18. neděle v mezidobí A 2026
1. ČTENÍ Iz 55, 1-3
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
"Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když
jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!
Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za
to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte
ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi
věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."
Žl 145 ( 144 ), 8-9. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je
Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a
sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech.
Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.
2. ČTENÍ Řím 8, 35. 37-39
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři a sestry!
Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení
nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás
miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani
nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a
vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši,
našem Pánu.
EVANGELIUM Mt 14, 13-21
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na
opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za
ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich
nemocné.
K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto
místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po
vesnicích a koupí si něco k jídlu." Ale Ježíš jim řekl:
"Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu:
"Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste
mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět
chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a
učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct
košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
_____________________________________________________
Slůvko pro děti:
Milé děti,
mohl Pán Ježíš dát té spoustě
lidí najíst tak, že by řekl: Ať je tady jídlo pro pět tisíc lidí? Jistě by to
udělat mohl, ale on chtěl, aby se na tom podíleli i jeho učedníci – i s tou
troškou jídla, kterou měli. Jenom mu tu trošku museli dát, muselo to projít
Jeho rukama, a pak se stal zázrak.
A s námi je to zrovna tak – můžeme a máme
Ježíši v duchu odevzdávat všechno ze sebe; všechno, čím žijeme,
z čeho máme radost a čím se trápíme - i kdybychom se třeba trochu styděli
za to, že je toho tak málo, nebo že to je nějak málo důstojné na to, abychom to
Pánu nabídli. Ale Ježíš touží po tom,
abychom mu to opravdu odevzdali; a taky to může proměnit, jako ten chléb a ryby
- a nikdo jiný to nedokáže. Ježíš jediný z toho může udělat dobro pro
všechny lidi, které máme kolem sebe.
Milí bratři a sestry,
Asi bychom Ježíše velmi snadno pochopili a omluvili, kdyby
oněm lidem, kteří se kolem něj shromáždili, řekl, ať jdou domů a dopřejí mu
trochu klidu a samoty, protože je unavený a smutný ze smrti Jana Křtitele. Rovněž
velmi dobře chápeme učedníky, kteří Ježíši radí, aby rozpustil zástupy - což
nechtějí zřejmě učinit proto, aby si lidé mohli opatřit něco k jídlu, ale aby
se rozešli a dali Ježíši a jim samotným už pokoj, alespoň na chvíli.
Jenže Ježíš jakoby záměrně směřuje vývoj situace k něčemu,
co je za hranicí lidských možností. Že dokáže přemoci svůj žal a dál působit uprostřed
zástupu, to ještě dokážeme trochu pochopit, jeho požadavek na učedníky ‚vy
jim dejte jíst‘ je však už absurdní, lidsky neuskutečnitelný. Avšak právě
v této chvíli se začnou dít velké Boží skutky. Kdyby Ježíš už na začátku
poslal davy pryč, nebo kdyby poslechl své učedníky, asi by tento příběh nestál
ani za zaznamenání - všechno by se vyřešilo zcela obyčejně.
Bůh často takto koná i v našich životech. Abychom
zakusili Boží moc a péči, nechává nás někdy dostat se za hranice lidsky
možného. Nejde zde vůbec o to, abychom Boha pokoušeli stylem ‚Tak se ukaž‘,
jako když ďábel při pokušení na poušti nutí Ježíše skočit z vrcholku chrámu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů‘. Naše křesťanství není samozřejmě možné
prožívat jako adrenalinový sport, kdy si zážitek na hranici vlastních možností
připravíme sami. Život sám však tyto zážitky přináší - nebo lépe, Boží
prozřetelnost je dopouští, Bůh někdy nechá nějakou situaci přerůst přes naši
hlavu - ale jen proto, aby ukázal svou lásku a péči, abychom zcela konkrétně
pochopili onen Pavlův výrok ze druhého čtení: V tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.
Z naší strany se však zpravidla vyskytuje problém naší
malé víry: tam, kde máme Bohu důvěřovat a nechat ho jednat, to buď vzdáváme a
topíme se v zoufalství a pocitech méněcennosti, nebo se to snažíme vyřešit
zuby nehty vlastními silami, doufajíce, že to přece jen zvládneme sami.
Ona důvěra v Boha a to, že jej necháme jednat, ovšem
naprosto neznamená opačný extrém - že budeme sedět s rukama v klíně a
čekat na zásah z nebe. Učedníci se v situaci angažují s tím, co mají.
Pět chlebů a dvě ryby jsou v tuto chvíli jejich lidské možnosti, a ty
dávají zcela a bez výhrad - v evangeliu se neříká, že by si něco nechali
pro jistotu stranou. Důležité je však, že s tím, co mají, nezačínají
jednat sami, nezačnou každému rozdávat pár drobečků, aby se dostalo na každého.
Vědí, že to by bylo absurdní. Dělají onu jedinou správnou a dobrou věc, kterou
mohou učinit - nechávají s tím, co mají, nakládat Ježíše. Výsledkem je
projevená Boží moc a Boží dar, nad všechna lidská očekávání.
