1. neděle adventní A 2019

1. ČTENÍ Iz 2, 1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému.
    Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

Žl 122 (121), 1-2. (4-5.6-7.) 8-9 Odp.: srv. 1
Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!" Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!

Odp.:
Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.

Odp.:
Vyprošujte Jeruzalému pokoj; ať jsou v bezpečí, kdo tě milují, ať vládne mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích!

Odp.:
Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě! Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, budu ti přát štěstí.
Odp.:

2. ČTENÍ Řím 13, 11-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.



EVANGELIUM Mt 24, 37- 44

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Scénka z biblických postaviček se dnes týká toho možná trochu záhadného výroku Pána Ježíše: Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Vidíme, že ti dva muži navenek vypadali úplně stejně a dělali totéž; stejně tak ty dvě ženy - ale že Pán Ježíš si k sobě vzal jen jednoho a jednu. Jaký může být rozdíl mezi jedním a druhým, mezi jednou a druhou? Rozdíl je uvnitř, v srdci. Je v tom, jestli má někdo Pána Ježíše rád nebo ne. My ale naštěstí úplně do lidského srdce nemůžeme vidět, a proto taky nemůžeme soudit, koho si Pán Ježíš k sobě vezme a koho ne. A víme taky dobře, že kdyby to bylo jen a jen na něm, tak si k sobě vezme všechny lidi.

Milí bratři a sestry,

Vždycky kolem slavnosti Krista Krále, na úplném konci církevního roku, se možná těšíme na advent i proto, že skončí čtení apokalyptických textů s předpověďmi katastrof, válek, pronásledování a nakonec i konce světa.  Texty dnešní neděle nás ale vyvádějí z omylu. Dnešní texty, úplně stejně jako ty z právě uplynulých týdnů, nás vyzývají k bdělosti srdce, přesně tak, jak se píše ve druhém čtení: nastala doba, kdy je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil.

Adventní věnec, na kterém jsme zapálili první svíci, nemá znamenat jen ‚ těšíme se na vánoce, ještě tři, dvě nebo jedna svíčka a už to bude‘. Máme -li najít souvislost mezi jeho rozsvěcením a dnešními texty, pak snad nejvíc připomíná rozsvícení oranžové na semaforu: Pozor, za chvíli se bude něco dít.

Paradoxně může mít náš advent úplně jinou náplň, než právě tuto bdělost. Může mít náplň, kterou nám vnucuje okolí. Lze velmi snadno prožívat advent jako předčasně přišedší vánoční idylku, protaženou dlouho před Vánoce a narušenou snad jen nákupním shonem. Nic proti vymýšlení, čím že to letos své nejbližší pod stromečkem potěšíme. Nic proti medovině a svařáku na náměstí Svobody, Moravském náměstí, Dominikánském náměstí, Zelném trhu a všude jinde. Nic proti atmosféře. Jen je dobré si dát pozor, aby nás právě tahle atmosféra neukolébala. Abychom nepropadli falešnému dojmu, že je vlastně všechno v pořádku, že jsme šťastní a spokojení, že se lidé vlastně mají docela rádi, alespoň v tomto období roku. A speciálně pro nás křesťany - že nás v tomto období vlastně nevěřící většina docela bere, že postavení Betléma na již zmíněném Náměstí svobody je stále ještě politicky korektní a že budou o Vánoční noci kostely přece jen zase plné. 

Ježíš právě před tímto postojem - tedy nechat se ukolébat a myslet si, že je vše v pořádku - v evangeliu důrazně varuje. Stačí si poslechnout znovu jednu klíčovou větu:  Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka. V té větě můžeme najít určitou souvislost s rorátními zpěvy, vzatými z proroka Izajáše: Rosu dejte nebesa a oblakové dštěte spravedlivého. Příchod Ježíše na zem je protržení nebes, průtrž mračen, záplava Božího milosrdenství a jeho nekompromisní a přísné lásky, která pokrývá zemi. A Ježíš nás varuje, že ne každý bude schopen v této tsunami plavat.

Můžeme se ještě jednou návrat k textům rorátních zpěvů. Je to vášnivé volání, aby On už přišel - pramenící z vědomí, že rozhodně není všechno v pořádku, že není pravda, že se vlastně máme docela rádi, že jsme vlastně šťastní a spokojení. Zhřešili jsme, jsme jako opadané listí, naše viny nás uchvátily jako vítr, nechal jsi nás našim nepravostem napospas.  Není to pesimismus, ale reálné zhodnocení naší situace před Pánem. Právě toto vědomí v nás ale živí naši touhu po Tom, který má protrhnout nebesa a přijít.

Slavnost Ježíše Krista Krále C 2019

1. ČTENÍ 2 Sam 5,1-3

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: "Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem." Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.


Žl 122 (121),1-2.4-5 Odp.: srv. 1

Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!" Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!
Odp.
Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 1,12-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!

Děkujeme Bohu Otci, že vám dal účast na životě věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.  On je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj. 


EVANGELIUM Lk 23,35-43 

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený."    Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Místo slůvka pro děti bude závěr vyprávění o P. Tomáši Týnovi OP)

Milí bratři a sestry,
     jeden z mých oblíbených filmů je česká pohádka z osmdesátých let, natočená na motivy povídek Jana Wericha. Jmenuje se Tři veteráni. Vypráví o třech přátelích, vysloužilých vojácích, kteří získají tři kouzelné předměty, jimiž si mohou přičarovat jakoukoli věc, peníze nebo lidi. Nejmladší z nich, v podání Petra Čepka, si za pomoci těch tří věcí chce pořídit velkou armádu a dobýt svět. Když potom usne, zbylí dva si o tom povídají a nejstarší z kamarádů, geniálně zahraný Rudolfem Hrušínským, na jeho adresu pronese následující werichovskou hlášku: Zblbnul. To je to nejhorší, co může člověka potkat, že chce spasit svět klackem.  
    Zní to samozřejmě, všichni bychom s tímto moudrým výrokem souhlasili. Jenže v reálném životě uvažujeme velmi podobně, jako onen nejmladší vysloužilec, a máme jasnou představu o tom, jaký musí být člověk, který má vládnout: Musí mít ostré lokty, musí umět sebe a své představy prosadit stůj co stůj, i kráčením přes mrtvoly - i když přirozeně ne otevřeným násilím, neboť na to jsme příliš civilizovaní; zbývajících možností je ale celá škála. Naše každodenní zkušenost dává, zdá se, tomuto životnímu realismu za pravdu.

    Se stejným postojem se potkáváme i v dnešním evangeliu: ve výsměchu vojáků, členů velerady i lotra po levici: Všechny tyto tak rozdílné lidi spojuje jedna jasná představa o tom, jak má vypadat skutečný Mesiáš, skutečný král.  Ježíšova slova před Pilátem Ano, já jsem král vypadají ve světle jeho situace jako čiré bláznovství. Trojjazyčná tabulka Ježíš Nazaretský, král židovský, kterou připevnili na kříž, slouží něčemu podobnému jako třeba dnes předtočený smích v televizních sitcomech; kdo ji vidí, ironicky se Ježíšovi vysmívá: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!"   

    A o moc jinak na tom nejsou ani Ježíšovi učedníci, ti, kteří s Ježíšem žili a měli šanci ho přece jen trochu lépe poznat. Asi čekali, že Ježíš bude nový David, o němž jsme četli v prvním čtení. Že - jako kdysi právě král David - potře mečem ve jménu Hospodina zástupů všechny nepřátele. Není divu, že se všichni tváří v tvář Ježíšovu kříži rozprchli.

    Možná je to všechno velmi obyčejná a všem známá pravda. Máme před sebou stále obraz Ježíše na kříži, je nám stále opakováno, že jeho království není z tohoto světa. A přesto v nás dost často zůstává, co se týče Ježíšova království, onen příliš lidský postoj, byť se projevuje velmi subtilně: Když před lety nepřekročila KDU-ČSL hranici pěti procent hlasů ve volbách a nebyla ve Sněmovně, měli jsme obavy, kdo že bude zastupovat zájmy nás křesťanů? Nebo naopak, když se vrcholný politik přihlásí ke křesťanství, pochvalujeme si, že ‚tam nahoře‘ máme ‚svého‘ člověka. Zájmena ‚my, oni, naše, jejich‘ jsou v téhle souvislosti typická.  Je to sice hezké, říkáme si, co Ježíš hlásá a jak žije, ale jsme v reálném světě a musíme přece jednat pragmaticky, aby nás jinak smýšlející většina nepřeválcovala.

    Evangelium však naštěstí končí úžasným projevem víry zločince po pravici. Možná proto, že byl v hraniční situaci života, že byl blízko smrti a sám zbaven veškeré svobody a moci, pochopil podstatu Ježíšova království. Pochopil, že je to vnitřní skutečnost, vycházející ze srdce člověka, do níž se vchází postojem pokání a soucitu - Vždyť jsme odsouzeni ke stejnému trestu, my však spravedlivě, on však nespravedlivě;  a zároveň postojem víry jdoucí proti všemu, co se jeví, proti vší tragičnosti a bezvýchodnosti situace. Postojem víry, že ten zraněný, bezmocný a umírající člověk na vedlejším kříži je opravdu král. Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. Poslední věta, Ježíšova odpověď, by mohla být klidně řečena v přítomném čase: Amen, pravím ti, pokud takto věříš, už nyní jsi se mnou v ráji.

33. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Mal 3,19-20a

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

      Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí - praví Hospodin zástupů - že po nich nezůstane kořen ani větev.
 Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.

Žl 98 (97),5-6.7-8.9 Odp.: srv. 9
Odp.: Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!
Odp.
Zahuč, moře a vše, co je naplňuje, svět i všichni, kdo jej obývají. Řeky, tleskejte rukama, hory, spolu zajásejte!
Odp.
Před Hospodinem, že přišel, že přišel, aby spravoval zemi. Aby spravoval svět ve spravedlnosti a národy podle práva.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Sol 3,7-12

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
     Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám samy sebe za vzor, který byste mohli napodobovat.

      Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: "Kdo nechce pracovat, ať nejí." A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není.

     Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.


EVANGELIUM Lk 21,5-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

     Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno."
     Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?"
     Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví.
     Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši."

____________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti bude druhá část vyprávění o P. Tomáši Týnovi OP)

Milí bratři a sestry,
   V dnešním evangeliu mluví lidé s Ježíšem o kráse a majestátu Jeruzalémského chrámu. Byl to vrchol technické a umělecké dovednosti izraelského lidu – stačí si přečíst příslušné pasáže z 1. Knihy královské, aby si člověk mohl udělat jistou představu. V Ježíšově době, po několika zničeních a přestavbách, už sice chrám nebyl tak nádherný jako na začátku;  je ale zřejmé, že oni ‚někteří’ o něm mluví s patřičnou hrdostí. Kdyby to bylo dnes, možná bychom s Ježíšem s podobnou hrdostí mluvili o mrakodrapech, o technickém pokroku, elektronice, biotechnologiích a vůbec o tom, jak jsme si v bohatších částech světa pohodlně a krásně zařídili život. A kdyby nám na to Ježíš odpověděl  - podobně jako obdivovatelům chrámu  - že přijdou dny, kdy z toho nezůstane kámen na kameni, nejspíš by nás to rozzlobilo. Asi bychom se pak ptali, k čemu jsme tedy od Boha dostali rozum a touhu po poznání a zlepšení světa, a jestli si Ježíš opravdu myslí, že to všechno nakonec nemá žádnou cenu.
   O tohle ale v dnešním Božím slově nejde, nechce se v něm relativizovat cena pozemských skutečností.  Je to spíš pobídka, abychom v úžasu a obdivu k tomu, co jsme jako lidé dokázali, nezapomněli na smysl věcí, který je v Bohu. Abychom se skrze svou zabydlenost zde a nyní nedostali do situace, o které píše - byť v jiné souvislosti - Jan Neruda v Písních Kosmických: My bychom vzhůru k nebesům, a jsme zde zemí spjatí. Abychom nezapomněli na to, že zde na zemi nemáme trvalé místo k přebývání.

  Další poselství dnešních liturgických textů je méně nápadné, ale stejně naléhavé. Varuje před právě opačným extrémem. Druhý list Soluňským, z něhož je dnešní druhé čtení, píše rovněž o posledních věcech. V tesalonické církevní obci se zřejmě vyskytovali křesťané, kteří měli za to, že se konec světa už blíží a že tedy nemá cenu už nic dělat. Právě ty svatý Pavel kárá. A vrátíme-li se zpět k evangeliu, můžeme si všimnout, že jakékoli domněnky o tom, že už to bude brzo, vůbec nejsou na místě: ‚ Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi!‘

  Vyústění je tedy nasnadě: Nemáme se nechat fascinovat věcmi tohoto světa natolik, abychom kvůli nim nezapomněli na Ježíše a na to, že Jeho království jednou přijde v plnosti. Ale zároveň je nemáme zanedbávat pod záminkou falešné zbožnosti typu Ten svět je přece tak špatný, že už konec musí přijít brzy. Máme znát cenu věcí tohoto světa, cenu naší práce, cenu toho, že stavíme domy, zakládáme rodiny a posíláme děti do školy.
  Napětí, které bychom v tomto postoji mohli vidět, je jen zdánlivé. Cena toho, co je v našem životě zde a nyní, je právě v tom, že tyto skutečnosti nebudou zničeny, ale přejdou určitým způsobem do věčnosti skrze naše spojení s Kristem - pod jednou podmínkou: pokud jsme je dělali s láskou. Můžeme nakonec citovat z konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes:
Neznáme čas, kdy dospěje k svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji. Tehdy bude přemožena smrt, Boží synové budou v Kristu vzkříšeni a to, co bylo zaseto ve slabosti a porušitelnosti, obleče neporušitelnost; zůstane však láska a její dílo, a veškeré tvorstvo, které Bůh stvořil pro člověka, bude osvobozeno z otročení nicotnosti.  Dostali jsme napomenutí, že člověku nic neprospěje, kdyby získal celý svět, ale ztratil sebe. Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.

32. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ 2 Mak 7,1-2.9-14

Čtení z druhé knihy Makabejské.

   Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců."     Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony." Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce (na oheň) a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.    Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 

Žl 17 (16),1.5-8.8+15 Odp.: 15b
Odp.: Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!
Odp.
Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy. Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo!
Odp.
Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj. Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.
Odp. 

2. ČTENÍ 2 Sol 2,16-3,5

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !    

Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu. Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.


   EVANGELIUM Lk 20,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!"
   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Místo slůvka pro děti bude druhá část vyprávění o P. Tomáši Týnovi OP)

Milí bratři a sestry,

Vždy ke konci liturgického roku, počínaje Slavností všech svatých, se texty při bohoslužbě slova více zabývají posledními věcmi- Kristovým druhým příchodem, vzkříšením, soudem a životem věčným. Pro pochopení dnešních čtení je dobré si uvědomit, že představa vzkříšení mrtvých a věčného života jako osudu spravedlivých a zbožných se v židovství objevila až poměrně pozdě.  Druhá kniha Makabejská, ze které je první čtení, vznikla až asi sto let před Kristem. Dřívější židovství vidělo odměnu za spravedlnost před Hospodinem výhradně na této straně skutečnosti - kdo byl spravedlivý a zbožný, dostal za odměnu dlouhý a spokojený život a hojné potomstvo. (Typická je třeba výpověď žalmu 128:  Tvá manželka bude jako plodná réva….Ať Ti Hospodin žehná, abys spatřil syny svých synů..).  Z toho pak vychází i levirátní zákon, o kterém hovoří saduceové v evangeliu: když zemře manžel, jenž neměl děti, pak si jeho manželku má vzít jeho bratr, aby zplodil svému bratru potomka.  Neplodnost byla považována za prokletí, protože mít potomstvo byl v očích této starší židovské víry  jediný způsob, jak zajistit pokračování života. U saduceů, kněžské třídy, přetrvala tato víra  - či vlastně nevíra – ve vzkříšení až do Ježíšovy doby.

Rozhovor Ježíše se saduceji v evangeliu je teologická rozprava. Saduceové vymýšlejí absurdní příklad se sedminásobnou vdovou, aby víru ve vzkříšení ukázali jako nesmysl. Jejich omyl je ale zřejmý. Chtějí vyvrátit určitou představu věčného života, která je však falešná. Kdyby vzkříšení z mrtvých bylo jen prodloužení pozemského života, jakýsi návrat do stavu před smrtí, bylo by to skutečně absurdní. Nebe by tak bylo jen prodloužením lidské existence na zemi a zintenzívněním toho, co jsme měli zde na zemi rádi - asi jako v onom vtipu, že v ráji jsou kuchaři Francouzi či Italové a řízením nebeského provozu jsou pověřeni Němci, zatímco v pekle vaří Britové a vše organizují Řekové.

 Ježíš ve své odpovědi neříká, jak to přesně bude v nebi vypadat. Možná proto, že bychom si to stejně nedokázali na základě naší zkušenosti pozemského života dost dobře představit. Svatý Pavel v prvním listě Korintským říká, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšela a na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. V tomhle jsme my křesťané trochu ve zvláštní situaci. Věříme, že cílem našeho života je nebe, ale nevíme přesně, jak to v tomto cíli bude vypadat – jaksi nevíme, do čeho jdeme.

Přesto si však z Ježíšových slov a z celé výpovědi dnešního evangelia můžeme o vzkříšení a o nebi  určitou představu udělat. Ježíš zaprvé říká, že vzkříšení z mrtvých je realita. Poté říká, že po vzkříšení lidé nemohou zemřít, a nebudou se ženit ani vdávat. Jinými slovy - v nebi není čas. Všechno, co je v čase, má počátek i konec, podléhá neustálé změně - živé organismy, člověk i celý vesmír. Věčnost tedy není prodloužení času do nekonečna, ale celý náš životní příběh, který jsme na této zemi v čase prožívali, vstupuje do věčnosti v Bohu.

Ježíš pak ještě říká, že vzkříšení ‚jsou rovni andělům a jsou syny Božími‘. Podstatou nebe je způsob přebývání ve vztahu lásky. Vzkříšení jsou přijati Otcem za syny a dcery Boží v milovaném Synu Ježíši Kristu. A jsou rovni andělům, kteří chválí Boha a slouží lidem. Láska je tedy jediná skutečnost, jež z tohoto světa přetrvá v nebi beze změny. Vše ostatní zanikne nebo bude proměněno v to, co ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo. Proto je také zážitek lásky, zážitek toho být milován a milovat tím jediným, co nám může napovědět, jaké to bude ‚tam‘, v nebi, v Otcově domě.

31. neděle v mezidobí  C 2019

1. ČTENÍ Mdr 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti.

   Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.    Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.    Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.  Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.


Žl 145 (144),1-2.8-9.10-11.13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem' a soucit má se všemi svými tvory.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.   Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


2. ČTENÍ 2 Sol 1,11-2,2
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !
Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.

  
EVANGELIUM Lk 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.    Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"    Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "    Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."

Slůvko pro děti:

Milé děti, scénka z biblických postaviček je dnes zvlášť podařená. Je tam dobře vidět, jak se ti, co stojí kolem Ježíše, pohoršují nad tím, že se kamarádí s takovým darebou, za kterého Zachea považují. Co by měli udělat místo toho? Měli by mít radost, že Ježíš někomu pomohl napravit svůj život - a Zachea přijmout mezi sebe tak, jak ho přijal Ježíš.

Milí bratři a sestry,

Texty dnešní neděle mohou být mimo jiné odpovědí na otázky, která nám občas přicházejí na mysl v souvislosti s odklonem většinové společnosti od křesťanství. Zdá se, že je to nezvratný proces. Vidíme ještě jakýsi svatý zbytek křesťanství v kolektivním vědomí většinové společnosti, daný tisíciletým trváním křesťanské kultury; většina lidí chodí o Dušičkách na hřbitovy a mnoho o Vánocích na půlnoční. Nicméně v určitém prostředí a u některých lidí je vzdálenost od víry a církve tak velká, že nevíme, jestli je zde nějaké oslovení nebo probuzení zájmu vůbec možné. A to, ruku v ruce se špatným renomé církve u většiny našich spoluobčanů, může vést k rezignaci, k pokušení nechat tyto lidi jejich osudu - s tím, že Pán Bůh je přece nekonečné milosrdný a nějakou cestu si k jejich srdci najde třeba sám.

V prvním čtení nacházíme silný důvod k tomu, abychom přece jen tuto snahu nevzdávali. Jsou to slova o tom, že Bůh miluje trpělivou a čekající láskou každého člověka. Kdyby tomu tak nebylo, ani bychom neexistovali.  Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí?

Je to základní pravda víry, ale její přijetí není tak samozřejmé, jak by se zdálo. Máme totiž lidskou zkušenost s neopětovanou láskou: Mám-li někoho rád a on je vůči mé lásce lhostejný, stanu se - v lepším případě - lhostejným i já. V tom horším mohu ovšem zahořknout a začít toho druhého nenávidět. A právě s touto lidskou zkušeností můžeme zapomínat na to, co nám Ježíš řekl o nebeském Otci: dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Evangelium pak svým způsobem nastavuje zrcadlo nám věřícím, právě ve vztahu k těm, kteří jsou víře a církvi vzdálení, ale jsou na cestě hledání. Jericho, jímž Ježíš prochází, může být obrazem jakéhokoli města v jednadvacátém století. Zacheus je celník, a to ne ledajaký, ale vrchní - tedy strukturální hříšník, neustále obřadně nečistý, člověk jakoby nevratně od Hospodina vzdálený. A právě o něm slyšíme, že by rád uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam - tedy kolem Ježíše - bylo plno lidí. Je-li lidské srdce stvořeno pro lásku k Bohu, od něhož pochází, musí být jiskérka této touhy v každém člověku, i když třeba jenom slabá a skoro uhašená pod příkrovem všech ostatních věcí, jimiž si ten dotyčný zaplnil srdce. Lidé by ‚rádi viděli Ježíše‘ ale kolem něj je mnoho lidí - také nás, křesťanů - a možná ne vždy ho ti vzdálení skrze nás dokáží zahlédnout.

Když tedy Zacheus nemůže zahlédnout Krista skrze lidi, bere si hledání do vlastních rukou, musí tuto cestu podniknout na vlastní pěst. Lze si představit, že velmi bohatý vrchní celník malé postavy nebyl zrovna sportovní typ, a že šplhání na fíkovník pro něj nebylo moc jednoduché. Vynaložil námahu, která svědčí o velké touze. A Ježíš této touze vychází vstříc - zjevuje se Zacheovi, nezávisle na lidech, kteří jsou kolem něho. A těmto lidem, žel, nic nedochází: když to vidí, nemají radost; neříkají ,vítej mezi nás‘ nebo ‚odpusť, že jsme tě nepustili blíž ‘. Říkají: On stoluje s hříšníkem…

Takto nás tedy dnešní čtení přivádějí k zamyšlení ohledně našeho postoje k lidem v našem okolí, kteří upřímně hledají Boha, ale žijí třeba způsobem života velmi vzdáleným od křesťanské morálky nebo mají výhrady vůči církvi. Není možné na ně mít nejprve nároky:  Slušně se oblékej, sundej si piercing, přestaň poslouchat metal a můžeš v neděli s námi do kostela. Jediná cesta je dát jim zakusit – skrze naše přijetí a pochopení - že je Bůh miluje. Zní to možná banálně, ale je to asi jediná cesta, která může člověka přivést k obrácení života.