20. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Př 9, 1-6

Čtení z knihy Přísloví.

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města:
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!

 


Žl 34 (33), 2-3. 10-11. 12-13. 14-15 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.
Odp.
Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?
Odp.
Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!
Odp.




2. ČTENÍ Ef 5,15-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.



EVANGELIUM Jan 6, 51-58

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Ježíš řekl zástupům:
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl:
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."

_______________________________________________________

Slůvko pro děti

 Můžeme se dnes, milé děti,  zastavit u slov žalmu: Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí? Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!

 Chcete děti, být šťastné a opravdu si užívat života? Myslím, že není nikdo, kdo by to nechtěl. Na to, jak být šťastný a prožít dobrý život, najdeme všude možně spoustu různých návodů; já ale myslím, že tenhle biblický je nejlepší. Když budeme žít dobře, mít druhé lidi rádi a žít s nimi v míru, budeme šťastni - ať jsme kluci nebo holky, ať jsme bohatí nebo chudí, ať už máme třeba nejnovější iPhone nebo obyčejnou starou tlačítkovou Nokii. Bůh Otec, který nás má rád a stvořil nás ke štěstí, totiž dobře ví, jaká cesta k tomu štěstí vede.

  

Milí bratři a sestry,

 V dnešním prvním čtení je přítomný motiv pokrmu, jehož požívání vede k moudrosti. V naší středoevropské kultuře je to určitý archetyp. Všichni známe například rčení Jíst vtipnou kaši, případně Chybí mu fištrón (což vychází z dobového přesvědčení, že příčina - řekněme - nižšího intelektu některých lidí vychází z toho, že jim nebyl v dětství pravidelně podáván rybí tuk). Můžeme si také vzpomenout na Erbenovu Zlatovlásku, kde na začátku kuchař Jiřík ochutná kousek pečeného hada, určeného jen pro krále; a poté porozumí řeči zvířat.  

 Mohli bychom tedy nyní od prvního čtení přejít přímo k evangeliu a připomenout si dar Eucharistie jako pokrm a nápoj, který nás křesťany také vede k moudrosti: který nám například dává chápat Boží znamení v našem životě; nebo získat hlubší pohled na skutečnost; a tak dále a tak podobně. (Možná bychom se přitom mohli ještě krátce zastavit u druhého čtení a v souvislosti s onou Pavlovou zmínkou o víně konstatovat, že nadměrná konzumace určitých věcí naopak od moudrosti bezpečně odvádí).

 To všechno je jistě pravda. Nicméně je dobré si připomenout, co následovalo poté, co Pán pronesl svou Eucharistickou řeč (jež s úryvkem dnešního evangelia končí) a co budeme číst na začátku evangelia příští neděle: Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" A když na to Ježíš zareaguje svým dalším slovem, mnoho z jeho učedníků odejde a už s ním nechodí.

 Učedníky, kteří se nad Ježíšovou Eucharistickou řečí pohoršili a pak od něj odešli, jistě nemůžeme považovat za někoho, komu by chybělo hledání lidské moudrosti. Chodili s Ježíšem dlouho, dlouho se od něj učili. Možná na začátku slyšeli jeho kázání na hoře, tak plné moudrosti, a snad právě ono je přimělo k tomu, aby Ježíše následovali. Snad také byli s Ježíšem i v nazaretské synagóze, a tenkrát se nad ním nepohoršili, jako jeho rodáci: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda?  A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?“. Pohoršili se až teď, když jim Ježíš dal k jídlu své tělo a k pití svou krev. To už prostě nebyli schopni pochopit; na něco takového je lidská moudrost krátká.

 Radikální odlišnost lidské a Boží moudrosti je jedno z hlavních témat listů svatého Pavla. Možná nejsilnější místo je v tomhle smyslu úryvek z první kapitoly Prvního listu Korinťanům: Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

 Boží moudrost je moudrost lásky, která se rozdá, aby lidé měli život. Lásky umírající na kříži, lásky rozlámaného chleba pro všechny. Jen když se snažíme milovat nesobeckou láskou, můžeme se k tomuto tajemství aspoň maličko přiblížit; jinak nás bude Boží moudrost stále pohoršovat a provokovat; nebo budeme mít tendenci si ji stále přizpůsobovat oné naší malé a omezené lidské moudrosti - a tak nakonec vytvářet z našeho křesťanství ideologii, vhodnou leda tak k vedení podivných a zcela zbytečných kulturních válek, jak se to dnes pohříchu dost často i děje.

 Kéž je pro nás eucharistický chléb tím, co v nás živí porozumění Boží moudrosti. Řečeno s Karlem Jaromírem Erbenem a začátkem jeho Zlatovlásky: kéž dokážeme skrze přijímání Kristova těla - a lásky, kterou v nás živí - porozumět Boží řeči.

 Tuto neděli jsem mimo farnost. Ke kázání z 19. neděle v mezidobí z roku 2021 se můžete vrátit zde.

 

18. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Ex 16, 2-4. 12-15

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

   Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne.
   Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh."
   Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je.
   Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."




Žl 78 (77), 3+4bc. 23-24. 25+54 Odp.: 24b
Odp.: Hospodin jim dal nebesky pokrm.

Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc.
Odp.
Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm.
Odp.
Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice.
Odp.




2. ČTENÍ Ef 4, 17. 20-24

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.
    Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.



EVANGELIUM Jan 6, 24-35

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?"
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí."
    Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."
    Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
_______________________________________________________________________

 Slůvko pro děti: 

Milé děti,

    vy, které jste byly letos u prvního svatého přijímání, asi dobře tušíte, co Pán Ježíš myslí, když mluví o sobě jako o chlebu života. Když jsme se připravovali na první svaté přijímání, mluvili jsme o tom, jaký vliv na nás má to, co jíme. Kdybychom se třeba celý měsíc stravovali u McDonalda nebo v KFC, měli bychom asi nadváhu a jiné zdravotní problémy. Ale kdybychom naopak nejedli nic, byli bychom slabí, nic bychom nemohli dělat a postupně bychom mohli i umřít hlady.

     Pán Ježíš nás dnes znovu zve k tomu, abychom Jej často přijímali jako chléb života. Když to budeme dělat, bude v nás růst a sílit Jeho láska. Budeme mít v sobě život.

 

Milí bratři a sestry,

    ústřední téma, které prostupuje dnešní liturgické texty, by šlo nejjednodušeji označit jako chléb z nebe.

     Pro lid starého Izraele - a koneckonců pro všechny zemědělské kultury - byla a je dosud ‚přízeň nebes‘ nebo ‚otevřená nebesa‘ naprosto nutnou podmínkou k tomu, aby člověk mohl žít. Vychází to z jejich běžné životní zkušenosti: když nepršelo a nebyla úroda, nebyl ani chléb, základní potravina.  Můžeme se v současných letních teplotách například osvěžit tím, že si vzpomeneme na adventní texty ze čtyřicáté páté kapitoly knihy proroka Izajáše: Rosu dejte, nebesa shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu. Nebo ještě jinak, znovu z knihy Izajáš, avšak o deset kapitol dále: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu k čemu jsem ho poslal. Aby bylo co k jídlu, aby člověk mohl žít, je nutné, aby z nebe spadla vláha a země aby ji přijala. Podobný je také starší text požehnání umírajícího Izáka svému synu Jakobovi ze dvacáté sedmé kapitoly knihy Genesis: Ať ti dá Hospodin rosu nebes, úrodnost země, hojnost obilí a moštu.

     Pokud s těmito obrazy srovnáme příběh o seslání many na poušti z knihy Exodus, vidíme, že se trochu vymyká. Každý Izraelita moc dobře věděl, že mezi vláhou padající shůry a chlebem (nebo vínem) byla ještě velká spousta lidské práce. Jenže Boží lid v knize Exodus se nachází v situaci poutníků; není usazen, nemůže se starat o pole, sít, sklízet, mlít mouku a péci chléb - a ještě k tomu putuje pouští, kde ona vláha z nebes je skoro nepřítomná. Poutníci pouští do zaslíbené země jsou závislí na Hospodinu zcela radikálně - z nebe nepadá vláha, ale již hotový pokrm, chléb, který je třeba pouze sesbírat ze země. A Hospodin jej každého dne posílá právě tolik, kolik je potřeba, ani příliš málo, ani příliš mnoho. Lid Izraele má přesnou každodenní dávku chleba z nebe, aby žil a měl dost síly dojít tam, kde je jeho pravý domov, zaslíbený Hospodinem.

     Nám, lidem 21. století, už tyto obrazy nejsou tak blízké, i když se v posledních letech - s pokračující klimatickou změnou - znovu více dostávají do našeho zorného pole. O chléb nemáme nouzi a spíše přemýšlíme - jak v jedné knize napsal nizozemský teolog Bernard Rootmensen - čím vším dobrým bychom si jej obložili. Ale když Ježíš - s odkazem na manu na poušti - hovoří o sobě jako o chlebu života, rozumíme tomu velmi dobře. Hladovíme a žízníme po lásce, po pokoji mezi jednotlivými lidmi, po míru mezi národy. Toužíme po tom, abychom překonali své slabosti a hříchy, které nám znepříjemňují a mnohdy ničí život. Toužíme po tom, abychom zvítězili nad svými vnitřními démony. Jenže víme, že to sami nedokážeme, že jsou to věci, které člověk nevypěstuje na poli, ani nekoupí v supermarketu. Víme, že nám to všechno musí nějak ‚spadnout z nebe‘, že je to nakonec Boží dar.  

     Ježíš nám v daru Eucharistie dává sám sebe. Každý den máme k dispozici chléb, který sestupuje z nebe a který sytí náš vnitřní hlad po lásce a pokoji s Bohem, s druhými i s námi samými. Chléb, který je zadarmo, bez jakékoli naší práce a námahy. Stačí jen vzít a jíst.

 

 

 

 

 

 

 

 

17. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ 2 Král 4, 42-44

Čtení z druhé knihy Královské.

   Nějaký člověk přišel z Bál Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži (Elizeovi) chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl (svému služebníku): "Dej to lidem, ať se najedí!" Služebník mu odpověděl: "jak mám tohle dát stovce lidí?"
   Elizeus řekl: "Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst, a ještě zbude." Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova.



Žl 145 (144), 10-11. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají; všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 4, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.
    Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.

EVANGELIUM Jan 6, 1-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky.
    Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.
    Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo."
    Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc.
    Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!"
    Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.

_______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

co byste udělaly na místě toho malého chlapce, kdyby za vámi přišli Ježíšovi učedníci a chtěli by po vás, abyste jim odevzdaly vaši svačinu? Nevím jak vám, ale mně by se moc nechtělo. Možná se nechtělo ani tomu chlapci, ale když přece jenom své jídlo dal k dispozici, uviděl velký zázrak a velké dobro, které z toho vzešlo. Kdyby si ale svou svačinu snědl sám, nikdy by to nezažil.

 

Milí bratři a sestry,

V podání Janova evangelia je původním majitelem pěti chlebů a dvou rybiček jeden chlapec, tedy dítě. Můžeme tuto promluvu zahájit tím, že se vcítíme do jeho situace: velice těžko je si představit, že by svých pár malých chlebů (velikostí podobných zřejmě spíš dnešním houskám) a dvě rybičky dával k dispozici nějak nadšeně, s velkou touhou podělit se s druhými a také s velkou vírou, že Ježíš s tím málem udělá něco, co nasytí všechny přítomné. Jeho víra, naděje a láska by musela být na jeho věk až příliš pokročilá a zralá. Nevím jak vy, ale já si spíš dokážu představit, že mu asi dost vadilo, když za ním někdo z učedníků přišel a chtěl ho ve jménu nějakého většího dobra připravit o jeho vzácnou svačinu (a možná ještě večeři a snad i snídani příštího dne). Asi své bochníčky chleba a rybky daroval dost nerad.

Ten bezejmenný chlapec byl však vzápětí svědkem zázraku rozmnožení toho, co dal; zahlédl smysl toho, že se nakonec dokázal svého jídla vzdát; zahlédl, jaké z toho vzešlo velké dobro. Ten příběh je vlastně archetypální; hodně připomíná české pohádky, ve kterých se Honza rozdělí o své buchty v ranečku se žebrákem, ze kterého se vzápětí vyklube kouzelný dědeček. A tak se díky malému gestu své štědrosti český Honza stane součástí mnohem většího a důležitějšího příběhu, než toho, který by následoval, kdyby si své buchty snědl sám a s nikým se nerozdělil.

V tomto smyslu je onen chlapec z Janovy perikopy rozmnožení chlebů obrazem nás samých. Těžko se nám odevzdávají skutečnosti našeho života (často ve vztahové rovině), i když nějak vnímáme, že Pán by to potřeboval; a my bychom stejně tak potřebovali je jemu opravdu odevzdat.

Buď je považujeme za málo hodné toho, abychom něco takového Pánu nabídli: často jsou to naše hříchy a zranění, naše nedokonalosti, naše rány; a my jsme byli možná nějak naučení, že přece máme ze sebe dávat Pánu to nejlepší, to nejčistší, to nejsvětější; jinak si to nevezme, protože ho to není důstojné; a že za to ostatní se máme spíš stydět a činit za to pokání. Jenže pak nám to všechno zůstane na krku, a vede nás to k zoufalství, jací že to vlastně jsme.

 Nebo se těchto věcí na druhou stranu nechceme vzdát; žárlivě si je střežíme pro sebe, chceme je mít pod vlastní kontrolou, lpíme na nich, neboť kdo ví, co by s nimi nevyzpytatelný Bůh udělal, kdybychom mu je zcela odevzdali. A je tomu tak proto, že máme ve skutečnosti malou víru v to, že Bůh nás opravdu miluje a chce pro nás plnost života; malou víru v to, že zázraky se opravdu dějí. Jenže pak všechny tyto skutečnosti zůstanou malými, v negativním slova smyslu. Zbude nám příslovečný vrabec v hrsti; malý, ale náš. Ježíš ovšem v tom případě nebude moci udělat žádný zázrak rozmnožení.

Je proto důležité, milí bratři a sestry, mít z našeho vlastního životního příběhu podobnou zkušenost, jako onen chlapec. Když se nám čas od času podaří Pánu opravdu bezezbytku něco odevzdat, můžeme být svědky zázraku; můžeme být svědky toho, jak tento dar v Božích rukou rozkvetl, jaké dobro mnoha lidem přinesl; jaké bylo vlastně štěstí, že jsme to Pánu dokázali dát.

 

16. neděle v mezidobí B 2024 

1. ČTENÍ Jer 23, 1-6

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    "Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu" - praví Hospodin.
   Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: "Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků" - praví Hospodin. "Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se.
   Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí" - praví Hospodin.
   "Hle, blíží se dni - praví Hospodin kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí.
    To je jméno, kterým ho budou nazývat: 'Hospodin je naše spravedlnost'."

Žl 23 (22), 1-3a. 3b-4. 5. 6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 2, 13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví.
    Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila - když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství.
    A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu.

EVANGELIUM Mk 6, 30-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst.
    Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi.
    Když ( Ježíš ) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.

_________________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, kdo z vás má doma nějakého domácího mazlíčka? Myslím, že je dobré něco takového mít, protože se učíte o někoho pečovat. Určitě máte vaše zvířátko rádi, a tak víte, že kdybyste mu nedali včas krmení, vodu, nebo byste mu nevyčistili klec nebo terárium, tak by se mu vedlo špatně, trpělo by. Ale když ho máte rádi, tak chcete, aby se mu žilo dobře.

V dnešních textech se často používá obraz pastýře, který pečuje o své ovečky. Dnešní žalm je, s trochou nadsázky, o tom, co by řekla taková spokojená ovečka, kdyby mohla mluvit: Mám pastýře, který se o mne dobře stará, a proto jsem šťastná. A jsem si taky proto jistá, že můj pastýř mne má moc rád.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium je vlastně jedno nepřerušené svědectví o Ježíšově soucitné a chápající lásce. Poprvé se projevuje, když se Ježíšových Dvanáct – zřejmě na sklonku dne – shromáždí kolem svého Mistra a bilancují, jak se jim podařilo či nepodařilo všechno, k čemu je Ježíš vyslal (tak jak o tom čteme na začátku Markovy šesté kapitoly). A Ježíš vidí, že - přes všechnu radost z projevené Boží moci, kterou jistě na své misi zažili - jsou apoštolové unavení, že si potřebují trochu odpočinout: najíst se; v ústraní a v tichu znovu promyslet, čeho byli při své misi svědky a čím je to může poučit; a třeba se i trochu vyspat, aby načerpali nové síly. A tak odjíždějí na opuštěné místo.

Jenže Ježíšovi a jeho Dvanácti se zmizet po anglicku nepodaří. Pokoušejí se lodí odjet na opuštěné místo, ale tam už na ně znovu čekají davy. Trochu to připomíná – omlouvám se za ten příměr – úvod britského filmu Perný den ze šedesátých let, v němž se členové skupiny Beatles snaží uniknout svým rozvášněným fanynkám; ty je ale stejně nakonec dostihnou.

Ale Ježíš se na ně nezlobí. Lidsky by měl právo poslat je pryč, říct jim, ať jim dají na chvilku pokoj. Ale jeho pohled je především pohledem soucitu. Vidí, že ti lidé mají dobrý důvod na místě být, že do Ježíše a jeho Dvanácti vkládají své naděje na uzdravení a požehnání, že jsou opravdu jako ovce bez pastýře. Matouš, který své evangelium vypráví méně stručně než Marek, dodává na paralelním místě, že ti lidé byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.

Zároveň ale Pán nezapomíná na to, že vysílení jsou v tu chvíli i jeho učedníci. Mohl by jim vlastně říci, že když tam tedy ti lidé jsou, tak ho v tom nemohou nechat samotného; je třeba překonat únavu, zatnout zuby a začít zase kázat. Mezi řádky Markova svědectví můžeme ale vyčíst, že Ježíš se toho ujal sám - a své učedníky tedy nechal odpočinout, tak jak jim slíbil.

Abych tuto promluvu trochu odlehčil: ve známé pohádkové divadelní hře českého génia Járy Cimrmana Dlouhý, Široký a Krátkozraký je úplně na začátku scéna, ve které se představuje jedna z hlavních postav, princ Jasoň: Zítra tomu bude rok, co jsem opustil otcovský dům. A od té doby jsem stále na cestě za princeznou Zlatovláskou. Kolikrát již padám únavou, ale stačí, abych na ni jen pomyslel, a nová síla mě postaví opět na nohy. Jak ta musí být krásná! Znám ji zatím pouze z vyprávění, a už hořím. Co teprve, až ji spatřím!

Hnacím motorem putování prince Jasoně je jeho láska k princezně Zlatovlásce. A hnacím motorem Ježíšova jednání je jeho láska ke každému člověku. To ona mu dává sílu neposlat zástupy pryč z místa, kde si chtěl se svými učedníky odpočinout. To ona mu dává sílu nechat učedníky si vydechnout a nového nečekaného úkolu se ujmout sám.

Milí bratři a sestry; mnoho z nás, asi většina, má poslání pečovat - různým způsobem - o druhého člověka, být v tomhle smyslu druhým lidem pastýři. Může to mít velmi rozličné podoby: péče o rodinu a děti, péče o rodiče či prarodiče v pokročilém věku, péče o své žáky nebo studenty ve škole, péče o podřízené v práci; pro mne je to třeba péče o Vás, mé farníky. A všichni víme, že to někdy je hodně únavné, že potřebujeme čas od času pauzu, odpočinek, ústraní, péči o sebe sama, rozumné předcházení syndromu vyhoření. Ovšem to, co nám dává tuto službu vydržet a zvládat na hlubší existenciální rovině, není nic jiného než láska. Ona nám stále znovu dává sílu k tomu, abychom dokázali být dobrými pastýři těch, kdo nám byli svěřeni.

 

15. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Am 7, 12-15

Čtení z knihy proroka Amosa.

    Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: "Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám."
   Amos odpověděl Amasjáhovi: "Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!"




Žl 85 ( 84 ), 9ab + 10. 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách
Odp.




2. ČTENÍ Ef 1, 3-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

    Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.
    Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.




EVANGELIUM Mk 6, 7-13

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
    Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
    Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim."
    Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
________________________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti, možné taky znáte písničku Není nutno od Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Mimo jiné se tam zpívá:

 Chceš-li, trap se, že ti v kapse

zlaté mince nechřestí.

Nemít žádné kamarády,

tomu já říkám neštěstí.

 Přesně tohle mne napadlo, když jsem si četl dnešní evangelium. Ježíš posílá své učedníky skoro bez zajištění. Nemají mít peníze, ani náhradní šaty, ani mošnu (dnes bychom řekli batoh). Ježíš ví, že je tím naučí se spoléhat na nebeského Otce a na to, že on jim pro život poskytne všechno potřebné. Ale posílá je po dvou – a je to asi proto, aby se necítili osamělí. Ježíš nás dobře zná, a ví dobře to, co tak hezky napsal pan Zdeněk Svěrák v textu písničky: obejdeme se bez spousty věcí, ale neobejdeme se bez blízkosti druhého člověka, třeba kamaráda.

 

 

Milí bratři a sestry,

 Přiznám se, že stále nemohu přestat myslet na předčasný odchod našeho farníka Benjamina, a tak i dnešní promluva je inspirována touto událostí. Benův přechod z tohoto světa do Boží náruče nám silně a neodbytně připomněl to, že zde nemáme trvalý domov, že jsme na této zemi jen poutníci.

 V dnešním evangeliu Ježíš posílá své učedníky a dává jim rady na cestu; říká jim, co si s sebou mají vzít a co nikoli. Jistě je v tom určitá výchova k důvěře, že Bůh se o všechno postará; ale zároveň nelze přehlédnout, že to Ježíš dělá, aby jeho učedníci měli stále na mysli svou identitu poutníků (Nic si s sebou neberte, jen hůl a opánky).

Hůl a opánky připomínají učedníkům, že je třeba stále putovat, stále jít svou cestou dál. Naopak mošna (obsahující zásoby jídla), peníze v opasku a dvoje šaty jsou symboly zajištěnosti života a zabydlenosti na naší straně skutečnosti; jsou to věci, které nás vybízejí ke spočinutí, k přestávce na cestě, k užívání si toho, co je zde a nyní k dispozici.

 Rád vzpomínám na charismatického cisterciáckého opata Bernarda Thebese, který po pádu totality v naší zemi opustil svůj domovský klášter v Německu a přesídlil do kláštera Osek u Duchcova pod Krušnými horami, místa se slavnou historií, avšak komunisty zcela zdevastovaného. Tam působil až do své smrti jako opat a zároveň většinu času i jako jediný člen komunity (říkal tomu žertem one man monastery). S našimi postiženými přáteli z hnutí Víra a světlo jsme tam jezdili v nultých letech na letní tábory, a tak jsem ho docela dobře poznal. Dodnes nosím v paměti jeho výrazná gesta a hlášky při kázáních. Jednou zvedl ukazováček pravé ruky směrem nahoru a německo-česky zahřímal: Wir müssen do nebe!

 Ano, jsme na této zemi poutníky, náš cíl je nebe. Ale lehce, velmi lehce na to zapomínáme. Jsme zde na zemi zabydlení, náš život je zajištěný ze všech možných stran; žijeme ho rádi, snad až na ty, kterým se život stal z nějakého důvodu těžkým a nesnesitelným břemenem. Používáme spíš mošnu, peníze v opasku a dvoje šaty, nežli poutnickou hůl a sandály. Na to, že naše pozemská pouť jednou skončí, téměř nemyslíme - a jen události, jako byl právě Benův odchod, nám to čas od času nepříjemně a nesmlouvavě připomenou. Cíl našeho pozemského putování je jako hora, která je na horizontu zahalená v oblacích - tušíme, že tam je, ale vůbec nevíme, co zažijeme, až dojdeme na její vrchol. Nevíme, jaké to tam bude, a trochu se snad téhle nevědomosti bojíme; nebo máme představy až příliš odvozené z tohoto života. Krásný anekdotický obraz, který hovoří právě o tomhle, najdeme třeba na začátku Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Tři štamgasti hospody u Pásků - učitel, farář a revírník - opouštějí po povedeném večeru svůj oblíbený podnik, kde ovšem revírník před časem rozbil příliš silným hodem kuželník:

 „To bylo posezeníčko!“ přichvaloval si rechtor.

„Poslechnite, velebníčku“, zahlaholil rozjařeně revírník, když vycházeli od Pásků, „budeme se mít taky tak v nebi, tož co myslíte, vy jste toho přeci znalé.“

„Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo“, odpověděl farář, ale hned čtverácky šlehl: „Jen kuželky tam nesmíte hrát, rozbil byste svět před posledním soudem.“

 Jaké to bude jednou v nebi, je tedy Boží tajemství. Ale přece jen z něho můžeme něco nahlédnout. Hranice Božího království, které nám Ježíš přinesl, totiž nevede až tolik mezi tou naší a onou druhou stranou skutečnosti, kam přešli ti, kteří již zemřeli. Boží království je prostorem lásky k Bohu a ke druhým; jako v nebi, tak i na zemi - jen v nebi je tato láska mnohem a mnohem intenzívněji zakoušená. Nakonec asi nejvíce výmluvný je v tomhle smyslu citát otce kardinála Špidlíka, použitý na jeho sarkofág za oltářem velehradské baziliky: Vše, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení. Věčnost vytvářejí vztahy.

 

 

 

14. neděle v mezidobí B 2024

 

1. ČTENÍ Ez 2, 2-5

 Čtení z knihy proroka Ezechiela.

   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak (Bůh) mluví ke mně a praví:

   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok."

 

 

Žl 123 (122), 1-2a. 2bcd. 3-4 Odp.: 2cd

Odp.: Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

 Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů.

Odp.

 Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje.

Odp.

 Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných.

Odp.

 

 

 2. ČTENÍ 2 Kor 12, 7-10

 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

 Bratři a sestry!

    Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti."

    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

 

 

EVANGELIUM Mk 6, 1-6

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze.

    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.

    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.

_________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

    Možná někdy považujeme svatého apoštola Pavla za takového křesťanského superhrdinu, který se nezalekl žádného nebezpečí a pronásledování, a tak získal pro Krista celou tehdejší Malou Asii a později i Evropu. Jenže on na sebe ve druhém čtení úplně upřímně říká, že žádný superhrdina nebyl, že i on měl své chyby a hříchy, stejně jako my všichni. Pavel ale měl velké štěstí, že pochopil, jak se k nim postavit. Objevil, že ty věci ho vedou k pokoře a k tomu, aby se ve svém životě nespoléhal na nic jiného než na Ježíšovu moc a lásku.

 

Milí bratři a sestry,

   Dnešní druhé čtení a evangelium hovoří zdánlivě o dvou zcela různých situacích, avšak je v nich možné najít společné poselství. Oboje dohromady je Slovo, které k nám má potenciál mluvit a dodávat nám naději ve chvílích, kdy náš život z víry upadá do určité rutiny, pohybuje se v zajetých kolejích a my máme pocit, že už nás nic nového nemůže potkat. Pána Ježíše známe přece už dlouho a dlouho s ním žijeme; a nic nás tedy již nemůže překvapit. Zároveň také zakoušíme naše opakující se hříchy a přetrvávající slabosti, z nichž zdánlivě není úniku. Získáváme dojem, že už dlouho známe i sebe samé a že lepší už to nebude. Často se to, zejména u křesťanů v pokročilejším věku, pojí s určitým pocitem rezignace: už to nějak ‚doklepeme‘. Nebo, jak se lapidárně vyjádřila nedávno jedna paní ve zpovědnici u kapucínů: Pane faráři, já bych se chtěla polepšit, aby to vyšlo alespoň na ten očistec, ale nejde mi to.

    Nazaretští obyvatelé z dnešního evangelia mají tu smůlu, že Ježíše znali odmalička. Nazaret nebyl nijak veliký, a tak se v něm navzájem znali asi skoro všichni. Místní znali Ježíšovu matku, jeho pěstouna Josefa i všechny jeho příbuzné; viděli Ježíše vyrůstat, hrát si s ostatními dětmi a učit se tesařskému řemeslu. A tak si mysleli, že ho mají přečteného; nepočítali s tím, že by se z něj mohl stát prorok. Ježíš je svým kázáním a svými mocnými skutky sice překvapil; to překvapení však nemělo sílu změnit jejich zakořeněné přesvědčení o tom, kdo je. Kde se u něho vzala ta moudrost a zázraky? Vždyť je to ten kluk odvedle! Nechtěli si připustit, že skutečný Ježíš je někdo úplně jiný, než Ježíš jejich neochvějného přesvědčení. Předsudek zvítězil; nazaretští Ježíši neuvěřili, a tím mu vlastně svázali ruce; a nemohl tam udělat žádný zázrak.

    Pánu asi tolik nevadí, že jsme slabí a neustále padáme do svých stejných chyb. Vadí mu zřejmě spíš naše nedověra, pramenící z toho, že máme o Něm i o nás samých předem danou a hluboce zakořeněnou představu, které se nemíníme vzdát. Kdybychom nebyli tolik jako nazaretští sousedé, kdybychom se na Ježíše dokázali podívat novýma a svěžíma očima, kdybychom uzavřeli do závorky naše naučené katechismové formulky a naše nastřádané negativní životní zkušenosti, kdybychom víc důvěřovali jeho lásce a moci, byli bychom zřejmě svědky zázraků. I zde platí ono Ježíšovo nebudete-li jako děti, do nebeského království nevejdete. Malé děti - na rozdíl od nás dospělých - nemají žádné zajeté koleje, žádnou rutinu a žádné předsudky.

     Pozitivní příklad je v tomhle smyslu i vyznání svatého Pavla ve druhém čtení. Zná sám sebe, zná své slabosti a svá zranění a bojuje s nimi už dlouho; jeho postoj k nim je ale plný pokory, víry a naděje. Biblisté se přou, co mohl být onen Pavlův osten v těle, ale není to až tak důležité. Pavel Bohu nevyčítá, že ho jeho ostnu nezbavil, ani nad sebou samým neláme hůl a nerezignuje. Prostě věří v Ježíšovu milost a Ježíšovu moc a zcela se na ni spoléhá, pro přítomnost a pro budoucnost.