13. neděle v mezidobí C 2022

1. ČTENÍ 1Král 19,16b.19-21

Čtení z první knihy Královské.

     Hospodin řekl Eliášovi: "Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!"
     Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: "Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou." Eliáš odpověděl: "Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal."
     Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.




Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11
Odp.: Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.




2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
   To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.
   Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!
   Chci říci toto: Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.




EVANGELIUM Lk 9,51-62

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.
   Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?"
   On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.
   A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš."
   Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!"
   On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce."
   Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!"
   A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou."
   Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."

 ____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když svatý Pavel v listě Galatským hovoří o tom, že my křesťané jsme byli povoláni ke svobodě, myslí tím, že si můžeme dělat co chceme? To jistě ne. Pavel má na mysli spíš svobodu v tom smyslu, jako když někoho pustí z vězení, nebo mu sejmou pouta z rukou. V našem životě je mnoho věcí, které nás takhle svazují, a brání nám v konání dobrých věcí a v růstu k tomu, co je podstatné: k lásce k Bohu a ke druhým lidem. Ale jak Pavel říká: Kristus nás osvobodil: on nám dává sílu, abychom to všechno, co nám svobodu bere, dokázali překonávat.

 

Milí bratři a sestry,

Texty dnešní neděle hovoří o povolání ke vnitřní svobodě toho, kdo má následovat Krista. V evangeliu najdeme čtyři krátké dialogy Ježíše s jeho učedníky, které se týkají právě tohoto tématu; a jako by se v nich Ježíšův nárok na vnitřní odpoutanost svých učedníků stupňoval, jako by se v nich postupně odhalovalo, jak je tento Ježíšův požadavek radikální.

Ježíš nejprve kárá Jakuba a Jana, za jejich postoj k Samaritánům, kteří je odmítli přijmout. Samaritáni byli náboženská skupina odtržená od hlavního proudu židovství. Ježíšovi učedníci v jejich vesnici nebyli přijati proto, že směřovali do Jeruzaléma; Samaritáni měli totiž svůj chrám na jiném místě, na hoře Gerizím u Sichemu, dnešního Nábulusu. Jakub a Jan jsou tímto nepřijetím rozhněváni, a myslí, že Bůh by měl proti těmto kacířům vzplanout spravedlivým hněvem. Ve skutečnosti jsou však zřejmě spoutáni nenávistí a uraženou pýchou, protože si jim někdo dovolil odmítnout pohostinství; a Ježíš je vyzývá, aby se od toho všeho osvobodili. Tohle ještě pochopíme snadno a spontánně s tím budeme souhlasit: kdybychom byli vnitřně svobodní od hněvu a nenávisti vůči jinak smýšlejícím, byl by na světě ráj.

Jenomže Ježíšův nárok na vnitřní svobodu svého učedníka zde ještě nekončí. Chce, aby ten, kdo ho následuje, nebyl vnitřně vázán ani na zázemí a rodinné vztahy - tedy skutečnosti, které jsou pro náš život zcela podstatné; jsou to vlastně jedny z jeho základních pilířů. Člověk se se vším nějak smíří, jen když má kam jít spát, říká se v jedné zhudebněné básni Josefa Kainara, známé díky interpretaci písničkáře Karla Plíhala. Jenže Ježíš, když mu kdosi řekne, že ho bude kamkoli následovat, říká, že nemá, kde by hlavu složil. A nakonec přijde to vůbec nejobtížnější a nejméně pochopitelné: Ježíšův učedník má být svobodný i od svých rodinných vazeb. Může nám přijít až bezohledné a tvrdé, když Ježíš nechce svého učedníka pustit ani na pohřeb vlastního otce; a muselo to tak připadat i lidem kolem Ježíše: úcta k rodičům a povinnost pohřbívat mrtvé byla v judaismu posvátná.

Tahle radikální vnitřní svoboda, ke které Ježíš vyzývá, není ale žádný samoúčel. Dnešní evangelium je uvedeno jednou větou, která uvádí všechna další slova do kontextu: Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Ježíš, ve své vnitřní svobodě, poslušnosti vůči Otci a lásce k lidem se chystá splnit své poslání, a nic a nikdo mu v tom nemá bránit. Důvodem požadavku vnitřní svobody pro Ježíšova učedníka je právě následování Ježíše: je třeba vytvořit v srdci prostor pro to podstatné, pro to, čím se Pánu připodobňujeme - pro větší lásku k Bohu i k lidem. V tom je smysl slov dnešního evangelia: nejde v první řadě o fyzické opuštění rodiny či bezdomovectví, ale o vnitřní postoj. Jádro poselství dnešních textů najdeme také ve druhém čtení z listu Galatským: To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus… vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'.

 

12. neděle v mezidobí C 2022

1. ČTENÍ Zach 12,10-11

Čteni z knihy proroka Zachariáše.

    Toto praví Hospodin:
    "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování. Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem.
    V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni."

Žl 63 (62),2.3-4.5-6.8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.

2. ČTENÍ Gal 3,26-29

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
    Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.
    A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.

EVANGELIUM Lk 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?"
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků."
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."

 _____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní scénka z postaviček je jednoduchá: Po cestě jde Ježíš se svým křížem a někdo mu s ním pomáhá. Co myslíte, kdo je ten někdo? Může to být kdokoli z nás, kdo se nezalekne toho, co dneska Pán Ježíš říká v evangeliu: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě“. A abychom se toho nelekli, tak je potřeba si připomenout pár věcí: zaprvé, různých těch těžkostí a bolestí, našich křížů, malých nebo velkých, se nejde úplně zbavit, vždycky budou náš život nějak doprovázet. Někdo sice říká, že pokrok vědy a techniky tyhle věci jednou úplně odstraní, ale zatím to tak moc nevypadá, a asi to tak nikdy nebude. Takže je lepší ty věci nést s Pánem Ježíšem, než abychom se s nimi lopotili sami. Za druhé, ta cesta někam vede - a Pán Ježíš nám říká, že vede do nebe. A za třetí - když se na postavičky podíváte pořádně, tak uvidíte, že větší část váhy toho kříže nese Pán Ježíš sám. On taky jinde říká, že když s tím vším půjdeme k němu, tak nás to břemeno nebude tížit a tlačit.

 

Milí bratři a sestry,

Podobně jako čtvrteční slavnost Těla a Krve Páně souvisí s památkou ustanovení Eucharistie na Zelený čtvrtek,  tak texty cyklu C dnešní neděle připomínají Velký pátek s jeho zaměřením na Ježíšův kříž. V prvním čtení obyvatelé Jeruzaléma hledí na toho, koho probodli; a pláčí nad ním, protože si při tomto pohledu plně uvědomují, co to vlastně učinili. A v evangeliu zase Ježíš v souvislosti se svým nadcházejícím utrpením a smrtí hovoří o tom, že ho na této cestě máme následovat; že je to cesta ke spáse a k životu.

Myslím, milí bratři a sestry, že jsme-li k sobě upřímní, neposlouchají se nám tato slova snadno. Když vidíme Ježíšův kříž (pokud už nám tento symbol, který máme před očima téměř denně, nezevšedněl), jsme jistě vděční za to, že Ježíš je s námi ve všech našich těžkostech života; vnímáme Jeho lásku, která se dává všem bez rozdílu. To není málo; jenže dnešní texty nás vyzývají k tomu, abychom při tom obrátili svůj pohled i na sebe samé; na to, zda nás pohled na kříž vede k sebereflexi života, k pokání a k tomu, abychom měli na Ježíšově kříži podíl.

Možná bylo právě toto, paradoxně, snazší pro generace křesťanů před námi. Život v minulosti, na vesnici jistě ještě začátkem dvacátého století, byl mnohem obtížnější než dnes. Lidé byli zvyklí nést životní kříže, pod nimiž bychom my asi padli - byli zvyklí na tvrdou práci, panovala vysoká dětská úmrtnost, často se neurodilo, neexistovaly účinné léky na infekční choroby… Možná byla Ježíšova slova o sebezapření, o nesení kříže a o tom, že je to opravdu cesta ke spáse, pro naše předky lidsky pochopitelnější. A stačí si také přečíst téměř jakékoli barokní kázání, abychom si připomněli, jak velký důraz se dřív kladl na pokání a uvědomění si vlastních hříchů.

V naší vyspělé civilizaci jsme se sice utrpení a smrti nezbavili, ale odsunuli jsme je jaksi na okraj našeho zorného pole – snad až na ty, kteří musí se svým těžkým křížem zápasit každý den, jako třeba lidé trpící nevyléčitelnou nemocí, těžkými depresemi a podobně.  My ostatní nemusíme na tyto skutečnosti každý den myslet, ale čas od času se nám připomenou, tu méně, tu více - a většinou nás to dost vyděsí a vyvede z rovnováhy. A také jsme si dost odvykli přiznávat si své chyby a hříchy - protože ze všech stran slyšíme o zdravém sebevědomí; o tom, jak své slabosti hlavně nesmíme ukázat, aby toho někdo hned nezneužil. A taky o tom, za kolik našich selhání vlastně nemůžeme, protože je tu vliv naší genové výbavy a výchovy a všech ostatních faktorů, které naši osobnost formovaly.

Nejsem, bratří a sestry, žádný staromilec, ani trochu netrpím nostalgií po barokní době; jsem moc rád, že nám pokrok vědy a techniky, který pochází z Božího daru rozumu, zpříjemnil a prodloužil život. Samozřejmě taky vím, že moderní neurobiologie a psychologie ukázala, jak je rozsah naší svobodné vůle a volby mezi dobrem a zlem mnoha skutečnostmi limitován. Pohled na kříž v nás nemusí vyvolávat sebemrskačství, pocit, že jsme ti nejhorší hříšníci na světě; nebo to, abychom si sami nakládali kříže, které pak stejně neuzvedneme. Chce nás však ochránit od druhého extrému - abychom si nemysleli, že utrpení nemá žádný smysl, a je tedy třeba ho odstranit ze života za každou cenu (což se stejně nemůže podařit). A abychom se také nedomnívali, že vůbec žádné hříchy nemáme, že za všechno mohou ti druzí, nebo naše geny, nebo rodiče, nebo cokoli jiného.  

Vrátíme-li se ještě krátce k začátku prvního čtení, můžeme si všimnout, kdo působí onu lítost obyvatel Jeruzaléma "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitováni. Je to Boží Duch, který v nás působí, abychom se při pohledu na kříž nepohoršili, nebo aby nám nebyl lhostejný. V Duchu svatém a v Jeho milosti si můžeme beze strachu a studu přiznat své hříchy, protože víme o svém ospravedlnění. A v Duchu svatém máme také sílu následovat Ježíše jeho cestou kříže.

 Slavnost Nejsvětější Trojice C 2022

1. ČTENÍ Př 8,22-31

Čtení z knihy Přísloví.

Toto praví Boží Moudrost:
    "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky.
    Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země.
    Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi."

Žl 8,4-5.6-7.8-9 Odp.: 2a
Odp.: Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?
Odp.
Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno:
Odp.
Ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše, co se hemží na stezkách moří.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5,1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
    Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědčenost, osvědčenost (plodí) naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

EVANGELIUM Jan 16,12-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

___________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Svatý Pavel ve druhém čtení říká, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Co myslíte, děti, je Boží láska něco jiného než Duch svatý? Není. Duch svatý je Boží láska, láska, kterou Bůh Otec miluje do věčnosti Syna - a tím, že se Syn stal člověkem, tak je tahle láska darovaná všem lidem.

Milí bratři a sestry,

Ač je dnes slavnost Nejsvětější Trojice, v textech ročního cyklu C je hlavní důraz zaměřen na osobu Ducha svatého. Ježíš v evangeliu říká: Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Velice podobnou výpověď najdeme v evangeliu podle Jana o dvě kapitoly dříve: Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.

Toto ‚učení všemu‘ a ‚uvedení do celé pravdy‘ můžeme chápat především jako osvícení rozumu, abychom porozuměli pravdám víry, chápali smysl Písma svatého nebo i životních událostí, které nás potkávají. Nicméně v dnešním druhém čtení se hovoří o něčem, co ještě rozšiřuje význam onoho učení a uvádění do celé pravdy, které v nás Duch svatý působí. Apoštol Pavel píše Římanům, že se chlubíme i souženími, protože soužení plodí vytrvalost, vytrvalost plodí osvědčenost a osvědčenost naději. Myslím, že lidsky viděno to příliš nedává smysl. Kdo je sám ze sebe tak statečný a plný víry, že by se radoval z něčeho zlého, co na jeho život dolehlo? Víme moc dobře, že velké soužení zdaleka ne vždy plodí vytrvalost, že dokáže člověka zlomit, že jednou pohár trpělivosti přeteče a řekneme si, že už toho máme dost. A tak se celý ten řetězec přerušuje, soužení neplodí vytrvalost, ani osvědčenost, ani naději. Máme dojem, že jsme v koncích, že jsme selhali, že nejsme tak silní, jak jsme si mysleli; a žádný pozitivní výhled do budoucna se nekoná.                                                                                                                              

Přesto se svatý Pavel opovažuje říci, že naděje neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého. Možná právě tehdy, když si uvědomíme, že nám naše soužení přerostlo přes hlavu, můžeme nejsilněji zakusit že máme dar Ducha, Utěšitele, Ducha vytrvalosti a síly, Ducha radosti a naděje. Není v lidských silách, abychom se radovali ze soužení a abychom byli v soužení vytrvalí a plní naděje. Ale Duch svatý je ten, který nás tomu učí, který nás uvádí do celé pravdy o tom, že přes všechno jsme opravdu milované Boží děti. A že to, co se nám děje, má smysl a že je to cesta ke spáse. Že můžeme mít naději i tam, kde lidsky už žádná neexistuje. Jen je třeba neuzavírat tomuto Daru Otce i Syna své srdce. 

 

Slavnost Seslání Ducha Svatého C 2022 

1. ČTENÍ Sk 2,1-11 

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34

Odp.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.

EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Je možné si různě představit, jak to vypadalo, když Ježíš na své učedníky dechl a řekl jim, že přijímají Ducha svatého. Já jsem si to zkusil představit – a je to i ve scénce z biblických postaviček – jako takový ten polibek, který někdo posílá ‚na dálku‘. Políbení je výraz lásky. A Duch svatý je Boží láska, která nás přetváří. Když Ježíš dal učedníkům dar Ducha svatého, tak je to proměnilo: přestali se bát a neohrožené se k Němu začali hlásit a zvěstovat, že On je Mesiáš.

 

Milí bratři a sestry,

 Mám moc rád hymnus Veni Sancte Spiritus – Přijď, Ó Duchu přesvatý – který jsme před chvílí zpívali před evangeliem jako svatodušní sekvenci. Složil jej velmi pravděpodobně ve 13. století Stephen Langdon, anglický kardinál a arcibiskup z Canterbury. Možná nejsilnější pasáž v tomto hymnu je ta, v níž se hovoří o nápravě a přetvoření našeho lidství:

Viny z duší našich smaž,

a vyprahlá srdce svlaž,

raněné rač vyhojit.

Srovnej, co je zkřivené,

zahřej, co je studené,

a nedej nám zabloudit.  

Můžeme si při těchto slovech vzpomenout na úplný začátek Písma svatého, na první věty knihy Genesis: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, ale ta byla pustá a prázdná ( hebrejsky tohú-wa-bohú, výraz, který přešel třeba do němčiny jako označení opravdu velkého chaosu a neuspořádanosti). Temnota byla nad propastnou hlubinou, ale Boží dech – rúach – vanul nad vodami. A teprve  pak začíná vlastní příběh stvoření. Chaos se mění v kosmos, neuspořádanost v uspořádanost.

 Něco podobného lze říci i o každém člověku. Každý z nás je vlastně mikrokosmos, malý vesmír, složený z naší povahy; našeho životního příběhu se všemi zkušenostmi, které přinesl; z toho, co prožíváme v přítomné chvíli; ze všech našich vztahů. A každý z nás také ví, kde je v jeho vnitřním vesmíru pusto a prázdno, kde vidíme své propastné hlubiny, kde je temnota. Dar Ducha svatého v nás obnovuje tvář našeho lidství, tvář našeho vnitřního vesmíru, tak jak jsme zpívali v žalmovém responsoriu: Sešli svého Ducha, Pane a obnov tvář země.

 Ve všech dnešních čteních se – tak či onak – hovoří právě o tomto přetvoření vnitřního vesmíru člověka Duchem Božím. V den letnic dává Duch učedníkům svědčit o Kristu tak, že tomu všichni rozumí. Svatý Pavel v prvním listě Korintským zase připomíná, jak Boží Duch tvoří z různosti jednotlivých křesťanů jediné společenství v Kristově těle a dává dary, jimiž může být každý jednotlivec pro toto společenství prospěšný. A v evangeliu je toto přetvářející působení Ducha asi nejlépe patrné na tom, že že učedníci se přestávají bát. Předtím byli ze strachu za zavřenými dveřmi. Ale Pán za nimi přichází, ukazuje jim své rány, aby si byli jisti, že je to opravdu On a že žije. A pak jim daruje Ducha svatého. Jen v jeho síle, ne sami ze sebe, mohou učedníci poslechnout Ježíšova slova: Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Bez tohoto Ježíšova daru by nemohli zakoušet vnitřní pokoj, báli by se být posláni, a už vůbec by nemohli odpouštět hříchy.

 Nechme se tedy, milí bratři a sestry, dnes i po všechny ostatní dny přetvářet Tvůrcem. Nebojme se jej nechat naplno vstoupit do našeho vnitřního vesmíru, nechme si proměnit naše vztahy, naše touhy, nechme si nalít olej do našich ran. Nechme svůj chaos přetvořit v kosmos, v uspořádané, plné a krásné lidství.