19. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Mdr 18,6-9

Čtení z knihy Moudrosti.

   Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů,) byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
   Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.


Žl 33(32),1+12.18-19.20+22
Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ Žd 11,1-2.8-19

Čteni z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
   Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
   I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
   Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
   Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.


EVANGELIUM Lk 12,32-48

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
   Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
   Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
   Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?"
    Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.
   Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."

_______________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní druhé čtení se týká jedné dobré vlastnosti, která nám, myslím, v dnešní době hodně ‚nejde‘. Je to trpělivost. Druhé čtení nám říká, že Bůh plní, co slíbil, jenom je na to někdy potřeba trpělivě počkat. Ale když my chceme mít všechno, co se nám líbí, a pokud možno hned, tak už neumíme čekat - a nemáme tak ani radost z toho, že jsme se dočkali.

Milí bratři a sestry,

Všechny dnešní texty hovoří o Božích zaslíbeních a o odpovědi ze strany člověka. List Židům nám klade před oči velké postavy víry ze Starého Zákona, Abraháma a Sáru, kteří Božím zaslíbením uvěřili a dočkali se jejich naplnění, i když tato zaslíbení šla zcela proti tomu, co by za daných okolností života bylo možné nebo pravděpodobné. Abrahám a Sára jsou tedy příkladem hluboké víry -ve smyslu důvěry v Boha a jeho konání - a s tím spojené velké trpělivosti a velké naděje.

S těmito postavami kontrastuje služebník z Ježíšova podobenství: dlouhá nepřítomnost jeho pána jej vede k tomu, aby si domácnost vzal do vlastních rukou a zařídil si věci podle sebe: ‚ Můj pán hned tak nepřijde‘. A tak místo služby a trpělivého čekání dělá věci, které jdou zcela mimo vůli pána domu. Objevuje se zde cosi, s čím máme v určitých obdobích duchovního života asi všichni zkušenost: pokušení netrpělivosti a nedůvěry v to, že Bůh v pravý čas pohne věcmi správným směrem.

Toto pokušení je velmi silně přiživováno současnou kulturou: máme tendenci si život brát do vlastních rukou, zařídit si ho podle sebe a pokud možno mít hned všechno, na co si vzpomenu. Křesťanský postoj ale není v tom, sedět a čekat, až Bůh něco zařídí - rozhodně nejde o pasivitu. Spíš jde o to, neskončit jako onen služebník: dělat něco, co je zcela mimo Boží vůli.

Tento životní postoj - tedy řídit si život úplně sami -  nás potom také uvádí do svazujícího perfekcionismu a úzkosti, že něco pokazíme, a lidé nám ten neúspěch neodpustí - nebo si jej neodpustíme sami. Jiný problém je v tom, že často nějakou věc uděláme předčasně. Boží čas na věci je často jiný než náš - jenže okolí nás nutí k rychlému uspokojení jakékoli potřeby, kterou pociťujeme: často se v reklamách objevují slogany typu ‚Když něco chceš, proč si to nekoupíš?‘ Trochu jsme zapomněli, že čekáním roste touha, a přestáváme tak mít radost z věcí, jichž jsme dosáhli příliš lacino. Podle jedné úvahy belgicko - švédského karmelitána Wilfrida Stinissena byl hřích Adama a Evy víceméně hříchem netrpělivosti: Bůh by byl oba obdaroval v příhodný čas jak ovocem stromu poznání, tak stromu života - jenže oni si je vzali předčasně a sami.

Někdy je ale čekání na naplnění Božích zaslíbení v našem životě velmi dlouhé a obtížné a naplňuje nás úzkostí:‚ nezapomněl Bůh na mne?‘ Často je tomu tak třeba u někoho, kdo pociťuje povolání k manželství, ale nemůže dlouho najít životního partnera. Pokušení věci vzdát nebo je vzít křečovitě do vlastních rukou je velké. Takovýmto obdobím víry se říká krize, a toto slovo má pro nás nádech něčeho negativního. Jenže řecké krisis znamená soud-tedy proces, při němž se něco důležitého rozhoduje. Krize jsou jakýmisi křižovatkami, místy na cestě víry, kde se naše důvěra v Boha může otřást v základech, ale pokud jimi dobře projdeme, zpětným pohledem poznáme jejich smysl a požehnání: naše důvěra, trpělivost a naděje budou o něco pevnější.