když jí samotné kvůli tomu srdce pronikne meč, jak to předpovídá Simeon.

 Milí rodiče dospělých a dospívajících dětí, kteří možná zažíváte něco podobného: můžeme ještě společně krátce rozjímat jiný evangelní příběh, rovněž od Lukáše; podobenství o marnotratném synu, nebo lépe o milosrdném otci. To totiž odhaluje, že Bůh je ve vašich obavách o vaše děti plně s vámi, že vlastně prožívá něco podobného vůči všem lidem. Otcovo srdce, plné lásky, dává svým dětem svobodu bez podmínek. Otec nechává mladšího syna jít, dává mu svobodu; i když ho bolí, že jeho dítě, opojené pocitem bezbřehé volnosti, dělá hlouposti, které ho mohou zničit. Otec nechává dveře svého domu otevřené dokořán – a když vidí, že jeho dítě dostalo rozum a zjistilo, že doma je doma, raduje se nevýslovnou radostí.

 

 

 

 O letošní slavnosti Narození Páně budu číst pastýřský list otce biskupa Vojtěcha. Stále aktuální kázání z loňska si můžete přečíst zde.

 

4. neděle adventní C 2021

1. ČTENÍ Mich 5,1-4a

Čtení z knihy proroka Micheáše.

Toto praví Hospodin:
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“

Žl 80(79),2ac+3b.15-16.18-19 Odp.: 4
Odp.: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.




2. ČTENÍ Žd 10,5-10

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

EVANGELIUM Lk 1,39-45

 Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

________________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve scénce z biblických postaviček je setkání Marie a Alžběty – a taky malého Ježíše a Jana Křtitele, ale ty tam samozřejmě nevidíme. Maria vlastně nemusela Alžbětě nic říkat o tom, proč přišla a co se jí přihodilo – stačil jen její pozdrav a Alžběta a Jan už věděli, že přichází Spasitel. Možná to rozpoznali tak snadno, protože po tom toužili a netrpělivě to čekali; a měli proto bdělé srdce. Kéž bychom strávili zbytek adventu jako oni.

 

Milí bratři a sestry,

Maria s Ježíšem v lůně se po andělově zvěstování vydává na cestu do Ain Karim; dalo by se říci, že jde na první misijní cestu a je první apoštolkou radostné zvěsti evangelia o tom, že Mesiáš již přichází na svět. Alžběta a ještě nenarozený Jan Křtitel jsou zase obrazem toho, kdo je schopen evangelium slyšet; kdo je na ně, řekli bychom, naladěn. Představují vlastně celý lid Izraele, který dlouhá staletí čekal na Mesiáše; který už je ‚těhotný očekáváním‘, jako je Alžběta, žena pokročilého věku, těhotná Janem. K tomu, aby radostnou zvěst zaslechl a přijal, stačí opravdu maličko: Maria jen vejde a pozdraví, nemusí říkat nic víc - a Alžběta s Janem už vědí, kdo to přišel. A celé setkání se pak nese v duchu jásavé radosti.

Velmi dobře víme, že naším posláním pokřtěných a biřmovaných křesťanů je – ať už slovy nebo skutky – hlásat radostnou zvěst a svědčit o ní těm, kteří Ježíše ještě neznají. Tedy – vzhledem k dnešnímu evangeliu – napodobovat Marii. Ale možná stejně důležité je – a zvláště v tomto čase, který je nám dáno prožívat – hledět na Alžbětu s Janem a učit se od nich právě oné naladěnosti na slyšení a přijetí radostné zvěsti. Není to vůbec tak samozřejmé, jak by to první pohled mohlo vypadat.

Za téměř dva roky života s covidem-19 se mi totiž zdá, že jsme se velmi přeladili na slyšení špatných zpráv; slyšíme jich kolem sebe tolik, že už možná ani nic jiného nečekáme. Spíš než na očekávání něčeho radostného jsme nastavení na to, že zase uslyšíme o nějakém průšvihu: že přijde nějaká další mutace viru či že nám opět zavřou hranice, školy nebo restaurace.

Napadá mne v téhle souvislosti Ježíšovo podobenství o rozsévači ve třinácté kapitole evangelia podle Matouše a v něm ta zrna, která padla do trní, trní vzešlo a udusilo je. Trní je obrazem něčeho neplodného, zbytečného a otravného, co nikdo nechce mít na své zahrádce – jenže to má velkou sílu se množit a rozrůstat. Denně do naší duše padají seménka Slova, radostné zvěsti evangelia o tom, že jsme Boží milované děti a že Ježíš nás zachránil. Jenže pokud je tam zároveň trní všelijakých Jobových zvěstí, těžko se setba může ujmout, často si ji vlastně ani nevšimneme, právě proto, že jsme vnitřně nastavení slyšet něco jiného.

Učme se tedy, milí bratři a sestry, od Alžběty s Janem být na slyšení slova evangelia naladění. Ti dva čekali dobrou zprávu, čekali, že věrný Bůh splní své sliby. Byli vnitřně disponováni přijmout radostnou zvěst natolik, že Maria již nemusela skoro nic říci; stačila její pouhá přítomnost. Abychom mohli druhým lidem přinášet radostnou zprávu o Ježíši – a je to moc potřeba – musíme ji napřed sami znovu slyšet, znovu přijmout a znovu jí pevně uvěřit; přes všechny neradostné zprávy, které kolem sebe slyšíme.

 

 

3. neděle adventní C 2021

1. ČTENÍ Sof 3,14-18a

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.

  Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátku.

Iz 12,2-3.4bcd.5-6 Odp.: 6
Odp.: Plesejte a jásejte,neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.
Odp.
oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména!
Odp.
Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.
Odp.


2. ČTENÍ Flp 4,4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
   Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním.
   Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.


EVANGELIUM Lk 3,10-18

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“
   Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“
   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
    Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.

_________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Jana Křtitele se lidé ptají Co máme dělat? A on jim radí, podle toho, čím kdo je a co dělá: celníkům – tedy výběrčím daní – říká, aby nevybírali víc, než mají nařízeno, a vojákům, aby nepůsobili zbytečně násilí a spokojili se s tím, co jim za jejich službu v armádě zaplatí. Ale v biblických postavičkách máme i jedno dítě: co by asi tak Jan Křtitel řekl jemu? V evangeliích to nepíší, ale asi každý z vás, děti, ví, kde vás tlačí bota, co by bylo třeba nějak napravit nebo na čem pracovat. Stejně, jako to ví každý z nás dospělých. U někoho to může být třeba angličtina ve škole, nebo moc dlouhý čas strávený u počítačových her. Radost, kterou budeme už brzo prožívat z narození Ježíše, nám v tom může pomoci.

 

Milí bratři a sestry,

Na první poslech bychom si řekli, že přísné kázání Jana Křtitele o neuhasitelném ohni, který bude pálit plevy, se příliš ke dnešní Radostné neděli nehodí. Na konci úryvku dnešního evangelia je ale jakési shrnutí Janovy činnosti a hlásání: Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst. A jedno bez druhého by nebylo možné: Když Jan požaduje obrácení, změnu života, solidaritu s chudými a nepoužívání násilí, zároveň hlásá radostnou zvěst: Boží království je blízko; nikoli jako hrozba soudu, jehož je třeba se bát, ale jako příslib spásy, na kterou člověk dlouho čekal, ze které se raduje a na kterou se těší: kdo žije v radosti a těšení, je mnohem otevřenější k dobru, ke sdílení toho, co má, k nápravě života.

Podobný motiv zaznívá i v prvním a druhém čtení: V jásavě radostné perikopě z proroka Sofonjáše se říká: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! V Pavlově listě do Filip zase: Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. A mnoho podobných míst najdeme v Písmu svatém i jinde: když ve druhém listě Korinťanům vyzývá svatý Pavel ke sbírce na jeruzalémské křesťany, říká: Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, ne s těžkým srdcem, protože Bůh miluje radostného dárce. Můžeme si také vzpomenout na nepřijaté povolání bohatého muže, které je v různém podání ve všech třech synoptických evangeliích: když mu Ježíš říká, aby rozdal svůj majetek chudým a následoval ho, odchází smutný.

Trochu se teď opakuji, protože jsem o tomtéž hovořil již minulou neděli, ale možná bude dobré to zopakovat: smutek, beznaděj a strach v nás blokují schopnost milovat a vedou nás k sebeuzavření a ke lpění na tom, co máme. A naopak – vědomí toho, že jsme milováni, že ve všech těžkostech života je přítomný Spasitel, nám přináší radost; a tím nás otevírá vůči dobru, společenství a sdílení. Všichni, kteří přicházeli za Janem ke křtu, tohle určitě pochopili a zažili, i přes zdánlivě drsný Janův vnější vzhled a podobně drsné kázání. Jinak by se sami spontánně neptali: Co máme dělat?

 2. neděle adventní C 2021

1. ČTENÍ Bar 5,1-9

Čtení z knihy proroka Barucha.

   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas.
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští.




Žl 126(125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp. 3
Odp.: Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy.
Odp.




2. ČTENÍ Flp l,4-6.8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.




EVANGELIUM Lk 3,1-6

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“

_______________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Asi to znáte: když se nám stane něco hodně špatného a jsme moc smutní, tak se nám nic nechce; a když nám někdo třeba říká, že se máme polepšit, tak to ani nechceme slyšet. V takovou chvíli nejvíc potřebujeme, aby nás někdo ujistil, že nás má rád a že zase všechno bude dobré. Takže když nám říká v evangeliu Jan Křtitel, že máme napravit svůj život, tak k tomu potřebujeme zároveň slyšet i to, co říká v prvním čtení prorok Baruch. Třeba poslední větu:  Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští.

Milí bratři a sestry,

každý rok o druhé neděli adventní čteme v evangeliu o kázání Jana Křtitele. Jan vyzývá k nápravě života, k vyrovnání cest Pánu, který přichází. Avšak stejně pozorně potřebujeme v letošním adventu slyšet i první čtení, z knihy proroka Barucha: Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti… Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval!

Baruch, žák a písař proroka Jeremiáše, byl v první vlně zajatců, deportovaných z Jeruzaléma do Babylóna po dobytí Jeruzaléma králem Nabukadnezarem okolo roku 600 před Kristem. Jsme na počátku babylónského zajetí, které nakonec trvalo asi sedmdesát let. Pro první babylónské zajatce musela být deportace obrovský existenciální šok, a určitě byli ve velkém pokušení smutku a rezignace. Kniha proroka Barucha na svém konci, z něhož je i dnešní úryvek, přináší povzbuzení a naději: Bůh svůj vyvolený lid ani v zajetí neopouští, jeho láska je věčná. Možná nejkrásnější taková věta povzbuzení v knize Baruch je asi deset veršů před začátkem dnešního úryvku: Buď dobré mysli, Jeruzaléme, potěší tě ten, který tě povolal jménem.

Všichni z vlastní zkušenosti víme, jak je obtížné snažit se nějak napravit svůj život, když je člověk ve stavu skleslosti, beznaděje a smutku. Nic se nám pořádně nechce; snadno podléháme svým oblíbeným malým či větším neřestem, protože bláhově doufáme, že nám v zármutku přinesou aspoň drobnou úlevu či únik. A také většinou velmi prudce reagujeme na to, když nás někdo vyzývá, abychom se už konečně sebrali a něco se sebou dělali. Ve stavu sklíčenosti nás něco takového ani trochu nemotivuje, ani se nám to nechce slyšet - a často se pak ještě víc uzavřeme do sebe. To, co v takové chvíli potřebujeme nejvíc, není moralizování, ale naděje. Beze slova prvního čtení, beze slova útěchy a zaslíbení Božího potěšení bychom si při slyšení výzev Jana Křtitele k obrácení nejspíš jen pomysleli, že se to jemu, trénovanému asketovi, snadno říká…

Máme-li i v tomto už druhém zvláštním adventu připravit v našich srdcích cestu Pánu, máme-li odstranit vše, co by mu mohlo bránit přijít, musíme se napřed na jeho příchod těšit; musíme zažívat nedočkavost dítěte, které s rozzářenýma očima čeká, až se na Štědrý den rozezní zvoneček. Musíme zažívat jásavou radost z toho, že Pán chce k nám přijít, že po setkání s námi touží. A že s ním přijde velké obdarování – nejen hmotnými věcmi pod stromkem, ale hlavně nadějí a láskou.