Milí farníci a ostatní čtenáři,

Po dobu mého nefungování, zaviněného zlomeným kotníkem, budu zde místo kázání publikovat krátká zamyšlení nad texty aktuální neděle.


1. neděle adventní, cyklus B:

Čeká nás začátek adventu a mši svatou budeme zahajovat zpěvem rorátů. Jejich název pochází z textu čtyřicáté páté kapitoly knihy proroka Izajáše: Rosu dejte nebesa shůry, a oblakové dštěte Spravedlivého (Rorate coeli de super et nubes pluant iustum). Podobné toužebné volání nalezneme i v prvním čtení z letošní 1. neděle adventní, v Izajášově šedesáté třetí kapitole: Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!....Zvadli jsme všichni jako listí, nepravost nás unášela jako vítr.

Je dobré biblickým obratům jako rosa z nebe, nebo protržená/otevřená/zavřená nebesa porozumět na základě jiných míst v Písmu. Na pomoc si můžeme vzít například starozákonní ‚malé‘ proroky Agea a Zachariáše: ti působili v době, kdy se Boží lid Izraele vrátil po Kýrově ediktu roku 520 před Kristem z babylónského zajetí. Jeruzalémský chrám byl zpustošen a proroci vyzývali k jeho rychlé opravě a k zahájení obětí. A slibují pak požehnání z nebe ve formě vláhy, která přinese kýženou úrodu: v první kapitole u Agea je například toto: Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo. Co přinesete domů, já rozvěji. Proč se to děje? je výrok Hospodina zástupů. Protože můj dům je v troskách, zatímco vy se staráte každý jen o svůj dům. Proto nebe nad vámi zadrželo rosu a země zadržela svoji úrodu. A v osmé kapitole proroka Zachariáše opět, tentokrát pozitivně: Vzejde setba pokoje: vinná réva vydá své plody, země svou úrodu a nebesa svou rosu. To všechno dám jako dědictví pozůstatku tohoto lidu.

Už v Novém Zákoně, ve čtvrté kapitole evangelia podle Lukáše Ježíš hovoří ke svým krajanům v nazaretské synagoze: Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do v zemi sidonské.

Adventní čas - a zvlášť začátek toho letošního, s přívaly sněhu - v našem podnebném pásu nemáme spojený s nedostatkem vláhy, ale texty rorátních zpěvů jsou právě o tomhle. Pro národ žijící v polopoušti či v poušti znamenala voda z nebe úrodu, a tím život. Zavřené nebe znamenalo žízeň, hlad, smrt.

Může nás to vést k adventnímu zamyšlení: očekávám ještě ve svém životě toužebně (v jakémkoli aspektu života) Boží spásu? Vnímám, že v něčem mám žízeň a hlad, kterou lidskými prostředky nelze uhasit?