7. neděle velikonoční C 2022 – kázání pro děti, které dnes v Brně - Žebětíně přistupují k prvnímu svatému přijímání

 ( Můžete se také vrátit ke kázání z roku 2016 zde: )

EVANGELIUM Jan 17,20-26

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
    A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.
    Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.
    Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."

______________________________________________________________________

Milé děti,

Při každé mši svaté, kterou sloužím - nebo kterou slouží každý jiný pan farář, pan kaplan nebo jakýkoli jiný kněz - používáme kousek chleba - hostii - kterou trochu pozdvihneme na oltář a pronášíme nad ní slova, která ji promění v Tělo Kristovo. V misce jsou přitom ještě menší kousky chleba, které se stávají Tělem Kristovým také. Tu velkou posvěcenou hostii potom většinou přijímám jen já sám, a ty malé přijímají ostatní - je to proto, že je nás v kostele většinou hodně, a kdybych měl proměnit jen jeden kousek chleba a pak ho lámat na malé kousky, trvalo by to moc dlouho.

Dneska ale udělám malou výjimku, jako skoro vždycky, když je první svaté přijímání. V obětním průvodu jste přinášely kousek chleba - hostii - která je větší než ta, kterou používáme při běžné nedělní mši. Na závěr mše svaté, když už ten kousek chleba nebude obyčejný chléb, ale Tělo Kristovo, ji rozlámu a každému z vás, kteří dnes přijímáte poprvé, podám jeden z těch rozlámaných kousků.

Jestli jste dnes, děti, pozorně poslouchaly slovo evangelia, tak jste si mohly všimnout, že Pán Ježíš v nich hovoří asi čtyřikrát o jednotě těch, kteří v něho věří. Když o tom mluví tak často, tak je to asi důležité. To, že mají být Ježíšovi učedníci jedno, neznamená, že by měli být jeden jako druhý. Když jsem asi před patnácti lety studoval v Římě, tak tam bylo jedno společenství budoucích kněží, kteří se snažili být jeden jako druhý - měli vždycky úplně stejné oblečení a dokonce i stejnou pěšinku ve vlasech. Když jsme je s kamarády, kteří v Římě studovali se mnou, na nějaké akci viděli, tak nám to trošku nahánělo strach: vždycky jsme vzpomněli na jeden díl filmové série Star Wars, která se jmenuje Klony útočí…

Během naší přípravy na dnešní den - a to byl skoro půlrok - jsme viděli, jak byl každý z nás šestnácti jiný. Pán Ježíš ale ví, že jsme každý jiný, a počítá s tím. Ale chce, abychom se v téhle různosti měli rádi. Abychom každému přáli stejné štěstí, jako si přejeme pro sebe. Pak to bude tak, jak si Pán Ježíš přeje. Když se budeme mít rádi, tak budeme v Něm jedno - i když zůstaneme každý jiný.

Každý budete dnes, milé děti, přijímat jeden úlomek chleba z toho, co bylo původně jedna velká hostie, proměněná v Tělo Kristovo. Znamená to, že jsme od našeho křtu v Pánu Ježíši jedno, i když jsme každý jiný. A taky to znamená, že když budeme často přijímat Pána Ježíše v Eucharistii, on nám pomůže, abychom nejen věděli, že jsme jedno, ale abychom tak taky žili. Protože žít ve vzájemné lásce, když jsme každý jiný, je velice těžké. Bez pomoci Pána Ježíše nám to nikdy moc nepůjde - ale když budeme s Ním, bude to mnohem snazší.

 

 

6. neděle velikonoční C 2022 – kázání pro děti, které dnes v Brně - Kohoutovicích přistupují k prvnímu svatému přijímání

 ( Můžete se také vrátit ke kázání z roku 2016 zde: )

EVANGELIUM Jan 14,23-29

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."

 ___________________________________________________

Milé děti, Terezko, Magdo, Ellen,

Naše společná cesta ke dnešnímu slavnostnímu dni končí.  Od ledna jsme si povídali o mnoha věcech: o tom, jak a proč Ježíš dělal své mocné skutky, jak hovořil s učedníky v podobenstvích, jak jim předal moc odpouštět hříchy, jak ustanovil Eucharistii; jak probíhá svátost smíření, jaké jsou části mše svaté. A hodně, hodně dalších věcí. Po každých dvou setkáních jste taky měly domácí úkol. A tak jste se mohly ptát, jestli si to všechno můžete zapamatovat. Možná jste si říkaly: máme tolik úkolů z matematiky, češtiny, angličtiny a dalších předmětů ve škole, a ještě k tomu se musíme učit do náboženství nebo na přípravu k přijímání…

Jeden vzdělaný, vážený a moudrý kněz, který byl z Německa a žil ve dvacátém století, člen jezuitského řádu  Karel Rahner, se jednou zamýšlel nad něčím podobným. Napsal na tohle téma jednu úvahu, která začíná těmito slovy, velice pochopitelnými i pro vás, Terezko, Magdo a Ellen: Co všechno jsem se již učil, můj Bože! Mnoho jsem se učil, protože jsem musel nebo sám chtěl. Ale výsledek toho učení je v obou případech stejný: zase jsem to zapomněl.

To, co jsme spolu probírali, možná opravdu časem zapomenete – i když, pravda, některé podstatné věci z toho byste, děti, zapomenout neměly. Ale stejně – mohli bychom se společně ptát, co tedy teď s tím… A odpovědět si na to můžeme jednou větou z dnešního evangelia. Vzkříšený Ježíš má odejít do nebeské slávy k Otci. Učedníci přemýšlejí, jaké to bude, když už s nimi Ježíš nebude tak jako předtím, když ho vlastně už neuvidí a neuslyší jeho hlas. Ale On jim říká: Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.

Duch svatý je, jednoduše řečeno, Boží láska, darovaná nám lidem. A tak je to vlastně jednoduché: když se, Terezko, Magdo a Ellen, budete snažit mít rádi Ježíše a druhé lidi, láskou, která se dokáže i něčeho pro sebe zříct, nebo udělat něco ne úplně lehkého či příjemného, jen aby ten druhý byl šťastný, tak bude všechno v pořádku - i když třeba zapomenete, kolik bylo přesně těch chlebů a ryb, které Ježíš rozmnožil, aby se lidi mohli najíst. Protože když budete mít druhé rádi, tak budete vždycky vědět to, co je důležité, a nikdy to nezapomenete. Není to jednoduché - ale když budete chodit často ke svatému přijímání, modlit se a aspoň malinko se o to snažit, tak vám - Terezko, Magdo a Ellen - Ježíš určitě pomůže, abyste takové byly.

 Nemá se to.... ale vzhledem k dnešní rodinné oslavě čtverých narozenin budu muset zítra recyklovat kázání z roku 2016.

 4. neděle velikonoční C 2022

1. ČTENÍ Sk 13,14.43-52

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii.
    Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti.
    Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči.
    Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: "Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' " Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.
    Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.

Žl 100(99),2.3.5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. nebo: Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.

2. ČTENÍ Zj 7,9.14b-17

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou.
    A jeden ze starců mi řekl: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí."

EVANGELIUM Jan 10,27-30

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl:
    "Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
    Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."  

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na scénce z biblických postaviček vidíme, jak všechny ovečky jdou za pastýřem – protože vidí, jak on sám nese tu zraněnou a vysílenou na ramenou. Tak ví, že pastýř je má rád, a že kdyby se každé z nich stalo totéž, co té jedné, tak že to udělá taky.

A pak je tam ještě ta jedna černá ovečka. Víme, co znamená, když se třeba řekne, že je někdo „černá ovce rodiny“. Je to ten, kdo nějak nezapadá; o kom si druzí myslí, že je nějak špatný, a komu se vyhýbají. Černá ovečka jde stranou těch ostatních; uvědomuje si, že není moc hodná a že ji ty druhé moc neberou. Ale jde u pastýřových nohou – protože ví, že on ji neodsoudí, že ji má stejně rád jako ty ostatní bílé.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium je možná jeden z nejkratších úryvků, které se v liturgickém roce čtou. Snad proto, že jeho poselství je hutné, že již není třeba říkat víc, že v oněch pár slovech je obsažena jedna z nejpodstatnějších skutečností našeho křesťanství: od křtu patříme Kristu navěky a nezměnitelně, a obdrželi jsme věčný život.

Možná poselství dnešního evangelia vypadá až příliš optimisticky. Jakoby Ježíš říkal, že kdo mu patří, jako by byl mimo jakékoli nebezpečí: jeho ovce nezahynou navěky a nikdo mu je nevyrve z rukou; protože jsou to vlastně ruce Otcovy a Otec je nade vším. Jenže dobře víme, že křtem nemáme žádnou jistotu spásy: kdo bere svůj křesťanský život vážně, uvědomuje si, že je to boj. Existuje tolik skutečností, které by nás chtěly z Božích rukou vyrvat a postavit nás někam úplně jinam. Je naprosto pravdivý výrok svatého Pavla z druhé kapitoly listu Filipanům: Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste byli spaseni.

Myslím, že se tento rozpor dá vyřešit tím, když si uvědomíme, že Ježíš o svých ovcích říká ještě něco víc, než že jsou jeho: Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou. Z Ježíšových rukou – a tím i z Otcových – nás nikdo nevyrve za předpokladu, že budeme slyšet Ježíšův hlas a půjdeme-li za ním. Jistě, někdy za ním spíš klopýtáme, a někdy je jeho hlas v našem srdci přehlušen tisícerem jiných hlasů. Ale jde o toto základní směřování života, které nesmíme ztratit. A je to zároveň to, co nám dává radostnou jistotu: budeme-li slyšet Ježíšův hlas a půjdeme-li za ním, on se postará, aby nás nikdo z jeho rukou nevyrval.