2. neděle adventní A 2019

1. ČTENÍ Iz 11, 1-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a zbožnosti, naplní ho duch bázně před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro ubohé v zemi. Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude rouchem jeho beder a věrnost bude pásem jeho boků.
    Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit. Kráva pást se bude s medvědicí, jejich mláďata spolu ulehnou, lev jako býk bude řezanku žvýkat. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada.
    Nikdo nebude škodit ani pustošit na celé mé svaté hoře, protože země se naplní poznáním Hospodina, jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.




Žl 72 (71), 1-2.7-8.12-13.17 Odp.: 7
Odp.: V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým.
Odp.
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země.
Odp.
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život.
Odp.
Jeho jménu se bude žehnat navěky, pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno. A v něm budou požehnána všechna plemena země, blahoslavit ho budou všechny národy.



2. ČTENÍ Řím 15, 4-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Bratři a sestry!

Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste žili v souladu podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista.
    Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jak i Kristus přijal vás - k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: 'Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu.'




EVANGELIUM Mt 3, 1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše.

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti.
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(Místo slůvka pro děti bude druhá část povídání o otci Tomáši Špidlíkovi)

Milí bratři a sestry,

Jako každý rok o druhé adventní neděli, i letos jsme v evangeliu znovu svědky vystoupení Jana Křtitele, který na poušti káže o připravení cesty Pánu, o vyrovnání stezek, aby On mohl přijít. Kdo v judské poušti někdy byl, může si udělat představu o tom, jak toto kázání na lidi asi působilo - v krajině poměrně strmých hor a hlubokých údolí, která se postupně svažuje do příkopové propadliny údolí Jordánu a Mrtvého moře.

 Při čtení tohoto úryvku se mi vynořila vzpomínka na knihu Čtyřicet slov na poušti, kterou napsal nizozemský teolog Bernard Roothmensen asi před třiceti lety o situaci církve v Holandsku, ale která dobře vystihuje stav věcí v celé vyspělé západní Evropě a nyní už i u nás. Společnost, která vypadá na první pohled jako rozkvetlá zahrada - fungující, blahobytná a tolerantní, s vysokou kvalitou života - je v duchovním smyslu pouští, kde se tyčí těžko schůdné hory a údolí a kde je cesta za Kristem čím dál obtížnější. Asi nemá příliš smysl připomínat proč, protože to všichni víme a bylo to častým tématem úvah emeritního papeže Benedikta: zamlžení povědomí o Bohu; rozpad tradičních struktur; určitá přechodnost a plytkost lidských vztahů; prostředí, kde být praktikujícím křesťanem znamená téměř anomálii. Tento proces je patrný ve všech vyspělých evropských zemích, včetně těch s hluboce zakořeněnou katolickou tradicí, jako je Itálie a Irsko. Vzpomínám si v téhle souvislosti na slova jednoho mého známého, který je po tatínkovi Švýcar a část života ve Švýcarsku prožil: prohlásil, že čtyřicet let komunistické totality a útlaku paradoxně církvi u nás prospělo, protože problémy, které měla a má církev na Západě, k nám dorazily asi tak se třicetiletým zpožděním.

Dnešní Boží slovo pro nás může být vodítkem, jak v této nelehké situaci jako křesťané máme a můžeme smysluplně existovat. Základem je pevná a hluboká naděje, že Pán nás neopouští, že se od nás nevzdaluje jen proto, že my se vzdalujeme od Něho. Tato naděje nám říká, že adventní čekání není nadarmo, že má smysl.  Že čekání na příchod Pána není marné a zklamané čekání na příchod Godota ze známé hry dramatika Samuela Becketta. Že je Ježíš naší budoucností - a nikoli minulostí, reprezentovanou monumentálními kostely, které jsou však v neděli ráno prázdné, protože většina lidí se v tu chvíli nachází buď ještě v posteli, nebo třeba v hypermarketu.

A v síle této adventní naděje, že On stále přichází a jednou přijde v plnosti moci a slávy, pak můžeme činit, co nám říká Jan Křtitel: vyrovnávat mu stezky, zejména sami u sebe.

Výroky o horách a údolích, které jsou v knize Izajáš i v evangelním kázání Jana Křtitele, mohou znamenat mimo jiné i jakousi duchovní plastickou mapu doby, ve které se nacházíme, terén pouště, po které kráčíme a kterou sdílíme s našimi nevěřícími bratry a sestrami. Hory a údolí jsou pro naše prožívání dnešní doby charakteristické, ve smyslu přísloví Jednou jsi dole, jednou nahoře. Zdá se, že jsme právě v tomhle v naší době dosáhli jistého extrému: jestliže stojíme na výšině, jsme-li zrovna úspěšní, sebejistí, krásní a bohatí, naše pýcha nezná mezí a máme dojem, že všichni ostatní jsou zde proto, aby nám tleskali a klaněli se před námi. A naopak - sestoupíme-li do temné rokle neúspěchu a životních problémů, máme pocit, že není cesty ven, upadáme do deprese a pocitu, že nežít by bylo lepší.

Dnešní Boží slovo nám skrze hlas volajícího na poušti říká, abychom tohle všechno v našem životě srovnali se zemí. Jak nebetyčnou pýchu, tak pocit zoufalství. Protože láska Toho, který má přijít, není na ničem z toho závislá.