26. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Am 6,1a.4-7 

Čtení z knihy proroka Amosa. 

Toto praví všemohoucí Pán: 
   "Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda, telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad zkázou Josefovou se netrápí. 
   Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!"

Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 

Odp.: Duše má, chval Hospodina! 
nebo: Aleluja. 

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně. 
Odp. 
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin chrání přistěhovalce. 
Odp. 
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 
Odp. 

2. ČTENÍ 1 Tim 6,11-16 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. 

   Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání. 
   Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen. 

EVANGELIUM Lk 16,19-31

 
Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

Ježíš řekl farizeům: 
   "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.' 
   Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.' 
   Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.' 
   Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.' 
   Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' " 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Nejnápadnější výpovědí dnešního evangelia je jistě tvrdost boháčova srdce, která je pro něho nakonec cestou do pekel. Avšak dnešní evangelium obsahuje ještě jiné poselství, nejvíce patrné v druhé části dialogu mezi zavrženým boháčem a Abrahámem. Boháč má obavy o věčný osud svých bratří, kteří žijí podobným způsobem života jako on sám. Chce, aby Lazar na chvíli opustil lůno Abrahámovo – tedy nebe – a šel je navštívit a varovat. Dožaduje se tedy něčeho mimořádného, zázraku, který by jeho bratry hluboce zasáhl a přiměl k obrácení. Abrahám mu odporuje – mají přece Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají! Mají svatá Písma, Tóru a prorocké spisy, tam je napsáno všechno, co potřebují, aby žili dobrý život. A když se boháč nechce nechat přesvědčit, neboť návštěvu ze záhrobí považuje za účinnější prostředek nápravy než pouhé čtení Písma, je vyveden z omylu: Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.

Před delším časem jsem v internetovém vydání Lidových novin zachytil článek, že v bosenské Medžugorji se stal další mariánský zázrak: třicet let stará socha Panny Marie, podle fotografie nejspíš dřevěná, stojící v pokoji jedné z vizionářek, se rozzářila. Svědky jsou údajně stovky lidí, světlo prý po soumraku osvětlovalo celý pokoj, ale nikdo je nemohl zachytit fotoaparátem, ani profesionálové s velmi dobrými přístroji.

Nevěřící skeptik může nad něčím takovým kroutit hlavou nebo přemýšlet, kdo že tajně sochu natřel fosforem, věřícího člověka to může potěšit a povzbudit - může si říci, že nám Panna Maria dává jasné znamení, právě v této složité době, kdy se všechno relativizuje, kdy je naše víra ohrožena postupující sekularizací a lhostejností většiny lidí kolem nás. Avšak přijde-li nám něco podobného na mysl, možná bychom se spíš měli ve světle dnešního evangelia zamyslet nad tím, nakolik je naše víra na takových věcech závislá. Jinými slovy, nakolik nám k víře opravdu stačí Boží slovo v kontextu tradice a učení církve?

My křesťané máme nejen Mojžíše a Proroky, ale bylo nám darováno definitivní Slovo, Syn Boží. Stejně jako Abrahám říká v dnešním evangeliu Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají, při Ježíšově proměnění na hoře se ozývá Otcův hlas To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! V Ježíši Kristu je nám dáno slovo o lásce Otcově, celé Písmo je vlastně vyznáním Boží lásky k člověku - jak říká Blaise Pascal v jedné ze svých Myšlenek, jediným předmětem Písma svatého je láska. Odpovědí na tuto zjevenou lásku Boží je pak úkon víry, tedy její přijetí a snaha ji opětovat. Úkonem  víry s důvěrou a spolehnutím přijímám pro sebe radostnou zvěst o tom, že mne Bůh miluje – a ostatní skutečnosti, včetně zázraků, jsou už víceméně podružné, mohou či nemusí být, na nich to nestojí.  Pokud by se má víra zakládala na nich, podobal bych se muži, který nevěří vyznání lásky z úst své milované a hledá bokem důkazy o tom, jestli to vyznání vůbec myslela vážně.

A platí samozřejmě také poslední věta z dnešního evangelia. Neznámější současný ateistický myslitel Richard Dawkins ve své knize Slepý hodinář prohlásil, že i kdyby byl očitým svědkem pohybu ruky sochy Panny Marie, bude spíš věřit tomu, že se náhodou všechny atomy posunuly stejným směrem, než že se stal zázrak. Kdo nepřijímá radostnou zvěst Písma, toho zázraky nepřesvědčí, neboť zde jde především o disponovanost srdce. 

25. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Am 8,4-7 

Čtení z knihy proroka Amosa. 

    Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země! Říkáte: "Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí, kdypak již bude po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, chudáka kupovat za peníze, nuzáka za pár opánků? I nejhorší obilí prodáme."
    Při chloubě Jakubově Hospodin přísahal: "Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!"


Žl 113 (112),1-2.4-6.7-8
Odp.: Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého.
nebo: Aleluja.

Chvalte, Hospodinovi služebníci; chvalte jméno Hospodinovo! Bud velebeno Hospodinovo jméno nyní i navěky!
Odp.
Povznesen je Hospodin nade všechny národy, nad nebesa jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem?
Odp.
Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuj e chudého, aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Tim 2,1-8

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. 

   První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
    Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola - to mluvím pravdu a nelžu - za učitele víry a pravdy mezi pohany.
   Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.


EVANGELIUM Lk 16,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.'
   Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.'
   Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě. navzájem prozíravější než děti světla.
   A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných.
   Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?
    Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne.
   Nemůžete sloužit Bohu i mamonu."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

   Na konci dnešního evangelního podobenství o nepoctivém správci je dovětek, který nám má pomoci je správně pochopit-abychom z něho například nevyvodili závěr, že prozíravost je vždycky hodná chvály, ať má jakékoli morální znaménko. Věta získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu ukazuje k tomu podstatnému, oč v podobenství jde: Hmotné statky správce používá k tomu, aby se vytvořil vztah. Není v tuto chvíli důležité, že tak činí ze sobeckých pohnutek, podobně jako se marnotratný syn z minulé neděle vrací k Otci, protože má nouzi. Není ani tak podstatné, jakým způsobem tak činí – zda svého pána znovu okradl, či zda onen smazaný dluh představoval vlastně lichvářský úrok, který si správce sám stanovil. Podstatné je to, že ekonomie-ať už je jakákoli-zde není cílem, ale prostředkem. Cílem je to, aby správce vzali do domu. Tento výraz neznamená jen prosté poskytnutí střechy nad hlavou, ale u svatého Lukáše ho nacházíme také v 10. kapitole, kde Ježíše přijala do svého domu žena jménem Marta. Jde zde tedy o vytvoření společenství, přijetí do okruhu svého života, navázání přátelství.  Můžeme si zde také vzpomenout na scénu pod křížem u sv. Jana, kde učedník přijímá matku Boží k sobě.

   Tato výpověď evangelia je dokreslena jakoby z opačného pohledu v prvním čtení, z knihy proroka Amose. Prorok Amos kárá ty, kteří učinili smyslem a cílem všeho zisk. Kdy už bude po slavnosti novoluní, kdy už bude po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky?  Svátky jsou neproduktivní a neekonomické, neboť jsou zaměřeny pouze na oslavu Hospodina a na prohloubení vztahů mezi lidmi. Pro toho, komu je zisk smyslem a cílem, tak představují zbytečný balast, který ale musí z důvodu společenské konvence dodržovat.  Není divu, že se dotyční nemohou dočkat, kdy už to skončí. Všechno je v tomto pohledu podřízeno zisku a všechno mu musí ustoupit – i obyčejná slušnost a poctivost. A tento přístup ke skutečnosti pak vrcholí v naprostém protikladu svobodného lidského vztahu lásky – penězi lze dokonce koupit lidskou bytost a učinit z ní otroka. Chudáka koupíme za peníze, ubožáka za pár opánků. A jak říká Jan Kollár v básni Slávy dcera, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.

    Závěrečné věty z dnešního evangelia nás v tomto smyslu staví před rozhodnutí. Není zde možné dělat kompromisy. Nemůžeme sloužit Bohu i mamonu zároveň. Stanou-li se pro nás peníze bohem, budeme jim otročit a ztratíme svobodu Božích dětí. 

24. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Ex 32,7-11.13-14

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
   Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země."
   Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ."
   Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země?
   Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.”
   A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.


Žl 51(50),3-4.12-13.17+19
Odp.: Vstanu a půjdu k svému Otci.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.
Odp.



2. ČTENÍ 1Tim 1,12-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
   Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.
   Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
   Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.


EVANGELIUM Lk 15,1-32

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!"
   Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
   Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
   Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'
   Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."    Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
   Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.
   Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'
   Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
   Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.
   On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu.
   Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
   Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Všichni víme velmi dobře, že podobenství z patnácté kapitoly Lukášova evangelia je především radostnou zvěstí o něžné niterné lásce a nepochopitelném milosrdenství nebeského Otce ke každému člověku. Neměli bychom proto ale zapomenout, že stejně tak je důležitá jeho výpověď o pokání a lítosti ze strany člověka.  Motiv pokání a lítosti navíc prostupuje všemi dnešními texty možná ještě silněji než motiv Božího milosrdenství.

V prvním čtení je to Mojžíšovo zástupné pokání za lid Izraele, které jakoby přiměje rozzlobeného Hospodina ke změně smýšlení. Mojžíš Hospodina konejší- a Hospodin se nad svým lidem slitoval a nedopustil neštěstí, kterým jim hrozil.  Mojžíšovo zástupné pokání zde přitom neznamená ani tak vyznání konkrétních vin, ale spíš znovunavázání přetrženého pouta Izraele ke svému Bohu – Mojžíš připomíná, že Izrael, i když si vyrábí modly, je přesto lidem, který Hospodinu patří, který byl skrze Abraháma, Izáka a Jákoba vyvolen a vyveden z egyptského otroctví do zaslíbené země.

Žalm 51 je pak asi nejkrásnějším a nejhlubším kajíc ím žalmem. Žalmista zde nejen lituje svých vin, ale zároveň prosí Boha, aby ho stvořil znovu, aby ho obnovil a tím mu daroval i společenství se sobou samým. Stvoř mi čisté srdce, Bože, říká žalmista, a neodvrhuj mne od své tváře.

Podobný postoj nalézáme i ve druhém čtení, v 1. listě Timotejovi.  Pavel lituje svého života před obrácením a děkuje Bohu za to, že ho tak podivuhodně zachránil a obnovil. Dříve byl rouhač, pronásledovatel a násilník, milost Boží se na něm však tím hojněji projevila.

A nakonec je zde evangelní příběh o otci a dvou synech. Z jeho kontextu vyplývá, že Ježíš chtěl podobenstvím přivést k zamyšlení a pokání samospravedlivé farizeje a učitele zákona, reptající, že Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi. Starší syn z podobenství je jejich obrazem. Tato smutná postava nemůže přijmout Otcovu dobrotu a obdarování pro svého bratra, neboť nechce uznat, že i jeho vlastní existence a dobrý život je Otcovým darem. Má pocit, že si všechno sám zasloužil, a že otec není spravedlivý, protože ho za jeho vlastní zásluhy nejen neodměnil, ale je nesmyslně štědrý k tomu druhému, který by spíš měl být potrestán za to, co spáchal.

Celková výpověď dnešních textů nám tedy může ukázat pravý význam slova pokání: není to jen pouhá lítost nad něčím, co bylo špatně, co se stalo a nejde to vrátit. Kající postoj zároveň uznává, že potřebujeme být Bohem obdarováni- lapidárně vyjádřeno slovy jednoho starého breviářového hymnu: Je-li na mně co dobrého, jistě je to z daru Tvého.  Takové vědomí vlastní chudoby a touha být obdarován je pak čímsi, co vytváří vztah lásky, touhu být v Boží blízkosti, touhu tvořit s Ním společenství- a právě toto je jádrem křesťanství, smyslem a cílem všeho. 

23. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18
Kdo může poznat Boží úmysly?

Čtení z knihy Moudrosti.
   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.


Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17
Přijmi ho nazpátek, ne už jako otroka, ale jako drahého bratra.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.
   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším. pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.


EVANGELIUM Lk 14,25-33
Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

V originále dnešní perikopy z Lukášova evangelia není ‚kdo neklade až na druhé místo‘ ale sloveso misei, které znamená doslova nenávidět.  Pokud bychom tedy chtěli toto místo pochopit příliš ukvapeně a zjednodušeně, vyšlo by nám z toho, že výlučná láska k Ježíši by zároveň musela zcela zničit mezilidské vztahy, zejména k těm, kteří jsou nám nejbližší a nejdražší, a dokonce by musela vyvolávat i nepřátelství vůči sobě samému. Jenže takový výklad by byl v příkrém rozporu vůči dvojímu přikázání lásky – k Bohu a bližnímu-jako základnímu zákonu křesťanství.  

Český liturgický text nepřekládá tedy doslova, ale podle smyslu: kdo neklade až na druhé místo. Ale i tak se jistě můžeme tázat, zda tedy - chci-li a toužím-li milovat Ježíše nade vše - mohu ještě brát vážně druhé lidi? Není tak moje láska ke druhým oslabena?

Chceme-li si na tuto otázku správně odpovědět, může nám pomoci dnešní druhé čtení. Sv. Pavel píše z vězení dopis Filemonovi, který posílá po Onezimovi, Filemonovu otroku, který mu předtím uprchl a snad ho i okradl. Pavel Onezima ve vězení pokřtil, a on se tak stal oběma -Pavlovi i Filemonovi-bratrem v Kristu. A v těch několika málo slovech, která jsme slyšeli, je velmi dobře patrná Pavlova láska: Přijmi ho, jako by to bylo mé vlastní srdce a Když i mně je tolik drahý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan.

Těžko asi budeme svatého Pavla podezřívat, že by Krista kladl ve svém životě jinam než na první místo. A přece vidíme jeho horoucí lásku k člověku, který je-lidsky vzato-jen uprchlý otrok. A v tuto chvíli začíná být jasné, že láska k Ježíši a láska k druhému člověku jsou nedělitelné skutečnosti.  Pavlovi je Onezimos drahý jako člověk i jako křesťan, právě proto, že miluje Ježíše nadevše. Kristus se totiž už přijetím lidství spojil s každým člověkem- a ten, kdo je pokřtěn, stává se navíc součástí jeho těla, Církve.

Pokud tedy miluji celým srdcem Ježíše, miluji zároveň celým srdcem i každého druhého člověka. Právě proto, a ne z nějaké žárlivosti nebo sobectví, si Ježíš nárokuje první místo pro sebe. Pokud bude naše láska upřednostňovat někoho nebo něco jiného, naše srdce zůstane příliš úzké, a ani naši nejbližší, ti, které máme od přirozenosti rádi nejvíce, nedostanou od nás tolik, kolik bychom jim mohli darovat skrze náš vztah k Ježíši. V tomto smyslu je křesťanský humanismus postaven na mnohem hlubším a pevnějším základu než onen sekulární – a je tak také mnohem odolnější vůči různým našim lidským výkyvům a selháním-právě proto, že je zakotven v neměnné  a neomezené Kristově lásce.