Krátké zamyšlení nad texty dnešní neděle (2. adventní, cyklus B)

V dnešním Božím slově se často zmiňují obrazy krajiny. V prvním čtení  vyzývá prorok Izajáš: Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou!  A v evangeliu vyzývá svatý Jan Křtitel k připravení cesty a vyrovnání stezek, aby mohl přijít Pán.

 V těchto slovech můžeme vidět zobrazení lidské duše právě jako krajiny, jako světa v malém. Souvislost je jasné také ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak na nás účinkuje například pohled na širé moře nebo na horský hřeben - že krajina nějak naše nitro oslovuje, že působí určitou náladu, všechno to, co zvlášť citlivě vnímají umělci. Projevuje se zde jakási spřízněnost mezi tím, co vidíme,  a tím, co vnímáme uvnitř sebe, příbuzenství mezi vnější a vnitřní krajinou.

 Dnešní Boží slovo tuto vnitřní krajinu popisuje jako místo setkání Boha s člověkem, ke kterému je třeba dojít po připravené cestě. Ta vede oběma směry; člověk má jít vstříc Bohu a Bůh vychází vstříc člověku. A tato cesta má být co nejpřímější a nejkratší. Hory a údolí, hrboly na cestě a všechny ostatní překážky jsou obrazy překážek našeho duchovního života. Všeho, co nám ubírá sílu, co cestu prodlužuje, co nás nutí ke zbytečným zacházkám a co nám brání na cestě vidět horizont. Jistě nám při slově hory přijde na mysl naše pýcha a soběstačnost, pocit, že Boha vlastně nepotřebuji - a při slově údolí zase ono údolí šeré smrti, o kterém zpívá žalm 23 - obraz zoufalství někoho, kdo nezvládá život, kdo kvůli svému trápení pochybuje o Boží dobrotě a smyslu všeho.

 Svatý Jan Křtitel nás dnes důrazně žádá, abychom toto vše vyrovnali a přichystali tak rovnou  cestu k setkání s přicházejícím Ježíšem. Jenže právě v obrazech hor a údolí se naprosto jasně projevuje velikost tohoto úkolu, která nám může vzít odvahu. Je to cosi, co je daleko nad naše síly. Pokud si odmyslíme megalomanské zásahy do krajiny, které se dějí v poslední době třeba v Číně, kdo by mohl zasypat údolí nebo srovnat horu? Každý, kdo se svými vnitřními horami a údolími bojuje, nakonec zjistí, že to není dost dobře možné. Léta se snažíme překonat své chyby, tušíme, že kdyby nám nebránilo to či ono, budeme Bohu mnohem blíže, budeme mít pevnější víru a dokonalejší lásku, budeme o něco svatější. A ono pořád nic.

 Jenže nejde o to, jestli se nám to může dokonale podařit nebo ne. Jde o snahu stále znovu se do tohoto díla pouštět. To, co můžeme k Bohu ujít my, je nepatrný zlomeček cesty, zbytek musí ujít On. On musí vyrovnat hory a údolí - a víme, že přichází i hornatou krajinou, protože po setkání s člověkem touží. Ale tím, že jdeme a že se snažíme srovnávat cestu i my, mu dokazujeme, že je stále přítomná také naše touha po setkání.