24. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Ex 32,7-11.13-14

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
   Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země."
   Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ."
   Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země?
   Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.”
   A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.


Žl 51(50),3-4.12-13.17+19
Odp.: Vstanu a půjdu k svému Otci.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.
Odp.



2. ČTENÍ 1Tim 1,12-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
   Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.
   Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
   Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.


EVANGELIUM Lk 15,1-32

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!"
   Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
   Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
   Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'
   Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."    Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
   Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.
   Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'
   Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
   Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.
   On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu.
   Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
   Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Všichni víme velmi dobře, že podobenství z patnácté kapitoly Lukášova evangelia je především radostnou zvěstí o něžné niterné lásce a nepochopitelném milosrdenství nebeského Otce ke každému člověku. Neměli bychom proto ale zapomenout, že stejně tak je důležitá jeho výpověď o pokání a lítosti ze strany člověka.  Motiv pokání a lítosti navíc prostupuje všemi dnešními texty možná ještě silněji než motiv Božího milosrdenství.

V prvním čtení je to Mojžíšovo zástupné pokání za lid Izraele, které jakoby přiměje rozzlobeného Hospodina ke změně smýšlení. Mojžíš Hospodina konejší- a Hospodin se nad svým lidem slitoval a nedopustil neštěstí, kterým jim hrozil.  Mojžíšovo zástupné pokání zde přitom neznamená ani tak vyznání konkrétních vin, ale spíš znovunavázání přetrženého pouta Izraele ke svému Bohu – Mojžíš připomíná, že Izrael, i když si vyrábí modly, je přesto lidem, který Hospodinu patří, který byl skrze Abraháma, Izáka a Jákoba vyvolen a vyveden z egyptského otroctví do zaslíbené země.

Žalm 51 je pak asi nejkrásnějším a nejhlubším kajíc ím žalmem. Žalmista zde nejen lituje svých vin, ale zároveň prosí Boha, aby ho stvořil znovu, aby ho obnovil a tím mu daroval i společenství se sobou samým. Stvoř mi čisté srdce, Bože, říká žalmista, a neodvrhuj mne od své tváře.

Podobný postoj nalézáme i ve druhém čtení, v 1. listě Timotejovi.  Pavel lituje svého života před obrácením a děkuje Bohu za to, že ho tak podivuhodně zachránil a obnovil. Dříve byl rouhač, pronásledovatel a násilník, milost Boží se na něm však tím hojněji projevila.

A nakonec je zde evangelní příběh o otci a dvou synech. Z jeho kontextu vyplývá, že Ježíš chtěl podobenstvím přivést k zamyšlení a pokání samospravedlivé farizeje a učitele zákona, reptající, že Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi. Starší syn z podobenství je jejich obrazem. Tato smutná postava nemůže přijmout Otcovu dobrotu a obdarování pro svého bratra, neboť nechce uznat, že i jeho vlastní existence a dobrý život je Otcovým darem. Má pocit, že si všechno sám zasloužil, a že otec není spravedlivý, protože ho za jeho vlastní zásluhy nejen neodměnil, ale je nesmyslně štědrý k tomu druhému, který by spíš měl být potrestán za to, co spáchal.

Celková výpověď dnešních textů nám tedy může ukázat pravý význam slova pokání: není to jen pouhá lítost nad něčím, co bylo špatně, co se stalo a nejde to vrátit. Kající postoj zároveň uznává, že potřebujeme být Bohem obdarováni- lapidárně vyjádřeno slovy jednoho starého breviářového hymnu: Je-li na mně co dobrého, jistě je to z daru Tvého.  Takové vědomí vlastní chudoby a touha být obdarován je pak čímsi, co vytváří vztah lásky, touhu být v Boží blízkosti, touhu tvořit s Ním společenství- a právě toto je jádrem křesťanství, smyslem a cílem všeho.