26. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Am 6,1a.4-7

Čtení z knihy proroka Amosa.

Toto praví všemohoucí Pán:
   "Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda, telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad zkázou Josefovou se netrápí.
   Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!"

Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10
Odp.: Duše má, chval Hospodina!
nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Tim 6,11-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání.
   Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.


EVANGELIUM Lk 16,19-31

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl farizeům:

   "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.'
   Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.'
   Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
   Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
   Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Můžeme si dneska na postavičkách všimnout obzvlášť jedné věci: Lazar lehával u boháčových dveří, boháč se nemohl vymlouvat na to, že by o něm nevěděl, měl k němu jenom pár kroků. Ale on neměl soucit, neslitoval se nad ním, nepomohl mu, i když mu pomoct mohl a ani by mu skoro nic neubylo. Proto to s ním také špatně dopadlo.

Milí bratři a sestry,

Ve filmu Scény z manželského života slavného režiséra Ingmara Bergmana je úvodní scéna, ve které úspěšný vědec a otec navenek harmonické rodiny říká v rámci interview redaktorce společenského časopisu: Svět jde od desíti k pěti a já se starám sám o sebe. Pokušení žít v tomto postoji je v dnešní době možná ještě větší než v sedmdesátých letech, kdy byl onen film natočen - úměrně velkým obavám, které se v nás dnes ohledně budoucnosti ozývají.  Dnešní Boží slovo nám však říká, že tento postoj se nakonec nevyplácí. Člověk se tím, že se bude starat o sebe a nevšímat si druhých, nezabezpečí a nezachrání. V prvním čtení prorok Amos zcela bez obalu říká, že ti, kdo žijí jen sami pro sebe, nakonec skončí v babylónském zajetí. Ve druhém čtení zase svatý Pavel dává Timoteovi rady, jak být dobrým pastýřem místní církve. Timotej jako biskup má mít naprosto opačný postoj než hledání vlastních výhod a vlastního pohodlí. Pastýř se má především starat se o druhé, o jejich dobro.

Evangelium pak tutéž skutečnost dramaticky ukazuje na protikladu boháče a Lazara. Boháč je typický příklad člověka, uzavřeného do svého pohodlného sebezajištění. Boháč a žebrák, ačkoli jsou fyzicky od sebe vzdáleni jen několik metrů, žijí ve dvou úplně odlišných světech. Jakoby pro boháče Lazar neexistoval, je vytěsněn za dveře jeho paláce. Negativní stránky života, které znepokojují - bolest, nemoc a ošklivost - do boháčova světa luxusu a užívání si života nepatří, jsou z něho vykázány na ulici.

Po smrti se ovšem role obou vymění. V Ježíšových slovech vidíme posun v chápání posmrtného života, ke kterému došlo od doby raného židovství. V původním judaismu se Boží požehnání jako důsledek zbožného a spravedlivého života vztahovalo výhradně na pozemská dobra a pozemský život, zde už nacházíme představu o posmrtné odměně spočívající ve společenství s Bohem a s druhými lidmi, kteří jsou spravedliví ( obraz náruče Abrahámovy). Lazar do tohoto společenství vstoupil, o boháči se konstatuje, že umřel, byl pohřben a z tohoto láskyplného společenství vyňat, a to právě pro to, že se uzavřel do svého sebestředného luxusu. To, že dopadl tak, jak dopadl, není proto, že se ‚měl dobře už zaživa‘, ale proto, že ‚se měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně‘. Boháč měl tisíc příležitostí za života na Lazarovu chudobu shlédnout, mít soucit; měl příležitost mu ulehčit, a to dokonce aniž by se to dotklo jeho vlastní životní úrovně (Lazar toužil se nasytit alespoň drobty z boháčova stolu). On ale nic neudělal, uzavřel se ve své slonovinové věži z luxusu a starosti jen o sebe. Proto se také nedostal do náruče Abrahámovy, do onoho společenství s Bohem a druhými. Kdyby se o Lazara aspoň trochu začal zajímat, mohli tam skončit oba. Takto ale ‚ zeje mezi nimi veliká propast‘. Boháčova žízeň je obrazem nejhlubší touhy každého člověka po lásce a společenství, touhy po naplněnosti života, jež je možná jen skrze vztahy. Boháč teď nemá nikoho než sebe, a sám si nemůže pomoci, a už mu také nemůže být pomoženo, protože jeho rozhodnutí bylo definitivní.

Dnešní čtení nám tedy ukazují aktuální velké nebezpečí v naší poměrně bohaté a vyspělé společnosti: výměnu opravdových vztahů lásky za vlastní osamělé pohodlí. Dobrodružství upřímného vztahu s druhým automaticky znamená, že do svého života přijmu jeho negativní stránky, že můj život nebude tak naleštěný a pohodlný, že budu snášet bolesti a problémy druhých, že přijmu riziko konfliktu. Rozhodne -li se člověk před tím vším utéci a zařídit si život co nejpohodlněji, ale sám, sám také zůstane.

25. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Am 8,4-7

Čtení z knihy proroka Amosa.

    Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země! Říkáte: "Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí, kdypak již bude po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, chudáka kupovat za peníze, nuzáka za pár opánků? I nejhorší obilí prodáme."
    Při chloubě Jakubově Hospodin přísahal: "Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!"


Žl 113 (112),1-2.4-6.7-8
Odp.: Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého.
nebo: Aleluja.

Chvalte, Hospodinovi služebníci; chvalte jméno Hospodinovo! Bud velebeno Hospodinovo jméno nyní i navěky!
Odp.
Povznesen je Hospodin nade všechny národy, nad nebesa jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem?
Odp.
Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuj e chudého, aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Odp.


2. ČTENÍ 1 Tim 2,1-8

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
    Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola - to mluvím pravdu a nelžu - za učitele víry a pravdy mezi pohany.
   Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.


EVANGELIUM Lk 16,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

 Ježíš řekl svým učedníkům:

   "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.'
   Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.'
   Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě. navzájem prozíravější než děti světla.
   A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných.
   Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?
    Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne.
   Nemůžete sloužit Bohu i mamonu."

 ________________________________________________________________________________

(Slůvko pro děti bude opět o ct. Martinu Středovi)

Milí bratři a sestry,

  Z Božího slova, které se dnes četlo, na sebe přitahuje jistě největší pozornost Ježíšovo podobenství o nepoctivém správci, právě proto, že je poněkud zvláštní – jako by v něm byla nepoctivost představována jako něco pozitivního. Mohli bychom se zde dnes - s pomocí výkladů různých biblistů - dlouze zabývat tím, jak to vlastně Ježíš myslel. A tak bychom úplně přehlédli zbytek dnešních čtení. Proto se teď zaměřím na to druhé, z prvního listu sv. Pavla Timoteovi. Můžeme si zopakovat úvodní věty:    První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.

   To první, k čemu svatý Pavel vybízí, je modlitba. Tím se také naznačuje, jak je důležitá - a v dnešní době to platí možná více, než kdy jindy. Dříve, třeba před sto lety na vesnici, byla křesťanská víra naprosto přirozenou součástí života; křesťanská kultura, způsob života valné většiny mohly být tím, co neslo víru jednotlivce. To už ale dávno není pravda, jako křesťané jsme malou menšinou, možná ne v naší farnosti, ale v rámci celé naší země nepochybně ano. Velmi často musíme v dnešním světě o svou víru zápasit, jaksi si ji vyvzdorovat. Víme dobře, co ji všechno ohrožuje: různé společenské tlaky; neuvěřitelný nápor informací, slov a obrazů, kterým jsme každý den vystaveni a jež jsou často naprosto protichůdné a těžko se v nich orientujeme. A také skandály a pohoršení uvnitř společenství církve, které těžce poškozují věrohodnost jejího hlásání. Stejně tak každý z nás, sám u sebe, ví, co nejvíc ohrožuje právě jeho vlastní víru a život z ní – protože jsme každý jiný, máme jinou povahu, jinou životní historii a jinou zkušenost s Božím působením v našem životě, a proto má také v tomto ohledu každý svoji vlastní Achillovu patu, své vlastní citlivé místo.

   |Modlitba je právě tím, co nám v našem zápase o víru pomáhá nejvíce: svatý Pavel vyjmenovává modlitbu prosebnou, přímluvnou a děkovnou. Modlitba díků a chval nás vede k obrácení pohledu od nás samotných a od našich problémů k Pánu. Nevidíme pak tolik sami sebe, ale vidíme jeho dobrotu a lásku, jeho moc a velikost, vidíme velké a podivuhodné věci, které On v našem životě vykonal. Prosebná modlitba - nebo v širším smyslu modlitba, ve které Pánu odevzdáváme vše, co nosíme s srdci - nám zase pomáhá, že se od toho stáváme svobodnými.  Že jsme schopni nepadat pod břemenem, o kterém si jinak myslíme, že je musíme nést sami. Zakoušíme, že to Ježíš nese s námi, že to jeho láska a milost může proměnit. Tak opravdu, jak říká svatý Pavel, můžeme vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.

     Nakonec bude ještě dobré si všimnout, že svatý Pavel vyzývá k modlitbám za všechny lidi.  Schopnost přimlouvat se v modlitbě za všechny nás také osvobozuje. Činí nás svobodnými od strachu právě z toho světa, který mnohdy naši víru ohrožuje. Překonává pokušení uzavřít se do ghetta, udělat si křesťanskou sociální bublinu, ve které je mi dobře a ze které nevyjdu, ať si okolní svět spadne třeba do pekla. Modlitba za všechny lidi a za celý svět nám připomíná, že všichni lidé jsou naši bližní, naši bratři a sestry; že jsme s nimi spojeni naším společným lidstvím, že máme společného Otce. A také v nás živí naději pro všechny; i pro ty, kteří se nám zdají na hony vzdáleni od Boha a od dobrého života, protože Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.

24. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Ex 32,7-11.13-14

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.¨

  Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země."
   Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ."
   Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země?
   Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.”
   A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.


Žl 51(50),3-4.12-13.17+19
Odp.: Vstanu a půjdu k svému Otci.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.
Odp.


2. ČTENÍ 1Tim 1,12-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.
   Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
   Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.


EVANGELIUM Lk 15,1-32

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!"
   Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
   Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
   Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'
   Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."    Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
   Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.
   Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'
   Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
   Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.
   On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu.
   Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
   Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dneska poprvé mám pocit, že je škoda, že naše biblické postavičky nemají tvář. Nejde totiž dost dobře znázornit radost, kterou má pastýř, co nalezl svou ztracenou ovečku. A tahle radost je v dnešním evangeliu nejdůležitější. Právě takovou radost má náš nebeský Otec, když se vracíme do jeho blízkosti – třeba ve svátosti smíření.

Milí bratři a sestry,

   Klíčové slovo dnešního evangelia je radost. Ježíš uvozuje své známé podobenství o otci a dvou synech dvěma jinými krátkými podobenstvími – o ztracené ovci a o ztraceném penízi. Právě v nich se slova radost nebo radovat se vyskytuje nejčastěji – a tak nám právě tato uvozující podobenství napovídají, co je v onom delším a známějším to hlavní. Je to Otcova radost ze Synova návratu.

   V Ježíšových podobenstvích najdeme vždycky mnoho vrstev a významů, ale skoro vždycky je v nich nejdůležitější, jak Ježíš vykresluje obraz Otce. Je tomu tak v podobenství o rozsévači, o pleveli mezi pšenicí, o neplodném fíkovníku – i v oněch dnešních. Můžeme se k nim krátce vrátit: rozsévač rozsévá svou setbu padni kam padni – nedělá rozdíl mezi dobrou zemí a kamenitou půdou, doufá, že se snad všude aspoň něco málo uchytí a vyroste. Pán pole nechává velkoryse růst společně plevel s pšenicí a brzdí horlivé služebníky, kteří by nejraději sami a hned provedli radikální vypletí. Pán vinice dává stále znovu šanci neplodnému fíkovníku, stále znovu doufá, že příští rok přece jen ponese ovoce. Otec z dnešního podobenství se raduje, že se mu syn vrátil živý, a vůbec mu nic nevyčítá.  

Právě toto vše je základní a nejdůležitější poselství všech Ježíšových podobenství. Postupem času se však při jejich výkladu v církvi víc zdůraznil moralizující pohled: mysleli jsme spíš na to, že je třeba na sobě tvrdě pracovat, abychom byli úrodnou zemí a přinášeli užitek, že je třeba nebýt jako kamenitá půda nebo neplodný fíkovník. A i dnešní podobenství o otci a dvou synech je nejznámější pod názvem Podobenství o marnotratném synu. Přemýšlíme o tom, jak byl mladší syn nevděčný, jak snadno rozházel otcovy peníze, nebo jak jeho motiv vrátit se domů nebyl čistý, protože za ním nebyla opravdová lítost, ale spíš hlad. Nebo vidíme nepřejícnost a zahořklost staršího syna. A uniká nám to podstatné, totiž Otcova radost z návratu. Otec vůbec nepřemýšlí, jestli se mu syn omluví; vůbec nezkoumá motiv jeho návratu. Má prostě radost, že se mu jeho dítě ve zdraví vrátilo; je téhle radosti plný, je jí pohnut, stejně jako byl chvilku předtím pohnut soucitem, když viděl svého syna tak zuboženého.  A chce, aby se všichni v jeho domě radovali s ním.

   Kdybychom tuto pravdu dokázali opravdu pochopit a přijmout, možná by odpadla valná většina problémů, které máme vzhledem ke svátosti smíření. Je to možná totéž, jako s Ježíšovými podobenstvími a jejich pozdějším výkladem: zapomněli jsme na Otcovu radost z návratu jeho dětí domů, a spíš se trápíme tím, že na sebe musíme říct hříchy, za které se stydíme, a nic nezamlčet, protože pak by to přece nebylo platné. Papež František v této souvislosti vícekrát opakoval nám kněžím, že nemáme dělat ze zpovědnice mučící komoru. Náš hřích je jistě třeba vyznat, už proto, že ho pojmenujeme a tím se od něj snáze distancujeme. Ale neměli bychom z něj dělat středobod naší zpovědi, neměli bychom tolik myslet na to, že jsme zase něco spáchali, třeba už poněkolikáté, že se za to stydíme a že to musíme vyznat člověku, kterého mnohdy ani neznáme. Měli bychom především myslet na radost, kterou nebeskému Otci děláme, když se vracíme domů.  

23. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.


Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.


2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.

   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,)  jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.


EVANGELIUM Lk 14,25-33

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

  Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

(Místo slůvka pro děti bude představení celoroční farní aktivity 'České nebe' )

Milí bratři a sestry,

   Dnešní evangelium bychom si mohli velmi snadno vyložit tak, že by úplně ztratilo účinek, který by v nás mělo vyvolat. Ježíš nehovoří o tom, že by jeho přísný nárok na sebezřeknutí se byl podmínkou věčné spásy, nebo Boží přízně, nebo něčeho takového. On jen říká, jaké jsou podmínky jeho následování, co znamená být jeho učedníkem.  A tak by snadno mohl vzniknout dojem, že dnešní evangelium je jen pro vyvolené duše; pro ty, kdo si spočítali, že mají na radikální následování Ježíše v čistotě, chudobě a poslušnosti – tedy vlastně pouze pro řeholníky. A mohli bychom na dnešní texty rychle zapomenout.

   Jenže pak bychom v církvi zakládali elitní klub, pak bychom museli říci, že někteří jsou ve svém křesťanství a jeho prožívání lepší než ti ostatní.  Znovu bychom se vraceli – třeba nepřiznaně – k nesprávnému přesvědčení, že kdo se ožení či vdá a má rodinu, je horší katolík než kněz nebo řeholnice, protože se něčeho nedokázal pro Krista zříct.  

    Ježíš ale mluví ke všem, a zřejmě mu víc než o co jiného jde o vnitřní postoj, o zřeknutí se ve smyslu vnitřní svobody a nelpění. Máme-li takové vnitřní naladění, vede nás to k opravdové lásce, která nehledá sebe, ale která se dává. Ježíš rozhodně nechce, abychom pro lásku k němu obětovali lidské vztahy, které jsou pro nás nejcennější. Chce jen, abychom je neabsolutizovali. Chce nás dovést k prostému pochopení, že druhý člověk, jakkoli ho miluji a jakkoli je mi blízký, není má spása. A pokud bychom na takovém lidském vztahu postavili svůj život a jeho smysl, bude to stavba velice křehká a nejistá. Když někdo například řekne někomu, koho miluje: Já bez Tebe nemohu žít, nakládá v tu chvíli na jeho bedra nesnesitelné břemeno, neboť ho činí zodpovědným za svůj vlastní život.

    Znakem opravdové vzájemné lásky je to, že se daruje a přijímá ve svobodě, že druhého svou láskou nespoutávám a nezotročuji. Dobře je tato skutečnost rozpoznatelná při svatebním obřadu: snoubenci napřed veřejně prohlašují, že jejich rozhodnutí se vzít je svobodné a upřímné. A potom se ve svatebním slibu říká  Odevzdávám se Ti a přijímám Tě – nikoli beru si Tě.

   Jestliže se tedy snažím klást ve svém životě vztah ke Kristu Pánu na první místo, kladu tím zároveň na první místo lásku, která se svobodně daruje a která nechává svobodu i milovanému. A mohu pak v síle a moci této lásky žít správně a požehnaně i všechny ostatní vztahy – zejména k těm, kteří jsou mi nejbližší a které mám lidsky nejvíc rád.