15. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Am 7, 12-15

Čtení z knihy proroka Amosa.

    Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: "Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám."
   Amos odpověděl Amasjáhovi: "Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!"




Žl 85 ( 84 ), 9ab + 10. 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách
Odp.




2. ČTENÍ Ef 1, 3-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

    Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.
    Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.




EVANGELIUM Mk 6, 7-13

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
    Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
    Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim."
    Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
________________________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti, možné taky znáte písničku Není nutno od Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Mimo jiné se tam zpívá:

 Chceš-li, trap se, že ti v kapse

zlaté mince nechřestí.

Nemít žádné kamarády,

tomu já říkám neštěstí.

 Přesně tohle mne napadlo, když jsem si četl dnešní evangelium. Ježíš posílá své učedníky skoro bez zajištění. Nemají mít peníze, ani náhradní šaty, ani mošnu (dnes bychom řekli batoh). Ježíš ví, že je tím naučí se spoléhat na nebeského Otce a na to, že on jim pro život poskytne všechno potřebné. Ale posílá je po dvou – a je to asi proto, aby se necítili osamělí. Ježíš nás dobře zná, a ví dobře to, co tak hezky napsal pan Zdeněk Svěrák v textu písničky: obejdeme se bez spousty věcí, ale neobejdeme se bez blízkosti druhého člověka, třeba kamaráda.

 

 

Milí bratři a sestry,

 Přiznám se, že stále nemohu přestat myslet na předčasný odchod našeho farníka Benjamina, a tak i dnešní promluva je inspirována touto událostí. Benův přechod z tohoto světa do Boží náruče nám silně a neodbytně připomněl to, že zde nemáme trvalý domov, že jsme na této zemi jen poutníci.

 V dnešním evangeliu Ježíš posílá své učedníky a dává jim rady na cestu; říká jim, co si s sebou mají vzít a co nikoli. Jistě je v tom určitá výchova k důvěře, že Bůh se o všechno postará; ale zároveň nelze přehlédnout, že to Ježíš dělá, aby jeho učedníci měli stále na mysli svou identitu poutníků (Nic si s sebou neberte, jen hůl a opánky).

Hůl a opánky připomínají učedníkům, že je třeba stále putovat, stále jít svou cestou dál. Naopak mošna (obsahující zásoby jídla), peníze v opasku a dvoje šaty jsou symboly zajištěnosti života a zabydlenosti na naší straně skutečnosti; jsou to věci, které nás vybízejí ke spočinutí, k přestávce na cestě, k užívání si toho, co je zde a nyní k dispozici.

 Rád vzpomínám na charismatického cisterciáckého opata Bernarda Thebese, který po pádu totality v naší zemi opustil svůj domovský klášter v Německu a přesídlil do kláštera Osek u Duchcova pod Krušnými horami, místa se slavnou historií, avšak komunisty zcela zdevastovaného. Tam působil až do své smrti jako opat a zároveň většinu času i jako jediný člen komunity (říkal tomu žertem one man monastery). S našimi postiženými přáteli z hnutí Víra a světlo jsme tam jezdili v nultých letech na letní tábory, a tak jsem ho docela dobře poznal. Dodnes nosím v paměti jeho výrazná gesta a hlášky při kázáních. Jednou zvedl ukazováček pravé ruky směrem nahoru a německo-česky zahřímal: Wir müssen do nebe!

 Ano, jsme na této zemi poutníky, náš cíl je nebe. Ale lehce, velmi lehce na to zapomínáme. Jsme zde na zemi zabydlení, náš život je zajištěný ze všech možných stran; žijeme ho rádi, snad až na ty, kterým se život stal z nějakého důvodu těžkým a nesnesitelným břemenem. Používáme spíš mošnu, peníze v opasku a dvoje šaty, nežli poutnickou hůl a sandály. Na to, že naše pozemská pouť jednou skončí, téměř nemyslíme - a jen události, jako byl právě Benův odchod, nám to čas od času nepříjemně a nesmlouvavě připomenou. Cíl našeho pozemského putování je jako hora, která je na horizontu zahalená v oblacích - tušíme, že tam je, ale vůbec nevíme, co zažijeme, až dojdeme na její vrchol. Nevíme, jaké to tam bude, a trochu se snad téhle nevědomosti bojíme; nebo máme představy až příliš odvozené z tohoto života. Krásný anekdotický obraz, který hovoří právě o tomhle, najdeme třeba na začátku Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Tři štamgasti hospody u Pásků - učitel, farář a revírník - opouštějí po povedeném večeru svůj oblíbený podnik, kde ovšem revírník před časem rozbil příliš silným hodem kuželník:

 „To bylo posezeníčko!“ přichvaloval si rechtor.

„Poslechnite, velebníčku“, zahlaholil rozjařeně revírník, když vycházeli od Pásků, „budeme se mít taky tak v nebi, tož co myslíte, vy jste toho přeci znalé.“

„Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo“, odpověděl farář, ale hned čtverácky šlehl: „Jen kuželky tam nesmíte hrát, rozbil byste svět před posledním soudem.“

 Jaké to bude jednou v nebi, je tedy Boží tajemství. Ale přece jen z něho můžeme něco nahlédnout. Hranice Božího království, které nám Ježíš přinesl, totiž nevede až tolik mezi tou naší a onou druhou stranou skutečnosti, kam přešli ti, kteří již zemřeli. Boží království je prostorem lásky k Bohu a ke druhým; jako v nebi, tak i na zemi - jen v nebi je tato láska mnohem a mnohem intenzívněji zakoušená. Nakonec asi nejvíce výmluvný je v tomhle smyslu citát otce kardinála Špidlíka, použitý na jeho sarkofág za oltářem velehradské baziliky: Vše, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení. Věčnost vytvářejí vztahy.