26. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Am 6,1a.4-7

Čtení z knihy proroka Amosa.

Toto praví všemohoucí Pán:
   "Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda, telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad zkázou Josefovou se netrápí.
   Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!"

Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10
Odp.: Duše má, chval Hospodina!
nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Tim 6,11-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání.
   Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.


EVANGELIUM Lk 16,19-31

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl farizeům:

   "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.'
   Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.'
   Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
   Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
   Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Můžeme si dneska na postavičkách všimnout obzvlášť jedné věci: Lazar lehával u boháčových dveří, boháč se nemohl vymlouvat na to, že by o něm nevěděl, měl k němu jenom pár kroků. Ale on neměl soucit, neslitoval se nad ním, nepomohl mu, i když mu pomoct mohl a ani by mu skoro nic neubylo. Proto to s ním také špatně dopadlo.

Milí bratři a sestry,

Ve filmu Scény z manželského života slavného režiséra Ingmara Bergmana je úvodní scéna, ve které úspěšný vědec a otec navenek harmonické rodiny říká v rámci interview redaktorce společenského časopisu: Svět jde od desíti k pěti a já se starám sám o sebe. Pokušení žít v tomto postoji je v dnešní době možná ještě větší než v sedmdesátých letech, kdy byl onen film natočen - úměrně velkým obavám, které se v nás dnes ohledně budoucnosti ozývají.  Dnešní Boží slovo nám však říká, že tento postoj se nakonec nevyplácí. Člověk se tím, že se bude starat o sebe a nevšímat si druhých, nezabezpečí a nezachrání. V prvním čtení prorok Amos zcela bez obalu říká, že ti, kdo žijí jen sami pro sebe, nakonec skončí v babylónském zajetí. Ve druhém čtení zase svatý Pavel dává Timoteovi rady, jak být dobrým pastýřem místní církve. Timotej jako biskup má mít naprosto opačný postoj než hledání vlastních výhod a vlastního pohodlí. Pastýř se má především starat se o druhé, o jejich dobro.

Evangelium pak tutéž skutečnost dramaticky ukazuje na protikladu boháče a Lazara. Boháč je typický příklad člověka, uzavřeného do svého pohodlného sebezajištění. Boháč a žebrák, ačkoli jsou fyzicky od sebe vzdáleni jen několik metrů, žijí ve dvou úplně odlišných světech. Jakoby pro boháče Lazar neexistoval, je vytěsněn za dveře jeho paláce. Negativní stránky života, které znepokojují - bolest, nemoc a ošklivost - do boháčova světa luxusu a užívání si života nepatří, jsou z něho vykázány na ulici.

Po smrti se ovšem role obou vymění. V Ježíšových slovech vidíme posun v chápání posmrtného života, ke kterému došlo od doby raného židovství. V původním judaismu se Boží požehnání jako důsledek zbožného a spravedlivého života vztahovalo výhradně na pozemská dobra a pozemský život, zde už nacházíme představu o posmrtné odměně spočívající ve společenství s Bohem a s druhými lidmi, kteří jsou spravedliví ( obraz náruče Abrahámovy). Lazar do tohoto společenství vstoupil, o boháči se konstatuje, že umřel, byl pohřben a z tohoto láskyplného společenství vyňat, a to právě pro to, že se uzavřel do svého sebestředného luxusu. To, že dopadl tak, jak dopadl, není proto, že se ‚měl dobře už zaživa‘, ale proto, že ‚se měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně‘. Boháč měl tisíc příležitostí za života na Lazarovu chudobu shlédnout, mít soucit; měl příležitost mu ulehčit, a to dokonce aniž by se to dotklo jeho vlastní životní úrovně (Lazar toužil se nasytit alespoň drobty z boháčova stolu). On ale nic neudělal, uzavřel se ve své slonovinové věži z luxusu a starosti jen o sebe. Proto se také nedostal do náruče Abrahámovy, do onoho společenství s Bohem a druhými. Kdyby se o Lazara aspoň trochu začal zajímat, mohli tam skončit oba. Takto ale ‚ zeje mezi nimi veliká propast‘. Boháčova žízeň je obrazem nejhlubší touhy každého člověka po lásce a společenství, touhy po naplněnosti života, jež je možná jen skrze vztahy. Boháč teď nemá nikoho než sebe, a sám si nemůže pomoci, a už mu také nemůže být pomoženo, protože jeho rozhodnutí bylo definitivní.

Dnešní čtení nám tedy ukazují aktuální velké nebezpečí v naší poměrně bohaté a vyspělé společnosti: výměnu opravdových vztahů lásky za vlastní osamělé pohodlí. Dobrodružství upřímného vztahu s druhým automaticky znamená, že do svého života přijmu jeho negativní stránky, že můj život nebude tak naleštěný a pohodlný, že budu snášet bolesti a problémy druhých, že přijmu riziko konfliktu. Rozhodne -li se člověk před tím vším utéci a zařídit si život co nejpohodlněji, ale sám, sám také zůstane.