Zítra oslavíme děkovnou bohoslužbou sté výročí posvěcení našeho žebětínského kostela. Kázat bude otec biskup Vojtěch Cikrle, tak dnes nic nového nepíši. Můžete se vrátit ke kázání z 21. neděle v mezidobí cyklu A z roku 2020 zde či z roku 2017 zde

20. neděle v mezidobí A 2023

1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."

Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4
Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.

EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

_____________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 těžko říct, co by se nám honilo hlavou, kdybychom byli na místě té ženy z dnešního evangelia. Každá máma ví, co to je, když je její dítě nemocné - a v tomhle případě na to ještě ke všemu nebyl žádný lék. Pro tuhle mámu (která nebyla z Ježíšova národa, ale byla to Féničanka) byla jediná naděje, že její dceři pomůže Ježíš - jenže on ji takhle drsně odmítnul, dokonce dvakrát. Nevím jak vy, ale já, kdyby mi Ježíš řekl něco takového, bych asi byl nešťastný a zoufalý. Ale ta žena srdcem chápala, že je to jinak - že Ježíš jí ty věci říká ne proto, aby v ní její naději zabil, ale aby ji posílil a nakonec ukázal, že je skutečná.

 

Milí bratři a sestry,

 Ve starořecké filozofii existuje termín maieutika, označující metodu a cíl vedení dialogu podle Sókrata - tak jak je popisuje jeho žák Platón. Sókratova matka byla podle tohoto podání porodní asistentka - řecky maia - a Sókrates o sobě tvrdil, že svým způsobem pokračuje v její práci. Jen nenechává přijít na svět nového člověka, ale pravdu. V Sókratově pojetí je filozofická pravda již svým způsobem - byť nevědomě a neformulovaně - přítomná v každém lidském srdci; a je jí třeba pomoci se zrodit, tedy uvědomit si ji a vyslovit. Takové zrození se děje skrze dialog s otázkami položenými tak, aby v srdci skrytá pravda přišla na svět; v tom spočívá ono porodní umění - maieutika.

 Ježíšův rozhovor s Féničankou z dnešního evangelia je něčím podobným. Při povrchním čtení nebo slyšení dnešního evangelia - a bez znalosti konce příběhu - bychom si snadno mohli říci, že Ježíš je na tu nešťastnou ženu příliš tvrdý, že jeho slovo vlastně zraňuje a přivádí do beznaděje. Féničanka je příslušnice národa, který žije na pobřeží východního Středomoří severně od Izraele. Má dceru, která je ‚krutě posedlá‘, což v Písmu svatém může ovšem znamenat mnoho věcí, včetně různých psychosomatických chorob - jako je třeba případ chlapce z deváté kapitoly u Marka, který biblisté vysvětlují jako epilepsii. Jenže v Ježíšově době, dávno před vznikem moderní vědy a medicíny, měly všechny nemoci výlučně náboženský smysl - byly považovány za Boží trest, či ovládnutí člověka démony.

 Féničanka se tedy musela cítit Bohem opuštěná a odmítnutá už předtím, než se potkala s Ježíšem. Nepatřila k vyvolenému národu Izraele a ještě navíc se na její vlastní dceři projevilo znamení Boží nepřízně. Ježíš byl zřejmě její poslední naděje - a tuto naději jako by svým tvrdým a odmítavým slovem definitivně pohřbil. Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu izraelského. A pak znovu totéž, avšak mnohem drsnějším způsobem: Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.

Jenže konec dnešního evangelia ukazuje, že je všechno vlastně úplně jinak. Ježíš svými slovy nechal ve skutečnosti v srdci fénické ženy zrodit něco, co tam již předtím bylo skryto. Žena Ježíše vyhledala nejspíš proto, že už dopředu tušila pravdu o Bohu: že její dceru nezatratil a nenechal ji napospas démonům; že se na její rodinu nehněvá - třeba kvůli nějakému dávnému hříchu; že Boží přízeň a láska není omezena jen na vyvolený národ. A Ježíš, kupodivu, svými slovy zdánlivě úplně opačného významu nechává toto ženino tušení proměnit v pevnou víru, jasně formulovanou slovy:  Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů. A Ježíš hned na to její slova potvrzuje jako pravdivá: Ženo, jak veliká je tvá víra!

 Věřím, milí bratří a sestry, že tato pravda o Bohu je nakonec skrytá v srdci každého člověka - navzdory negativním životním zkušenostem nebo mnohdy pokřivenému hlásání evangelia napříč křesťanskými společenstvími. Bůh k nám hovoří skrze své Slovo - nejen skrze slovo Písma, ale i skrze význam životních událostí, aby tuto tušenou pravdu o Něm přivedl ke zrození, aby ji přetavil ve vyznanou víru, stejně jako u syrofénické ženy. Ano, můžeme mít v určitých momentech života pocit, že Bůh nás odmítá, že na nás zapomíná, že nás nemá rád, nebo že jsme něco zlého provedli - vlastně ani nevíme co - a On nás za to teď trestá. Ale věřím, že při hlubším pohledu a důkladnějším rozjímání nad slovem Písma i nad událostmi našeho životního příběhu nakonec objevíme totéž, co Féničanka: že Bůh je opravdu plný lásky, nikdy nás netrápí a miluje všechny lidi bez rozdílu.

 

 

19. neděle v mezidobí A 2023

1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a

Čtení z první knihy Královské.

    Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo.
    Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! "
    Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.

Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 9, 1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn.
    Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.

EVANGELIUM Mt 14, 22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám.
    Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet.
    Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!"
    Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě."
    A on řekl: "Pojď!"
    Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!"
    Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."

 ___________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Pročpak se asi Petr, když šel za Ježíšem po vodě, začal jednu chvíli topit? Asi proto, že se přestal dívat na Ježíše a začal vidět jen tu bouři, která kolem něho zuřila - a tak samozřejmě dostal strach. Když my někdy zapomeneme na Ježíše, na to, že nás má rád a že vstal z mrtvých, jsme na tom podobně - začneme se topit ve svých problémech a těžkostech života. Proto je důležité na něj nezapomínat.

 

Milí bratři a sestry,

Pojďme nyní společně rozjímat nad epizodou ze druhé části dnešního evangelia. Učedníci uprostřed vln a bouře na Genezaretském jezeře vidí tajemnou postavu, která se k nim blíží po vodě. I když se jí nejprve zaleknou, ukáže se, že je to Ježíš - a říká jim, aby se nebáli. Petr si chce zřejmě ověřit, že je to opravdu Pán, a žádá jej, aby k němu mohl přijít po vodě. Jenomže když se pak skutečně vydá po vodě směrem k Ježíšovi, vidí, jaký je vítr, dostane strach a začne tonout, a Ježíš jej musí zachytit.

 Genezaretské jezero je symbol světa i životního příběhu každého z nás - se všemi jeho bouřemi, se vším, co nám nahání strach, se vším, co nám může hrozit - včetně ultimátního nebezpečí, samotné ztráty života. Izraelité, původně národ kočovných pastevců, má k vodě ambivalentní vztah, který se projevuje na mnoha místech Písma svatého. Voda je dárkyně života - když padá z nebe jako déšť, dává rozkvést zdánlivě mrtvé poušti. Velké množství vody na jednom místě je však něco, co život naopak ohrožuje. Lid Izraele se neodvažoval vyplout na Středozemní moře - na rozdíl třeba od Féničanů, zdatných mořeplavců, kteří sídlili na pobřeží severně od jeho území. Strach z tohoto velkého moře se projevuje velmi jasně třeba v knize Jonáš.  Genezaretské jezero, na které vyplouvali příslušníci izraelského národa kvůli rybolovu, má pak v Bibli vlastnosti skutečného oceánu, se všemi jeho nástrahami.

Petr dokáže jít nad touto život ohrožující hlubinou, dokud má svůj pohled upřený na Ježíše. Vítr ani vlny ho neohrožují, dokud je nezpozoruje - tedy dokud neodvrátí svůj zrak od Ježíše a nezaměří jej na hrozící nebezpečí. Pak je ovládnut strachem a začne se topit. 

Poselství dnešního evangelia je tak poměrně jasné: když v našem životě hledíme na Ježíše, když naším vnitřním zrakem vidíme, že je to skutečně Pán, pak také vidíme, že On je vždy nad propastnou hlubinou, že kráčí nad bouřemi našeho života, že v našich těžkostech nemusíme utonout, že i s nimi můžeme jít Pánu vstříc s pokojnou myslí. Jen je třeba na něj hledět, neodvracet od něho pozornost. Pokud vidíme spíš ony problémy, pokud jim věnujeme příliš mnoho zájmu, začneme v nich tonout, stejně jako Petr.

Napadá mne v téhle souvislosti příklad mnoha jistě upřímných a horlivých křesťanů, kteří třeba na sociálních sítích neustále hovoří o zkaženém světě, o krizi církve, či o hrozícím zániku západní civilizace - a někdy nabízejí různá řešení či východiska, například odmítáním reforem druhého vatikánského koncilu. Jakkoli nechci soudit, přesto myslím, že se v těchto postojích projevuje právě ono přílišné zaměření se na problémy, které v nás nakonec vzbuzují strach. Ježíš říká dnes i nám, že je nade vším, že všechny bouře a vítr jsou pod jeho nohama. Že je to on, který všemu vládne. Vzmužte se, jsem to já, nebojte se!

 

 

Svátek Proměnění Páně A 2023

PRVNÍ ČTENÍ Dan 7, 9 - 10. 13 -14

Čtení z knihy proroka Daniela.

    Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola - žhoucí oheň.
    Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy.
    Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.



Žl 97 (96), 1 - 2. 5 - 6. 9 Odp.: 1a. 9a
Odp.: Hospodin kraluje, je povznesen nad celou zemí.

Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Mrak a temnota ho obklopují, spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu.
Odp.
Jako vosk se taví hory před Hospodinem, před vladařem celé země. Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu.
Odp.



DRUHÉ ČTENÍ 2 Petr 1, 16 - 19

Čtení z druhého listu svatého apoštola Petra.

 Milovaní!
    Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost.
    Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: 'To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře.
    Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.



EVANGELIUM Mt 17, 1 - 9

Slova svatého evangelia podle Matouše.   

     Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
    Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
    Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
    Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých." 

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

V dnešním prvním čtení svatý Petr ve svém druhém listě svědčí o tom, co sám viděl a slyšel. Říká nám, že naše víra v Krista je skutečná, že to není nějaká vymyšlená pohádka. Petr totiž viděl na vlastní oči Ježíšovu slávu na hoře Tábor a slyšel Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte! 

 

Milí bratři a sestry,

 Ježíš se svým učedníkům ukazuje ve slávě, na vyvýšeném místě, kde je s nimi o samotě. Petr, Jakub a Jan by tam chtěli zůstat - postavení stanu znamená pro Izraelity, původně národ kočovných pastevců, jakési zakotvení, zdržení se nějakou dobu na dobrém místě s dobrou pastvou pro stáda, na místě, kde chvíli budou šťastní a nic jim nebude chybět.

Poté však, co vidění skončí, musejí všichni zpět dolů - mezi ostatní apoštoly, k tomu, co naplňuje jejich všední den, zpátky ke svým obvyklým radostem a starostem. Když sestupují z hory, Ježíš jim objasňuje smysl toho, co právě viděli - v následujících verších, které již v dnešním úryvku nejsou: Učedníci se zeptali: „Pročpak učitelé Zákona říkají, že napřed musí přijít Eliáš?“ Odpověděl: „Eliáš jistě přijde a obnoví všechno. Ale říkám vám: Eliáš už přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět.“ Vidění Ježíšovy slávy má učedníky posílit a dodat jim odvahu ve chvíli, kdy Ježíše uvidí právě v opačné situaci než na hoře Tábor: kdy jej uvidí v nejextrémnější lidské bídě, umírajícího na kříži.

Toto tajemství Kristova života - sláva a ponížení - se projevuje v církvi i v životním příběhu každého křesťana, a bude tomu tak až do konce času. V naší době a naší části světa máme stále před očima svědky slávy církve - všudypřítomné svědectví o tom, že celá naše kultura byla formována křesťanstvím, od velkolepých katedrál po skrovná Boží muka v polích. Jenže tahle sláva je již sláva minulá, a dnes vnímáme mnohem spíš onen druhý pól - krizi církve, vnitřní názorové rozdělení, rozpaky nad tím, jak s evangeliem oslovit současného člověka, rapidní sekularizaci a propad důvěryhodnosti církve kvůli skandálům. A zcela podobně se toto dvojjediné tajemství Kristovy slávy a ponížení projevuje v našem individuálním křesťanském životě. Jsou v něm chvíle pokoje a zářivé radosti, když zakusíme, že Pán je živý, že se stará a že opravdu koná úžasné skutky, které můžeme konkrétně vidět. Jenže pak jsou období, kdy o svou víru musíme bojovat, chvíle, kdy na naší cestě spíš klopýtáme, než jdeme. A kdy tomu, co se v našem životě děje, nerozumíme.

Dnešní Boží slovo nám může pomoci oba tyto póly našeho křesťanského života prožívat s klidnější myslí. Obtížná období jsou součástí příběhu, nejsou katastrofami, něčím, co by se Pánu vymklo z rukou. Je to stále týž Ježíš, tajemně přítomný ve slávě i v ponížení. Otcovo slovo z hory Tábor platí stále, v radostech i těžkostech: To je můj milovaný syn, toho poslouchejte.