24. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Ex 32,7-11.13-14

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.¨

  Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země."
   Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ."
   Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země?
   Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.”
   A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.


Žl 51(50),3-4.12-13.17+19
Odp.: Vstanu a půjdu k svému Otci.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.
Odp.


2. ČTENÍ 1Tim 1,12-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.
   Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
   Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.


EVANGELIUM Lk 15,1-32

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!"
   Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
   Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
   Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'
   Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."    Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
   Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.
   Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'
   Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
   Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.
   On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu.
   Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
   Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dneska poprvé mám pocit, že je škoda, že naše biblické postavičky nemají tvář. Nejde totiž dost dobře znázornit radost, kterou má pastýř, co nalezl svou ztracenou ovečku. A tahle radost je v dnešním evangeliu nejdůležitější. Právě takovou radost má náš nebeský Otec, když se vracíme do jeho blízkosti – třeba ve svátosti smíření.

Milí bratři a sestry,

   Klíčové slovo dnešního evangelia je radost. Ježíš uvozuje své známé podobenství o otci a dvou synech dvěma jinými krátkými podobenstvími – o ztracené ovci a o ztraceném penízi. Právě v nich se slova radost nebo radovat se vyskytuje nejčastěji – a tak nám právě tato uvozující podobenství napovídají, co je v onom delším a známějším to hlavní. Je to Otcova radost ze Synova návratu.

   V Ježíšových podobenstvích najdeme vždycky mnoho vrstev a významů, ale skoro vždycky je v nich nejdůležitější, jak Ježíš vykresluje obraz Otce. Je tomu tak v podobenství o rozsévači, o pleveli mezi pšenicí, o neplodném fíkovníku – i v oněch dnešních. Můžeme se k nim krátce vrátit: rozsévač rozsévá svou setbu padni kam padni – nedělá rozdíl mezi dobrou zemí a kamenitou půdou, doufá, že se snad všude aspoň něco málo uchytí a vyroste. Pán pole nechává velkoryse růst společně plevel s pšenicí a brzdí horlivé služebníky, kteří by nejraději sami a hned provedli radikální vypletí. Pán vinice dává stále znovu šanci neplodnému fíkovníku, stále znovu doufá, že příští rok přece jen ponese ovoce. Otec z dnešního podobenství se raduje, že se mu syn vrátil živý, a vůbec mu nic nevyčítá.  

Právě toto vše je základní a nejdůležitější poselství všech Ježíšových podobenství. Postupem času se však při jejich výkladu v církvi víc zdůraznil moralizující pohled: mysleli jsme spíš na to, že je třeba na sobě tvrdě pracovat, abychom byli úrodnou zemí a přinášeli užitek, že je třeba nebýt jako kamenitá půda nebo neplodný fíkovník. A i dnešní podobenství o otci a dvou synech je nejznámější pod názvem Podobenství o marnotratném synu. Přemýšlíme o tom, jak byl mladší syn nevděčný, jak snadno rozházel otcovy peníze, nebo jak jeho motiv vrátit se domů nebyl čistý, protože za ním nebyla opravdová lítost, ale spíš hlad. Nebo vidíme nepřejícnost a zahořklost staršího syna. A uniká nám to podstatné, totiž Otcova radost z návratu. Otec vůbec nepřemýšlí, jestli se mu syn omluví; vůbec nezkoumá motiv jeho návratu. Má prostě radost, že se mu jeho dítě ve zdraví vrátilo; je téhle radosti plný, je jí pohnut, stejně jako byl chvilku předtím pohnut soucitem, když viděl svého syna tak zuboženého.  A chce, aby se všichni v jeho domě radovali s ním.

   Kdybychom tuto pravdu dokázali opravdu pochopit a přijmout, možná by odpadla valná většina problémů, které máme vzhledem ke svátosti smíření. Je to možná totéž, jako s Ježíšovými podobenstvími a jejich pozdějším výkladem: zapomněli jsme na Otcovu radost z návratu jeho dětí domů, a spíš se trápíme tím, že na sebe musíme říct hříchy, za které se stydíme, a nic nezamlčet, protože pak by to přece nebylo platné. Papež František v této souvislosti vícekrát opakoval nám kněžím, že nemáme dělat ze zpovědnice mučící komoru. Náš hřích je jistě třeba vyznat, už proto, že ho pojmenujeme a tím se od něj snáze distancujeme. Ale neměli bychom z něj dělat středobod naší zpovědi, neměli bychom tolik myslet na to, že jsme zase něco spáchali, třeba už poněkolikáté, že se za to stydíme a že to musíme vyznat člověku, kterého mnohdy ani neznáme. Měli bychom především myslet na radost, kterou nebeskému Otci děláme, když se vracíme domů.