31. neděle v mezidobí  C 2019

1. ČTENÍ Mdr 11,22-12,2

Čtení z knihy Moudrosti.

   Pane, celý svět je před tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.    Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.    Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem.  Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím hřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.


Žl 145 (144),1-2.8-9.10-11.13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem' a soucit má se všemi svými tvory.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.   Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


2. ČTENÍ 2 Sol 1,11-2,2
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry !
Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal, a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy (budete oslaveni) skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.

  
EVANGELIUM Lk 19,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.    Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!"    Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! "    Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."

Slůvko pro děti:

Milé děti, scénka z biblických postaviček je dnes zvlášť podařená. Je tam dobře vidět, jak se ti, co stojí kolem Ježíše, pohoršují nad tím, že se kamarádí s takovým darebou, za kterého Zachea považují. Co by měli udělat místo toho? Měli by mít radost, že Ježíš někomu pomohl napravit svůj život - a Zachea přijmout mezi sebe tak, jak ho přijal Ježíš.

Milí bratři a sestry,

Texty dnešní neděle mohou být mimo jiné odpovědí na otázky, která nám občas přicházejí na mysl v souvislosti s odklonem většinové společnosti od křesťanství. Zdá se, že je to nezvratný proces. Vidíme ještě jakýsi svatý zbytek křesťanství v kolektivním vědomí většinové společnosti, daný tisíciletým trváním křesťanské kultury; většina lidí chodí o Dušičkách na hřbitovy a mnoho o Vánocích na půlnoční. Nicméně v určitém prostředí a u některých lidí je vzdálenost od víry a církve tak velká, že nevíme, jestli je zde nějaké oslovení nebo probuzení zájmu vůbec možné. A to, ruku v ruce se špatným renomé církve u většiny našich spoluobčanů, může vést k rezignaci, k pokušení nechat tyto lidi jejich osudu - s tím, že Pán Bůh je přece nekonečné milosrdný a nějakou cestu si k jejich srdci najde třeba sám.

V prvním čtení nacházíme silný důvod k tomu, abychom přece jen tuto snahu nevzdávali. Jsou to slova o tom, že Bůh miluje trpělivou a čekající láskou každého člověka. Kdyby tomu tak nebylo, ani bychom neexistovali.  Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí?

Je to základní pravda víry, ale její přijetí není tak samozřejmé, jak by se zdálo. Máme totiž lidskou zkušenost s neopětovanou láskou: Mám-li někoho rád a on je vůči mé lásce lhostejný, stanu se - v lepším případě - lhostejným i já. V tom horším mohu ovšem zahořknout a začít toho druhého nenávidět. A právě s touto lidskou zkušeností můžeme zapomínat na to, co nám Ježíš řekl o nebeském Otci: dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Evangelium pak svým způsobem nastavuje zrcadlo nám věřícím, právě ve vztahu k těm, kteří jsou víře a církvi vzdálení, ale jsou na cestě hledání. Jericho, jímž Ježíš prochází, může být obrazem jakéhokoli města v jednadvacátém století. Zacheus je celník, a to ne ledajaký, ale vrchní - tedy strukturální hříšník, neustále obřadně nečistý, člověk jakoby nevratně od Hospodina vzdálený. A právě o něm slyšíme, že by rád uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam - tedy kolem Ježíše - bylo plno lidí. Je-li lidské srdce stvořeno pro lásku k Bohu, od něhož pochází, musí být jiskérka této touhy v každém člověku, i když třeba jenom slabá a skoro uhašená pod příkrovem všech ostatních věcí, jimiž si ten dotyčný zaplnil srdce. Lidé by ‚rádi viděli Ježíše‘ ale kolem něj je mnoho lidí - také nás, křesťanů - a možná ne vždy ho ti vzdálení skrze nás dokáží zahlédnout.

Když tedy Zacheus nemůže zahlédnout Krista skrze lidi, bere si hledání do vlastních rukou, musí tuto cestu podniknout na vlastní pěst. Lze si představit, že velmi bohatý vrchní celník malé postavy nebyl zrovna sportovní typ, a že šplhání na fíkovník pro něj nebylo moc jednoduché. Vynaložil námahu, která svědčí o velké touze. A Ježíš této touze vychází vstříc - zjevuje se Zacheovi, nezávisle na lidech, kteří jsou kolem něho. A těmto lidem, žel, nic nedochází: když to vidí, nemají radost; neříkají ,vítej mezi nás‘ nebo ‚odpusť, že jsme tě nepustili blíž ‘. Říkají: On stoluje s hříšníkem…

Takto nás tedy dnešní čtení přivádějí k zamyšlení ohledně našeho postoje k lidem v našem okolí, kteří upřímně hledají Boha, ale žijí třeba způsobem života velmi vzdáleným od křesťanské morálky nebo mají výhrady vůči církvi. Není možné na ně mít nejprve nároky:  Slušně se oblékej, sundej si piercing, přestaň poslouchat metal a můžeš v neděli s námi do kostela. Jediná cesta je dát jim zakusit – skrze naše přijetí a pochopení - že je Bůh miluje. Zní to možná banálně, ale je to asi jediná cesta, která může člověka přivést k obrácení života.