5. neděle velikonoční C 2016

1. ČTENÍ Sk 14,21b-27

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili.
    Potom prošli Pisídií do Pamfýlie a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili.
    Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.


Žl 145(144),8-9.10-11.12-13ab Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi. nebo: Aleluja.

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí. Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Aby poučili lidi o tvé moci, o slávě tvé vznešené říše. Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ Zj 21,1-5a

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, spatřil jsem nová nebesa a novou zemi - dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není.
    A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: "Hle - Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu s očí: nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul."
    A ten, který seděl na trůně, řekl: "Hle - všechno tvořím nové!"


EVANGELIUM Jan 13,31-33a.34-35

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když Jidáš odešel, Ježíš řekl:
    "Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví.
    Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium je součástí Ježíšovy dlouhé, téměř nepřerušované přímé řeči, která zabírá bezmála čtyři kapitoly Janova evangelia. Jde vlastně o Ježíšovu závěť, poslední a nejdůležitější slova, pronesená před učedníky mezi odchodem Jidáše a Ježíšovým zatčením v zahradě u potoka Cedron. V 17. kapitole se Ježíš obrací k Otci v modlitbě za učedníky, zbytek jeho řeči je určen přímo jim.

Slova o vzájemné lásce učedníků, která Ježíš prezentuje jako nové přikázání, se v této Ježíšově řeči opakují hned třikrát – jednou v úryvku, který jsme dnes slyšeli, a ještě dvakrát v 15. kapitole.  Ježíšovo nové přikázání lásky je jádrem jeho posledního a nejdůležitějšího vyučování tak, jako je ve Starém Zákoně Desatero jádrem Mojžíšova zákona. Svatý Pavel v listě Římanům shrnuje tuto skutečnost do jediné kratinké věty: Naplněním Zákona je tedy láska.

Naše srdce s těmito slovy na první poslech jistě nadšeně a ochotně souhlasí. Nějak chápeme, a velmi často to chápou i nevěřící, že by to takto mělo být, že láska je nějak smyslem všeho, že je to to nejvyšší a nejkrásnější, co v tomto slzavém údolí máme. Jenže pokud se nad novým Ježíšovým přikázáním zamyslíme blíže, náš prvotní spontánní souhlas může velmi rychle vychladnout. Naše mentalita moderního člověka se vzbouří už ve chvíli, kdy si uvědomíme, že je to přikázání. Copak lze milovat na povel? Není snad vztah lásky bytostně svobodným úkonem lidské osoby? Není přikázání vlastně nucení?

A pak, Ježíš po nás žádá vzájemnou lásku v absolutní míře: Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. A Ježíš nás miloval až do krajnosti, jeho láska k nám mu způsobila smrt.

V této chvíli už se naše počáteční nadšení mění spíš v úzkost z tak náročného úkolu. Ježíšovo nové přikázání nám nastavuje nepříjemné zrcadlo, ruší nám naše kruhy. To, co jsme považovali za opravdovou lásku, se ve světle Ježíšových slov začne jevit vlastně jako egoismus: Zjišťujeme, že máme rádi toho, koho sami chceme, zejména ty, kteří jsou nám sympatičtí, mají podobné názory, a pokud možno nám nekomplikují život. Zjistíme také, že naše láska má velmi úzké mantinely – když přijde nějaké nepohodlí, nutnost oběti, nutnost změnit sebe samy a podobně, když vztah přestane být růžovou idylkou, znamená to často také jeho konec.

Toto nelítostné poznání naší neschopnosti dostát Ježíšovu novému přikázání může však přinést dobré plody – staneme se pokornými a uznáme, že bez Boží milosti neuděláme v opravdové lásce ani malý pokrok – že chceme-li milovat jako Ježíš, jediná cesta je zůstávat s Ním a v Něm a skrze svátosti čerpat z Jeho bezedného pramene.