O 26. neděli v mezidobí nejsem ve farnosti. Můžete se vrátit k promluvě z roku 2017 zde:

 

25. neděle v mezidobí A 2020 - první přijímání dětí

1. ČTENÍ Iz 55, 6-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.



Žl 145 ( 144 ), 2-3. 8-9. 17-18 Odp.: 18a
Odp.: Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají.

Každý den tě, Bože, budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevystižná.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvary.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



ČTENÍ Flp 1, 20c-24. 27a

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. 

Bratři a sestry!
    Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
    Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.
    Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.



EVANGELIUM Mt 20,1-16a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' "

____________________________________________________________________

Milé děti,

 Dnes nastal ten velký den, kdy poprvé přijmete Pána Ježíše ve svátosti Eucharistie. A já jsem rád, že se dnes čte právě tohle evangelium o dělnících na vinici, protože nám skrze ně Pán Ježíš říká něco důležitého právě pro tuhle příležitost.

 V rámci přípravy jsme si povídali o tom, že když máme na svědomí nějaký vážný hřích - když jsme tedy s rozmyslem a bez donucení udělali něco hodně špatného – nemáme ke svatému přijímání přistoupit, dokud nejdeme předtím ke svátosti smíření. Jít ke svatému přijímání s čistým srdcem a svědomím je výraz naší úcty a lásky k Ježíši, který k nám v tom proměněném chlebě a víně přichází. Jenže v dřívějších dobách - a dost lidí to má tak asi dodnes - to někdy vypadalo, že svaté přijímání je něco, co člověk dostává vlastně za odměnu, že nespáchal žádný hřích, ani malý. Proto také lidé v dřívějších dobách nepřijímali tak často jako dnes, a většinou byli před tím vždycky u zpovědi. Mám jednu oblíbenou svatou, Terezii z Lisieux, která žila v devatenáctém století ve Francii. Ta jako děvče chtěla chodit ke svatému přijímání častěji než bylo v tu dobu obvyklé, protože po blízkosti Pána Ježíše hodně toužila; ale musel jí to dovolit kněz, ke kterému chodila ke zpovědi.

 Teď se vrátím k tomu evangeliu. Dřív jsem o něm hodně přemýšlel; myslel jsem si, že je nějaké divné, že ten pán vinice opravdu není spravedlivý, přesně tak, jak si to mysleli ti, co začali pracovat už ráno. Co myslíte, byl nespravedlivý nebo ne?  Kdyby ten peníz, ten denár byla opravdu, jak dnes říkáme, tarifní mzda, tak by asi nespravedlivý byl. Jenže mně jednoho dne došlo, že to vlastně mzda není, že je to dar. Je pravda, že chvíli na té vinici pracovali i ti poslední. Asi aby to nebylo úplně zadarmo, aby ukázali, že mají dobrou vůli a přece jen něco udělat chtějí. Ale stejně to byl dar.

 A tak je to i se svatým přijímáním. Je to taky dar z lásky, žádná odměna. Nikdo si ho nemůže zasloužit, ani kdyby chodil každou neděli na tři mše, každý den se hodinu modlil ráno i večer a byl ten nejhodnější kluk nebo děvče v celém Žebětíně a Kohoutovicích dohromady. Mezi vámi, milé děti, se určitě někdo modlí trochu víc a někdo trochu míň; někdo je hodnější a někdo zase pěkně zlobivý - na našich přípravných setkáních se to někdy projevilo. Ale Pán Ježíš k vám přijde dnes ke všem. On ví dobře, že jsme slabí a nedokonalí lidé, že každý máme své hříchy, které se opakují – ale přichází k nám právě proto. Když budu po svatém přijímání čistit misku a kalich, říkám při tom potichu Přijetí svátosti tvého těla a krve, Pane, ať nás posilní a stane se pro nás lékem nesmrtelnosti. Takže Eucharistie je pro nás něco jako lék – nejen proto, abychom dosáhli věčného života. Taky proto, abychom už tady na zemi žili jako opravdové Boží děti, v lásce a pokoji. Když budeme Pána s úctou a láskou přijímat často, určitě se to časem projeví v našem životě, k dobru našemu i všech lidí, které máme kolem sebe. Ať se vám to, milé děti, daří.

24. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 (řec. 27, 30-28, 7)

Čtení z knihy Sirachovcovy

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu! 

Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp. 

2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!                                                                                                                                              Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. 

EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

_________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti znovu začneme s aktivitou České nebe a budeme si povídat o bl. Marii Restitutě Kafkové)       

Milí bratři a sestry,

Nárok dnešního evangelia na bezpodmínečné odpuštění těm, kteří nám ublížili, je v našem křesťanství možná jeden z vůbec nejtěžších. Dobře to ilustruje jeden příběh, který se stal před asi patnácti lety, když jsem studoval teologii v Římě. Došlo tam tehdy v soupravě metra k poměrně brutální vraždě; myslím, že se jednalo o mladou dívku. Když ji pohřbívali, kněz v promluvě apeloval na nejbližší příbuzné, aby pachateli odpustili-a samozřejmě se hned dočkal velmi prudké reakce. Už si přesně nevzpomínám, jak to bylo, ale mám dojem, že toho spolubratra kněze tenkrát vypískali nebo po něm začali něco házet.

 Je samozřejmě snadné rychle odpustit někomu, kdo nám omylem šlápne na nohu; jenže pokud někdo někomu ublíží hluboce, zůstává v duši obrovská rána. Odpuštění pak vůbec není možné hned, a často je to proces trvající léta, nebo celý život. Někdy se také staré rány, které vypadaly již jako zahojené, znovu otevřou, stará bolest se rozjitří; a celý proces uzdravení a odpuštění musí začít úplně znovu.

Myslím, že Ježíš v dnešním evangeliu nechce říci prostě jenom Tak každému odpusťte všechno hned, ať to stojí co to stojí, jinak si sami nezasloužíte Boží odpuštění. Spíš nám ukazuje cestu, kterou lze nakonec k odpuštění a smíření dojít. Ukazuje nám, že první krok je zdravá pokora; je to přiznání si, že před nebeským Otcem jsme na tom všichni podobně, že jsme všichni měli a máme astronomický dluh v lásce, který byl ale smazán a je mazán stále znovu.

Onen první dlužník z podobenství si to jistě na chvíli uvědomil, avšak rychle na to zase zapomněl; vůbec se z této životní události nepoučil. Radost z toho, že mu byl enormní dluh odpuštěn, v něm nakonec nic nezměnila; v pokračování příběhu se ukazuje, že tento prožitek vůbec nevedl k proměně jeho srdce, že ho nenaučil většímu soucitu a větší trpělivosti-a proto nakonec skončí špatně, dopadne na něj čistá a tvrdá spravedlnost.

Vědomí, že sami máme své chyby a hříchy, že i my jsme mnoha lidem ublížili, nám otvírá cestu k odpuštění druhému. Výpověď dnešního evangelia v tomto smyslu doplňuje třeba podobenství o celníkovi a farizeovi u svatého Lukáše. Kdyby si farizeus v chrámu přiznal, že není dokonalý, mohli si s celníkem padnout do náruče, mohli se potkat jako bratři, kteří oba stojí před Hospodinem s břemenem svých vin. Jenže farizeus se vlastně nemodlí – není vůbec obrácen k Hospodinu, ale adoruje sama sebe, svou morální výši, ke které se domněle sám dobral: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ti ostatní, smilníci, cizoložníci, nebo i jako támhleten celník. Je to ale celník, který se vrací domů ospravedlněn, nikoli farizeus.

 

23. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Ez 33, 7-9

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

 Toto praví Hospodin:
    "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."

Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Odp.



2. ČTENÍ Řím 13, 8-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Nebuďte nikomu nic dlužni-jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
    Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.

EVANGELIUM Mt 18, 15-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
    Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
    Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ve druhém čtení svatý Pavel píše římským křesťanům, co spojuje všechna přikázání Desatera, a co jim dává smysl. Děti, se kterými jsem se připravoval nebo se připravuji na první svaté přijímání, už to vědí: když mám někoho rád, tak mu nechci ublížit, ani ho okrást, ani ho podvést. A když mám rád Pána Ježíše, tak se s ním toužím setkat v modlitbě a při mši svaté. Kdybychom to nevěděli, tak by plnění přikázání bylo moc těžké; vlastně by to asi byla nuda a brzo bychom to vzdali. Ale když víme, že jejich naplnění je láska, tak je to hned úplně jiné.

 

Milí bratři a sestry,

 Dnešní texty nám velmi důrazně připomínají naši zodpovědnost za své bližní, která může najít vyjádření i v tom, že někoho upozorním na špatnou cestu, na které se nachází. Je to však jedna z nejobtížnějších a nejméně populárních věcí, se kterými se v našem spolubytí a komunikaci s druhými můžeme setkat. Neustále se opakuje, že se nemá moralizovat-možná jako reakce na přílišné moralizování v minulosti-a to nakonec vede k tomu, že se nemoralizuje ani tehdy, když by to bylo na místě. Víme asi všichni ze zkušenosti, jak prudká někdy může být reakce na dobře míněnou výtku: ‚co ty mi máš co povídat, podívej se na sebe‘. Když si emeritní papež Benedikt XVI s jemností sobě vlastní na celosvětovém setkání mládeže v Madridu v roce 2011 dovolil říci něco o tom, že člověk, který ztratil Boha, má tendenci k sebezbožštění, komentovala to tenkrát MF Dnes slovy ‚Papež ostře kritizoval ateisty‘. Jako by se tam mezi řádky říkalo ‚Hlásejte si svoji víru a morálku do vlastních řad, ale nás slušné a poctivé ateisty nechte laskavě na pokoji.‘

Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na evangelium z minulého úterý, ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše. Ježíš potkává v synagóze člověka posedlého zlým duchem, a ten začne křičet Co je Ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Tedy jinými slovy nech mne být, dej mi pokoj, mně je takhle dobře, s tím zlem na mě visícím, už jsem si zvykl, nic jiného nechci.

Máme-li tuto zkušenost prudkého odmítnutí, už se nám do dalších takových konfrontací nechce. Ještě snad, když jde o někoho, koho máme moc rádi, moc nám na něm záleží a vidíme, že je evidentně na špatné cestě. Ale čím je nám onen člověk lidsky vzdálenější, tím spíš jsme pokoušení nad ním zlomit hůl a nechat ho být, a ani nezkoušet mu něco říkat.

 Ježíš však v dnešním evangeliu vyžaduje použít všech prostředků, které jsou k dispozici, abychom svého bratra či sestru vrátili na cestu života. Ani ono závěrečné Jestliže neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako celník nebo pohan nemá znamenat V této chvíli ti už může být ukradený. Spíš je to pokyn k tomu, abychom neznásilňovali jeho svobodu-a zároveň v těchto slovech můžeme pocítit Boží lítost nad těmi, kteří si v této svobodě zvolili cestu vzdálení se od Boha života.

 Druhé čtení nás zároveň upozorňuje na to, abychom v této věci velmi bedlivě sledovali naši skutečnou motivaci. Pokud někoho musím pokárat nebo mu domluvit, říct mu nepříjemnou pravdu do očí, musí to být z lásky. Láska bližnímu neubližuje, říká svatý Pavel. Všechny ostatní, někdy velmi rafinovaně skryté motivace k pokárání mohou druhého zranit velmi hluboce-ať už touha ponížit, sklon k vlastnění, pokus násilím přivést druhého tam, kde ho chceme mít, vlastní pohodlí. Jedině láska může být pravým důvodem pokárání nebo upozornění-právě proto, že pro druhého chceme plnost života; a proto se ho snažíme odvést z cesty, jež vede ke smrti, v respektu k jeho svobodě a lidské důstojnosti.