5. neděle velikonoční B 2024

1. ČTENÍ Sk 9, 26-31

Čtení ze Skutků apoštolů.

   Když přišel Šavel do Jeruzaléma, chtěl navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem.
   Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s židy mluvícími řecky a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu.
   V té době měla církev pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého.

Žl 22 (21), 26b-27. 28+30ab. 31c-32 Odp.: 26a
Odp.: Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění. nebo: Aleluja.

Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina. Chudí se najedí do sytosti, kdo hledají Hospodina, budou ho chválit: "Navěky ať žije vaše srdce!"
Odp.
Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země, před ním se skloní všechna lidská pokolení. Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi, před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach.
Odp.
I má duše bude pro něho žít, mé potomstvo bude mu sloužit. Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: "To udělal Hospodin!"
Odp.

2. ČTENÍ 1 Jan 3, 18-24

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

    Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.
   Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé.
   A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.

EVANGELIUM Jan 15, 1-8

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
   Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci."

________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, v náboženství nebo v přípravě na první svaté přijímání se se mnou - nebo s Maruškou Jírů - učíte velkou spoustu věcí: třeba  jak zní Desatero Božích přikázání; jak se jmenují čeští světci, nebo co všechno potřebujeme, abychom mohli slavit mši svatou. Ne že by to nebylo důležité. Ale to nejdůležitější, to, o čem naše křesťanství vlastně je nejvíc, nám říká v dnešním druhém čtení svatý Jan. A je to vlastně jednoduché: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil.

 

Milí bratří a sestry,

Ježíš dnes používá – podobně jako minulou neděli – příměr, který byl lidem jeho národa a doby velmi blízký a dobře pochopitelný. Izraelský národ žil v pastýřské a zemědělské kultuře; a tak každý dobře věděl, jak se o svoje ovce stará pastýř a jak vinař pečuje o svou vinici.

Podobenství o vinném kmeni a ratolestech mi vždycky připomene překrásnou mozaiku z dvanáctého století, která se nachází v klenbě apsidy baziliky svatého Klementa v Římě, přibližně na půli cesty mezi bazilikou svatého Jana v Lateráně a Koloseem. V jejím středu je Kristus spočívající na kříži; z paty kříže raší zelené ratolesti, jež se bujně rozrůstají po celé ploše mozaiky; každá z nich nese pak krásný, až fantaskní květ nebo plod. Z holého a zdánlivě mrtvého dřeva Kristova kříže vzchází život lidí v hojnosti a plnosti.

Tento překypující život, který máme skrze své spojení s Ježíšem, však není cílem sám o sobě. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, říká Ježíš. A pak ještě Každou ratolest na mně, která nese ovoce, Otec čistí, aby nesla ovoce ještě více.

Plnost života v Kristu se nakonec neprojevuje tím, jak bujné a krásné ratolesti jsou, nebo jak hezky kvetou, ale v tom, jaké přinesou ovoce. A právě tohle se nám, současným lidem, stává trochu kamenem úrazu. Plnost života si představujeme jako jeho kvalitu, měříme ji podle toho, jak jsme dokázali realizovat sami sebe, jak jsme rozvinuli své hřivny, co všechno jsme okusili, co jsme zažili. Jsme spontánně Pánu vděční, když zažijeme nějaký úspěch, když jsme zdraví a šťastní, když se nám daří v práci, když najdeme toho pravého životního partnera, nebo třeba když se vracíme z dovolené plní nových zážitků. A nic proti tomu, je to všechno dobré a krásné, a vděčnost je tu úplně na místě.

Jenže pro Ježíše je nakonec důležitější to, jaké náš život přinese ovoce lásky. A v tuhle chvíli se dostáváme k oné větě o Otci, který plodné ratolesti na kmeni svého Syna čistí - což v kontextu Ježíšovy řeči neznamená nic jiného než prořezává. A to už se nám přestává líbit; to slovo znamená, že je něco v životě zredukováno, pokaženo, že se nebude možné z něčeho radovat. Velmi výmluvný je hovorový výraz ‚zaříznout‘, který se často používá ve fotbalovém žargonu. V jakési sportovní rubrice na Internetu jsem například objevil tento titulek: sudí zařízl Spartě výhru. Tedy spisovně: těšili jsme se, my Sparťané, že budeme lepší, že oslavíme vítězství, ale rozhodčí nám to překazil.

Čas od času takový ‚zářez‘ do našeho života prožijeme. Těžce ho neseme, ptáme se, proč zrovna my; některé zbožné duše začnou hned přemýšlet, za co že je to Pán Bůh potrestal. Ale až tyhle pocity odezní - dříve či později - můžeme pochopit, že to Boží Prozřetelnost dopouští právě proto, abychom nesli ovoce ještě více. Abychom možná získali hlubší pokoru, nebo větší soucit a milosrdenství vůči druhým lidem. Nebo abychom na pozadí nějaké zdánlivě nešťastné události zahlédli - často až s velkým časovým odstupem - Boží blízkost a vedení. Tak na svém vlastním životním příběhu můžeme pochopit to, co říká svatý Pavel v osmé kapitole listu Římanům: těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.

 

4. neděle velikonoční B 2024

1. ČTENÍ Sk 4, 8-12

Čtení ze Skutků apoštolů

   Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý.
   On je ten 'kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní'. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy."




Žl 118 (117), 1+8-9. 21-23. 26+28-29 Odp.: 22
Odp.: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. nebo: Aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné.
Odp.
Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.
Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Jan 3, 1-2

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!
   Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.





EVANGELIUM Jan 10, 11-18

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl:
   "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží.
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce."

_____________________________________________________________

  Slůvko pro děti:

Milé děti,

Jak poznáme, že nás má někdo opravdu rád? Když to jenom říká, nemusí to nic znamenat. Ukáže se to až tehdy, když pro nás udělá něco nezištně, jenom tak, abychom byli šťastní – a přitom on sám, když něco takového udělá, šťastný být nemusí; něco ho to stojí, omezí sám sebe.

Ježíš o sobě dneska mluví jako o dobrém pastýři, který dává svůj život za to, aby jemu svěřené ovečky žily a měly se dobře. A protože za nás opravdu svůj život obětoval, tak víme jistě, že nás má rád.

 

Milí bratři a sestry,

Občas se mi při udílení svátosti smíření stává, že do zpovědnice přijde mladý muž či mladá žena, hledající své místo v životě a své křesťanské povolání – a říká zhruba toto: Otče, já bych si moc chtěl (či chtěla) někoho najít a žít v manželství; ale bojím se, že Bůh po mně bude chtít něco jiného.

A možná nejen tito mladí lidé, ale my všichni nosíme někde v koutku našeho srdce, zraněného prvotní vinou, takovouto zvláštní představu o Bohu. Představu o tom, že s námi hraje podivnou hru; že nám napřed vloží do srdce touhu, která je jednoznačně dobrá, a pak zase chce, abychom ji potlačili - ve jménu jakési jeho neproniknutelné, nevyzpytatelné a z našeho hlediska nelogické vůle.

Ježíšova slova z dnešního evangelia nám však napovídají, že tato představa je falešná. V jeho slovech se zjevuje naprostá svoboda jeho sebedarování, která jde ruku v ruce s naprostou jistotou Otcovy lásky a péče. Ježíš tuší, co ho čeká – a později, v Getsemanské zahradě, to na něj dolehne s obrovskou tíhou – avšak přijímá to zcela svobodně a s neochvějnou důvěrou, že Otec ho nakonec nenechá v područí smrti.  Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce."

Pán jde na smrt ne proto, že by to dostal od Otce příkazem, ať se mu to líbí, nebo ne. Dává se svobodně a z lásky – k Otci i ke všem lidem. Láska je motorem darování jeho života.

Krásně o tomtéž hovoří svatý Augustin v jednom svém výkladu na evangelium svatého Jana, i když v jiné souvislosti. Používá přitom známý citát ze Zpěvů Pastýřských římského básníka Vergilia:  Každý je tažen svou rozkoší.

     „Přiveď mi někoho, kdo je zamilovaný, ten bude vědět, co říkám. Přived mi někoho, kdo je plný touhy, kdo hladoví, kdo putuje touto pouští a žízní a dychtí po prameni ve věčné vlasti, přived mi někoho takového, ten bude vědět, co říkám. Mluvím-li však k člověku chladnému, ten neví, o čem je řeč.

Ukaž ovci zelenou ratolest, a máš ji; ukaž chlapci oříšky, a jde. Přímo pospíchá, kam ho to táhne, táhne ho náklonnost, netáhneš ho žádným tělesným násilím, přitahuje ho láska v srdci. Zamilovaní jsou opravdu přitahováni pozemskými radostmi a rozkošemi, které postupně odhalují. Je tedy pravda, že každý je tažen svou rozkoší. A Kristus zjevený Otcem že by nepřitahoval? Vždyť po čem touží duše silněji než po pravdě? Proč má mít žíznivé hrdlo a přát si tu správnou vnitřní chuť k rozeznávání toho, co je dobré? Přece proto, aby mohla jíst a pít moudrost, spravedlnost, pravdu a věčnost.“

Samozřejmě, milí bratři a sestry, že v reálném světě nejsou naše rozhodnutí vedena láskou – a s ní související vnitřní svobodou – která by měla takovou čistotu a intenzitu. Vždy je zde přimíseno něco jiného: někdy prostě něco udělat musíme; někdy jsou motivy našeho jednání vlastně nevědomé, často hraje velkou roli strach, nebo chladný kalkul, nebo ještě jiné motivace. Ale je dobré si to uvědomovat a prosit za to, aby láska byla čím dál více motorem našeho jednání a rozhodování. A abychom si byli při tom – jako Ježíš – zcela jisti Otcovou láskou. Abychom si byli jistí tím, že když budeme z lásky dávat náš život Bohu a druhým, nic neztratíme. Naopak, vstoupíme do opravdového života.

 3. neděle velikonoční B 2024

1. ČTENÍ Sk 3, 13-15. 17-19

Čtení ze Skutků apoštolů.

 Petr promluvil k lidu:
   "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky.
   Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny."

Žl 4, 2. 4. 7. 9 Odp.: 7a
Odp.: Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! nebo: Aleluja.

Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, tys mě v soužení vysvobodil, smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu!
Odp.
Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám.
Odp.
Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!
Odp.
Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Jan 2, 1-5a

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.    

 Moje milé děti!                                                                                                                                             Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.    Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.

EVANGELIUM Lk 24, 35-48

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    

 Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky."

 _____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček je hezky vidět, jak Pán Ježíš musel přesvědčovat své učedníky, že vstal z mrtvých opravdu i se svým tělem, že je to skutečně on, a ne žádný duch. Ukázal jim své rány; nechal je, aby se ho dotkli, snědl kousek ryby. A tak nám vlastně taky říká, že všechno, co v životě děláme – pokud to není něco špatného, tedy hřích – je pro Pána Ježíše velice důležité a velice cenné. Nejenom ty věci, kterým říkáme duchovní – třeba modlitba nebo účast na mši – ale třeba i to, že se učíte do školy, že si hrajete nebo že si například s tátou, mámou a se sourozenci společně užíváte dobrý nedělní oběd. 

Milí bratři a sestry,

 Německý filozof Friedrich Nietzsche ve svém známém traktátu Mimo dobro a zlo označil křesťanství s despektem za platonismus pro lid. Podle Platónova učení to, co má v člověku opravdovou cenu, je jen psýché, nehmotná duše – zatímco tělo je považováno za její vězení, za něco méněcenného; a duše se z něho snaží osvobodit a dosáhnout čistého a jasného světa idejí, do něhož vlastně patří. Platónská filozofie měla v křesťanské antice vliv na myšlení některých významných církevních otců; a stopy jejího vlivu na křesťanské uvažování a určitý přístup ke skutečnosti najdeme dodnes.

 Ve starých katechismech se psávalo, že člověk je stvořen, aby chválil Boha, sloužil mu a tak spasil svou duši. Modlíváme se a necháváme sloužit mše svaté za duše v očistci. A ve zpovědnici občas slýchávám, že dotyčný penitent nemyslel na věci duchovní, ale tělesné (čímž má zpravidla na mysli prohřešky proti šestému přikázání). Stále v tomto smyslu vnímáme jakési ostré rozdělení – a často de facto i ono platónské nepřátelství – mezi tělem a duší. Možná jednou z nejkrásnějších ilustrací tohoto pohledu na tělo a duši je moravská lidová balada, zapsaná v devatenáctém století vlasteneckým knězem Františkem Sušilem a na přelomu 20. a 21. století přezpívaná mnoha současnými interprety, včetně písničkáře Jaroslava Hutky či skupiny Čechomor:

 

|: A když bylo před kostelem, :|

|: hádala se duše s tělem. :|

 

|: Tělo, tělo, cos dělalo, :|

|: o duši jsi nic nedbalo. :|

 

|: Cos vidělo, všecko's chtělo, :|

na hříchy si nepomnělo,

do kostela's nechodilo.

 

|: Tělo, tělo, tělo hříšné, :|

|: bývalo jsi v světě pyšné. :|

 

|: Chodilo jsi v stříbře, zlatě,:|

|: a já duše trpím za tě.:|

 

|: Tys chodilo po muzikách, :|

|: a já musím v těžkých mukách. :|

 

|: Nedávej mně, duše, viny, :|

|: byla's se mnú v každé chvíli. :|

 

|: Byla - li sem já kdy s tebú, :|

|: nevládla sem sama sebú. :|

 

Samozřejmě tím, milí bratři a sestry, nechci říci, že není důležité se modlit za duše v očistci. Věříme, že člověk má nesmrtelnou duchovou duši, která (alespoň z naší pozemské perspektivy, prožívané v čase) po jeho tělesné smrti jaksi čeká, až se bude při všeobecném vzkříšení moci znovu spojit s tělem, které oživovala. Ježíš nám ovšem v dnešním evangeliu chce velmi důrazně připomenout, že Boží spása se týká celého člověka – těla i duše. A to, co nazýváme duchovní život – jak to říkával otec kardinál Tomáš Špidlík, blahé paměti – není cosi, co se týká jen duše, ale že je to především život z Ducha svatého, jenž působí v celém člověku, v duši i v těle zároveň.

 Dnešní evangelium se odehrává po návratu dvou učedníků z cesty do Emauz. Když svědčí o tom, že se po cestě potkali se vzkříšeným Pánem, stanul On sám uprostřed nich. Učedníci se zděsí a domnívají se, že vidí ducha. Ježíš jim však několikerým způsobem ukazuje, že je to opravdu on, ve svém vlastním těle. Ukazuje své rány, nechává své učedníky, aby se ho dotkli, pojí kousek pečené ryby.

 Pokud právě tohle domyslíme do důsledků, pak také hluboce pochopíme, že náš křesťanský život nemůže být ani trochu Nietzscheův lidový platonismus. Lidské tělo je Kristovou smrtí a vzkříšením zachráněné, a s ním i veškerá hmota, celý vesmír. Nic už není jen posvátné ani jen profánní, všechno může být prostoupeno Božím Duchem lásky a života, pokud mu skrze naši lidskou svobodnou vůli dovolíme do tohoto světa vstoupit. Posvátnou může být každá, i zdánlivě zcela světská činnost: naše denní práce, ukládání dětí k spánku nebo radostné posezení s přáteli. 

 

2. neděle velikonoční B 2024

1. ČTENÍ Sk 4, 32-35

Čtení ze Skutků apoštolů.

   Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné.
Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
   A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

 

 

Žl 118 (117), 2-4. 16ab+17-18. 22-24 Odp.: 1

Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."

Odp.

Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě sice těžce ztrestal, nevydal mé však smrti.

Odp.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!

Odp.

 

2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-6

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.

 

EVANGELIUM Jan 20, 19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.  Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mé-ho boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti, apoštol Jan v dnešním druhém čtení říká, že dodržovat Boží přikázání není těžké. Souhlasíte s ním? Někdy nám to tak připadat nemusí. Ale Jan říká taky tohle: Láska k Bohu záleží v tom, že zachováváme jeho přikázání. Víte, že když někoho máme opravdu rádi - a víme, že on má rád nás - tak pro něj taky rádi a ochotně uděláme nějakou věc, kterou si přeje - a kterou bychom jinak považovali za obtížnou a otravnou.

 

Milí bratři a sestry,

 Zmrtvýchvstalý Pán se zjevuje svým učedníkům se svými ranami. Chce, aby učedníci - a my s nimi - při vší jásavé radosti z toho, že žije, nezapomněli, že On je zároveň Ukřižovaný a Vzkříšený. Velikonoce obsahují obě dvě tato tajemství Ježíšova života. Getsemany a Golgota nejsou jenom jakousi smutnou a vážnou předehrou k radosti nedělního rána - předehrou, na kterou můžeme po Aleluja o Velikonoční vigilii klidně zapomenout, neboť vše zlé je již přece pryč. Obě tato tajemství, Smrt i Život, jsou a budou stále přítomná v životě Ježíšova tajemného těla, církve - a jsou a budou zjevná i v životě každého z nás.

 Příběh apoštola Tomáše nám má připomenout, že Kristovo tělo nikdy nebude bez ran. Církev nikdy nebyla - ani nebude - bez zranění, bolestí a hříchů, protože takové nebyly ani nebudou životy nás, jednotlivých křesťanů.  Sny o církvi jako svaté a neposkvrněné nevěstě jsou iluze. Možná bychom to moc rádi, moc bychom chtěli církev svatou v tomto smyslu, bez různých skandálů a problémů; církev s vysokým morálním kreditem u těch, kteří k ní nepatří, zcela přesvědčivou pro lidi, kteří v dnešním světě hledají své duchovní zakotvení. A také bychom se hrozně rádi zbavili našich hříchů a selhání, která se stále opakují, rádi bychom se zbavili našich každodenních malých pokrytectví, našich každodenních kompromisů se zlem. Jenže chyba lávky, nejde to, i když se snažíme třeba už léta.

 Vůbec nejde o to, milí bratři a sestry, rezignovat na snahu o obrodu církve či o nápravu života nás, jejích jednotlivých členů. Jde o to přijmout, že tyto rány na tajemném Kristově těle jsou součástí jeho příběhu, který bude pokračovat až do konce času. Jde o to nepohoršit se a nezoufat si, když tyto rány vidíme či zakoušíme sami na sobě. Tomáš se dotýká Ježíšových ran, a skrze ně poznává, že je to opravdu On, Pán a Bůh. A při tomto rozjímání o Ježíšových ranách můžeme také nově objevit hlubinu Božího milosrdenství, jíž je tato neděle zasvěcená. Můžeme znovu žasnout a radovat se z toho, že se se svými zraněními a bolestmi nemusíme plahočit sami, že Ježíš je vždy znovu bere na sebe a proměňuje je ve spásu světa.