14. neděle v mezidobí B 2024

 

1. ČTENÍ Ez 2, 2-5

 Čtení z knihy proroka Ezechiela.

   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak (Bůh) mluví ke mně a praví:

   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok."

 

 

Žl 123 (122), 1-2a. 2bcd. 3-4 Odp.: 2cd

Odp.: Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

 Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů.

Odp.

 Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje.

Odp.

 Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných.

Odp.

 

 

 2. ČTENÍ 2 Kor 12, 7-10

 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

 Bratři a sestry!

    Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti."

    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

 

 

EVANGELIUM Mk 6, 1-6

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze.

    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.

    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.

_________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

    Možná někdy považujeme svatého apoštola Pavla za takového křesťanského superhrdinu, který se nezalekl žádného nebezpečí a pronásledování, a tak získal pro Krista celou tehdejší Malou Asii a později i Evropu. Jenže on na sebe ve druhém čtení úplně upřímně říká, že žádný superhrdina nebyl, že i on měl své chyby a hříchy, stejně jako my všichni. Pavel ale měl velké štěstí, že pochopil, jak se k nim postavit. Objevil, že ty věci ho vedou k pokoře a k tomu, aby se ve svém životě nespoléhal na nic jiného než na Ježíšovu moc a lásku.

 

Milí bratři a sestry,

   Dnešní druhé čtení a evangelium hovoří zdánlivě o dvou zcela různých situacích, avšak je v nich možné najít společné poselství. Oboje dohromady je Slovo, které k nám má potenciál mluvit a dodávat nám naději ve chvílích, kdy náš život z víry upadá do určité rutiny, pohybuje se v zajetých kolejích a my máme pocit, že už nás nic nového nemůže potkat. Pána Ježíše známe přece už dlouho a dlouho s ním žijeme; a nic nás tedy již nemůže překvapit. Zároveň také zakoušíme naše opakující se hříchy a přetrvávající slabosti, z nichž zdánlivě není úniku. Získáváme dojem, že už dlouho známe i sebe samé a že lepší už to nebude. Často se to, zejména u křesťanů v pokročilejším věku, pojí s určitým pocitem rezignace: už to nějak ‚doklepeme‘. Nebo, jak se lapidárně vyjádřila nedávno jedna paní ve zpovědnici u kapucínů: Pane faráři, já bych se chtěla polepšit, aby to vyšlo alespoň na ten očistec, ale nejde mi to.

    Nazaretští obyvatelé z dnešního evangelia mají tu smůlu, že Ježíše znali odmalička. Nazaret nebyl nijak veliký, a tak se v něm navzájem znali asi skoro všichni. Místní znali Ježíšovu matku, jeho pěstouna Josefa i všechny jeho příbuzné; viděli Ježíše vyrůstat, hrát si s ostatními dětmi a učit se tesařskému řemeslu. A tak si mysleli, že ho mají přečteného; nepočítali s tím, že by se z něj mohl stát prorok. Ježíš je svým kázáním a svými mocnými skutky sice překvapil; to překvapení však nemělo sílu změnit jejich zakořeněné přesvědčení o tom, kdo je. Kde se u něho vzala ta moudrost a zázraky? Vždyť je to ten kluk odvedle! Nechtěli si připustit, že skutečný Ježíš je někdo úplně jiný, než Ježíš jejich neochvějného přesvědčení. Předsudek zvítězil; nazaretští Ježíši neuvěřili, a tím mu vlastně svázali ruce; a nemohl tam udělat žádný zázrak.

    Pánu asi tolik nevadí, že jsme slabí a neustále padáme do svých stejných chyb. Vadí mu zřejmě spíš naše nedověra, pramenící z toho, že máme o Něm i o nás samých předem danou a hluboce zakořeněnou představu, které se nemíníme vzdát. Kdybychom nebyli tolik jako nazaretští sousedé, kdybychom se na Ježíše dokázali podívat novýma a svěžíma očima, kdybychom uzavřeli do závorky naše naučené katechismové formulky a naše nastřádané negativní životní zkušenosti, kdybychom víc důvěřovali jeho lásce a moci, byli bychom zřejmě svědky zázraků. I zde platí ono Ježíšovo nebudete-li jako děti, do nebeského království nevejdete. Malé děti - na rozdíl od nás dospělých - nemají žádné zajeté koleje, žádnou rutinu a žádné předsudky.

     Pozitivní příklad je v tomhle smyslu i vyznání svatého Pavla ve druhém čtení. Zná sám sebe, zná své slabosti a svá zranění a bojuje s nimi už dlouho; jeho postoj k nim je ale plný pokory, víry a naděje. Biblisté se přou, co mohl být onen Pavlův osten v těle, ale není to až tak důležité. Pavel Bohu nevyčítá, že ho jeho ostnu nezbavil, ani nad sebou samým neláme hůl a nerezignuje. Prostě věří v Ježíšovu milost a Ježíšovu moc a zcela se na ni spoléhá, pro přítomnost a pro budoucnost.