23. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18
Kdo může poznat Boží úmysly?

Čtení z knihy Moudrosti.
   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.


Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17
Přijmi ho nazpátek, ne už jako otroka, ale jako drahého bratra.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.
   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším. pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.


EVANGELIUM Lk 14,25-33
Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

V originále dnešní perikopy z Lukášova evangelia není ‚kdo neklade až na druhé místo‘ ale sloveso misei, které znamená doslova nenávidět.  Pokud bychom tedy chtěli toto místo pochopit příliš ukvapeně a zjednodušeně, vyšlo by nám z toho, že výlučná láska k Ježíši by zároveň musela zcela zničit mezilidské vztahy, zejména k těm, kteří jsou nám nejbližší a nejdražší, a dokonce by musela vyvolávat i nepřátelství vůči sobě samému. Jenže takový výklad by byl v příkrém rozporu vůči dvojímu přikázání lásky – k Bohu a bližnímu-jako základnímu zákonu křesťanství.  

Český liturgický text nepřekládá tedy doslova, ale podle smyslu: kdo neklade až na druhé místo. Ale i tak se jistě můžeme tázat, zda tedy - chci-li a toužím-li milovat Ježíše nade vše - mohu ještě brát vážně druhé lidi? Není tak moje láska ke druhým oslabena?

Chceme-li si na tuto otázku správně odpovědět, může nám pomoci dnešní druhé čtení. Sv. Pavel píše z vězení dopis Filemonovi, který posílá po Onezimovi, Filemonovu otroku, který mu předtím uprchl a snad ho i okradl. Pavel Onezima ve vězení pokřtil, a on se tak stal oběma -Pavlovi i Filemonovi-bratrem v Kristu. A v těch několika málo slovech, která jsme slyšeli, je velmi dobře patrná Pavlova láska: Přijmi ho, jako by to bylo mé vlastní srdce a Když i mně je tolik drahý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan.

Těžko asi budeme svatého Pavla podezřívat, že by Krista kladl ve svém životě jinam než na první místo. A přece vidíme jeho horoucí lásku k člověku, který je-lidsky vzato-jen uprchlý otrok. A v tuto chvíli začíná být jasné, že láska k Ježíši a láska k druhému člověku jsou nedělitelné skutečnosti.  Pavlovi je Onezimos drahý jako člověk i jako křesťan, právě proto, že miluje Ježíše nadevše. Kristus se totiž už přijetím lidství spojil s každým člověkem- a ten, kdo je pokřtěn, stává se navíc součástí jeho těla, Církve.

Pokud tedy miluji celým srdcem Ježíše, miluji zároveň celým srdcem i každého druhého člověka. Právě proto, a ne z nějaké žárlivosti nebo sobectví, si Ježíš nárokuje první místo pro sebe. Pokud bude naše láska upřednostňovat někoho nebo něco jiného, naše srdce zůstane příliš úzké, a ani naši nejbližší, ti, které máme od přirozenosti rádi nejvíce, nedostanou od nás tolik, kolik bychom jim mohli darovat skrze náš vztah k Ježíši. V tomto smyslu je křesťanský humanismus postaven na mnohem hlubším a pevnějším základu než onen sekulární – a je tak také mnohem odolnější vůči různým našim lidským výkyvům a selháním-právě proto, že je zakotven v neměnné  a neomezené Kristově lásce.