21. neděle v mezidobí A 2017
Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.
Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.
Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."
Žl 138 (137), 1-2a. 2bc+3. 6+8bc Odp.: 8bc
Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.
2. ČTENÍ Řím 11, 33-36
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.
EVANGELIUM Mt 16, 13-20
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Slůvko pro
děti:
Pán Ježíš se učedníků ptá, za koho ho lidé pokládají - a dostává velice
různé odpovědi (kdyby se zeptal dnes, tak by jich bylo asi ještě mnohem víc).
Jenomže pak se zeptá učedníků, za koho ho pokládají oni sami. A my moc dobře víme,
že učedníci ho neznali jenom z doslechu nebo zpovzdálí, ale už s ním
dlouho byli a zažili s ním hodně věcí - slyšeli, jak kázal, viděli jeho
zázraky a mocné činy. A právě protože byli s Ním a dobře ho poznali, tak
mohli vyznat, že je to Spasitel, Boží Syn.
Milí bratři a sestry,
V dnešním evangeliu je velmi zhuštěně shrnuta podstata církve: to, čím
církev je a co má konat.
V první řadě je zde společenství učedníků shromážděné kolem Ježíše.
Učedníci již s Ježíšem mnoho zažili: úryvek evangelia je ze šestnácté
kapitoly, a ve všech předchozích kapitolách se hovoří o tom, co Ježíš učil, o
jeho mocných skutcích a uzdraveních. Učedníci byli při tom všem, a tak byli
blízkými svědky všech těchto událostí. Mohli si na základě této své zkušenosti
udělat obrázek o tom, kým Ježíš je.
V dnešním evangeliu se jich Ježíš ptá právě na toto: za koho jej
učedníci pokládají. Nejprve se ale táže, za koho ho pokládají ‚lidé‘- tedy ti,
kteří jeho učedníky nebyli; ti, kteří jej neznali tak bezprostředně: možná šlo
o zástupy, které Ježíše doprovázely, nebo prostě o ty, kteří o Ježíši jen
slyšeli vyprávět. Když dostane odpověď – jedni
za Jana Křtitele, druzí za Eliáše nebo za jednoho z proroků, ptá se
vzápětí na to, za koho jej pokládají jeho učedníci sami - právě proto, že již
ho měli dostatečnou možnost poznat. Petr - za všechny učedníky - jako odpověď
na tuto otázku vyznává: Ty jsi Mesiáš,
Syn živého Boha.
Toto je první výpověď o tom, co je podstatou církve: je to společenství
kolem Ježíše, které na základě své osobní zkušenosti s Ním vyznává, že On
je Mesiáš a Boží Syn. Můžeme se na tomto místě vrátit k textům, které se
četly ve čtvrtek o naší titulární slavnosti sv. Bartoloměje: Bartoloměj -
v evangeliu zvaný Natanael - se jde podívat na Ježíše, i když je zpočátku
skeptický k tomu, co se o něm dozvěděl od Filipa. Ale toto setkání na něj
tak zapůsobí, že nakonec vyzná Ty jsi Syn
Boží, ty jsi král Izraele. A podobně se tak stane později, po vzkříšení,
apoštolu Tomášovi, který, když se dotkl Pánových ran, také vyznává: Pán můj a Bůh můj. Toto obojí byla
vyznání jednotlivých osob; v dnešním evangeliu tak činí ústy apoštola
Petra celé společenství.
Další podstatný rozměr církve, o kterém se hovoří v dnešním evangeliu,
je vyjádřen větou Brány pekelné ji
nepřemohou. Vždycky si, když tato slova slyším, vzpomenu na úsměvnou
příhodu, kterou nám kdysi při přípravě dospělých na přijetí svátostí vyprávěl
otec Jiří Rous: jednou prý za ním do sakristie přišel nějaký člověk a
prohlásil: Pane faráři, kdyby za církví
nebyl Bůh, tak jsme dávno v háji (ten pán použil mnohem jadrnější
výraz, ten ale nelze v nedělní homilii použít, neboť jsou zde děti).
Jinými slovy, pokud by církev byla pouze lidská struktura, již dávno by
neexistovala. Toto Ježíšovo slovo nám dodává odvahu ve chvílích, kdy nás
přepadá malomyslnost ohledně budoucnosti církve, nebo z těžkostí a
překážek našeho křesťanského života v dnešní době.
A nakonec se ještě můžeme zastavit u výroku o klíčích od nebeského
království, o rozvázání a svázání na nebi a na zemi. Nejde zde jen o pravomoc církve
odpouštět hříchy: tenhle Ježíšův výrok bychom mohli chápat i jako propojení
putující a vítězné církve, jako velmi niterné spojení toho, co prožíváme zde na
zemi a toho, co je ve věčnosti, v nebeské slávě. Je to připomenutí, že
naše pozemské příběhy, naše vztahy lásky a vůbec všechno, co tvoří náš pozemský
život, není jen epizoda, kterou jsme prožili na cestě. Věříme, že se to všechno
promítne do naší věčnosti. A je to zároveň výzva, abychom už zde na zemi - jako
společenství církve - žili tak, abychom byli obrazem nebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat