25. neděle v mezidobí
B 2024
Čtení z
knihy Moudrosti.
Bezbožníci řekli: "Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou
pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí.
Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho
z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho
mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda
nalezne ochranu, jak říká."
Žl 54 (53), 3-4. 5. 6+8 Odp.: 6b
Odp.: Pán mě udržuje naživu.
Bože, zachraň mě pro své jméno, svou mocí mi zjednej právo! Bože, slyš moji
modlitbu, popřej sluchu slovům mých úst!
Odp.
Neboť povstali proti mně zpupní lidé, násilníci mi ukládali o život, na Boha
nebrali ohled.
Odp.
Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti,
chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré.
Odp.
2. ČTENÍ Jak 3, 16-4, 3
Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
Milovaní!
Kde vládne nevraživost a sobeckost,
tam je zmatek a kde jaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále
pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná
ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož
plodem je spravedlnost.
Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich
žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a
nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic
nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně:
chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.
EVANGELIUM Mk 9, 30-37
Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš
a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o
tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka
bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti
vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat.
Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich:
"O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi
sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší.
(Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim:
"Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech."
Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim:
"Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne
přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."
________________________________________________________________
Milé děti,
začal nový školní rok, a tak máme dnes před oltářem zase nový výjev z biblických postaviček.
Ježíšovi učedníci se hádali o to, kdo je z nich největší borec. My to
tak občas děláme taky; možná proto, že když budeme vědět, že jsme v něčem lepší
než ostatní, budeme mít taky větší jistotu, že zvládneme život. Když víme, že
jsme v něčem dobří, dává nám to pocit bezpečí a taky vědomí, že nás druzí
lidé budou brát vážně a budou nás mít rádi.
Jenže Ježíš jim ukázal malé dítě. Vy si na to určitě ještě dobře pamatujete,
jaké to bylo, když jste byly samy malé. Úplně malé děti vůbec nemají potřebu někomu
dokazovat, že jsou v něčem dobré. Vlastně ještě nic neumí, ani mluvit, ani
chodit. Celý svůj život vnímají ve vztahu k mamince a tatínkovi, jako dar
od nich. Vědí, že lásku tatínka a maminky si nemusejí nějak zasloužit, že oni
je mají rádi jen tak - protože jsou to jejich děti.
Milí bratři a sestry,
Napříč všemi dnešními čteními najdeme téma určitého postoje k životu -
nebo, chcete-li, určitého nastavení života nebo životního stylu - jenž by se
dal ve zkratce shrnout třetím z Ježíšových blahoslavenství z Horského
kázání: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Zaprvé je
to přesvědčení o tom, že násilí, ostré lokty a přehnaná soutěživost - ačkoli v krátkodobé
perspektivě vypadají jako způsob, jak v životě uspět - nejsou cestou ke
štěstí ani k plnosti života. Takový životní postoj je zároveň a
neoddělitelně postoj náboženský - obsahuje v sobě naprostou důvěru v to,
že dějiny světa a nás lidí jsou nakonec v láskyplných Božích rukou a pod
Božím vedením. Bez této víry a důvěry by takový postoj mírnosti a nenásilí
nedával téměř žádný smysl.
V prvním čtení z knihy Moudrosti se takovýto životní postoj člověka,
který je ‚spravedlivý‘ střetává s opačným postojem ‚bezbožníka‘.
Bezbožníkem je zde nazýván někdo, pro koho je násilné sebeprosazení jasnou životní
volbou. Musí být takový, aby měl v životě navrch a aby uspěl; svět tak přece
funguje a on se musí spoléhat sám na sebe. Bezbožník se ironicky vysmívá víře
spravedlivého, že se jej Bůh ujme. Je si zcela jist, že když vůči
spravedlivému použije násilí, Bůh mu nepomůže. Trochu to připomíná závěr písničky,
kterou na začátku známého filmu Karla Smyczka Lotrando a Zubejda zpívá
po úspěšném lupu banda loupežníků:
Špatná věc se podařila, hrubá síla zvítězila; tak to chodí na světě, navzdory vší osvětě.
Ve druhém čtení – z listu svatého apoštola Jakuba – se naopak ukazuje,
že postoj sebeprosazení skrze konflikty a násilí, bez vztahu k Bohu a
důvěry v něj, je nakonec cesta k naprostému neúspěchu: Z čeho
vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve
vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete
dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte.
V evangeliu je pak onen postoj touhy porazit v životním zápase toho druhého
reprezentován sporem apoštolů o to, kdo z nich je největší. Když se jich posléze Ježíš zeptá, o čem to spolu cestou mluvili, mlčí; je jim asi trapně, najednou
jim dochází, že právě pro toto své nastavení mysli nemohli porozumět Ježíšovým
slovům o tom, že bude muset trpět a zemřít. A Pán jim pak musí ukázat malé dítě,
aby tento paradox konečně mohli pochopit - malé dítě, které nemá potřebu s nikým
měřit síly; malé dítě, které vnímá celý svůj život skrze vztah s rodiči,
které ví, že všechno je dar. Kdo z vás chce být největší, ať je ze
všech poslední a služebníkem všech.
Těžko, přetěžko se nám, milí bratři a sestry, takový životní postoj v reálném
světě daří důsledně naplňovat praktickým jednáním. Téměř vše kolem nás vypadá, že
funguje na principu darwinistického boje o život, kde vyhrává vždycky ten
silnější a úspěšnější. Jen obtížně dokážeme sebe samé přesvědčit, že je opravdu
možné žít jako děti jednoho Otce, jako bratři a sestry, v našem světě malých
i velkých konfliktů, válek a rozdělení. Právě proto je však důležité si v sobě
pěstovat hlubokou důvěru v Boha - skrze modlitbu, rozjímání Písma a milost
pramenící ze svátostí. A je také důležité umět číst ve vlastním životním
příběhu. Věřím, že každý z nás, kteří jsme se zde dnes sešli, má zkušenost
s tím, že Pán je opravdu živý a že se opravdu stará; že se již mnohokrát v našich
příbězích projevila jeho moc a láska.
Žádné komentáře:
Okomentovat