Slavnost Seslání Ducha Svatého C 2019

1. ČTENÍ Sk 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.

 
    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité

, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.

EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Znáte rčení Zabouchnul/zabouchnula za sebou dveře? Může mít hodně významů: třeba když někdo udělá v životě nějakou velkou chybu, tak obrazně říkáme, že si přibouchl dveře ke štěstí. Dost často to taky říkáme – už ne obrazně - když se někdo hodně naštve a odněkud odejde: jednou se nám to stalo v Žebětíně v kostele při biřmování, a protože kostelní dveře jsou těžké, tak to byla opravdu velká rána. A někdy si člověk za sebou zabouchne dveře, protože chce být sám – znáte to, zavřete se do pokojíčku a trucujete. Vidíme, že jsou to samé věci, které nejsou moc pěkné a dobré. Učedníci si za sebou zavřeli dveře proto, že se báli. Ale právě skrz ně přichází Ježíš a ukazuje se jim, aby se už nebáli a dveře zase otevřeli.

Milí bratři a sestry,

Z mnoha podob milosti, jež je nám darována Duchem svatým, je v dnešním evangeliu zdůrazněn obzvláště jeden aspekt: Duch svatý zbavuje strachu. Učedníci, kteří jsou shromážděni v horní místnosti domu, kde se obvykle scházeli, mají ze strachu před Židy dveře zavřeny. Vnímají samy sebe jako malou a ohroženou skupinku; tuší, že většina obyvatel Jeruzaléma je považuje za odpadlíky, za jinak smýšlející. Mají obavy, že dopadnou podobně jako jejich Mistr a Pán. Za dveřmi jsou v sice bezpečí, ale zároveň izolovaní, jen sami pro sebe.

Podobným strachem - a je dobré si to přiznat - trpíváme často i my. Není dost dobře možné, aby se na nás nepodepsalo napětí života křesťana ve společnosti, která již dávno většinově křesťanská není. Stejně jako učedníci, i my můžeme mít v tomto smyslu z mnoha věcí obavy: o budoucnost církve, o udržení víry našich dětí, o soudržnost rodin, a o mnoho dalšího. Můžeme se s takovými obavami snažit různě vypořádávat, a přitom se často pohybujeme mezi dvěma extrémy: buď tyto obavy můžeme popřít a říci si, že to vlastně ještě tak hrozné není; že je hlavně potřeba se co nejvíc přizpůsobit, aby nám druzí rozuměli, a pak všechno půjde tak, jak má. Takový postoj by se ale podobal nasazení růžových brýlí, přes které se nevidí správně.  Druhý extrém je právě to, co učinili učedníci: zabouchnout za sebou ze strachu dveře a udělat si nějaký náš křesťanský paralelní svět, kde se budeme potkávat pouze se stejně smýšlejícími.  To je však poměrně bezpečná cesta k mentalitě sekty, k pocitu, že jen my jsme svatý zbytek a všichni ostatní se řítí do pekel.

Učedníci se tedy bojí, chtějí zůstat za zavřenými dveřmi, jen sami se sebou. Právě těmito zavřenými dveřmi ale přichází Vzkříšený. Přichází přes tytéž dveře, které učedníci použili jako nástroj oddělení sebe sama od ostatních. A hned první věc, kterou Ježíš dělá, je uklidnění svých učedníků a odnětí jejich strachu. Ježíš říká Pokoj Vám a ukazuje jim své rány, aby se přesvědčili, že je to opravdu On. A učedníci se skutečně přestávají bát; strach střídá radost.  A hned potom je Ježíš posílá právě do toho světa, kterého se předtím báli. Ale neposílá je jen tak, zaslibuje jim svého Ducha, kterého obdrží o Letnicích, ve scéně z prvního čtení. Učedníci po tomto daru nacházejí správný způsob vztahu s vnějším světem. Už se nebojí, svoje dveře, kterými se chtěli oddělit, otevírají dokořán. Dar Ducha svatého je darován na veřejném místě, jinak by zbožní židé ze všech národů pod nebem nemohli být jeho svědky.  A zároveň se učedníci nemusejí přizpůsobit, aby jim ostatní rozuměli a pochopili je, protože schopnost mluvit pochopitelně a srozumitelně pro všechny je opět dána společně s darem Ducha. Apoštolové rozhodně neříkají, že je všechno vlastně v pořádku, že všichni ti lidé z Judska, Mezopotámie, Pontu a Frýgie jsou v pohodě a hlavně že se máme rádi. Zvěstují velké Boží skutky a zároveň vyzývají k obrácení.