pátek 31. července 2020

18. neděle v mezidobí A 2020



1. ČTENÍ Iz 55, 1-3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!
    Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla!
    Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."


Žl 145 ( 144 ), 8-9. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 35. 37-39

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

 Bratři a sestry!
    Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
    Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.


EVANGELIUM Mt 14, 13-21

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.
    K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu."
    Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!"
    Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby."
    Ježíš řekl: "Přineste mi je sem."
A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pán Ježíš jistě mohl udělat to velké množství chlebů a ryb z ničeho; jenomže On to chtěl jinak. Učedníci mu dali to maličko, co měli, a on to proměnil v jídlo pro všechny, kteří tam s ním byli a měli hlad. A s námi je to stejné-máme Pánu Ježíši dávat všechno ze sebe; všechno, čím žijeme, z čeho máme radost a čím se trápíme. A On to může zrovna tak proměnit, aby z toho bylo dobro pro všechny lidi, které máme kolem sebe.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní druhé čtení z listu Římanům se poněkud odlišuje od všech ostatních, která hovoří o tom, jak Bůh sytí svůj lid. Není v něm ani zmínka o jídle-svatý Pavel zde vyjmenovává všechny možné skutečnosti, které by člověka mohly odloučit od Boha, ale nakonec konstatuje, že Kristova láska je silnější, než všechno ostatní.

Přesto však všichni velmi silně vnímáme, kolik je v našem životě věcí, které nás skutečně od Boha odvádějí. A zdá se, že čím je skutečnost pestřejší a zajímavější a možnosti náplně života větší, tím je větší i nebezpečí, že na Boha můžeme úplně zapomenout.

Velmi výstižně se tohoto tématu dotýká slavný německý režisér Wim Wenders ve svém filmu Tak daleko, tak blízko, který natočil jako volné pokračování svého mnohem známějšího Nebe nad Berlínem. V tomto filmu vystupuje anděl Cassiel, který se stává člověkem – podobně, jako předtím v Nebi nad Berlínem jeho druh Damiel. Svět lidí – přesněji řečeno prostředí města Berlína brzo po pádu zdi – svět, který Cassiel předtím vnímal jen jako jakousi kulisu pro lidské příběhy, nad nimiž andělé drží ochrannou ruku, se mu najednou otevírá skrze lidské vnímání, v celé kráse, se všemi barvami, zvuky a vším ostatním, co lze uchopit smysly. A Cassiel je tímto světem pohlcen a vtažen do té míry, že úplně ztrácí kontakt se skutečností, ve které žil doposud - ostatní andělé jsou stále okolo něho, ale on je již není schopen vnímat, ztrácí vědomí sebe sama jako duchovní bytosti. Za zemí už nevidí nebe. Lidé si nepodmanili zemi, jak jim bylo přikázáno při stvoření – říká Cassiel v jednom monologu – země si podmanila je.

Úvodní otázka svatého Pavla z dnešního druhého čtení – Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? - není tedy pouze řečnická. Toho, co by nás mohlo odloučit od lásky Kristovy, je mnoho. K Pavlovu katalogu bychom mohli jistě každý přidat řadu dalších položek. Tolik věcí se v našem životě hlásí o pozornost, mnohem více než u našich předků ještě o několik málo generací zpět. Tolik věcí vypadá zajímavěji, lákavěji a potřebněji než účast na mši svaté a osobní modlitba. Zvlášť ve velkých městech žijeme v atmosféře naprosté sekularity, kde to vypadá, jako by vůbec Bůh nebyl a víra se zdá jako cosi téměř nepatřičného. 

Naštěstí ale Pavel ve svém listu neklade důraz na to, čeho je či není schopen člověk. Pavel zaměřuje svůj pohled právě na Kristovu lásku, chce velmi důrazně a jasně říci, že Bůh je věrný, i když člověk věrný není. Nic z toho, co Pavel vyjmenovává, a co bychom k tomuto seznamu mohli přidat my, nemůže zabránit tomu, aby nám Bůh byl blízký - i tam, kde se nám Jeho přítomnost a blízkost jeví zdánlivě jako vzdálenost a nepřítomnost. S podobnou výpovědí se setkáváme například v Žalmu 139: Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.   I kdybych vzlétl na křídlech jitřenky, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.

Pavel pak říká, jak lze překonat všechno to, co by nás mohlo od Kristovy lásky oddělit: V tom všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Nakonec jde jen o to zůstat s ním, zůstat v silovém poli jeho lásky, a pak můžeme zakusit, že nám ji opravdu nikdo a nic nemůže vzít. A ještě více, můžeme tak objevit, že vlastně neexistují místa Boží nepřítomnosti, neboť v Kristu Bůh vstoupil do našeho světa a přijal ho za vlastní.

 

 


sobota 25. července 2020

                                                    17. neděle v mezidobí A 2020


Milí čtenáři tohoto blogu,

omlouvám se, zítřejší promluva bude recyklovaná, z roku 2017. V příspěvku k 17. neděli v mezidobí z roku 2017 si ji také můžete přečíst. 

pátek 17. července 2020

 

16. neděle v mezidobí A 2020

  

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.'Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.



Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.
Odp.
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.
Odp.
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. 



EVANGELIUM Mt 13, 24-43

Slova svatého evangelia podle Matouše.

  Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne.- Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' "
    Předložil jim další podobenství:
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
    Pověděl jim jiné podobenství:
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl:
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
    Kdo má uši, slyš! "

______________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ti, kdo hodně studovali Písmo svaté, říkají, že ten plevel mezi pšenicí není koukol. Koukol je fialově kvetoucí rostlinka, která trochu připomíná chrpu nebo hledík, tedy karafiát - a je dobře od pšenice rozpoznatelná. Ten plevel je asi spíš jílek mámivý, který stejně jako pšenice patří mezi trávy, a když vyklíčí v pšenici, nedá se od ní rozpoznat. Proto je potřeba počkat až do sklizně – teprve na tom, co se urodilo, můžeme poznat, co je pšenice a co je plevel. Ježíš říká totéž jinými slovy, když říká, že to, jestli je strom dobrý, poznáme až po jeho ovoci.

 Milí bratři a sestry,

 Jako odrazový můstek pro dnešní promluvu použiji jednu pasáž z prvního čtení, z knihy Moudrosti: Tvá moc je základem spravedlnosti a to, žes pánem, tě činí shovívavým. Když jsem si jej četl, vytanula mi na mysli scéna z Poslední večeře, jak ji popisuje Janovo evangelium: Ježíš věděl, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu se vrací, a proto projevil svým učedníkům lásku až do krajnosti - umývá jim nohy. Vědomí božské svrchované moci činí Ježíše schopným toho, že nastoluje úplně nový druh vlády-vlády lásky a služby, vlády zdánlivé slabosti. Právě proto, že si nepotřebuje svou moc dokazovat násilím a manipulací druhých, nebojí se, že o ni přijde.

 Ona evangelní podobenství o Božím království nás pak z tohoto pohledu usvědčují z toho, že my neumíme být jako Ježíš. Velmi intenzivně a často bolestivě vnímáme, že Boží království je opravdu jako hořčičné zrnko, ale moc nevěříme tomu, že by z něho někdy mohl být strom - zdá se nám, že je nás křesťanů čím dál méně, že hlasy odjinud jsou slyšet mnohem více a že nás vlastně nikdo nebere vážně. Vnímáme, že máme sami se sebou problémy, že v církvi roste pšenice a koukol pohromadě. A jelikož máme malou víru, prostě se bojíme a z pudu sebezáchovy chceme církev různým způsobem zachraňovat sami. Často máme přitom velmi jasný názor na to, kudy vede dělící čára mezi dobrem a zlem, a že kdyby to bylo na nás, pole bychom dokonale a čistě vypleli. Jak napsala v jedné knize Kateřina Lachmanová - kdyby se udělalo to a to, všechno by bylo skvělé, ale ‚tamti‘ nám to kazí. Stačilo by se vrátit před druhý vatikánský koncil a obnovit starou liturgii, říkají jedni; všechno by se pak změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, ale zednáři a modernisté infiltrovaní do církevních struktur to nedovolí. Nebo naopak: stačilo by se více přizpůsobit modernímu světu, tvrdí jiní; ale ti zarytí a zapšklí konzervativci budou vždycky proti.

 Jsme jako oni služebníci, horlivě se nabízíme: Pane, máme jít a plevel vytrhat? A Ježíš říká i nám dnes ono důrazné ne. Nejen proto, že to mají učinit andělé, a ne lidé, a ještě navíc na konci času. Nejen proto, že domnívat se, že zrovna my přesně odlišíme koukol a pšenici je naivní a nebezpečné.  Možná zejména proto, že Ježíš kárá naši malou víru. On je přece Vzkříšený, žádné zlo ani smrt už nad ním nemá moci, a proto nemají skutečnou moc ani nad těmi, kteří jsou jeho. Při tomto vědomí si můžeme dovolit unést skutečnost, že v církvi i ve světě dál existuje zlo a hřích - víme přece, že už nemá žádnou opravdovou moc, byť by toto zdání bylo nevímjak sugestivní. Neznamená to, že zlo začneme tolerovat nebo že se budeme tvářit, že neexistuje. Znamená to jen nemít z něho panický strach, a při jeho odstraňování začínat vždycky u sebe sama.  




sobota 11. července 2020


15. neděle v mezidobí A 2020


1. ČTENÍ Iz 55, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."


Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.
Odp.
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.
Odp.
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.
Odp.
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8, 18-23

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.


EVANGELIUM Mt 13, 1-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."


Slůvko pro děti

Milé děti,

Znáte přísloví jedním uchem tam a druhým ven? Říkáme to o něčem, co jsme sice slyšeli, ale hned jsme to pustili z hlavy - třeba proto, že nás to nezaujalo, nebo že jsme v tu chvíli měli zrovna plnou hlavu něčeho úplně jiného. Kdybych se třeba dneska půl hodiny po mši svaté zeptal, o čem bylo dneska evangelium nebo první či druhé čtení, tak by mi určitě neodpověděli všichni, kdo dnes v kostele byli. Pán Ježíš nám ale dnes v evangeliu říká, že Boží slovo je příliš cenné na to, aby nám šlo jedním uchem tam a druhým ven. A zároveň nám slibuje, že když je budeme pečlivě poslouchat a uchováme si je v srdci, tak nás to promění k dobru.


Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení i evangelium sice hovoří o slovu, ale každé má na mysli trochu něco jiného. Slovo, které Hospodin posílá v prvním čtení na zem, může být předznamenáním příchodu Krista – Slova, které se stalo tělem;-
 tak, jak o něm hovoří prolog Janova evangelia. Víme, že se skutečně nevrací k Otci bez užitku, ale vše, co Bůh chtěl, tedy spása světa, vykonalo a zdařilo se mu.

Ježíš naproti tomu již hovoří o slovu, které vychází z jeho vlastních úst - tedy o slovu evangelia o Božím království. Účinnost tohoto slova už je závislá na tom, zda najde otevřené lidské srdce. Toto slovo potřebuje padnout do hloubky, do nitra, aby tam mohlo nerušeně projít určitou ‚inkubační dobou‘, než se uchytí, začne růst a přinášet plody.  A právě otevřenost našeho srdce vůči tomuto slovu naráží na jeden problém, který vystihuje jiné Ježíšovo podobenství - to o pleveli mezi pšenicí.

Rozsévačů chodí mnoho a slova i obrazy jsou do půdy naší duše házeny plnými hrstmi, často velmi rafinovaně tak, aby zapadla co nejhlouběji. Reklamní psychologové vědí velmi dobře, jak to zařídit tak, aby se informace dostala do našeho podvědomí a vynořila se ve správnou chvíli. Každý den jsme vystaveni na milost a nemilost záplavě sdělení, která zápasí o naši pozornost a chtějí za každou cenu zaujmout - abychom někoho zvolili, abychom si něco koupili, abychom uvěřili výkladu světa nějakého guru. Boží slovo se v této záplavě často stává maličkým a zdánlivě slabým a neúčinným. Slova, vyřčená ústy krásné dívky v reklamě jsou jistě sugestivnější než to, co slyšíme v kostele víceméně monotónním hlasem od ambonu.

Nebezpečí je zde dvojí: To první je v tom, když do sebe necháme bez rozlišení zapadnout a růst všechno, co uslyšíme a uvidíme, všechny druhy dobrého semene i plevele. Výsledkem je džungle, neprostupná a chaotická, kde ty dobré a užitečné rostlinky dříve či později zajdou; a pokud je budeme chtít zachránit, dá to velkou, dlouhou a bolestivou práci, kterou bychom si při troše prevence mohli ušetřit.

Druhé nebezpečí je opačné. Můžeme se, konfrontováni s onou záplavou slov a jí unavení, uzavřít do sebe. Stačí si říci, že všechna tato slova vycházejí z falešných úst, že nás všichni chtějí ošidit či zotročit, že jsou všechna slova lživá nebo nicneříkající a prázdná. Začneme všechno podezírat a zpochybňovat, i slovo Boží, řekneme si, že chceme konečně klid a ať už nás nikdo s ničím neotravuje.

V této situaci je jediným správným východiskem velká důvěra v to, že Boží slovo je vyřčeno pro nás z lásky, že je to skutečně Slovo života, které neničí, ale tvoří, jako tvořilo od počátku a bude působit až do konce času. Že nám neublíží, nic nám nevezme ani nic špatného nevnutí, že je jiné než všechny lidské ideologie, že je pravdivé, protože pochází od Pravdy samé. Důvěra vůči našemu milujícímu Bohu působí otevřenost srdce pro slovo, které On vyslovuje - otevřenost srdce, které se nebojí, kam slovo může hluboko zapadnout a bez překážek tam růst.






sobota 4. července 2020


Slavnost svatých Cyrila a Metoděje 2020

PRVNÍ ČTENÍ Iz 61, 1 - 3a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.


Žl 117 (116), 1. 2 Odp.: Mk 16, 15
Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.
Odp.
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Odp.


DRUHÉ ČTENÍ 2 Kor 4, 1 - 2. 5 - 7

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
 Bratři a sestry!
    Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem.
    Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
    Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.


EVANGELIUM Lk 10, 1 - 9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    
   " Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.
    V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' " _________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,
   Když svatí Cyril a Metoděj přišli před mnoha sty lety na Velkou Moravu, už tam před nimi křesťanští misionáři byli. Jenže až s nimi dvěma Moravané přijali víru v Krista za svou vlastní. Proč měli Cyril a Metoděj větší úspěch? Asi proto, že byli Slované a mluvili řečí, které Moravané rozuměli.
    Křesťanství je u nás na Moravě a v Čechách už dlouho a jinde v Evropě ještě mnohem déle; jenže když se snažíme lidem nějak předat radostnou zvěst o tom, že Ježíš nás zachránil, tak tomu taky málokdo rozumí. Asi jim to říkáme nějak špatně. Co s tím?
     Když jsem studoval v Římě, tak jsem měl tu čest se potkat se vzácným člověkem, jezuitským knězem otcem Tomášem Špidlíkem. Byl velmi vzdělaný a napsal spoustu knih, ale napsal taky sbírky pohádek pro děti. Jedna z nich se jmenuje trochu zvláštně profesor Ulipispirus, a je o učenci, který znal hodně jazyků a snažil se sestavit řeč, které by rozuměli všichni lidé. Jenže se pak už nevěnoval ničemu jinému a jeho práce ho tak pohltila, že se z něho stal podivín, kterého nakonec propustili z univerzity a zůstal úplně sám. Ale když jednou seděl v parku, přišlo za ním děvčátko a řeklo mu Mám Tě ráda. A profesor na to konečně přišel: když budeme druhým říkat, že je máme rádi, tak tomu budou rozumět všichni.


Milí bratři a sestry,

    Svatí Cyril a Metoděj nepřišli do pohanského území, křesťanstvím úplně nedotčeného; misionáři už předtím na Velké Moravě byli. Oni dva však měli větší úspěch, protože hlásali evangelium jiným způsobem.
    To nás může inspirovat i pro dnešní dobu; a možná nejde jen o to, abychom přizpůsobili jazyk, jímž zvěstujeme evangelium. Možná je také důležité očistit zvěstování evangelia od nánosů, které na něm za celá ta staletí ulpěly.
    Úryvek ze třetího Izajáše, který se dnes čte jako první čtení, nám v tom může být dobrým vodítkem. I když je ještě starozákonní, velice přesně vyjadřuje podstatu toho, co radostná zvěst přináší především – dát radost smutným; utěšit ty, kteří jsou utrápení; učinit člověka svobodným.
V materiálním slova smyslu v naší části světa až tolik chudých není; jenže možná ještě nikdy předtím nebylo tolik lidí, kteří by potřebovali právě to, o čem úryvek z Izajáše mluví – tolik smutných a sklíčených, tolik utrápených vysokými nároky života, tolik spoutaných různými závislostmi, od drog po internetovou pornografii. Je kolem nás spousta lidí, kteří by měli být pro evangelium otevření. Jenže ohromný problém je v tom, že si málokdo křesťanství spojuje se svobodou a radostí. A asi je to opravdu tím, že jsme v průběhu času radostnou zvěst nějak zbavili jejího původního osvobozujícího významu, a že jsme z křesťanství udělali spíš nárok na člověka; další z těch, které na nás život klade.
    Slavná skupina Beatles na svém posledním albu Abbey Road, vydaném v roce 1969, použili na konci jedné z písní zhudebněnou dětskou říkanku, která zní takto: One, two, three, four, five, six, seven; all good children go to heaven.  (Jedna až sedm, všechny hodné děti přijdou do nebe). V anglosaském světě se takové říkanky jmenují nursery rhymes – děti se pomocí nich mají naučit jednoduše zapamatovatelné pravdy o životě.
    Je to přesně příklad toho, jak se z hlásání evangelia může stát něco jiného než evangelium; nebo lépe řečeno jak se evangelium stává nástrojem pro něco jiného, v tomto případě prostředkem k výchově dětí: Když budeš hodný, přijdeš do nebe.  V horším případě se křesťanství může stát třeba nástrojem nějaké ideologie nebo prostředkem k udržení něčí moci – jako jsme toho, žel Bohu, často svědky třeba v ruském pravoslaví. Mnohokrát jsme s posvátným Božím slovem za dva tisíce let křesťanství takto naložili, a zastřeli jsme tak jeho původní smysl.
    Vůbec nejde o to, milí bratři a sestry, že by nás Boží slovo nevyzývalo ke změně života, že bychom se měli snažit přestat růst v dobru a lásce, že bychom měli rezignovat na výchovu dětí. Jde ale o to, že tomu všemu musí vždy předcházet setkání s autentickou zvěstí evangelia o Bohu, který miluje každého člověka a přeje mu plnost života v opravdové svobodě a lásce.