26. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Nm 11, 25-29

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.
   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"



Žl 19 (18), 8. 10. 12-13. 14 Odp.: 9a
Odp.: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!
Odp.
Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu.
Odp.



2. ČTENÍ Jak 5, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.
   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.



EVANGELIUM Mk 9, 38-43. 45. 47-48

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem."
   Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.
   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne."

_____________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pokusím se vám trošku současným jazykem přiblížit poselství dnešního druhého čtení z listu svatého Jakuba.

Představte si, že máte ve škole spolužáka, který má místo iPhonu nebo nějakého jiného chytrého mobilu jenom tlačítkáč, nebo vůbec žádný mobil nemá. A kvůli tomu zažívá šikanu, a nikdo se s ním kvůli tomu nechce kamarádit.

Svatý Jakub nám ve svém poselství velice důrazně připomíná, že to, co je důležité, není to, co máme. Každý, i ten nejlepší iPhone, se jednou pokazí nebo zastará a už nebude in. Ale to, co je mnohem důležitější a cennější, to, co nikdy nezastará, jsou vztahy kamarádství a lásky.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení i evangelium spojuje jedno společné téma – svoboda, se kterou Bůh dává své dary; a na druhé straně pošetilá snaha člověka si tyto dary privatizovat, mít nad nimi moc a být jejich výlučným správcem; pokud bychom to chtěli vyjádřit velmi současným jazykem, jejím autorizovaným prodejcem.

V prvním čtení Hospodin vzal z ducha, který spočíval na Mojžíšovi, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Hospodin, Bůh Izraele, svobodně disponuje svými dary; Mojžíšovo výjimečné vyvolení neznamená, že své dary vlastní. Navíc se přihodí to, že dva z oněch obdarovaných, Eldad a Medad, svůj dar prorokování používají jinak než většina ostatních - nejdou ke stánku úmluvy, ale prorokují v táboře. A Jozue naléhá na Mojžíše, aby je nějak ukáznil, aby jim v tom zabránil - neboť jsou v jeho očích rebely, kteří dělají něco nepatřičného. Mojžíš ovšem naprosto není na své výjimečné vyvolení a na své dary žárlivý; je si zcela vědom, že jeho obdarování je od Hospodina; a přeje si, aby takové obdarování měli úplně všichni: Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"

V evangeliu se opakuje doslova totéž: Ježíšových Dvanáct je pohoršeno tím, že někdo mimo jejich společenství vyhání v Ježíšově jménu zlé duchy - tím přece Ježíš pověřil je, je to jen jejich poslání. Ježíš však své učedníky vede k velkorysosti; a zároveň k radosti z toho, že Boží království přichází i tam, kde by to nečekali. Učí je, aby si svá obdarování neprivatizovali; aby si kvůli nim nemysleli, že jsou něco víc než ostatní. Učí je, že svrchovaným Pánem nade všemi charismaty je Otec - a ten je dává svobodně, komu chce.

Milí bratři a sestry, velmi dobře všichni víme, kolik zla, násilí a rozdělení přineslo v dějinách světa a církve přesvědčení, že jen my máme patent na Boží pravdu a Boží obdarování; že jen my ji vlastníme a jen my jsme oprávněni ji rozdávat. A velice snadno se můžeme dovtípit, že je za tím vším velmi subtilně a duchovně maskovaný čirý egoismus a touha po moci a ovládání druhých. Ježíš nám v dnešním Božím slově přináší velkou vnitřní svobodu a s ní spojenou vnitřní radost: svobodu od pocitu nadřazenosti a vyvolení, svobodu pramenící z vědomí, že nejsme spasiteli světa ani řediteli zeměkoule. A radost z toho, když vidíme, že někde rozkvétá opravdová láska, spravedlnost a pokoj - třebas i mimo hranice viditelné církve.

 

25. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Mdr 2, 12a. 17-20

 Čtení z knihy Moudrosti.

Bezbožníci řekli: "Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí.
   Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda nalezne ochranu, jak říká."



Žl 54 (53), 3-4. 5. 6+8 Odp.: 6b
Odp.: Pán mě udržuje naživu.

Bože, zachraň mě pro své jméno, svou mocí mi zjednej právo! Bože, slyš moji modlitbu, popřej sluchu slovům mých úst!
Odp.
Neboť povstali proti mně zpupní lidé, násilníci mi ukládali o život, na Boha nebrali ohled.
Odp.
Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti, chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré.
Odp.



2. ČTENÍ Jak 3, 16-4, 3

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

 Milovaní!

  Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kde jaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost.
   Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.



EVANGELIUM Mk 9, 30-37

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat.
   Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší.
   (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech."
   Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."

________________________________________________________________

 Slůvko pro děti

Milé děti,

začal nový školní rok, a tak máme dnes před oltářem zase nový výjev z biblických postaviček. 

Ježíšovi učedníci se hádali o to, kdo je z nich největší borec. My to tak občas děláme taky; možná proto, že když budeme vědět, že jsme v něčem lepší než ostatní, budeme mít taky větší jistotu, že zvládneme život. Když víme, že jsme v něčem dobří, dává nám to pocit bezpečí a taky vědomí, že nás druzí lidé budou brát vážně a budou nás mít rádi.

Jenže Ježíš jim ukázal malé dítě. Vy si na to určitě ještě dobře pamatujete, jaké to bylo, když jste byly samy malé. Úplně malé děti vůbec nemají potřebu někomu dokazovat, že jsou v něčem dobré. Vlastně ještě nic neumí, ani mluvit, ani chodit. Celý svůj život vnímají ve vztahu k mamince a tatínkovi, jako dar od nich. Vědí, že lásku tatínka a maminky si nemusejí nějak zasloužit, že oni je mají rádi jen tak - protože jsou to jejich děti.

 

Milí bratři a sestry,

Napříč všemi dnešními čteními najdeme téma určitého postoje k životu - nebo, chcete-li, určitého nastavení života nebo životního stylu - jenž by se dal ve zkratce shrnout třetím z Ježíšových blahoslavenství z Horského kázání: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Zaprvé je to přesvědčení o tom, že násilí, ostré lokty a přehnaná soutěživost - ačkoli v krátkodobé perspektivě vypadají jako způsob, jak v životě uspět - nejsou cestou ke štěstí ani k plnosti života. Takový životní postoj je zároveň a neoddělitelně postoj náboženský - obsahuje v sobě naprostou důvěru v to, že dějiny světa a nás lidí jsou nakonec v láskyplných Božích rukou a pod Božím vedením. Bez této víry a důvěry by takový postoj mírnosti a nenásilí nedával téměř žádný smysl.

V prvním čtení z knihy Moudrosti se takovýto životní postoj člověka, který je ‚spravedlivý‘ střetává s opačným postojem ‚bezbožníka‘. Bezbožníkem je zde nazýván někdo, pro koho je násilné sebeprosazení jasnou životní volbou. Musí být takový, aby měl v životě navrch a aby uspěl; svět tak přece funguje a on se musí spoléhat sám na sebe. Bezbožník se ironicky vysmívá víře spravedlivého, že se jej Bůh ujme. Je si zcela jist, že když vůči spravedlivému použije násilí, Bůh mu nepomůže. Trochu to připomíná závěr písničky, kterou na začátku známého filmu Karla Smyczka Lotrando a Zubejda zpívá po úspěšném lupu banda loupežníků:

Špatná věc se podařila, hrubá síla zvítězila; tak to chodí na světě, navzdory vší osvětě.

Ve druhém čtení – z listu svatého apoštola Jakuba – se naopak ukazuje, že postoj sebeprosazení skrze konflikty a násilí, bez vztahu k Bohu a důvěry v něj, je nakonec cesta k naprostému neúspěchu: Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte.

V evangeliu je pak onen postoj touhy porazit v životním zápase toho druhého reprezentován sporem apoštolů o to, kdo z nich je největší. Když se jich posléze Ježíš zeptá, o čem to spolu cestou mluvili, mlčí; je jim asi trapně, najednou jim dochází, že právě pro toto své nastavení mysli nemohli porozumět Ježíšovým slovům o tom, že bude muset trpět a zemřít. A Pán jim pak musí ukázat malé dítě, aby tento paradox konečně mohli pochopit - malé dítě, které nemá potřebu s nikým měřit síly; malé dítě, které vnímá celý svůj život skrze vztah s rodiči, které ví, že všechno je dar. Kdo z vás chce být největší, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.

Těžko, přetěžko se nám, milí bratři a sestry, takový životní postoj v reálném světě daří důsledně naplňovat praktickým jednáním. Téměř vše kolem nás vypadá, že funguje na principu darwinistického boje o život, kde vyhrává vždycky ten silnější a úspěšnější. Jen obtížně dokážeme sebe samé přesvědčit, že je opravdu možné žít jako děti jednoho Otce, jako bratři a sestry, v našem světě malých i velkých konfliktů, válek a rozdělení. Právě proto je však důležité si v sobě pěstovat hlubokou důvěru v Boha - skrze modlitbu, rozjímání Písma a milost pramenící ze svátostí. A je také důležité umět číst ve vlastním životním příběhu. Věřím, že každý z nás, kteří jsme se zde dnes sešli, má zkušenost s tím, že Pán je opravdu živý a že se opravdu stará; že se již mnohokrát v našich příbězích projevila jeho moc a láska.

 

 24. neděle v mezidobí B 2024

 

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?

Žl 116 (114), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9. Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. nebo: Aleluja.

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval:
Odp.
Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hospodinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"
Odp.
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě.
Odp.
Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Odp.

 

2. ČTENÍ Jak 2, 14-18

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.




EVANGELIUM Mk 8, 27-35

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?"
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!"
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 vymyslel jsem pro vás takový příklad, pomocí kterého můžeme snad trochu pochopit, co myslí svatý Jakub ve svém listu, ze kterého jsme kousek četli ve druhém čtení. Jakub se tam zamýšlí nad tím, jak spolu souvisí naše víra a to, jak jednáme v obyčejném každodenním životě.

 Tak třeba vidíte, jak má maminka hodně práce s úklidem. A vy jí můžete říct: Maminko, tak já se teď za Tebe pomodlím, a ona Ti ta práce určitě půjde líp od ruky. Nebo nemusíte nic říct, ale půjdete mamince pomoct, aspoň v něčem, co sami zvládnete.

 Schválně, co je jednodušší? Jasně, říct, že se pomodlíte. A zní to taky moc hezky, vznešeně a zbožně. Ale pokud uděláte to druhé, tak vám maminka asi bude víc věřit, že ji máte opravdu rádi.

 

 Milí bratři a sestry,

 Udělám teď jeden kazatelský přestupek a nebudu se striktně držet textu dnešního evangelia tak, jak se o letošní neděli ročního cyklu B čte – tedy ve stručném podání evangelisty Marka. Vypůjčím si k promluvě ještě navíc paralelní text u svatého Matouše, z jeho šestnácté kapitoly. V něm je vsuvka, kterou u Marka nenajdeme, ačkoli jinak je ona pasáž téměř stejná:

 Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr ‒ Skála ‒ a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. (Mt 16, 13-20).

 Dále text pokračuje víceméně tak, jak jej podává svatý Marek v dnešním evangeliu.

 Změna tónu, jímž Ježíš hovoří se Šimonem, bije do očí. Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, protože Ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A za chvilku pravý opak: Jdi mi z očí, satane, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.

 Pro Petra to muselo být jako studená sprcha. Jako by z nadoblačných výšin během okamžiku spadl kamsi do podsvětí. Jako by si svým prvním výrokem zasloužil Ježíšovu chválu a vlastní vyvýšení, a pak si to všechno zase totálně pokazil. Už není blahoslavený a Bohem vyvolený, ale satan - prokletý a rozdělující duch. Před malou chvilkou ho Ježíš pochválil, že má dar chápání božských skutečností (nezjevilo Ti to tělo a krev, ale můj Otec v nebesích); ale Petr o něj očividně hned přišel (máš na mysli věci lidské a ne božské).

 Když bychom se po ignaciánsku do Petrovy postavy vcítili, asi bychom pro něj měli velké pochopení. Víme, jak je něco takového nepříjemné, jak to bolí, jak nás to pokořuje a sráží na zem. Možná bychom od Ježíše čekali přívětivější slova, více soucitu a porozumění. Petr - a ani ostatní učedníci - prostě nemohli na první dobrou pochopit prazvláštní podstatu Ježíšova mesiášství, jeho paradoxní moc v bezmoci. Zaslíbení Starého Zákona přece jen vykreslovala budoucího Mesiáše poněkud jinak.

Jenže Šimon Petr postupem času pochopí, že Pán měl pravdu, když mu říkal právě tohle. Pochopí, že Ježíšova slova nebyla výrazem nějaké Ježíšovy náladovosti, odmítnutí, nelásky nebo snahy ho ponížit. Pochopí, že to Ježíš říkal právě proto, aby on, Šimon, syn Janův, řečený Petr, poznal sám sebe. A později Petr opravdu hluboce a na vlastní kůži zjistí, co je v něm: zapře Pána před obyčejnou služkou. Pak zakokrhá kohout a Petr se rozpláče, pochopí, že Ježíš měl ve všem pravdu; že on, Petr, si o sobě nemůže moc myslet, protože zakusil vlastní slabost a nestatečnost. A tak dozraje a zmoudří.

 V poslední, dvacáté první kapitole evangelia podle Jana vede Ježíš s již takto zmoudřelým a zpokornělým Petrem jiný dialog; poslední, který je v Písmu zachycen. A říká mu v něm to poslední, to nejdůležitější: Petře, miluješ mne? A miluješ-li mne, pas mé beránky.

 Zítra místo kázání přečtu při všech bohoslužbách pastýřský list našich biskupů k nadcházejícímu Svatému roku 2023. 

Ke kázání na liturgické texty 23. neděle v mezidobí cyklu B ( z roku 2021) se můžete vrátit zde.

 

22. neděle v mezidobí B – Světový den modliteb za péči o stvoření

 

Pro zítřejší promluvu jsem se výjimečně rozhodl odchýlit od textů bohoslužby slova a nabídnout několik úryvků z poselství papeže Františka ke Světovému dni modliteb za péči o stvoření, který 1. září slavíme.

K promluvě na texty 22. týdne v mezidobí cyklu B za roku 2021 se můžete vrátit zde:

 …

Začněme… jednoduchou otázkou, na kterou však nemusí být jednoznačná odpověď: Jestliže jsme skutečně věřící, jakým způsobem jsme přišli k víře? Není to ani tak proto, že „věříme“ v něco transcendentního, co náš rozum nemůže pochopit, v nedosažitelné tajemství vzdáleného a neznámého, neviditelného a nepojmenovatelného Boha. Svatý Pavel by řekl, že je to spíše proto, že v nás přebývá Duch Svatý. Ano, jsme věřící, protože samotná Boží láska „je nám vylita do srdce“ (Řím 5,5). Proto je nyní Duch skutečně zárukou našeho dědictví (srov. Ef 1,14) a pobízí nás, abychom vždy usilovali o věčná dobra podle plnosti Ježíšova krásného a dobrého lidství. Duch činí věřící tvořivými, proaktivními v lásce. Uvádí je na velkou cestu duchovní svobody, která však není ušetřena boje mezi logikou světa a logikou Ducha, jejichž plody jsou navzájem protikladné (srov. Gal 5,16-17). Jak víme, prvním plodem Ducha a souhrnem všech ostatních je láska. Věřící, vedeni Duchem Svatým, jsou tedy Božími dětmi a mohou se k Bohu obracet oslovením „Abba, Otče“ (Řím 8,15), stejně jako Ježíš, se svobodou těch, kteří už nepodléhají strachu ze smrti, protože Ježíš vstal z mrtvých. Zde je velká naděje: Boží láska zvítězila, vítězí vždy a zvítězí opět. Pro nového člověka, který žije v Duchu, je úděl slávy navzdory vyhlídce na fyzickou smrt již zajištěn…(odstavec 1)

Proč je na světě tolik zla? Proč tolik nespravedlnosti, tolik bratrovražedných válek, v nichž umírají děti, ničí se města, znečišťuje se životní prostředí člověka, znásilňuje se a devastuje matka Země? Svatý Pavel s nepřímým odkazem na Adamův hřích říká: „Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“ (Řím 8,22). Morální boj křesťanů je spojen se „sténáním“ stvoření, protože „bylo podrobeno nicotnosti“ (v. 20). Celý kosmos a každé stvoření „netrpělivě sténají a touží“, aby byl překonán současný stav a obnoven ten původní; osvobození člověka totiž zahrnuje i osvobození všech ostatních tvorů, kteří se solidárně s postavením člověka ocitli pod jhem otroctví. Stejně jako člověk je i stvoření – ne vlastní vinou – zotročeno a není schopno plnit to, k čemu bylo stvořeno, tedy mít trvalý smysl a cíl. Je vystaveno rozpadu a smrti, což je ještě umocněno zneužíváním přírody člověkem. Ale naopak, spása člověka v Kristu je jistou nadějí i pro stvoření; vždyť „i samo stvoření bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“ (Řím 8,21). V Kristově vykoupení je tedy možné s nadějí spatřovat pouto solidarity mezi lidmi a všemi ostatními tvory. (odstavec 4)

V nadějeplném a vytrvalém očekávání Ježíšova slavného návratu udržuje Duch Svatý společenství věřících v bdělosti a neustále je poučuje, vyzývá je k proměně životního stylu, k odporu proti ničení životního prostředí lidmi a k projevům sociální kritiky, která je svědectvím především o možnosti změny. Tato změna spočívá v přechodu od arogance těch, kdo chtějí ovládat druhé a přírodu – redukovanou na objekt, s nímž lze manipulovat –, k pokoře těch, kdo se starají o druhé a o stvoření. „Když totiž lidé tvrdí, že zaujímají Boží místo, stávají se svými vlastními největšími nepřáteli“ (Laudate Deum, 73), protože Adamův hřích zničil základní vztahy, jimiž člověk žije: vztah k Bohu, k sobě samému a k ostatním lidem i vztah ke kosmu. Všechny tyto vztahy musí být synergicky obnoveny, zachráněny a „uvedeny do pořádku“. Žádný z nich nesmí chybět. Chybí-li jeden, všechno selhává. (odstavec 5)

…Poslušnost Duchu lásky radikálně mění postoj člověka: z „dravce“ se stává „pěstitel“ zahrady. Země je svěřena člověku, ale zůstává Boží (srov. Lv 25,23). To je teologický antropocentrismus židovsko-křesťanské tradice. Nárok vlastnit a ovládat přírodu, manipulovat s ní podle svého zalíbení, je proto určitou formou modlářství. Je to prométheovský člověk, který, opojený vlastní technokratickou mocí, arogantně uvádí zemi do stavu nemilosti, tedy stavu zbaveného Boží milosti. Je-li však onou Boží milostí Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých, pak platí to, co řekl Benedikt XVI.: „Věda svět nespasí. Člověk je vykoupen skrze lásku“ (encyklika Spe salvi, 26), skrze Boží lásku v Kristu, od níž nás nic a nikdo nemůže odloučit (srov. Řím 8,38-9). (odstavec 7)

 Od této do příští soboty (24. - 31. 8.) jsem na dovolené. Ke kázání z 21. neděle v mezidobí cyklu B (z roku 2021) se můžete vrátit zde.

 

20. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Př 9, 1-6

Čtení z knihy Přísloví.

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města:
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!

 


Žl 34 (33), 2-3. 10-11. 12-13. 14-15 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.
Odp.
Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?
Odp.
Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!
Odp.




2. ČTENÍ Ef 5,15-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.



EVANGELIUM Jan 6, 51-58

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Ježíš řekl zástupům:
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl:
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."

_______________________________________________________

Slůvko pro děti

 Můžeme se dnes, milé děti,  zastavit u slov žalmu: Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí? Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!

 Chcete děti, být šťastné a opravdu si užívat života? Myslím, že není nikdo, kdo by to nechtěl. Na to, jak být šťastný a prožít dobrý život, najdeme všude možně spoustu různých návodů; já ale myslím, že tenhle biblický je nejlepší. Když budeme žít dobře, mít druhé lidi rádi a žít s nimi v míru, budeme šťastni - ať jsme kluci nebo holky, ať jsme bohatí nebo chudí, ať už máme třeba nejnovější iPhone nebo obyčejnou starou tlačítkovou Nokii. Bůh Otec, který nás má rád a stvořil nás ke štěstí, totiž dobře ví, jaká cesta k tomu štěstí vede.

  

Milí bratři a sestry,

 V dnešním prvním čtení je přítomný motiv pokrmu, jehož požívání vede k moudrosti. V naší středoevropské kultuře je to určitý archetyp. Všichni známe například rčení Jíst vtipnou kaši, případně Chybí mu fištrón (což vychází z dobového přesvědčení, že příčina - řekněme - nižšího intelektu některých lidí vychází z toho, že jim nebyl v dětství pravidelně podáván rybí tuk). Můžeme si také vzpomenout na Erbenovu Zlatovlásku, kde na začátku kuchař Jiřík ochutná kousek pečeného hada, určeného jen pro krále; a poté porozumí řeči zvířat.  

 Mohli bychom tedy nyní od prvního čtení přejít přímo k evangeliu a připomenout si dar Eucharistie jako pokrm a nápoj, který nás křesťany také vede k moudrosti: který nám například dává chápat Boží znamení v našem životě; nebo získat hlubší pohled na skutečnost; a tak dále a tak podobně. (Možná bychom se přitom mohli ještě krátce zastavit u druhého čtení a v souvislosti s onou Pavlovou zmínkou o víně konstatovat, že nadměrná konzumace určitých věcí naopak od moudrosti bezpečně odvádí).

 To všechno je jistě pravda. Nicméně je dobré si připomenout, co následovalo poté, co Pán pronesl svou Eucharistickou řeč (jež s úryvkem dnešního evangelia končí) a co budeme číst na začátku evangelia příští neděle: Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" A když na to Ježíš zareaguje svým dalším slovem, mnoho z jeho učedníků odejde a už s ním nechodí.

 Učedníky, kteří se nad Ježíšovou Eucharistickou řečí pohoršili a pak od něj odešli, jistě nemůžeme považovat za někoho, komu by chybělo hledání lidské moudrosti. Chodili s Ježíšem dlouho, dlouho se od něj učili. Možná na začátku slyšeli jeho kázání na hoře, tak plné moudrosti, a snad právě ono je přimělo k tomu, aby Ježíše následovali. Snad také byli s Ježíšem i v nazaretské synagóze, a tenkrát se nad ním nepohoršili, jako jeho rodáci: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda?  A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?“. Pohoršili se až teď, když jim Ježíš dal k jídlu své tělo a k pití svou krev. To už prostě nebyli schopni pochopit; na něco takového je lidská moudrost krátká.

 Radikální odlišnost lidské a Boží moudrosti je jedno z hlavních témat listů svatého Pavla. Možná nejsilnější místo je v tomhle smyslu úryvek z první kapitoly Prvního listu Korinťanům: Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

 Boží moudrost je moudrost lásky, která se rozdá, aby lidé měli život. Lásky umírající na kříži, lásky rozlámaného chleba pro všechny. Jen když se snažíme milovat nesobeckou láskou, můžeme se k tomuto tajemství aspoň maličko přiblížit; jinak nás bude Boží moudrost stále pohoršovat a provokovat; nebo budeme mít tendenci si ji stále přizpůsobovat oné naší malé a omezené lidské moudrosti - a tak nakonec vytvářet z našeho křesťanství ideologii, vhodnou leda tak k vedení podivných a zcela zbytečných kulturních válek, jak se to dnes pohříchu dost často i děje.

 Kéž je pro nás eucharistický chléb tím, co v nás živí porozumění Boží moudrosti. Řečeno s Karlem Jaromírem Erbenem a začátkem jeho Zlatovlásky: kéž dokážeme skrze přijímání Kristova těla - a lásky, kterou v nás živí - porozumět Boží řeči.