17. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ 2 Král 4, 42-44

Čtení z druhé knihy Královské.

   Nějaký člověk přišel z Bál Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži (Elizeovi) chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl (svému služebníku): "Dej to lidem, ať se najedí!" Služebník mu odpověděl: "jak mám tohle dát stovce lidí?"
   Elizeus řekl: "Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst, a ještě zbude." Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova.



Žl 145 (144), 10-11. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají; všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 4, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.
    Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.

EVANGELIUM Jan 6, 1-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky.
    Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.
    Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo."
    Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc.
    Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!"
    Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.

_______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

co byste udělaly na místě toho malého chlapce, kdyby za vámi přišli Ježíšovi učedníci a chtěli by po vás, abyste jim odevzdaly vaši svačinu? Nevím jak vám, ale mně by se moc nechtělo. Možná se nechtělo ani tomu chlapci, ale když přece jenom své jídlo dal k dispozici, uviděl velký zázrak a velké dobro, které z toho vzešlo. Kdyby si ale svou svačinu snědl sám, nikdy by to nezažil.

 

Milí bratři a sestry,

V podání Janova evangelia je původním majitelem pěti chlebů a dvou rybiček jeden chlapec, tedy dítě. Můžeme tuto promluvu zahájit tím, že se vcítíme do jeho situace: velice těžko je si představit, že by svých pár malých chlebů (velikostí podobných zřejmě spíš dnešním houskám) a dvě rybičky dával k dispozici nějak nadšeně, s velkou touhou podělit se s druhými a také s velkou vírou, že Ježíš s tím málem udělá něco, co nasytí všechny přítomné. Jeho víra, naděje a láska by musela být na jeho věk až příliš pokročilá a zralá. Nevím jak vy, ale já si spíš dokážu představit, že mu asi dost vadilo, když za ním někdo z učedníků přišel a chtěl ho ve jménu nějakého většího dobra připravit o jeho vzácnou svačinu (a možná ještě večeři a snad i snídani příštího dne). Asi své bochníčky chleba a rybky daroval dost nerad.

Ten bezejmenný chlapec byl však vzápětí svědkem zázraku rozmnožení toho, co dal; zahlédl smysl toho, že se nakonec dokázal svého jídla vzdát; zahlédl, jaké z toho vzešlo velké dobro. Ten příběh je vlastně archetypální; hodně připomíná české pohádky, ve kterých se Honza rozdělí o své buchty v ranečku se žebrákem, ze kterého se vzápětí vyklube kouzelný dědeček. A tak se díky malému gestu své štědrosti český Honza stane součástí mnohem většího a důležitějšího příběhu, než toho, který by následoval, kdyby si své buchty snědl sám a s nikým se nerozdělil.

V tomto smyslu je onen chlapec z Janovy perikopy rozmnožení chlebů obrazem nás samých. Těžko se nám odevzdávají skutečnosti našeho života (často ve vztahové rovině), i když nějak vnímáme, že Pán by to potřeboval; a my bychom stejně tak potřebovali je jemu opravdu odevzdat.

Buď je považujeme za málo hodné toho, abychom něco takového Pánu nabídli: často jsou to naše hříchy a zranění, naše nedokonalosti, naše rány; a my jsme byli možná nějak naučení, že přece máme ze sebe dávat Pánu to nejlepší, to nejčistší, to nejsvětější; jinak si to nevezme, protože ho to není důstojné; a že za to ostatní se máme spíš stydět a činit za to pokání. Jenže pak nám to všechno zůstane na krku, a vede nás to k zoufalství, jací že to vlastně jsme.

 Nebo se těchto věcí na druhou stranu nechceme vzdát; žárlivě si je střežíme pro sebe, chceme je mít pod vlastní kontrolou, lpíme na nich, neboť kdo ví, co by s nimi nevyzpytatelný Bůh udělal, kdybychom mu je zcela odevzdali. A je tomu tak proto, že máme ve skutečnosti malou víru v to, že Bůh nás opravdu miluje a chce pro nás plnost života; malou víru v to, že zázraky se opravdu dějí. Jenže pak všechny tyto skutečnosti zůstanou malými, v negativním slova smyslu. Zbude nám příslovečný vrabec v hrsti; malý, ale náš. Ježíš ovšem v tom případě nebude moci udělat žádný zázrak rozmnožení.

Je proto důležité, milí bratři a sestry, mít z našeho vlastního životního příběhu podobnou zkušenost, jako onen chlapec. Když se nám čas od času podaří Pánu opravdu bezezbytku něco odevzdat, můžeme být svědky zázraku; můžeme být svědky toho, jak tento dar v Božích rukou rozkvetl, jaké dobro mnoha lidem přinesl; jaké bylo vlastně štěstí, že jsme to Pánu dokázali dát.