4. neděle adventní A 2019

1. ČTENÍ Iz 7, 10-14

 Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše) "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách! "
    Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina."
    Tu pravil Izaiáš: "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi')."



Žl 24 (23), 1-2.3-4ab.5-6 Odp.: srv. 7c+10b

Odp.: Ať vejde Hospodin, on je král slávy!
Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 1, 1-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží 'Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal.
    Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.



EVANGELIUM Mt 1, 18-24

Slova svatého evangelia podle Matouše.

S narozením Ježíše Krista to bylo takto:
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'.
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Svatý Josef musel být hodně bezradný, když se dozvěděl o tom, že Marie čeká Ježíše. Když se rozhodl ji propustit, musel jí to taky říct a asi to pro něj bylo těžké, asi se na tu chvíli vůbec netěšil, jako my se netěšíme na nepříjemný rozhovor, který ale musíme uskutečnit. Možná si řekl – jako to děláme i my v takové situaci – že se na takovou nepříjemnou věc musí vyspat. Ale ještě na poslední chvíli to zachránil anděl ve snu. Řekl Josefovi, jak to s Marií je doopravdy, a že se nemusí bát ji přijmout k sobě.

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium má shodné rysy s příběhem zvěstování Panně Marii u Lukáše. Matoušovo evangelium je směřováno k příslušníkům židovského národa, Lukášovo pohanům (tedy ne-Židům).  Matouš tedy klade větší důraz na Josefa, z rodu Davidova, který je Ježíšovým otcem z právního hlediska - zdůrazňuje proroctví, že Mesiáš má být z rodu Davidova, aby adresáti jeho evangelia byli schopni přijmout Ježíše právě jako Mesiáše, na základě zaslíbení ze Starého Zákona. Lukáš se věnuje více postavě Panny Marie.

Dítě, které vstoupí, ba vtrhne Marii a Josefovi do života, jim jej zcela přeskládá. Oba dva, když se dozvědí o onom třetím v jejich ještě nezpečetěném svazku - Maria od anděla a Josef od Marie - reagují úlekem a bezradností. Mariin úlek je v Lukášově evangeliu popsán slovesem dietara,cqein - tedy něco jako zůstat leknutím bez sebe. Josefova bezradnost se v dnešním evangeliu vyskytuje spíše mezi řádky, ale dovedeme si představit, jak mu bylo: Josef Marii miloval, musel ji znát a vědět, že by byla neschopná nevěry. Podle Mojžíšova zákona by stačilo, aby vyšlo veřejně najevo, že Maria nepočala své dítě s Josefem, a mohla by být i ukamenována. Proto se Josef rozhoduje ji propustit potají - sice z lásky, ale přece jen sám ze sebe, mimo Boží vůli, kterou se má vzápětí dozvědět.

Josefovy rozpaky tváří v tvář Ježíšovu vstupu do života budoucí svaté rodiny krásně ilustruje pravoslavná ikona Narození Páně. Uprostřed je ležící Bohorodička a vedle ní v jeskyni malý Ježíš, zavinutý do plének. Bokem je mnohem menší Josef, v pozici ne nepodobné slavné soše myslitele od Augusta Rodina, s vážným výrazem a hlavou podepřenou rukou. Před ním je mysteriózní postava muže v kožešinovém plášti, ve které někteří vykladači vidí zosobnění pokušitele – ten se snaží Josefovi namluvit, že dítě počato z Ducha svatého přece jenom není.

Ale jak Marii u Lukáše, tak dnes Josefovi říká anděl ‚ Neboj se‘. Neboj se Maria, počneš a porodíš syna. Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout svou zasnoubenou ženu Marii. A Josef s Marií svoji novou situaci přijímají a oba se odevzdávají do Boží vůle.

My Ježíšův příchod slavíme jako idylku, jako něco, na co jsme za staletí křesťanství zvyklí. Ale zároveň by nás to, že Bůh přichází tak blízko, že zažíváme podobný Boží vpád do našeho života, mělo spasitelně zneklidnit a polekat. Stejně jako Maria a Josef by nám mělo dojít, že vstup onoho Jiného, Absolutního do našeho světa opravdu staví věci, vztahy, hodnoty a priority života vzhůru nohama, a přiznejme si to, ani my si s tím často nevíme rady. Bůh s námi, Slovo, které se stalo Tělem a které útěšně sdílí naši lidskou bídu, je ale zároveň tím, kdo nás neustále vytahuje z naší pohodlné a zabydlené každodennosti.

Prvotní úlek - jako vyjití z jisté duchovní letargie - je tedy důležitý, ale nesmí se proměnit v trvalou obavu a strach, v něco, čím jsme paralyzováni. ‚Neboj se přijmout, co Ti Bůh daruje‘ chce říct anděl dnes i nám, ale možná je právě tohle zdroj našeho největšího strachu. Bojíme se, co by se stalo, kdybychom vpádu Boha do našeho života ničím nebránili.  Co když by chtěl, abych se sebral a šel dělat misionáře například do Grónska? Jenže Bůh naštěstí není někým, kdo by nám chtěl měnit životy jako loutkám z nějakého svého rozmaru.  

Pokud se skutečně nebudeme bát, přestaneme dělat kompromisy a přijmeme poznanou Boží vůli, objevíme sami sebe, svoji nejhlubší totožnost, to, čím nás chtěl mít On od věčnosti a co je do nás jako do jeho tvorů hluboce vloženo. Kdyby Marii přemohlo její dietara,cqein , kdyby Josefa přemohly jeho pochybnosti, nenalezli by své povolání - Maria by neuskutečnila to, k čemu byla vyvolena a připravena od věčnosti jako Bohorodička, Josef by se nestal ochráncem Svaté rodiny.