18. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Ex 16, 2-4. 12-15

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

   Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne.
   Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh."
   Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je.
   Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."




Žl 78 (77), 3+4bc. 23-24. 25+54 Odp.: 24b
Odp.: Hospodin jim dal nebesky pokrm.

Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc.
Odp.
Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm.
Odp.
Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice.
Odp.




2. ČTENÍ Ef 4, 17. 20-24

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.
    Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.



EVANGELIUM Jan 6, 24-35

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?"
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí."
    Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."
    Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
_______________________________________________________________________

 Slůvko pro děti: 

Milé děti,

    vy, které jste byly letos u prvního svatého přijímání, asi dobře tušíte, co Pán Ježíš myslí, když mluví o sobě jako o chlebu života. Když jsme se připravovali na první svaté přijímání, mluvili jsme o tom, jaký vliv na nás má to, co jíme. Kdybychom se třeba celý měsíc stravovali u McDonalda nebo v KFC, měli bychom asi nadváhu a jiné zdravotní problémy. Ale kdybychom naopak nejedli nic, byli bychom slabí, nic bychom nemohli dělat a postupně bychom mohli i umřít hlady.

     Pán Ježíš nás dnes znovu zve k tomu, abychom Jej často přijímali jako chléb života. Když to budeme dělat, bude v nás růst a sílit Jeho láska. Budeme mít v sobě život.

 

Milí bratři a sestry,

    ústřední téma, které prostupuje dnešní liturgické texty, by šlo nejjednodušeji označit jako chléb z nebe.

     Pro lid starého Izraele - a koneckonců pro všechny zemědělské kultury - byla a je dosud ‚přízeň nebes‘ nebo ‚otevřená nebesa‘ naprosto nutnou podmínkou k tomu, aby člověk mohl žít. Vychází to z jejich běžné životní zkušenosti: když nepršelo a nebyla úroda, nebyl ani chléb, základní potravina.  Můžeme se v současných letních teplotách například osvěžit tím, že si vzpomeneme na adventní texty ze čtyřicáté páté kapitoly knihy proroka Izajáše: Rosu dejte, nebesa shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu. Nebo ještě jinak, znovu z knihy Izajáš, avšak o deset kapitol dále: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu k čemu jsem ho poslal. Aby bylo co k jídlu, aby člověk mohl žít, je nutné, aby z nebe spadla vláha a země aby ji přijala. Podobný je také starší text požehnání umírajícího Izáka svému synu Jakobovi ze dvacáté sedmé kapitoly knihy Genesis: Ať ti dá Hospodin rosu nebes, úrodnost země, hojnost obilí a moštu.

     Pokud s těmito obrazy srovnáme příběh o seslání many na poušti z knihy Exodus, vidíme, že se trochu vymyká. Každý Izraelita moc dobře věděl, že mezi vláhou padající shůry a chlebem (nebo vínem) byla ještě velká spousta lidské práce. Jenže Boží lid v knize Exodus se nachází v situaci poutníků; není usazen, nemůže se starat o pole, sít, sklízet, mlít mouku a péci chléb - a ještě k tomu putuje pouští, kde ona vláha z nebes je skoro nepřítomná. Poutníci pouští do zaslíbené země jsou závislí na Hospodinu zcela radikálně - z nebe nepadá vláha, ale již hotový pokrm, chléb, který je třeba pouze sesbírat ze země. A Hospodin jej každého dne posílá právě tolik, kolik je potřeba, ani příliš málo, ani příliš mnoho. Lid Izraele má přesnou každodenní dávku chleba z nebe, aby žil a měl dost síly dojít tam, kde je jeho pravý domov, zaslíbený Hospodinem.

     Nám, lidem 21. století, už tyto obrazy nejsou tak blízké, i když se v posledních letech - s pokračující klimatickou změnou - znovu více dostávají do našeho zorného pole. O chléb nemáme nouzi a spíše přemýšlíme - jak v jedné knize napsal nizozemský teolog Bernard Rootmensen - čím vším dobrým bychom si jej obložili. Ale když Ježíš - s odkazem na manu na poušti - hovoří o sobě jako o chlebu života, rozumíme tomu velmi dobře. Hladovíme a žízníme po lásce, po pokoji mezi jednotlivými lidmi, po míru mezi národy. Toužíme po tom, abychom překonali své slabosti a hříchy, které nám znepříjemňují a mnohdy ničí život. Toužíme po tom, abychom zvítězili nad svými vnitřními démony. Jenže víme, že to sami nedokážeme, že jsou to věci, které člověk nevypěstuje na poli, ani nekoupí v supermarketu. Víme, že nám to všechno musí nějak ‚spadnout z nebe‘, že je to nakonec Boží dar.  

     Ježíš nám v daru Eucharistie dává sám sebe. Každý den máme k dispozici chléb, který sestupuje z nebe a který sytí náš vnitřní hlad po lásce a pokoji s Bohem, s druhými i s námi samými. Chléb, který je zadarmo, bez jakékoli naší práce a námahy. Stačí jen vzít a jíst.