2. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"



Žl 27 (26),1.7-8a.8b-9abc.13-14 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:
Odp.
Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

   Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!



EVANGELIUM Lk 9,28b-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.

    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

_______________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Proč myslíte, že Ježíš šel s těmi svými třemi učedníky na horu a tam se jim ukázal ve slávě? Napoví nám to, že Mojžíš a Eliáš si s ním povídali o tom, že má v Jeruzalémě být zatčen a odsouzen a má tam umřít. Ježíš chtěl totiž svým třem nejbližším učedníkům dodat odvahu, až ho později uvidí třeba v Getsemanské zahradě, kde mu bylo moc úzko, nebo potom na kříži. Chtěl jim tím říci Budu muset prožít něco, co vypadá jako konec; něco, co vás určitě hodně poleká a rozesmutní. Ale nebojte se, nakonec to dobře dopadne.

 

Milí bratři a sestry,

V první větě dnešního evangelia jsme slyšeli, že Ježíš se svými třemi učedníky - Petrem, Jakubem a Janem - vystoupil na horu pomodlit se. Z českého liturgického překladu ani z řeckého originálu přitom nevyplývá, zda se tam Ježíš chtěl modlit sám, nebo zda chtěl, aby se k němu jeho učedníci v modlitbě přidali. Ježíš se každopádně modlí, a při modlitbě se mění jeho vzhled, jeho šat oslnivě zbělí. Jako by se navenek, na Ježíšově těle, projevilo to, co se děje uvnitř - záře lásky, která proudí mezi Otcem a Synem, plamen Ducha svatého, který později, o Letnicích, spočine na učednících.

Rozpoložení Petra, Jakuba a Jana je ovšem v tu chvíli všechno jiné než modlitba. Nejprve spí, podobně jako později v Getsemanské zahradě. Potom chce Petr postavit tři stany - jak dodává trochu sarkasticky text evangelia, nevěděl, co mluví. A nakonec na všechny tři padne bázeň, což pravděpodobně není ctnost bázně Boží, ale úplně obyčejný strach.

Tato trojice spánku, aktivity a strachu jako by byla obrazem toho, s čím i my zápasíme jako s překážkami modlitby. Spánek může být symbolem chvil, kdy na Pána ve svém životě úplně zapomínáme, kdy nás zcela pohlcují běžné každodenní starosti, práce, zábava nebo mnoho dalších skutečností, jimiž si zaplňujeme život. Petrova snaha postavit tři stany nám zase připomíná naše časté přesvědčení, že Bohu můžeme nejlépe sloužit našim vlastním aktivním přičiněním; tím se ale podobáme Martě, která ve svém domě v Betánii - celá uhoněná a nestíhající - vyčítá pasivitu své sestře, jež se posadila k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slovo. A konečně onen strach nás od modlitby může odvádět proto, že se necítíme hodni před Pána předstoupit - jako se dítě, které něco provedlo, bojí ukázat před tatínkem a maminkou a raději se někam schová. Nebo máme strach z usebrání a sestoupení do hlubin vlastního srdce, protože tušíme, že bychom tam možná objevili něco nehezkého.

Ježíš se však na hoře modlí. V modlitbě prožívá zcela vědomě a bděle svůj vztah lásky s Otcem. V síle své modlitby je schopen se pokojně konfrontovat i s tím, co ho čeká - se svou smrtí, kterou má podstoupit v Jeruzalémě. V síle Ježíšovy modlitby k Otci se také zjevuje jeho pravá identita: To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!

Kéž se nám, milí bratři a sestry, nejen v této postní době naše modlitba daří; kéž dokážeme překonávat vše, co nám v ní brání. Bohatě se nám to vrátí. Stejně jako Ježíš, i my můžeme v síle naší modlitby jít pokojně vstříc všem budoucím událostem našeho života. I my můžeme v síle naší modlitby znovu objevit, kým doopravdy jsme - Boží milované děti.

 

1. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Dt 26,4-10

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:
   Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem.
   Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“



Žl 91 (90),1-2.10-11.12-13.14-15 Odp.: srv. 15
Odp.: Bud' se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!“
Odp.
Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.
Odp.
Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil o kámen svou nohou. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku.
Odp.
Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, zachráním ho a oslavím.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 10,8-13

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme.
   Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.



EVANGELIUM Lk 4,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“
   Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“
   Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“
   Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“
   Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

_______________________________________________________________

 Místo slůvka pro děti bude dnes představení postní aktivity.

Milí bratři a sestry,

O první neděli postní čteme ve všech třech nedělních cyklech evangelní vyprávění o Ježíšově pokušení na poušti. První, starozákonní čtení, které je v každém cyklu jiné, vytváří kontext, skrze který můžeme evangeliu o pobytu na poušti porozumět pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu. V cyklu A se čte vyprávění o pádu prvních lidí, v cyklu B slyšíme o smlouvě Hospodina s Noemem poté, co opadly vody potopy; a dnes, v cyklu C, čteme ustanovení Mojžíšova zákona o obětování prvotin úrody, spojené se vzpomínkou na putování lidu Izraele pouští do zaslíbené země - to, co slaví věřící Židé svátkem šavuot.

Souvislosti prvního čtení a evangelia nás mohou napadnout celkem snadno: mimo čísla čtyřicet, označujícího symbolicky plný počet dní či let, je to také určitý stav nouze. Lid Izraele na poušti zakouší hlad a žízeň, a je proto pokoušen vyřešit svou situaci vlastním přičiněním, zcela v rozporu s Hospodinovou vůli a plánem - chce se vrátit do Egypta, kde byl sice otrokem, ale měl své jisté hrnce masa. Po této epizodě pokušení a reptání proti Bohu a proti Mojžíšovi však Boží lid zakusí, že se Hospodin postaral – seslal uprostřed této nouze manu a křepelky, otevřel ve skále pramen vody. Je to sice provizorium; ale v jeho síle dojdou Izraelité až do zaslíbené země, plodné a úrodné, oplývající mlékem a medem. Když pak doputují do cíle, provizorium končí; v páté kapitole knihy Jozue se píše: Následující den jedli z úrody té země, nekvašené chleby a pražené obilí. Mana přestala padat den poté, kdy pojedli z úrody té země. Svátek prvotin úrody má být pro lid Izraele zároveň díkůvzdáním a trvalou připomínkou toho, že Bůh svůj slib splnil, že Izraelity skutečně dovedl do krásné a úrodné země, kterou jim slíbil.

Na poušti ďábel našeptává vyhladovělému Ježíši něco podobného: Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb! Ježíš se má přestat spoléhat na svého Otce a hlad zahnat vlastním přičiněním a vlastní mocí. Ježíš ale ví dobře, co znamená být Syn Boží; ví, že všechno, čím je - celý jeho život a jeho bytí – je dar Otcovy lásky; a že tedy nic nechce prožívat tak, že by se od ní oddělil. Na paralelním místě u svatého Matouše se říká 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.'

Tato výpověď dnešního Božího slova nám může napovědět i cestu, jak dobře prožít tuto postní dobu, jak dát smysl jakémukoli postnímu předsevzetí. Můžeme se postit třeba proto, abychom se cvičili v askezi, podobně jako třeba fotbalista trénuje na šampionát; nebo proto, abychom zjistili, do jaké míry jsme na tom či onom závislí. Ježíš ale nemá žádný trénink v sebeodříkání zapotřebí a na ničem závislý není, mimo Otcovy lásky. Jeho půst je výrazem naprosté důvěry v Otce, kterou zakusí, když se vzdává zajištění života vlastními prostředky. A také výrazem jistoty, že jeho pobyt na poušti – a koneckonců celé jeho pozemské putování, jeho život i jeho smrt – nakonec vyústí do slávy Vzkříšení, do plnosti života, jejímž starozákonním předobrazem je zaslíbená země, oplývající mlékem a medem.

 

8. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Sir 27,5-8(řec.4-7)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

    V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk.



Žl 92(91),2-3.13-14.15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali', jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,54-58

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům 

Bratři a sestry!
    Až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: 'Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?' Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.
    Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a pilně pokračujte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.


EVANGELIUM Lk 6,39-45

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš řekl učedníkům přirovnání: "Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel.
    Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.
    Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce."

 _______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, máme tu zase moc krásnou scénku z biblických postaviček. U stromu, který je plný dobrého ovoce, je hodně lidí. Ten druhý strom, bez ovoce, je sice suchý a trnitý (protože v evangeliu je věta Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny), ale klidně by tam mohl být nějaký krásně zelený, košatý strom, možná hezčí, než ten s ovocem. Jenže ani u takového stromu by lidé nebyli. Mohl by vypadat sebevíc hezky, ale pokud by nic nenesl, stejně by zůstal osamělý. Když budeme s Boží pomocí mít druhé lidi rádi, bude to to nejlepší ovoce našeho života –  všichni si pochutnají, všem bude v naší blízkosti dobře.

 

Milí bratři a sestry,

Na prahu postní doby jsme v dnešním evangeliu slyšeli dvě krátká podobenství, jež by nám mohla pomoci nadcházející přípravu na Velikonoce dobře prožít: podobenství o třísce a trámu a podobenství o stromu a ovoci.

To, že jsou tato podobenství v textu evangelia podle Marka položena vedle sebe, naznačuje také jejich vzájemnou souvislost. Ovoce, které nese dobrý strom, je obrazem lásky a dobra, darovaného druhým. Abychom však mohli takto v lásce vycházet ze sebe směrem k Bohu a k lidem, musíme zároveň stále konat to, co je předmětem podobenství o třísce a trámu; stále se sami k sobě vracet - samé sebe zkoumat; neustále rozkrývat to, co nám překáží, abychom viděli správně.

Jak víte, ve svých promluvách velmi nerad moralizuji a už vůbec se nechci pouštět do nářků, jak že je náš současný svět pokažený; přesto myslím, že jednou z nejzásadnějších bolestí dnešní doby je právě nedostatečná schopnost sebereflexe. Velmi těžko se nám uznávají vlastní chyby a nedostatky. Jsme neustále vedeni k tomu, abychom si v sobě pěstovali zdravé sebevědomí a zdravou dravost, protože bez toho přece v dnešním světě nelze uspět. Jenže často si našeho zdravého sebevědomí hledíme natolik - a natolik je opečováváme - že z toho nakonec vyroste chorobně přebujelé ego, které již žádnou sebereflexi neprovádí, a už to vlastně ani neumí. Ego, které nesnese žádnou kritiku, které si již není schopné přiznat, že se může mýlit, které již vlastně nevidí nikoho a nic než sebe. V tomto stadiu již trám nelze z oka vyjmout. Jeden takový ukázkový případ momentálně sídlí v Bílém domě ve Washingtonu a je shodou okolností také nejmocnější osobou na této planetě. Pán Bůh náš svět ochraňuj!

Správně vidění sebe i druhých - pramenící z toho, že dokáži žít reflektovaný život - pak vede ke správnému jednání. (Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra). Platí zde ono staré dobré tomistické pravidlo Agere sequitur esse: bytí předchází konání. Reflektuji-li pravidelně svůj život (a můžeme to nazvat různě - očišťování srdce, zpytování svědomí, pokorné uznání toho, že nejsem bez hříchu, nebo ještě jinak), poznávám, kým jsem. Poznávám své slabosti a hříchy, ale také - a to je důležitější - svou nejhlubší identitu milovaného Božího syna nebo milované dcery, stvořeného a povolaného k lásce. A budu-li si v sobě toto vědomí stále udržovat jasné, ponese můj život dobré ovoce.

 

 

 

 

7. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ 1Sam 26,2.7-9.12-13.22-23

Čtení z první knihy Samuelovy.                                                                                                     

    Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli k (Saulovu) mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: "Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!" David však Abišajovi odpověděl: "Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?" (Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina.
    David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - volal: "Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina."

Žl 103(102),1-2.3-4.8+10.12-13 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,45-49

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    První 'člověk', Adam, 'byl stvořen jako živá bytost', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.
    My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.



EVANGELIUM Lk 6,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek.
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám."

______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pán Ježíš nám v dnešním evangeliu říká, že máme mít rádi všechny lidi; i ty, kteří nás rádi nemají. Snadno se to řekne; ale Ježíš pak říká taky, že to máme dokazovat i konkrétními činy. Když ti někdo bere plášť, nech mu i košili. Je to vůbec možné? Máme si nechat všechno líbit? Nestali bychom se otloukánky, které by každý využíval?

Možná je to ve skutečném životě opravdu hodně těžké, ale Ježíš nám taky říká, proč bychom takto měli žít: protože všichni jsme jedna rodina Božích dětí. Ten, koho nemám rád, kdo mne štve, kdo mi ubližuje, je taky Boží milovaný syn nebo dcera, stejně tak, jako já.

 

Milí bratři a sestry,

Nedá mi to, abych se ještě dnes – naposled – nevrátil k případu Marka Orko Váchy z minulého týdne. Předpokládám, že o něm všichni tak či onak víte, neboť se na něj v minulých dnech nedalo v médiích a na sociálních sítích nenarazit. Předesílám, že Marka znám osobně už dlouho; sice se v poslední době vídáme tak jednou či dvakrát do roka, ale máme mnoho společných blízkých přátel z dob studií na brněnské přírodovědě a z okruhu farníků od brněnského Tomáška.

Ve vyostřené atmosféře kolem této kauzy se předevčírem na sítích objevilo společné prohlášení Orka a pana arcibiskupa Graubnera. Cituji v plném znění:

V reakci na dění posledních dní chceme společně vyznat v předvečer blížící se postní doby své nedostatky a vzájemně se jeden druhému omluvit: za to, že jsme jeden druhého zranili způsobem slavení mše svaté; za to, jak jsme jeden druhého zranili necitlivou formou, která byla zvolena pro ukončení spolupráce s knězem, který vypomáhal v pražské arcidiecézi a za necitlivou komunikaci. Je nám líto pohoršení, které tím mohlo vzniknout.

Přáli bychom si oba vstoupit do postní doby ve vzájemném odpuštění a smíření.

Přáli bychom si, aby toto drobné gesto vzájemného smíření pomohlo v dnešní rozdělené a rozhádané společnosti uzdravovat zranění, která si mezi sebou působíme.

Přáli bychom si, abychom nepůsobili další rány na těle církve.

In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.

K tomu nám všem dopomáhej Bůh.

Osobně mne to ohromně potěšilo a povzbudilo. Pokud v tuto chvíli uzávorkujeme všechny okolnosti toho, co se kolem Orka dělo, jsou ta slova silným znamením, že v církvi může - i v naší různosti - panovat duch smíření a odpuštění, že přes všechny názorové neshody a osobní animozity patříme k sobě, a že snad můžeme v tomto ohledu něco nabídnout i lidem mimo církev.

Markův případ a mediální smršť, která se následně přehnala, mi připomněla – jako již mnohokrát předtím, když se něco podobného stalo – šestnáctý verš  žalmu 18: Když Hospodin pohrozil, když zavanul dech jeho hněvu, ukázala se dna oceánů, základy země byly obnaženy. Znovu se v celé nahotě projevilo hluboké rozdělení v naší církvi. Mimo mnoha seriózních a promyšlených úvah, jež se k tomuto případu objevily, došlo zejména na sociálních sítích ke vzájemnému urputnému dohadování křesťanů patřících k různým názorovým proudům. Přeli se spolu lidé, kteří sice patří ke katolické církvi, ale jako by žili v minimálně dvou úplně různých vesmírech s naprosto odlišným viděním světa a vůči sobě víceméně nepřátelských. Došlo i na osvědčené vzájemné obviňování: ti jedni prý chtějí víru církve a křesťanský život – a v naší souvislosti zejména liturgické slavení křesťanského tajemství – lacino vyprodat, aby se zalíbili mentalitě moderního světa. Ti druzí jsou zase zachmuřené konzervy, mentálně zamrzlí v devatenáctém století či přímo v barokní době, kteří mají pro tentýž moderní svět jen slova pohrdání a libují si v kraječkách a zlatu. A právě z tohoto důvodu jsem byl za společné prohlášení Marka a arcibiskupa Jana tak rád.

Vrátíme-li se k dnešnímu stolu Božího slova, pak hovoří o něčem podobném. V prvním čtení má David ohromnou příležitost se pomstít za všechna příkoří, která mu král Saul způsobil – dokonce se snažil Davida zabít. Ale David nechce vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného. Uvědomuje si, že Saul, ať je jakýkoli, patří Bohu, že vládne Izraeli z Hospodinova pověření a v Hospodinově jménu. To je pro něj v tu chvíli důležitější nežli – jakkoli lidsky pochopitelný – pocit touhy po pomstě.

Ježíšovy požadavky z dnešního evangelia nám mohou jistě připadat maximalistické; takováto míra odpuštění a oplácení zla dobrem jako by v reálném světě ani nebyla uskutečnitelná. Avšak smysl těchto Ježíšových požadavků je obsažen v jedné jediné větě: Tak budete syny nebeského Otce, neboť on je dobrý i k nevděčným i zlým. Ježíš vyzývá k jednání, jež utváří jednotu. Všichni, i ti, které lidsky ‚nemusíme‘, jsou bratři a sestry. Naše nejhlubší identita jako křesťanů nespočívá v tom, ke kterému názorovému proudu v církvi se hlásíme. Spočívá v tom, že jsme milovaní synové a milované dcery jednoho Otce.

 

6. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Jer 17,5-8

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

 Toto praví Hospodin:
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin!
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce."



Žl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a
Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.
Odp.
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná.
Odp.
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.



EVANGELIUM Lk 6,17.20-26

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží.
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům!
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat.
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

To slovo blahoslavený, které Pán Ježíš několikrát říká v dnešním evangeliu, dneska už nepoužíváme. Ale příbuznému slovu blažený nebo blaho už trošku rozumíme: Třeba když teď máme opravdovou zimu a když jste měly teď jarní prázdniny: přijdete například zmrzlí ze sjezdovky nebo z výletu na běžkách do chaty, sednete si k vyhřátým kamnům a dáte si teplý čaj nebo polévku; tak to je blaho.

Ale je blaho, když pláčeme, nebo když jsme smutní? Vůbec ne! Ježíš ale neříká, že ti blahoslavení jsou blahoslavení, protože jsou smutní. Říká, že jsou blahoslavení proto, že On sám je v jejich smutku potěší. Smutek je, jako když jsme zmrzlí. Ale to, že si v tom smutku vzpomeneme na Ježíšovu lásku, je jako to teplo od kamen, nebo zahřátí čajem.

 

Milí bratři a sestry,

Při povrchním porozumění dnešnímu evangeliu - nebo i jiných částí dnešního Božího slova - bychom mohli získat dojem, že náš pozemský život není nic jiného než pouť slzavým údolím, kterou je s Boží pomocí třeba nějak přestát. Že tento život je vlastně jen samé trápení a těžkosti; a pro ty, kteří jsou věrní Kristu, to platí dvojnásob, neboť k této náloži křížů, společných všem lidem, u nich přibývá navíc ještě pronásledování. Naštěstí všechny, kteří to vše ve víře a naději náležitě přetrpí, čeká nakonec nebe - a tam již nebude pláč, ani hlad, ani pronásledování.

Dalo by se dlouze diskutovat o tom, nakolik - alespoň v určitých obdobích dějin církve - bylo podobné existenciální nastavení věřícího člověka viděno a podporováno jako správné; je možné si připomenout třeba Následování Krista od svatého Tomáše Kempenského, které má podobné důrazy; po Bibli to v raném novověku v Evropě byla nejrozšířenější náboženská kniha. Každopádně si však v téhle souvislosti hned můžeme vzpomenout na Marxovu kritiku náboženství jako opia lidu. Ano, život má své kříže, své těžkosti a bolesti; to víme všichni velice dobře. Ale pokud bychom jej prožívali jen a jen jako neustálou křížovou cestu vezdejším slzavým údolím, bylo by naše křesťanství velmi smutné a nepřitažlivé. Špatně pochopené Ježíšovo ‚běda‘ z dnešního evangelia by nás mohlo přivést k přepodivnému životnímu pocitu.  Každé opravdové štěstí, prožívané v tomto životě - zážitek krásy stvoření; pocit dobře vykonané práce a z toho plynoucí vědomí, že něco dokáži; radost z mezilidských vztahů a přátelství; a vůbec vše ostatní, o čem říkáme, že si to ‚užíváme‘ - to vše by muselo být přiotráveno stálým pocitem viny. Nejde si přece již zde a nyní vybírat něco, co nám má být darováno až na druhé straně skutečnosti…

Jenže Ježíš svými blahoslavenstvími naprosto nemyslí jen věčnou blaženost v nebi. Svá blahoslavenství začíná v podání svatého Lukáše úplně stejně, jako je tomu u Matouše v rámci horského kázání: Blahoslavení chudí, neboť jejich je nebeské - tedy Boží - království. A Boží království již přišlo s Ježíšem; je již mezi námi, byť ještě ne definitivně.

Můžeme si připomenout, ke komu v dané chvíli Ježíš mluví: na rozdíl od Matoušova evangelia situuje Lukáš Ježíšovu řeč o blahoslavenstvích na rovinu, až poté, co Ježíš sestoupil z hory. Kolem něj jsou nejen jeho učedníci, ale velké zástupy lidí ze všech možných blízkých i vzdálenějších krajů. Každý z těch lidí slyší Ježíšovo slovo na pozadí své momentální životní situace: je tam jistě mnoho chudých, mnoho plačících, mnoho hladových. A toto slyšené Ježíšovo slovo v nich působí, již zde a nyní. Plačící jsou jím potěšeni - zde a nyní. Kdo hladoví po lásce, jsou nasyceni vědomím, že jsou milováni - zde a nyní. Chudým se hlásá příchod Božího království spravedlnosti a rovnosti všech lidí před Bohem - a to je rovněž již zde.

 

5. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Iz 6,1-2a.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové.
    Jeden volal na druhého: "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země. je plná jeho slávy." Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.
    Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
    Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!"
    Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"

 


Žl 138(137),1-2a.2bc+3.4-5.7c-8 Odp.: 1c
Odp.: Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: "Věru, veliká je Hospodinova sláva!"
Odp.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
    Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
    Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.
    Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.



EVANGELIUM Lk 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
    Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
    Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
    Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

_____________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pán Ježíš mohl svatého Petra a ostatní apoštoly povolat k hlásání evangelia i bez toho, že by se stal ten zázračný rybolov. Jenže to by se jim možná moc nechtělo, mohli by mu říci, že nikdy nic takového nedělali a že se na to necítí. Jenže Ježíš jim ukázal, že jim k tomu jejich novému úkolu dá všechno potřebné.  Ježíš zařídil, že ulovili spoustu ryb, i když se jim samotným předtím nic nepodařilo chytit; a oni pochopili, že jim také dá všechny dary k tomu, aby byli rybáři lidí. A proto se už nebáli a šli za ním.

 

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení i v evangeliu najdeme cosi, co by asi šlo nejlépe označit jako ‚vidění Boží slávy‘; ovšem v obou těchto případech se ona Boží sláva zjevuje velmi rozdílným způsobem.

V prvním čtení je popsáno Izajášovo vidění Hospodina jako majestátního a všemocného orientálního panovníka - sedí na vysokém a vznešeném trůnu, obklopen adorujícím dvorem nebeských duchů. Prorokův pocit, jenž při tomto vidění zažívá, by se pravděpodobně nejlépe dal popsat jako pocit člověka, který se narodil v chatrči a prožil v ní celý život, ale teď je z nějakého důvodu předvolán do trůnního sálu královského paláce: nádhera, vznešenost a majestát toho, co vidí, jej musí srazit na kolena; musí se cítit před někým tak velkým a mocným úplně maličký - a musí prožívat ohromný strach z toho, co mu panovník řekne a jak s ním naloží.

Nemálo bratří a sester v naší církvi nostalgicky vzpomíná na - podle nich - staré zlaté časy, kdy se ještě oblékala těžká bohatě zdobená roucha, vysoké biskupské mitry, kdy papeže nosili na sedes gestatoria a kdy se slavila latinská posvátná liturgie v předkoncilním ritu. Mají za to, že současná podoba slavení liturgie je banální, že staví do středu člověka a ne Boha; tvrdí, že i proto již nejsme údajně vnímaví pro Boží majestát a Jeho vznešenost, že se vytrácí posvátná bázeň, že ve jménu Božího milosrdenství zapomínáme na Jeho spravedlnost, a že už vůbec nepočítáme s možností věčného zatracení. Jenže takovýto způsob prožívání víry (není-li to ovšem idealizovaná představa něčeho, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo) s sebou ovšem neoddělitelně přináší jako vedlejší účinek nikoli autentickou Boží bázeň, ale docela obyčejný strach - zejména pro citlivější duše. A strach znesvobodňuje, činí člověka snadno manipulovatelným, dělá život z víry zapšklým a neradostným, nedává žádný prostor smyslu pro humor. A zejména - v člověku ničí lásku, i kdyby ten dotyčný jinak žil zcela ctnostný a příkladný život. Svatý Jan evangelista píše ve svém prvním listě, že opravdová láska strach zahání, avšak platí to i naopak – pokud zvítězí strach, spolehlivě zažene lásku.

Apoštolové prožívají zkušenost setkání s Boží slávou úplně jiným způsobem. Vnímají, jak Ježíš zázračně a mocně vstoupil do jejich života, jak podivuhodně proměnil naprosté fiasko jejich minulého rybolovu v neuvěřitelný úspěch. Šimon Petr při tom sice také zakouší bázeň, avšak zcela jinak než prorok v prvním čtení. Boží moc se zjevuje skrze Ježíše; je to ovšem jejich Mistr, Pán a Učitel, ale jinak je ve všem všudy stejným člověkem, jako jsou oni sami. Takto zjevená Boží sláva nevyvolává žádný strach, ale autentickou Boží bázeň, dar Ducha svatého - úžas nad Jeho velikostí, mocí a láskou. A Pán chce ze srdce Šimona Petra odstranit i poslední stopy strachu, které by tam ještě mohly zůstávat: Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi. 

 

 

Svátek Uvedení Páně do chrámu 2025

 

1. ČTENÍ Mal 3, 1 - 4

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

Toto praví Pán Bůh:
    "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.
    Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví?  Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."

Žl 24 (23),7.8.9.10 Odp.: 10b

Odp.: Hospodin zástupů, on je král slávy!
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji.
Odp.
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 2, 14 - 18

Čtení z listu Židům.

      Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků.
    Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.



EVANGELIUM Lk 2, 22 - 40

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu."
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Představte si, že třeba takhle jdete po městě s maminkou a ve výloze hračkářství se vám něco zalíbí. Řeknete mamince, že byste to moc chtěly, a maminka vám to hned koupí. Máte z toho radost? Asi ano, jenže taková radost moc dlouho nevydrží. Ale když si na něco, po čem toužíte, musíte nějakou chvíli počkat, tak je ta radost mnohem větší.

Simeon a Anna z dnešního evangelia se celý život těšili na to, že se potkají se Spasitelem, kterého Bůh slíbil izraelskému národu. A teď se dočkali. Simeonova velká radost je poznat z jeho chvalozpěvu. Říká vlastně tohle: Bože, už můžu klidně umřít, nic lepšího už mne v životě nepotká, dočkal jsem se toho, nač jsem celý život čekal.

 

Milí bratři a sestry,

Charakteristickou větou, která jistým způsobem shrnuje poselství dnešního evangelia, je konstatování, že Simeon, člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele. Simeon a Anna jsou ztělesněním životního postoje očekávání. V naší kultuře nemáme ovšem toto životní nastavení za příliš pozitivní; čekání považujeme za jakési nutné zlo, za výraz pasivity, za pravý opak života prožívaného plně a iniciativně. Například slovo ‚čekárna‘ v nás rozhodně nevzbuzuje nějaké pozitivní pocity - zvláště jedná-li se třeba o čekárnu u zubaře. Snad nejlépe tuto skutečnost vyjadřuje rčení ‚teď máš příležitost, tak na co ještě čekáš?‘

V tomto smyslu je extrémním případem prorokyně Anna. Pokud bychom číslům z jejího životopisu nepřisuzovali pouze symbolický význam (který nepochybně mají), mohli bychom si říci, že se jako mladá vdova přece mohla znovu vdát a mít děti; jenže ona místo toho prožila dlouhá desetiletí v samotě a zřejmě i v chudobě, jelikož žena byla v Ježíšově době a kultuře zcela materiálně závislá na svém muži. Vdovy žily prakticky jen z dobročinnosti svého okolí, protože péči o ně vyžadoval Mojžíšův zákon.

Životní postoj očekávání je však u obou těchto prorockých postav spojen s pevnou vírou v Hospodinova zaslíbení. Simeon a Anna dokáží čekat, protože jsou si zároveň vnitřně jistí, že Boží obdarování – které přijde ve svůj čas – je více než cokoli, čeho by člověk mohl dosáhnout vlastní aktivitou. Můžeme si v téhle souvislosti připomenout například text z osmé kapitoly listu Římanům: I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí.

V tomto existenčním naladění – máme-li onu vnitřní jistotu ve víře, že Boží zaslíbení se splní, až přijde kairós - přestává být čekání neplodným zabíjením času. Simeonova radost, vyjádřená v jeho kantiku, je toho důkazem: už může umřít, protože jej v životě již nic lepšího nemůže potkat; jeho oči uviděly to, nač celý život čekal: spásu, kterou Hospodin připravil pro všechny národy.

A platí to i obráceně: pokud v životě s žádným Božím obdarováním nepočítáme, logicky se vrhneme do prožívání života jako horečnaté aktivity, jíž si jej zcela sami utváříme a naplňujeme – v bláhovém očekávání, že jsme sami strůjci svého štěstí; a v ohromné úzkosti z toho, že bychom v tom mohli nějak selhat. Avšak takto nám, paradoxně, život může protéci mezi prsty možná více, než když bychom jej prožívali v onom nadějeplném očekávání Božího obdarování.