17. neděle v mezidobí A 2026       

1. ČTENÍ 1 Král 3, 5. 7-12 

Čtení z první knihy Královské. 

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát." 
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" 
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."

Žl 119 (118), 57+72. 76-77. 127-128. 129-130 Odp.: 97a 
Odp.: Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. 
Odp. 
Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení. 
Odp. 
Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. 
Odp. 
Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 28-30 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. 

EVANGELIUM Mt 13, 44-52 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Ježíš řekl zástupům: 
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. 
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. 
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano." 
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, tak schválně – když jedete s rodiči na dovolenou, nebo jdete na procházku do přírody, kam se vydáte? Možná do hor, nebo do lesa, nebo k vodě - k moři nebo na lodičky na nějakou řeku. Ale nevím o nikom, kdo by ve volném čase chodil jen tak na procházku na pole - pokud zrovna na tom poli neprovádí samosběr jahod nebo něčeho jiného. Pamatuji si, že když jsem bydlel a studoval v Olomouci, trochu se mi stýskalo po Brně. Protože kolem Brna máme kopce a lesy, ale Olomouc leží na rovině mezi poli - jenom na sever od města, od Svatého kopečku dál, začínají Oderské vrchy a pak Nízký Jeseník.

Pole nám přijde strašně obyčejné a nezajímavé. Ale člověk z dnešního evangelia právě v takovém poli objevil poklad. A všimněte si, že když ho vykopal, tak si ho prostě nevzal a neodnesl, ale vrátil ho zpátky do toho pole a to pole taky celé koupil.

Někdy nám náš život může připadat jako takové pole na podzim; trochu nudný a šedivý – zvlášť nám dospělým, kteří jsme na tomhle světě už pár desítek let. Ale víme, že uvnitř tohoto života máme skrytý poklad Božího království - vědomí, že Ježíš jde s námi a že nás má rád. A tak z toho života můžeme mít radost; i když nás někdy trochu nudí, nebo v něm zažíváme těžkosti.  

Milí bratři a sestry,

Ježíšovo podobenství o pokladu v poli, které jsme slyšeli na úvod dnešního evangelia, má vnitřní souvislost s podobenstvím o rozsévači, které se četlo předminulou neděli. Obě dvě tato podobenství zdůrazňují to, že Boží království je - alespoň v tomto světě, ve kterém kráčíme jako putující církev - zejména vnitřní skutečností.

Podobenství o rozsévači mimo jiné svědčí o tom, že Slovo, které přichází od Boha, roste uvnitř - aby vydalo užitek, musí padnout hluboko do půdy našeho srdce. Na povrchu nemá příliš velkou šanci; může sice nejprve rychle vyklíčit, ale pak je slunce spálí. Slovo musí zpočátku nějakou chvíli zůstat hluboko v půdě, ve skrytosti; právě proto, aby mělo čas vyrůst a přinést úrodu.

Dnes Ježíš říká, že Boží království je jako poklad ukrytý v poli. Pole je vlastně velmi obyčejný kus krajiny. Na rozdíl od jiných krajinných prvků nás ničím vizuálně příliš nepřitahuje, pokud nepočítáme některá výjimečná a fotogenická místa, jejichž ráz tvoří zejména pole, jako je třeba moravské Toskánsko; nebo některá roční období, kdy obdivujeme například rudě kvetoucí lány jetele inkarnátu, slunečnice nebo vlčí máky ve zlátnoucím obilí. Avšak třeba na podzim, po zorání, je pole zcela nenápadné, prosté a obyčejné; ničím vlastně není vnějškově krásné. Spisovatel Ladislav Stehlík to ve své poetické knize o jižních Čechách Země zamyšlená vyjádřil takto: Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek.

Jenže právě uvnitř této obyčejnosti, pod jejím povrchem, je ukryt poklad. Aby jej člověk našel, je nutné kopat, je potřeba jít do hloubky, najít tento poklad pod vrstvou obyčejné hlíny. Když jej ovšem člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 

Tato slova nám zároveň napovídají, že poklad nelze jen tak vykopat, odnést si ho domů a pole nechat být. Ten, kdo jej koupil, jej pořídil i s celým polem. Poklad zůstává skrytý uvnitř, pod povrchem pole, jež je obrazem krajiny našeho života, pod obyčejnými věcmi, které prožíváme, pod povinnostmi, které nám někdy připadají už unavující. Ale v lůně tohoto pole je ta nejcennější skutečnost; uvnitř něj se rodí Boží království - a proto v nás může zůstávat radost ze života, mnohdy navzdory jeho okolnostem.

Toto poselství dnešního Božího slova nám také připomíná smysl a význam vnitřní modlitby a rozjímání Písma svatého. Musíme se totiž čas od času vždy znovu přesvědčit, že poklad pod povrchem pole skutečně je. Abychom na něj, ukrytý pod vrstvou obyčejné a fádní země, po čase úplně nezapomněli.

 

16. neděle v mezidobí A 2026          

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19 

Čtení z knihy Moudrosti. 

    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. 
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. 
    Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. 
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.



Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a 
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby. 
Odp. 
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh. 
Odp. 
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a ( Bůh ) , který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. 



EVANGELIUM Mt 13, 24-43 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství: 
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. 
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' " 
    Předložil jim další podobenství: 
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." 
    Pověděl jim jiné podobenství: 
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.' 
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: 
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. 
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. 
    Kdo má uši, slyš! " 

________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

S tím, co chci teď říci, možná nemáte až takový problém, protože máte – hlavně vy menší – pořád ještě čisté srdce a vidíte věci tak jak jsou. Ale my dospělí to máme složitější. Někdy míváme chmury z toho, že nás křesťanů je málo. Nebo z toho, že se snažíme žít dobře křesťansky a vůbec se nám to nedaří. A tak si myslíme, že Boží království lásky a pokoje v nás i kolem nás je nějak moc slabé, že vlastně nemá žádnou šanci. A může nás napadnout, že mu tedy nějak pomůžeme - třeba tím, že budeme zuby nehty hájit to, čemu se říká křesťanské hodnoty.

Pán Ježíš nám dnes říká, že Boží království slabě jenom vypadá, ale není; a že kdybychom se na to zdání nechali nachytat, tak zároveň přestáváme věřit v Boží moc a lásku.  

 

 Milí bratři a sestry,

Dnešní úryvek evangelia obsahuje hned tři krátká Ježíšova podobenství: o pleveli mezi pšenicí, o hořčičném zrnku a o kvasu. A všechna tři se nějak vzájemně doplňují a vysvětlují. Jejich společná výpověď je, zdá se mi, velmi důležitá zvláště v dnešní době, kdy má mnoho našich bratří a sester velké pokušení zapojovat se do různých kulturních válek, které se v naší společnosti v reálném i virtuálním světě vedou.

Hospodář nechal na svém poli nasít dobré semeno - pšenici, nejušlechtilejší ze všech obilnin našeho kulturního okruhu; zdroj bílé mouky, ze které se peče nejlepší chléb. Jeho služebníci ovšem později zjistí, že na poli roste i plevel (většina biblistů uvádí, že se jedná o jílek mámivý, lipnicovitou rostlinu příbuznou pšenici, která se od pšenice nedá odlišit až do chvíle, než nasadí květenství). A mají obavu o osud dobré setby: mají za to, že plevel je mnohem agresivnější a životaschopnější než pšenice a že tedy nakonec může celá dobrá setba pšenice přijít zcela nazmar, protože ji plevel zadusí. Lidským pohledem se jim zdá, že když to nechají jen tak, na poli se nakonec nic dobrého neurodí. A tak se s tím logicky chtějí vypořádat sami, chtějí pšenici zachránit vlastními silami tak, že se na plevel horlivě vrhnou a vytrhají ho. V tomhle není až takový problém, je to snad i chvályhodné. Jenže problém je v tom, že nemají víru v sílu oné dobré setby. Možná proto je hospodář ani slůvkem nepokárá; nicméně pokus vyčistit pole jim kategoricky zapovídá.

Následující podobenství o hořčičném zrnku a o kvasu o téže skutečnosti hovoří v pozitivním smyslu. Setba Božího království se může lidským pohledem zdát slabá, právě tak, jak se zdála hospodářovým služebníkům. Je to ovšem jen zdání. Hořčičné zrnko je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny. A chlebového kvásku se do těsta přidává troška; ve třech měřicích mouky se nejprve úplně ztratí – ale nakonec, po nějakém čase, se všechno prokvasí.

Pokud výpověď dnešního evangelia přeneseme do současné doby, můžeme se v hospodářových služebnících vidět jako v zrcadle. Je velmi správné a dobré, že nám jde o to, aby Boží království v tomto světě rostlo a přinášelo plody. Ke všemu, co se mu staví do cesty a co je s ním v rozporu, naprosto nemůžeme být lhostejní. Jenže přečasto máme dojem, že příchodu Božího království musíme pomoci, protože je samo o sobě příliš slabé a křehké – podobně jako třeba ochránci přírody pomáhají jakémukoli ohroženému druhu rostliny nebo zvířete, aby úplně nevyhynul.

Toto základní naladění - tento pocit, že Boží království je nějak zásadně ohrožené - většinou vede i k příliš černobílému vidění a hodnocení reality. Bez rozlišení vidíme čisté zlo i tam, kde je nějak propleteno s dobrem; vidíme nejtmavší odstín černi tam, kde jsou ve skutečnosti stupně šedé.  A tak vytrháváme s plevelem i pšenici, či - podle známého českého přísloví -vyléváme s vaničkou i dítě.

Dnešní první čtení - společně  se všemi třemi dnešními evangelními podobenstvími – nás ubezpečuje o tom, že Boží láska a Boží moc vůbec nejsou - tváří v tvář všemu zlu ve světě - slabé skutečnosti, byť nám tak lidsky mohou připadat. Proto si také náš dobrý Bůh může dovolit být velkorysý:  Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce.

 

 

15. neděle v mezidobí A 2026

 1. ČTENÍ Iz 55,10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

Toto praví Hospodin: 
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8 
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí. 
Odp. 
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo. 
Odp. 
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. 
Odp. 
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem. 
Odp. 

2. ČTENÍ Řím 8, 18-23 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. 
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. 
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. 

EVANGELIUM Mt 13, 1-23 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: 
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 
    Kdo má uši, slyš!" 
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: 
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' 
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. ' 
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

___________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když nám umře někdo blízký, jsme moc a moc smutní – i kdyby to třeba byla vaše prababička, které už bylo hodně let a s tím, že brzo odejde z tohoto světa, se dalo počítat. Ale jsme trochu jinak smutní i z toho, když umře nějaký náš domácí mazlíček - třeba pejsek - kterého jsme měli rádi a byl skoro člen naší rodiny. 

(Já jsem si právě kvůli tomu pořídil dvě suchozemské želvy, které mají velkou šanci, že umřou později než já).

Svatý Pavel v dnešním druhém čtení tenhle náš pocit popisuje takto: Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.

Jako křesťané věříme, že smrt kohokoli, koho máme rádi, není v pořádku, že je to nějaká chyba systému. Ale taky věříme, že Pán Ježíš nás od téhle smrti zachránil – především nás lidi, ale i všechny ostatní Boží tvory.

 

Milí bratři a sestry,

V poslední čtvrtině dnešního evangelia Ježíš vykládá svým učedníkům své podobenství, které předtím pronesl: Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Většina biblistů má ovšem za to, že jde o jakousi glosu, redakční komentář k původnímu textu evangelia, vložený do Ježíšových úst, aniž by je ve skutečnosti Pán vyřkl.

Kdybychom se tohoto nabídnutého výkladu drželi příliš doslovně, mohlo by nám uniknout skutečné bohatství významů, které může podobenství o rozsévači v sobě obsahovat. Pokusím se s vámi, milí bratři a sestry, podělit o jeden z takových možných významů, který mi při včerejším sestavování homilie přišel na mysl.

Výklad podobenství o rozsévači, který jsme slyšeli v evangeliu, hovoří o tom, co všechno v nás setbu Božího slova zabíjí: světské starosti, nestálost, či záliba v bohatství. Mám však pocit, že v dnešní době to nejsou hlavně tyto skutečnosti, ale jiná slova, a možná ještě více obrazy. Jsme jimi zavaleni, z veřejného prostoru, ze sdělovacích prostředků a zejména ze sociálních sítí. Právě tato záplava slov a obrazů může být zároveň oním ostrým sluncem, skalnatou zemí, ptáky a trním, které v nás ničí setbu Božího slova. Slova a obrazy, které do sebe takto dennodenně necháváme vstupovat - a často nevědomky, nechtěně a podprahově -  jsou většinou mnohem příjemnější a sugestivnější než slovo Boží. Zápletka a speciální efekty nějakého akčního filmu nás baví mnohem víc než jakýkoli biblický příběh. Čtení a rozjímání Božího slova nám připadá náročné, máme někdy pokušení je považovat jen za další z mnoha povinností, jež máme jako křesťané dělat – za další z věcí v našem životě, které vyžadují investici našeho času a mentální a duchovní energie. A tak raději relaxujeme u něčeho, co nás nenutí příliš přemýšlet.

Jenže problém je právě v tom, že taková slova a obrazy v nás dusí účinek Božího slova – a málokdy jej něčím kompenzují. Samozřejmě to neplatí absolutně:  kvalitní beletrie, hudba nebo film nás mohou vnitřně kultivovat a přinášet do našeho srdce touhu po dobru a lásce; velmi často v nich najdeme jasné známky inspirace Duchem svatým. Avšak to, co nám podobenství o rozsévači - a koneckonců i všechny další dnešní texty – říci, je to, že Boží slovo je opravdu výjimečné, vzácné, radikálně jiné než všechna slova, která jsou jen lidská. Je to slovo plné života a síly, jak říká svatý Pavel.

Krásně o tom hovoří jeden text ze třetího století, připisovaný Origenovi, ve kterém srovnává dar Božího slova s darem Eucharistie:  Vy, kteří jste zvyklí účastnit se božských tajemství, víte, s jakou opatrností a úctou přijímáte Tělo Páně, aby z něho ani drobeček nespadl na zem a nic z posvěceného daru se neztratilo. Jestliže jste tak opatrní při uchovávání jeho Těla, jak byste mohli považovat za menší provinění zanedbání Božího slova než zanedbání jeho Těla?

Boží slovo je tedy převzácný dar. Není jako jiná lidská slova, kterých máme kolem sebe až příliš mnoho a která proto snad již ani nebereme příliš vážně. A takto vzácný dar je třeba přijmout do otevřeného srdce, do dobré půdy, aby v nás přinesl užitek. Dnešní texty sice svědčí také o tom, že dobrý Bůh tímto svým darem nešetří; ale to na jeho vzácnosti nic nemění.  Byla by strašná škoda jím z naší strany plýtvat.

 

slavnost sv. Cyrila, mnicha; a Metoděje, biskupa;

patronů Evropy a hlavních patronů Moravy  2026

PRVNÍ ČTENÍ Iz 61, 1 - 3a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.



Žl 117 (116), 1. 2 Odp.: Mk 16, 15
Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.
Odp.
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Odp.



DRUHÉ ČTENÍ 2 Kor 4, 1 - 2. 5 - 7

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři a sestry!
    Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem.
    Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
    Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.

EVANGELIUM Lk 10, 1 - 9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.
    V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!'

______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

ve druhém čtení z listu svatého Pavla Korinťanům jsme slyšeli tato slova: Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Svatý Pavel má na mysli službu hlásání radostné zvěsti evangelia, ale ono to platí vlastně pro všechno, co děláme.

Znáte to. Někdy se nám nic nedaří. Třeba ve škole (promiňte, že s tím obtěžuju teď, když máte prázdniny). My dospělí o tom ovšem víme ještě mnohem víc než vy, děti; protože ve vašem věku jsou všechny neúspěchy malé a vlastně skoro nic budoucího se jimi nedá pokazit. Ale až vyrostete, tak zjistíte, že propadnout malomyslnosti (což znamená pocit, že se nic nepovedlo, a že nic nemá cenu) je velice snadné, protože nám dospělým se může nepodařit nějaká opravdu důležitá věc, a tak si toho pokazíme hodně. 

Můžeme mít chvilku takový pocit, ale - jak říká Pavel - nesmíme se jím nechat ovládnout a pohltit. Protože často právě v takové chvíli přijdeme na to, že je nám Pán Bůh blízko. Že nám milosrdně pomáhá.

 

Milí bratři a sestry,

při příležitosti slavnosti slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje se všechna tři liturgická čtení týkají zvěstování evangelia, každé z nich však klade důraz na nějaký jiný aspekt tohoto hlásání.

První čtení nám sděluje, že radostná zpráva o Ježíši je určena všem lidem, avšak přednostně chudým, nesvobodným, těm, kterým puká srdce, souženým, zarmouceným, malomyslným. Ti všichni jsou existenciálně nejvíc otevření přijetí radostné zvěsti. Jejich chudobu a smutek můžeme často ztotožnit s pochybnostmi o vlastní hodnotě a o smyslu jejich života -  tak se ovšem spontánně otevírají přijetí evangelia o tom, že jejich život má hodnotu a důstojnost nezávisle na jejich výkonu a úspěchu: jsou od věků milováni bezpodmínečnou Boží láskou.  Ale platí to i jaksi v opačném směru, ve vztahu Boha ke všem lidem, všem jeho synům a dcerám. Můžeme metaforicky říci, že Boží láska se o tyto chudé přednostně stará  -  o všechny tyto zarmoucené, malomyslné, neúspěšné, topící se v problémech, a cokoli dalšího lze doplnit. Bůh miluje život a všichni jmenovaní jsou v tomto smyslu nějak ohroženi - jsou jakoby na pokraji smrti. Samozřejmě to neznamená, že by ty spokojené a úspěšné měl dobrý Bůh jaksi méně rád. Líbí se mi v tomto smyslu známý příměr k mamince od nějaké velké rodiny, která miluje všechny své děti stejně - ale tuto lásku dává konkrétními skutky více najevo právě vůči svým ‚problémovějším‘ dětem; neboť ví, že ty bezproblémové se o sebe nějak postarají samy.

Ve druhém čtení se pak zdůrazňuje především to, co se hlásá, co - či lépe řečeno kdo - je vlastním obsahem radostné zvěsti: Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán. Obsah radostné zvěsti není přitom něco, co by apoštolové předávali dál z toho, co jen někde slyšeli nebo četli. Když káží evangelium, vydávají zároveň osobní svědectví. Hovoří o tom, co sami zakusili, a právě to jejich  kázání dává přesvědčivost: Bůh, který řekl ‚Ať ze tmy zazáří světlo‘, zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.

A nakonec v evangeliu klade Ježíš při vyslání dvaasedmdesáti učedníků největší důraz na způsob, jakým mají evangelium hlásat. Klíčovou větou je ono úvodní ovce mezi vlky. Ježíš zbavuje svých dvaasedmdesát veškerých iluzí o tom, s čím se při hlásání mohou setkat; říká jim, že narazí na lidské nepochopení, na ztvrdlá srdce, že budou pro evangelium pronásledování. Zároveň jim však sděluje, že v tomto prostředí vlčích způsobů musejí zůstat ovcemi, že se nesmí zařídit podle onoho velmi neevangelního úsloví  Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Jestliže se stanou hlasatelé evangelia vlky mezi vlky, jestliže ztratí svou slabost, nezajištěnost a bezbrannost, jestliže začnou používat světské  strategie a světské moudrosti - například aliancí se světskou mocí a zapojením se do kulturních válek - stane se hlásání evangelia zcela bezbožným, stane se pouze propagací určité ideologie.