úterý 31. prosince 2019


Matky Boží Panny Marie 2020


1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

    Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám."


Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.


2. ČTENÍ Gal 4, 4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
    Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.


EVANGELIUM Lk 2, 16-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.


 Slůvko pro děti:

Milé děti,
Druhé čtení, z listu Galaťanům, je úplně nejstarší dochovaná zpráva o Ježíšově mamince Marii - evangelia byla totiž napsána trochu později, než listy svatého Pavla. Vidíme, že je hodně stručná, ani se tam nezmiňuje Mariino jméno. Říká se tam jenom: Když se naplnil čas, Bůh poslal svého syna, narozeného ze ženy. Ale to nám stačí k tomu, abychom pochopili, že Ježíš byl opravdu člověk jako my, že Bůh má s námi lidmi od té chvíle, co se narodil Ježíš, všechno společné – kromě hříchu.

Milí bratři a sestry,

O vánoční noci bylo hlavní postavou evangelia Božské dítě, dnes, na konci vánočního oktávu se naše pozornost zaměřuje na Marii, jako Matku vtěleného Slova. Oslavujeme její mateřství, její podíl na spáse světa, ale také její otevřenost vůči Bohu, vůči jeho Slovu, vůči Jeho plánu - neboť bez této Mariiny svobodné otevřenosti by se Ježíš nemohl stát člověkem a spása světa by nebyla dokonána.

V dnešním evangeliu jdou pastýři do Betléma oznámit - zřejmě jak samotné Svaté rodině, tak poté i obyvatelům městečka -  co jim o tom dítěti bylo zvěstováno. Tlumočí radostnou zvěst od prvního posla - anděla:  Zvěstuji Vám velikou radost, radost pro všechen lid. Dnes se Vám narodil Spasitel, Kristus Pán. Třetí věta evangelia pak ukazuje, jak na to reagovali ti, kteří tuto zprávu slyšeli.

Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.

Slůvko ‚však‘ (v originále h´ de,, v latinské Vulgátě autem) může znamenat i ‚pak‘, tedy pouze rozdělovník věty.  Maria pak to všechno uchovávala ve svém srdci – tak je to přeloženo v české verzi Jeruzalémské Bible. Pokud ale zůstaneme u původního překladu, může to také znamenat, že v přijetí tohoto slova je mezi oněmi všemi, kteří se podivili, a na druhé straně Ježíšovou matkou, velký rozdíl. Maria, stejně jako předtím při zvěstování a potom při nalezení dvanáctiletého Ježíše v chrámu uchovává ono slyšené v srdci a rozvažuje o tom.

Vypadá to jako nepodstatný detail, připomínající suchý větný rozbor v hodině češtiny, ale Písmo svaté nezná nepodstatné detaily. Připomíná se nám, že Mariina vnímavost vůči Slovu, její kontemplativní přístup je předpokladem plodnosti jejího života.  Ač se to na první pohled nezdá, dnešní evangelium souvisí v tomto smyslu velmi těsně s Ježíšovým podobenstvím o rozsévači. Maria je onou dobrou zemí, dobře zoranou, otevřenou pro přijetí tvůrčího Slova, která přináší mnohonásobný užitek. Svatý Augustin to shrnul do jedné věty: Concepit Maria prius mente quam ventre - Maria počala dříve v mysli nežli v lůně. 

My, současní lidé, se spíše než Marii podobáme spíše oněm ostatním: Všichni, kdo to slyšeli, podivili se… Značná část mediálního průmyslu je postavená právě na tom, aby se lidé nestačili divit, cože se to zase doslechli.  Z naší letargie vůči záplavě informací nás občas vytrhne jen nějaký zvlášť povedený skandál, a média se pak mohou přetrhnout, aby objevila ještě něco skandálnějšího a podivuhodnějšího, neboť proces banalizace je v těchto případech rychlý a to, čemu jsme se ještě včera divili, je dnes skoro normální věc. 

Údiv nebo úlek nemusí být pro začátek špatný, Maria se při zvěstování také velmi polekala. Je ale důležité posléze jít dál: udělat to, co ona - otevřít se pro Boží slovo, které není banální zvuk, ale něco, co reálně tvoří, obnovuje a posvěcuje. Snažit se o to, aby slovo nepadlo ani do trní, ani na udusanou půdu, ale do dobré země. Nemusíme se bát, že nám toto niterné přijetí Božího slova ublíží nebo v nás něco zničí - to dokáží lidská slova dobře, ale Boží slovo je jiné. Rozjímáním Slova je přijímáme do srdce a stáváme se plodnými - jako Maria, jejíž požehnané mateřství si dnes připomínáme. I v nás, stejně jako v ní, se může stát to, co o Vánocích slavíme. Slovo se může stát tělem.

sobota 28. prosince 2019


Svátek Svaté rodiny A 2019




1. ČTENÍ Sir 3, 3-7. 14-17a ( řec. 2-6. 12-14 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.     Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.


      
Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3, 12-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.  Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.



EVANGELIUM Mt 2, 13-15. 19-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'

Slůvko pro děti:

Milé děti,
ve druhém čtení mluví svatý Pavel v listu Koloským o vztazích v rodině, mimo jiné také o vztazích rodičů a dětí. To, že máte vaše rodiče poslouchat, asi slyšíte často. Ale svatý Pavel taky říká něco důležitého vašim rodičům: Otcové, nedrážděte své děti, aby neztrácely odvahu. V ekumenickém překladu Bible je ta věta asi trošku líp pochopitelná: Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly. Přeloženo do dnešní řeči by to znamenalo asi tohle: Vaši rodiče by Vám měli co nejčastěji říkat Jsi dobrý, to zvládneš, a co nejméně často, nebo radši vůbec nikdy Radši toho nech, nemáš na to, kdoví, co z tebe bude. Protože když budete často slyšet to první, neztratíte odvahu do života.

Milí bratři a sestry,

Když se někdo ožení (zvlášť když před svatbou vedl nějak pestrý a ne zrovna uspořádaný život), říká se, že ‘se konečně usadil‘.  Založení rodiny je vnímáno jako ustavení určité stability života, pevného bodu, zázemí pro člověka, možná i mírně negativně jako vstup do stereotypu vyjetých kolejí.

Z dnešního evangelia to však vypadá, že právě vzniknuvší svatá rodina prožívala pravý opak. Jako by je anděl Páně prostřednictvím snových zjevení honil z místa na místo, bez ohledu na to, že čerstvá maminka Maria potřebuje trochu klidu. Abychom však u tohoto povrchního dojmu nezůstali, je možná důležité si uvědomit jistou hlubší souvislost textu. Nejde v něm jen o to, aby Svatá rodina utekla před Herodovou krutostí do bezpečí.

Matouš píše pro židokřesťany a tak je jeho vyprávění  plné odkazů ke Starému Zákonu. Když slyšel Izraelita jména ´Josef´ a ´Egypt‘, nemohlo se mu nevybavit základní téma Tóry: pobyt vyvoleného národa v egyptském exilu a jeho návrat do zaslíbené země pod Mojžíšovým vedením.  A samozřejmě také význam tohoto putování: to, že jím Hospodin učil svůj lid důvěře, tomu, aby jeho lid svým srdcem zakotvil v Něm, aby u Něho měl svůj domov, ať už bude kdekoli.

Jako by se přesně toto nyní opakovalo ve svaté rodině, prvním malém společenství lásky okolo Ježíše, skoro by se dalo říci předznamenání nového Božího lidu, církve. Co museli Josef a Maria prožívat při svých cestách za potíže, si dokážeme asi těžko představit. Jistě je to ale vedlo k poznání, že domov je tam, kde je člověk a jeho vztahy zakotveny v Bohu, ať už je to geograficky kdekoli a za jakýchkoli okolností.

A dá se říci, že podobný příběh cesty svaté rodiny se odehrává všude tam, kde se dva lidé rozhodnou spolu žít v křesťanském manželství. Možná dnes o to víc, že žijeme v otevřeném světě a přestává být rozhodující, jestli manželé budou spolu žít tam, kde se narodili a vyrůstali, nebo někde úplně jinde, na druhém konci světa (nebo dokonce jestli jsou ze stejné vesnice, města, státu či světadílu).

Vzájemný vztah manželů a poté rodičů a dětí roste v rámci společného životního příběhu, jehož obrazem je putování. Stejně jako při cestě lidu Izraele na poušti, ani příběhy vztahů v rámci manželství nejsou prosty krizí, touhy někam se vrátit, vyčítání Bohu nebo zkratkovitých, příliš lidských řešení. Je ale podstatné uvědomit si význam této cesty jako učení se v Boží škole - důvěře, otevřenosti pro to, aby On byl ve vztazích tím důležitým a rozhodujícím, aby lidé dokázali pro svůj vztah čerpat z jeho Lásky, která nemá konce. Aby si manželé uvědomili, že domov a rodinu netvoří až tak místo pobytu nebo prostornost a vybavenost společné domácnosti, ale vztahy lásky, které v ní panují. A máme to v podstatě jednoduché, my křesťané, ať žijící v manželství či jinak - Ježíš je zcela a reálně přítomen mezi námi, jako Bůh a jako člověk, stejně jako byl přítomen ve Svaté rodině. 

úterý 24. prosince 2019


Slavnost narození Páně - ve dne  2019

1. čtení - Iz 52,7-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Jak je krásné (vidět) na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: "Bůh tvůj kraluje!" Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

Mezizpěv - Žl 98,1.2-3ab.3cd-4.5-6
Odp: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

Zpívejte Hospodinu píseň novu,
neboť učinil podivuhodné věci.
Vítězství je dílem jeho pravice,
jeho svatého ramene.

Hospodin uvedl ve známost svou spásu,
před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost.
Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost
Izraelovu domu.

Všechny končiny země uzřely
spásu našeho Boha.
Jásejte Hospodinu, všechny země,
radujte se, plesejte a hrejte!

Hrejte Hospodinu na citeru,
na citeru a s doprovodem zpěvu,
za hlaholu trub a rohů,
jásejte před králem Hospodinem.

2. čtení - Žid 1,1-6
Čtení z listu Židům.
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy (Bůh) řekl: `Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil'? A dále: `Já mu budu otcem a on mi bude synem.' A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: `Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!'
  
Evangelium - Jan 1,1-18
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Začátek svatého evangelia podle Jana.
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'" Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.
_______________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, kdo z vás byl teď v nedávné době na nějakém křtu, třeba brášky nebo sestřičky? Víte, že skoro na konci obřadu se od velké svíce, která je tady vedle mne, a které říkáme paškál, zapaluje křestní svíčka, kterou máte určitě taky doma. Můžete říct rodičům, aby vám ji ukázali, Ti, kdo byli u prvního svatého přijímání, si tu svíčku přinesli s sebou a při mši svaté zapálili. A úplně podobný symbol je taky betlémské světlo, které nám přivezli skauti z Vídně. Koho asi představuje ten plamínek? Je to Ježíš, o kterém říká v evangeliu svatý Jan, že je to světlo, které svítí v temnotě a tma ho nepohltila. Teď se začíná prodlužovat den a venku světla přibývá, a my slavíme narození Ježíše jako světla, které přišlo na svět. Proto taky víme, že se v životě nemusíme bát, i když má i svoje temné stránky.


Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení z knihy proroka Izajáše přímo navazuje na texty adventních rorátních zpěvů, které čerpají ze stejné biblické knihy. Dalo by se říci, že je jejich šťastným zakončením. Hovoří o velké radosti lidu Izraele, o radosti, která se zrodila z předchozího hlubokého uvědomění potřeby spásy.

Právě v rorátních zpěvech se tato potřeba spásy objevuje s velikou naléhavostí. Izajášovy texty jsou prostoupeny zcela konkrétní zkušeností s tím, co způsobuje vzdálení se od Hospodina a náklonnost ke zlému. Naprosto jednoznačně z nich vyplývá, že je to cosi destruktivního, co vede k chaosu a smrti, ale zároveň že je to skutečnost, do níž je člověk chycen jako do pasti a z níž se vlastními silami není schopen dostat. Opuštěný je Sión, Jeruzalém je liduprázdný. Pro hříchy své stali jsme se lidem nečistým a odpadli jsme jako spadané listí, jako vítr nás uchvátily naše viny. Toto vše pak vyúsťuje ve vášnivé volání po příchodu záchrany z Boží ruky - ve známých obrazech vláhy, která oživuje vyschlou zemi a dává růst polním plodinám- Dej rosu, nebe nad námi, ať z oblak skane spása! Otevři se země a vydej spasitele!  Nakonec slyšíme z Boží strany jeho zaslíbení, že se tak stane. Přijmi útěchu, přijmi útěchu, můj lide drahý, neboť blízko je tvoje spása. Zachráním Tě, neboj se a doufej.

V dnešním Izajášově textu už se toto vše stává skutečností. To, co bylo předmětem touhy, naléhavých proseb a nakonec zaslíbení, se v tuto chvíli naplnilo. Hospodin vtělením svého Syna utěšil svůj lid, vykoupil Izraele.

Tato kolektivní zkušenost Izraele je i zkušeností nás, jednotlivých lidí. Po Boží blízkosti a spáse toužíme nejvíce tehdy, když se v našem životě nejsilněji projeví destruktivní síla zla, kdy se zlo takříkajíc ukáže s odkrytými kartami. Tehdy velice jasně vidíme, že to není žádná banalita, ani nic příjemného, ani nic krásného. Biblicky řečeno, poznáváme svoje nepravosti, neboť se nám odhaluje jejich opravdová tvář. Tehdy voláme po Boží spáse zcela spontánně, a stejně spontánně se radujeme, když přijde, když se nějakým způsobem v našem životě projeví. Můžeme v této souvislosti vzpomenout na zcela nevánoční příběh Ježíše a hříšnice v domě farizeově. Žena dávala Ježíšovi najevo radost ze své záchrany až tak, že se nad tím ostatní hosté pohoršovali – právě proto, že předtím poznala na vlastním těle ničivou moc hříchu.
Kéž nás tedy dnes naplní opravdová a skutečná radost z Božího narození. Radost z toho, že veškeré zlo v nás i kolem nás nemá poslední slovo, že Bůh vyslyšel bolestné volání člověka po spáse, že utěšil svůj lid.



sobota 21. prosince 2019


 4. neděle adventní A 2019


1. ČTENÍ Iz 7, 10-14

 Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše) "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách! "
    Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina."
    Tu pravil Izaiáš: "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi')."



Žl 24 (23), 1-2.3-4ab.5-6 Odp.: srv. 7c+10b

Odp.: Ať vejde Hospodin, on je král slávy!
Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 1, 1-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží 'Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal.
    Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.



EVANGELIUM Mt 1, 18-24

Slova svatého evangelia podle Matouše.

S narozením Ježíše Krista to bylo takto:
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'.
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Svatý Josef musel být hodně bezradný, když se dozvěděl o tom, že Marie čeká Ježíše. Když se rozhodl ji propustit, musel jí to taky říct a asi to pro něj bylo těžké, asi se na tu chvíli vůbec netěšil, jako my se netěšíme na nepříjemný rozhovor, který ale musíme uskutečnit. Možná si řekl – jako to děláme i my v takové situaci – že se na takovou nepříjemnou věc musí vyspat. Ale ještě na poslední chvíli to zachránil anděl ve snu. Řekl Josefovi, jak to s Marií je doopravdy, a že se nemusí bát ji přijmout k sobě.



Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium má shodné rysy s příběhem zvěstování Panně Marii u Lukáše. Matoušovo evangelium je směřováno k příslušníkům židovského národa, Lukášovo pohanům (tedy ne-Židům).  Matouš tedy klade větší důraz na Josefa, z rodu Davidova, který je Ježíšovým otcem z právního hlediska - zdůrazňuje proroctví, že Mesiáš má být z rodu Davidova, aby adresáti jeho evangelia byli schopni přijmout Ježíše právě jako Mesiáše, na základě zaslíbení ze Starého Zákona. Lukáš se věnuje více postavě Panny Marie.

Dítě, které vstoupí, ba vtrhne Marii a Josefovi do života, jim jej zcela přeskládá. Oba dva, když se dozvědí o onom třetím v jejich ještě nezpečetěném svazku - Maria od anděla a Josef od Marie - reagují úlekem a bezradností. Mariin úlek je v Lukášově evangeliu popsán slovesem dietara,cqein - tedy něco jako zůstat leknutím bez sebe. Josefova bezradnost se v dnešním evangeliu vyskytuje spíše mezi řádky, ale dovedeme si představit, jak mu bylo: Josef Marii miloval, musel ji znát a vědět, že by byla neschopná nevěry. Podle Mojžíšova zákona by stačilo, aby vyšlo veřejně najevo, že Maria nepočala své dítě s Josefem, a mohla by být i ukamenována. Proto se Josef rozhoduje ji propustit potají - sice z lásky, ale přece jen sám ze sebe, mimo Boží vůli, kterou se má vzápětí dozvědět.

Josefovy rozpaky tváří v tvář Ježíšovu vstupu do života budoucí svaté rodiny krásně ilustruje pravoslavná ikona Narození Páně. Uprostřed je ležící Bohorodička a vedle ní v jeskyni malý Ježíš, zavinutý do plének. Bokem je mnohem menší Josef, v pozici ne nepodobné slavné soše myslitele od Augusta Rodina, s vážným výrazem a hlavou podepřenou rukou. Před ním je mysteriózní postava muže v kožešinovém plášti, ve které někteří vykladači vidí zosobnění pokušitele – ten se snaží Josefovi namluvit, že dítě počato z Ducha svatého přece jenom není.

Ale jak Marii u Lukáše, tak dnes Josefovi říká anděl ‚ Neboj se‘. Neboj se Maria, počneš a porodíš syna. Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout svou zasnoubenou ženu Marii. A Josef s Marií svoji novou situaci přijímají a oba se odevzdávají do Boží vůle.

My Ježíšův příchod slavíme jako idylku, jako něco, na co jsme za staletí křesťanství zvyklí. Ale zároveň by nás to, že Bůh přichází tak blízko, že zažíváme podobný Boží vpád do našeho života, mělo spasitelně zneklidnit a polekat. Stejně jako Maria a Josef by nám mělo dojít, že vstup onoho Jiného, Absolutního do našeho světa opravdu staví věci, vztahy, hodnoty a priority života vzhůru nohama, a přiznejme si to, ani my si s tím často nevíme rady. Bůh s námi, Slovo, které se stalo Tělem a které útěšně sdílí naši lidskou bídu, je ale zároveň tím, kdo nás neustále vytahuje z naší pohodlné a zabydlené každodennosti.

Prvotní úlek - jako vyjití z jisté duchovní letargie - je tedy důležitý, ale nesmí se proměnit v trvalou obavu a strach, v něco, čím jsme paralyzováni. ‚Neboj se přijmout, co Ti Bůh daruje‘ chce říct anděl dnes i nám, ale možná je právě tohle zdroj našeho největšího strachu. Bojíme se, co by se stalo, kdybychom vpádu Boha do našeho života ničím nebránili.  Co když by chtěl, abych se sebral a šel dělat misionáře například do Grónska? Jenže Bůh naštěstí není někým, kdo by nám chtěl měnit životy jako loutkám z nějakého svého rozmaru.  

Pokud se skutečně nebudeme bát, přestaneme dělat kompromisy a přijmeme poznanou Boží vůli, objevíme sami sebe, svoji nejhlubší totožnost, to, čím nás chtěl mít On od věčnosti a co je do nás jako do jeho tvorů hluboce vloženo. Kdyby Marii přemohlo její dietara,cqein , kdyby Josefa přemohly jeho pochybnosti, nenalezli by své povolání - Maria by neuskutečnila to, k čemu byla vyvolena a připravena od věčnosti jako Bohorodička, Josef by se nestal ochráncem Svaté rodiny.

pátek 13. prosince 2019


3. neděle adventní A 2019


1. ČTENÍ Iz 35, 1-6a. 10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská.
    Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.
    Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: "Vzmužte se, nebojte se!
Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!" Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
    Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.



Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: srv. Iz 35, 4
Odp.: Přijď, Pane, a spas nás! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu; ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ Jak 5, 7-10

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

    Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.
    Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně.



EVANGELIUM Mt 11, 2-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou."
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on."


(Místo slůvka pro děti pokračujeme v povídání o otci Tomáši Špidlíkovi)

Milí bratři a sestry,

Společným prvkem dnešních textů je povzbuzení k vytrvalosti v čekání. Jejich výpověď se podobá tomu, když maminka těší své nedočkavé dítě: ještě se párkrát vyspíš, a už to bude. Růžová liturgická barva je vlastně světle fialová; skrz adventní vážnost už prosvítá brzké splnění radostného zaslíbení.

V situaci těch, jimž je určeno první i druhé čtení, rozpoznáváme jednu obecnou lidskou zkušenost: dlouhé čekání - nebo námaha a utrpení, které neberou konce - s sebou přináší silné pokušení to vzdát, nechat to být. Ještě navíc jsme si my, moderní lidé, odvykli čekat ještě z jiného důvodu, který vychází najevo nejvíc v konfrontaci s druhým čtením. V něm je obraz rolníka, jenž čeká na drahocennou úrodu. Úroda je, při vší námaze rolníka, hlavně a zejména dar; přichází ve svůj čas, nedá se uspěchat - a je zcela závislý - doslova- na nebi, na to, co z něho spadne. Pro nás ale tento příměr začíná být neaktuální - můžeme mít skoro všechno hned. I úplně mimo sezónu se dají koupit čerstvé jahody - sice dovezené bůhvíodkud, za drahé peníze a skoro bez chuti, ale dají.

Otec Henri Nouwen, známý duchovní autor druhé poloviny dvacátého století, kdesi popisuje životní pocit současného člověka, který je z nějakého důvodu donucen na něco čekat: čekání je vnímáno jako jalová doba, ztracený čas. Máme při něm pocit bezmocnost, že teď zrovna nemůžeme nic dělat a maříme čas. Máme pocit vzteku, že něco nefunguje; a máme pocit úzkosti, že něco veledůležitého nestihneme. Chceme všechno hned a ledacos si také dokážeme bez čekání pořídit. Jsme v této oblasti méně trpěliví a vytrvalí, než naši předkové. Mimo pokušení malomyslnosti, o kterém již byla řeč, máme také pokušení vyměnit ono větší dobro, na něž čekáme jako na dar, za dobro mnohem menší, které si však obstaráme sami, pokud možno snadno a rychle.

Je proto stále znovu třeba si připomínat krásu a velikost onoho dobra, které je nám Bohem slíbeno jako dar ve svůj čas. Stále znovu se ujišťovat, že stojí za to si počkat.  Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská.  Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. A ruku v ruce s touto nadějí na velké obdarování musí jít pevná víra, že Bůh je věrný a svá zaslíbení splní. Že Jeho zaslíbení není iluze, projekce našich nenaplněných tužeb, ale skutečnost - krásnější, radostnější a cennější než cokoli, co bychom si mohli pořídit sami.

Dnešní texty ale hovoří ještě o jedné skutečnosti. Z evangelia mezi řádky vyplývá, že obtíže čekání a nejistoty dolehly i na Jana Křtitele: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?"  Všimněme si, že Ježíš ho proto neodsuzuje, ba naopak potvrzuje jeho identitu největšího z proroků. Ježíš, tváří v tvář bolestné Janově otázce chápe obtíže lidského čekání. A říká ‚Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte.‘ Jinak řečeno: ‚Běžte ho povzbudit a potěšit, protože ty slíbené velké skutky už se dějí, a to znamená, že už jste se skoro dočkali‘. Je mnoho lidí, kteří dlouho a bezvýsledně na něco čekají, velmi často na to, až skončí nějaké jejich trápení. Takoví lidé jsou v nebezpečí, že je takové čekání vyčerpá a zlomí, a potřebují naši pomoc, útěchu a vlití nové naděje. I toto je poselství dnešních čtení. 




pátek 6. prosince 2019


2. neděle adventní A 2019


1. ČTENÍ Iz 11, 1-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a zbožnosti, naplní ho duch bázně před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro ubohé v zemi. Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude rouchem jeho beder a věrnost bude pásem jeho boků.
    Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit. Kráva pást se bude s medvědicí, jejich mláďata spolu ulehnou, lev jako býk bude řezanku žvýkat. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada.
    Nikdo nebude škodit ani pustošit na celé mé svaté hoře, protože země se naplní poznáním Hospodina, jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.




Žl 72 (71), 1-2.7-8.12-13.17 Odp.: 7
Odp.: V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým.
Odp.
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země.
Odp.
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život.
Odp.
Jeho jménu se bude žehnat navěky, pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno. A v něm budou požehnána všechna plemena země, blahoslavit ho budou všechny národy.



2. ČTENÍ Řím 15, 4-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Bratři a sestry!
Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste žili v souladu podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista.
    Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jak i Kristus přijal vás - k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: 'Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu.'




EVANGELIUM Mt 3, 1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše.

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti.
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Místo slůvka pro děti bude druhá část povídání o otci Tomáši Špidlíkovi)

Milí bratři a sestry,

Jako každý rok o druhé adventní neděli, i letos jsme v evangeliu znovu svědky vystoupení Jana Křtitele, který na poušti káže o připravení cesty Pánu, o vyrovnání stezek, aby On mohl přijít. Kdo v judské poušti někdy byl, může si udělat představu o tom, jak toto kázání na lidi asi působilo - v krajině poměrně strmých hor a hlubokých údolí, která se postupně svažuje do příkopové propadliny údolí Jordánu a Mrtvého moře.

 Při čtení tohoto úryvku se mi vynořila vzpomínka na knihu Čtyřicet slov na poušti, kterou napsal nizozemský teolog Bernard Roothmensen asi před třiceti lety o situaci církve v Holandsku, ale která dobře vystihuje stav věcí v celé vyspělé západní Evropě a nyní už i u nás. Společnost, která vypadá na první pohled jako rozkvetlá zahrada - fungující, blahobytná a tolerantní, s vysokou kvalitou života - je v duchovním smyslu pouští, kde se tyčí těžko schůdné hory a údolí a kde je cesta za Kristem čím dál obtížnější. Asi nemá příliš smysl připomínat proč, protože to všichni víme a bylo to častým tématem úvah emeritního papeže Benedikta: zamlžení povědomí o Bohu; rozpad tradičních struktur; určitá přechodnost a plytkost lidských vztahů; prostředí, kde být praktikujícím křesťanem znamená téměř anomálii. Tento proces je patrný ve všech vyspělých evropských zemích, včetně těch s hluboce zakořeněnou katolickou tradicí, jako je Itálie a Irsko. Vzpomínám si v téhle souvislosti na slova jednoho mého známého, který je po tatínkovi Švýcar a část života ve Švýcarsku prožil: prohlásil, že čtyřicet let komunistické totality a útlaku paradoxně církvi u nás prospělo, protože problémy, které měla a má církev na Západě, k nám dorazily asi tak se třicetiletým zpožděním.

Dnešní Boží slovo pro nás může být vodítkem, jak v této nelehké situaci jako křesťané máme a můžeme smysluplně existovat. Základem je pevná a hluboká naděje, že Pán nás neopouští, že se od nás nevzdaluje jen proto, že my se vzdalujeme od Něho. Tato naděje nám říká, že adventní čekání není nadarmo, že má smysl.  Že čekání na příchod Pána není marné a zklamané čekání na příchod Godota ze známé hry dramatika Samuela Becketta. Že je Ježíš naší budoucností - a nikoli minulostí, reprezentovanou monumentálními kostely, které jsou však v neděli ráno prázdné, protože většina lidí se v tu chvíli nachází buď ještě v posteli, nebo třeba v hypermarketu.

A v síle této adventní naděje, že On stále přichází a jednou přijde v plnosti moci a slávy, pak můžeme činit, co nám říká Jan Křtitel: vyrovnávat mu stezky, zejména sami u sebe.

Výroky o horách a údolích, které jsou v knize Izajáš i v evangelním kázání Jana Křtitele, mohou znamenat mimo jiné i jakousi duchovní plastickou mapu doby, ve které se nacházíme, terén pouště, po které kráčíme a kterou sdílíme s našimi nevěřícími bratry a sestrami. Hory a údolí jsou pro naše prožívání dnešní doby charakteristické, ve smyslu přísloví Jednou jsi dole, jednou nahoře. Zdá se, že jsme právě v tomhle v naší době dosáhli jistého extrému: jestliže stojíme na výšině, jsme-li zrovna úspěšní, sebejistí, krásní a bohatí, naše pýcha nezná mezí a máme dojem, že všichni ostatní jsou zde proto, aby nám tleskali a klaněli se před námi. A naopak - sestoupíme-li do temné rokle neúspěchu a životních problémů, máme pocit, že není cesty ven, upadáme do deprese a pocitu, že nežít by bylo lepší.

Dnešní Boží slovo nám skrze hlas volajícího na poušti říká, abychom tohle všechno v našem životě srovnali se zemí. Jak nebetyčnou pýchu, tak pocit zoufalství. Protože láska Toho, který má přijít, není na ničem z toho závislá.