28. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."


ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.


EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

(Místo slůvka pro děti bude pokračování povídání o Boží služebnici matce Vojtěše)

Milí bratři a sestry,

Náman syrský z Druhé knihy královské i malomocný Samařan z evangelia jsou příklady lidí, na nichž se projevuje Boží uzdravující působení zcela neočekávaně. Z pohledu příslušníků lidu Izraele jsou to gojim, cizinci- tedy ti, kteří buď nevyznávají Hospodina vůbec, nebo je jejich bohoslužba nesprávná a proto bezcenná a vlastně modlářská. Samařané obětovali Hospodinu na hoře Gerizím v Síchemu, a nikoli v jeruzalémském chrámu, a v očích pravověrných Izraelitů byli tito lidé vyloučeni z okruhu Hospodinova spásného působení. Židé se s nimi dokonce ani nestýkali - můžeme si připomenout třeba rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny u svatého Jana.

Když tedy Bůh zasahuje do jejich života, je to pro ně obrovské a radostné překvapení. V jednom jediném okamžiku poznávají, že Bůh je zde a stará se, že jim ve skutečnosti není vzdálený a oni nejsou v jeho nepřízni. V prvním čtení jsme dnes slyšeli jen konec příběhu Námanova uzdravení, a tak bude dobré si připomenout jeho začátek. Náman se prostřednictvím izraelské dívenky, která slouží v Damašku jeho ženě, dozvídá o proroku Elíšovi a jede za ním. Na jeho výzvu, aby se kvůli uzdravení ponořil do vody Jordánu, reaguje velmi skepticky – ‚což nejsou Abána a Parpar, řeky damašské, lepší než všechny vody izraelské?‘. Nakonec to udělá, ale nic si od toho neslibuje, nemá žádná očekávání. Jenže uzdravení se koná. Námanovo překvapení, radost a vděčnost vůči Hospodinu jsou veliké - stejně jako překvapení, radost a vděčnost uzdraveného malomocného Samařana v evangeliu.

Ostatních devět malomocných z evangelia jsou v tomto smyslu pravý opak Námana i Samařana. Mezi řádky evangelia se říká, že to byli pravověrní Židé - tedy ti, kdo nějak s Hospodinem a jeho působením počítali, kdo byli zvyklí ho uctívat a žili ve vědomí, že patří k jeho lidu a jsou tedy zahrnuti mezi vyvolené, které Bůh zahrnuje péčí a láskou přednostně, jaksi přirozeně. Jistě se nedá říci, že by Bohu vůbec nepoděkovali: učinili tak, jak byli zvyklí- podle Mojžíšova zákona se ukázali kněžím a obětovali za své uzdravení tak, jak bylo předepsáno v knize Levitikus. Ježíš svými slovy ‚Kde je těch devět?‘ nekárá opomenutí vnějšího úkonu úcty vůči Bohu, ale chybný vnitřní postoj - který můžeme mít i my.

Jako věřící křesťané jaksi s Bohem a jeho působením v životě dopředu počítáme. Proto se může stát, že naše vděčnost vůči němu může ochabnout, a že jeho milost a spásné působení začneme považovat za cosi normálního, na co máme právo. Dokonce se někdy může stát, že místo vděčnosti Bohu vyčítáme, že řešení nějaké obtížné situace přišlo - podle našeho mínění - příliš pozdě nebo jinak, než jsme chtěli.

Naši vděčnost Bohu může tak posílit právě svědectví lidí, kteří s ním nepočítali a do jejichž života jeho uzdravující a spásná přítomnost vtrhla nečekaně. Jde často o konvertity, kteří takovýto Boží zásah zažili na úplném dně. Jelikož byli předtím nevěřící, ocitli se v tu chvíli v naprosté samotě a bezvýchodnosti, protože si sami nedokázali pomoci a nedokázali jim pomoci ani druzí lidé. Jejich překvapení, radost a vděčnost je pak veliká - stejně jako u Námana a samařského malomocného.

Svědectví těchto lidí může být oživením i naší vlastní vděčnosti vůči Bohu, uvědomění si toho, že jeho milost, pomoc a láska není vůbec něco samozřejmého, něco, co si zasloužíme, protože na rozdíl od ostatních ještě chodíme v neděli do kostela a modlíme se. A může nás také motivovat k intenzivnější modlitbě a zájmu o ty, kteří s Bohem nepočítají a proto se mohou ocitnout bez naděje - byť by se nám třeba zdálo, že jsou od Boha na míle vzdáleni a nenapadá nás žádný způsob, jak je k Němu přiblížit. Boží slovo není spoutáno, jak jsme slyšeli ve druhém čtení. Boží touha, Boží žízeň po spáse všech lidí nemá hranice, a tato žízeň spolu s Jeho nekonečnou moudrostí si může najít cestu ke každému.