22. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím. víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.
   Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.



Žl 68(67),4-5ac.6-7ab.10-11
Odp.: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem a veselí se v radosti. Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, jeho jméno je Hospodin.
Odp.
Otec sirotků, ochránce vdov je Bůh ve svém svatém příbytku. Bůh zjednává opuštěným domov, vězně vyvádí k šťastnému životu.
Odp.
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, vzkřísils je, když zemdlelo. Usadilo se v něm tvoje stádce, ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože!
Odp.



2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil.
   Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.



EVANGELIUM Lk 14,1.7-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."

________________________________________________________________________________ Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na konci mše svaté vám požehnám školní aktovky a pomůcky. Co myslíte, jak se to požehnání projeví? Rozhodně ne tak, že byste se mohly přestat učit, nebo že by vám anděl strážný přes noc napsal domácí úkol, na který jste zapomněly… Doufám ale, že se to projeví v tom, že budete mít větší chuť se učit. Protože učením poznáváme krásný svět, který nám Bůh daroval jako náš společný domov-a to je přece úžasná věc! A taky by se to mohlo projevit tím, že se třeba nebudete posmívat vaším spolužákům, kterým něco jde hůř než vám, ale že jim pomůžete - a pak budete mít radost z toho, že se zlepšili.

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty jsou skoro všechny o pokoře – a to je velmi zatížené slovo, které se dnes téměř neužívá. Stále se nám opakuje, že je potřeba se prosadit, být úspěšný a za žádnou cenu nepřenechat své místo někomu jinému.  A možná ještě větší problém je to, že se často potkáváme s karikaturami pokory, v mnoha různých podobách - někdy se pokorou maskuje nedostatek odvahy, sebepodceňování nebo obyčejná lenost. Opravdová pokora je ale jedna z nejdůležitějších křesťanských ctností.  Je totiž přímým protikladem pýchy, a ta je opět podle mnoha duchovních učitelů jakýmsi základním, a tudíž nejvážnějším hříchem, ze kterého všechny ostatní vyplývají.

Abychom pochopili, proč je pýcha tak velký problém, můžeme vyjít od Ježíšova základního dvojjediného přikázání lásky: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a Miluj svého bližního jako sebe sama.  Pýcha by se ve své extrémní podobě dala naproti tomu definovat jako naprostá soběstačnost: ‚Stačím si sám, jsem totiž lepší než ostatní, nebo aspoň lepší než někteří ostatní‘.  Je to tedy přímý protiklad základního přikázání lásky. Pyšný člověk se uzavírá základnímu vztahu s Druhým - Bohem, a ruku v ruce s tím i rovnocenným vztahům s druhými lidmi. Opravdově milovat bližního podle Ježíšova prvního a hlavního přikázání znamená vážit si existence druhého člověka, a to jakéhokoli, stejně jako své vlastní – ne méně, ale ani ne více.

Ježíš - jako dobrý psycholog - ve farizeově domě nejprve pozoruje, jak se tento postoj pýchy projevuje v jednání hostů i samotného hostitele. Příznaky jsou poměrně nenápadné, jakoby skoro nevědomé: hosté si vybírají přední místa, a tak dávají najevo, že jim má být vzdána zvláštní pocta. Ještě mnohem méně nápadné je to u hostitele.  Na první pohled to vypadá, že Ježíšova výzva, aby nezval přátele a příbuzné, může zdát příliš přísná - co je špatného na posezení s přáteli? Jenomže Ježíš kárá vnitřní postoj farizea: zve nikoli proto, aby své přátele potěšil a sám se z jejich společnosti radoval, ale jeho pozvání je zištné: chce si vybudovat nebo posílit osobní kontakty, které by se mu v budoucnu mohly hodit.

Velmi důležitá jsou Ježíšova slova  Kdo se povyšuje, bude ponížen. Je to součást Boží pedagogiky, kterou jsme asi zažili tak či onak všichni. Někdy jsme pokořeni velmi bolestivě, až nám může připadat, že Bůh dopouští v našem životě zbytečně tvrdé pády a že nás proto nemá rád, nebo se na nás zlobí. Jenže pokud je pýcha a sebeuzavřená soběstačnost opravdu tím nejvážnějším hříchem, který si navíc nemusíme ani moc uvědomovat, Bůh se bude jistě za každou cenu snažit, aby nás z něho dostal a přitom neporušil naši svobodu. Nikdy nám nezpůsobuje bolest a pokoření samoúčelně, z rozmaru nebo z rozčilení-to by nemohl být Láska sama.

Postoj pokory, který Ježíš ilustruje na příkladu člověka, který si šel sednout dozadu, je odměněn krásným oslovením Příteli ze strany hostitele. Opravdová pokora buduje vztahy lásky. Tam, kde lidé cítí, že druhý s nimi jedná jako se sobě rovnými, s láskou a respektem, tam se vztahům daří dobře. A platí také to, že kdo se ponižuje, bude povýšen: Kdyby svatá Matka Tereza zůstala v Kalkatě v prestižním katolickém internátu pro dívky, možná by o ní vědělo jenom málo lidí. Ona ale šla mezi nejmenší – mezi žebráky a mrzáky, slepé a chromé, dala jim najevo, že mají svoji důstojnost, že jsou milovaní a chtění – a dnes ji zná celý svět.