3. neděle postní C 2022

1. ČTENÍ Ex 3,1-8a.13-15

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel.
    Mojžíš si řekl: "Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří." Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: "Mojžíši, Mojžíši!"
    A on odpověděl: "Tady jsem!"
    (Bůh) řekl: "Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!" Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
    Hospodin pravil: "Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem."
    Mojžíš pravil Bohu: "Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: 'Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: 'Jaké je jeho jméno?' - co jim mám říci?"
    Bůh pravil Mojžíšovi: "Já jsem, který jsem!" A dodal: "Tak řekneš synům Izraele: 'Ten, který jest, posílá mě k vám.' "
    A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: "Tak řekneš synům Izraele: 'Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení."




Žl 103 (102),1-2.3-4.6-7.8+11 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.
Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačeným. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 10,1-6.10-12

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti.
    Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce.
    To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.




EVANGELIUM Lk 13,1-9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to:
    "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
    Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
    Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
    'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok.
    Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.' "

_____________________________________________________________________

Místo slůvka pro děti bude představení úkolu pro třetí postní týden - v rámci aktivity ‚Ježíš je náš pravý král‘.

 

Milí bratři a sestry,

Před deseti lety jsem v toskánském městečku San Gimignano viděl v místním kostele svatého Augustina pozdně gotickou nástěnnou malbu od Benozza Gozzoliho, která vznikla v souvislosti s místním kultem svatého Šebestiána jako ochránce od moru. Úplně nahoře je Bůh Otec, zobrazený v podobě rozzlobeného starce s dlouhým bílým vousem, který se chystá metat blesky (zřejmě symbol morové rány) na hříšné město. U paty jeho trůnu však klečí Ježíš a ukazuje na své rány; z druhé strany podobně klečí Panna Maria a ukazuje Otci svá obnažená ňadra, jimiž kojila Syna. Oba tlumí Otcův hněv a prosí, aby se nad hříšníky smiloval.

Dnešní evangelium by mohlo svádět k podobné představě o Bohu: Otec – v podobě majitele vinice – nevidí na svém fíkovníku žádné ovoce; ztrácí s ním trpělivost a chce ho nechat pokácet. Syn – vinař – ho ale prosí o strpení; slibuje, že se o strom bude pečlivě starat, a tak to příští rok s ovocem snad bude lepší.

Jenomže majitel vinice není obraz Otce, stejně jako jím není ona pozdně středověká představa z fresky v San Gimignanu. Ve čtrnácté kapitole evangelia podle Jana říká apoštol Filip Ježíšovi: Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí. A Ježíš mu odpovídá: Filipe, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mne? Kdo viděl mne, viděl Otce. A v prologu téhož evangelia se zase říká: Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten nám o něm řekl. Otec a Syn jsou jedno – Syn tedy není milosrdnější než Otec, ani Otec není přísnější než Syn. A Matka Boží není ani více ani méně laskavá než sám Bůh.  

Myslím, milí bratři a sestry, že smyslem dnešního evangelia není zpravit nás o tom, kdo je Otec, ale učinit – skoro by se dalo říci vyprovokovat - proměnu našeho srdce. Je to apel, buzení z letargie, naléhavá výzva k tomu, abychom s Ježíšovou milostí a pomocí - vyjádřenou oním obrazem okopání a pohnojení - nesli v našem životě ovoce lásky. Skutečně se nám totiž může stát to, čemu se v církevním žargonu říká opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství. Ne tolik ve smyslu stálého opakování našich hříchů, jichž se dopouštíme z lidské slabosti. Daleko spíš v tom smyslu, že můžeme přestat usilovat o jakýkoli pokrok v lásce a milosrdenství; že se zabydlíme v roli celkem slušných křesťanů, jimž to nakonec do toho očistce určitě vyjde. Ano, možná nám to vyjde.  Jenže tímhle postojem v sobě vlastně maříme dílo veliké a stálé Ježíšovy péče, kterou nás dennodenně zahrnuje. Slovy dnešního evangelia:  jeho provzdušňování půdy a dodávání živin by v nás nepřineslo žádný efekt. A na konci, navečer tohoto života, kdy budeme slovy svatého Jana od Kříže souzeni z lásky, bychom jasně uviděli svoji sterilitu, svoji neplodnost.

 

 

2. neděle postní C 2022

1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"

Žl 27 (26),1.7-8a.8b-9abc.13-14 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:
Odp.
Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.

2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

    Bratři a sestry, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!

EVANGELIUM Lk 9,28b-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.
    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

____________________________________________________________________

Místo slůvka pro děti bude představení úkolu pro druhý postní týden - v rámci aktivity ‚Ježíš je náš pravý král‘.

 

Milí bratři a sestry,

Minulý týden jsem se ve svém covidovém sebeuzavření vrátil ke knize Franze Werfela Píseň o Bernadettě. Kniha vypráví příběh lurdské vizionářky, pozdější svaté Bernadetty Soubirousové; ač je to románové vyprávění, přesto se drží skutečných událostí. Jedním z nejsilnějších míst v románu je popis událostí, které předcházely vytrysknutí lurdského pramene. Čtrnáct dní po prvním zjevení, 25. února 1858, Bernadettě její krásná Dáma říká: Běžte k prameni, napijte se, a pojezte z bylin, které tam rostou – a ukáže přitom na jedno místo v jeskyni. Žádný pramen tam ale není; Bernadetta musí vyhrabat v zemi jamku a napít se trochy vody, která se tam objevila - ale spíš než voda je to bahno, kterým se Bernadetta umaže a málem zalkne, když se ho snaží polknout. A mimo to vše ještě musí sežvýkat trochu bylin, které na místě najde.

Lidé ten den čekali, že se stane nějaký velký a všem viditelný zázrak. Všichni si vyprávěli o tom, jak vypadala Bernadetta při zjeveních v minulých dnech; jak se její tvář proměnila do éterické, nadpřirozené krásy, když viděla svou Dámu. Avšak místo zázraku se stalo něco úplně jiného. Cituji z knihy v překladu Jitky Fučíkové: „(Bernadetta) těká po jeskyni a nakonec někde v koutě žvýká trávu, vyhrabává nehty hlínu, pomazává si čelo a tváře špinavým bahnem a nakonec ještě hrudku hlíny spolkne a vzápětí ji s velikými obtížemi zvrátí. Potom se k ní vrhne rodina, aby ji pomoci mokrého hadru zase uvedla do stavu důstojného člověka. Lidé vidí a chápou jen tato fakta. A to, co se jim naskýtá k viděni, je odporný obraz duševní poruchy, s jakou se i v blázinci setkáváme jen zřídkakdy.“

Jenže už druhý den na místě, kde Bernadetta jedla bláto a trávu, vytryskne pramen a zanedlouho dojde k prvnímu z řady zázračných uzdravení.

Vzpomněl jsem si na tuto pasáž, když jsem četl dnešní první čtení a evangelium. Abrám – a pak Petr, Jakub a Jan – jsou svědky velmi podivných událostí, něčeho, co nechápou, a co jim vůbec nedává smysl. Nejsilněji je to patrné právě na příběhu Abráma – později Abraháma - z patnácté kapitoly knihy Genesis. Abrám žádá znamení, které by mu jasně ukázalo, že Hospodin pro něj má opravdu zaslíbení: Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že dostanu zemi do vlastnictví? A Hospodin ho vzápětí uvede do zvláštní, bizarní a nepochopitelné situace; Abrám musí napřed přivést - zřejmě na nějaké místo v poušti - všechny možné zvířecí oběti, které kult Izraele zná; a pak musí obětovaná zvířata chránit před supy, jako by si Hospodin oběti vůbec nevšiml. Abrám nakonec usíná, přemožen hrůzou a úzkostí, přemožen zmatkem a nepochopením toho, co prožívá. Jenže právě v této chvíli se mu zjevuje Hospodin a Abrám poznává, že zaslíbení se skutečně splní.

Ježíšovi tři nejbližší učedníci jsou na tom v evangeliu podobně. O Petrovi se říká, že nevěděl, co mluví; neví, co má říci na to, co právě prožil. A když je zahalí oblak, padá na ně bázeň, stejně jako na Abráma v prvním čtení. Z oblaku se však nakonec ozývá hlas:  To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte. Učedníci sice nerozumějí tomu, co se vlastně na hoře Tábor stalo, ale ví, že Ježíš je Boží Syn, že se plní starozákonní proroctví a přichází spása.

Milí bratři a sestry, i nás Bůh často provádí životními situacemi, které jsou z našeho pohledu absurdní, které nedokážeme pochopit a které nám nahánějí strach. Ještě před pár dny by asi málokdo čekal, že Putinův režim bude schopen agrese na Ukrajinu. My, kteří ještě pamatujeme sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století a studenou válku, jsme si možná mysleli, že už takové věci patří minulosti, že staří démoni se už ze své temné propasti nevrátí. A teď najednou s překvapením a hrůzou sledujeme, že ti stejní staří démoni jsou zpět v plné síle.

Boží slovo dnešní neděle nám ale říká, že právě toto zvláštní a pro nás nepochopitelné Boží jednání (či snad lépe Boží dopuštění) jsou nakonec porodní bolesti nového, vykoupeného světa, který nám byl zaslíben, jako Abrámovi jeho země. Můžeme pociťovat strach, můžeme mít dojem, že tomu ani za mák nerozumíme. Neměli bychom ale ztrácet důvěru v Boha, měli bychom i v takových chvílích mít na mysli poslední verš dnešního žalmu: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! Projdeme-li touto situací s důvěrou, nakonec můžeme být svědky toho, že to opravdu byla cesta ke spáse, že se Boží zaslíbení naplnila.

 

 

 Ještě do úterka jsem v covidové karanténě, mši svatou budu sloužit soukromě doma. Můžete se vrátit ke kázání o první neděli postní z roku 2019 zde.

 

Mše svatá za Ukrajinu 27. 2. 2022 – formulář V době války a rozvratu

 

Evangelium: Mt 5, 20 -24

Ježíš řekl svým učedníkům: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ.' Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.

------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Ježíš svým učedníkům klade na srdce, aby jejich spravedlnost byla větší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů. Asi je tímto svým požadavkem šokoval, protože právě učitelé Zákona a farizeové si zakládali na tom, že dodržují Mojžíšův zákon s jeho mnoha zákazy a příkazy do puntíku – což bylo právě považováno za spravedlnost před Hospodinem. Jak by tedy byla možná nějaká spravedlnost, která je ještě větší?

Ježíšovi jde ale o zvnitřnění. Jde mu o to, aby zákon nebyl vnější systém příkazů a zákazů, o kterém si mohu myslet co chci, ale hlavně že ho dodržuji. Ježíš chce, aby jej jeho učedníci měli vepsán do srdce, aby člověk sám chtěl dobro a spravedlnost. Ježíš ví, že kořeny lidských skutků jsou nakonec vždy v srdci člověka, a to je tedy třeba proměnit. Přesně tak, jak to předpověděl dávno před ním prorok Ezechiel: Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je.

Souvislost s událostmi těchto posledních dní je jasná: Trvalý mír, nejen na Ukrajině, nakonec nenastolí sebestatečnější obrana ani jakékoliv sankce. Jistě, modlíme se za to, aby ukrajinský lid svou vlast ubránil, modlíme se za to, aby Západ zareagoval dostatečně razantně. Ale k trvalému míru může vést jen obrácení srdcí těch, kteří jsou za mír – či válku – zodpovědní. Ano, byl by to zázrak; věc, která je extrémně nepravděpodobná, lidsky viděno vlastně nemožná.  Ale jako katolíci přece věříme, že zázraky se dějí.

 

 7. neděle v mezidobí C 2022

1. ČTENÍ 1Sam 26,2.7-9.12-13.22-23

Čtení z první knihy Samuelovy.

    Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli k (Saulovu) mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: "Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!" David však Abišajovi odpověděl: "Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?" (Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina.
    David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - volal: "Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina."




Žl 103(102),1-2.3-4.8+10.12-13 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
Odp.





2. ČTENÍ 1Kor 15,45-49

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    První 'člověk', Adam, 'byl stvořen jako živá bytost', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.
    My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.




EVANGELIUM Lk 6,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek.
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám."

____________________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Scénka z biblických postaviček je dnes z prvního čtení. David má příležitost zabít krále Saula, který ho pronásleduje. Jenže on to neudělá. Říká: Kdo by si mohl dovolit ublížit někomu, kdo je pomazaný od Boha? Když někoho ve starém Izraeli zvolili králem, tak ho pomazali olivovým olejem na znamení, že patří Hospodinu a v jeho jménu vládne. A my víme, že když se v Pánu Ježíši Bůh stal člověkem, tak jsou všichni lidé ‚pomazaní‘, všichni patříme Bohu, všichni jsme jeho děti. A život každého člověka je posvátný.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium o lásce k nepřátelům by se dalo velmi snadno okomentovat několika osvědčenými kazatelskými obraty: že je to ideál, k němuž nemůžeme než pomaličku a s Boží pomocí dorůstat a přibližovat se. Že se tímto jednáním připodobňujeme nebeskému Otci, který dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým, tak jak je to na paralelním místě u Matouše. Nebo že nenávidět nepřátele a oplácet jim zlým za zlé by se nám sice někdy moc chtělo, ale nejde to, neboť každý lidský život, i ten nepřítelův, je posvátný – že každý je pomazaný od Hospodina, jak zaznělo ve slůvku pro děti. A tuším, že kdybych dnes takto kázal, byla by to docela nuda, protože to všichni víme. Rozešli bychom se dnes domů a žili bychom jako předtím, přesvědčeni o tom, že je to sice krásný ideál, ale přece jen ideál - a že v reálném životě to funguje úplně jinak.

Můžeme se však zkusit podívat na dnešní evangelium jinýma očima. Myslím totiž, že stejně jako výzva k radikální lásce – nebo možná ještě víc – je to výzva k radikální důvěře v Boha.

Po Ježíšově výzvě, abychom milovali své nepřátele a činili dobro těm, kteří nás nemají rádi, následují zaslíbení: Vaše odměna bude hojná. Míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. A právě tohle se nám jeví jako cosi, co je v naprostém rozporu s realitou. Tušíme, že kdybychom vzali Ježíšovu výzvu vážně, úplně bychom svou existenci vydali do Božích rukou; stali bychom se radikálně chudými a zranitelnými. Jak můžeme dávat a nic nečekat zpět, když bychom tak vlastně přestali mít prostředky na zabezpečení života? Jak můžeme milovat své nepřátele a nebránit se, když oni toho přece hned zneužijí a zničí nás? V tomto světě ostrých loktů a darwinistického konkurenčního boje o život by se z nás stali chudáci, otloukánci a loseři, odsouzení k vyhynutí. Skončili bychom jako Ježíš – na kříži; připravený o všechno a na pokraji smrti. Taky miloval své nepřátele, nemstil se, nebránil se – a podívejte, jak to s ním skončilo!

Pokud však ještě chvíli zůstaneme právě u tohoto obrazu Ježíše na kříži, můžeme si také vzpomenout na jeho poslední slova před smrtí: Otče, do Tvých rukou svěřuji svého ducha. Ježíš do Otcových rukou svěřuje svůj život. Jeho láska ke všem lidem a jeho sebevydání ho dovedly na kříž, ale ani v této situaci nepřestává důvěřovat Otci. A důvěra dojde naplnění; Otec ho třetího dne vzkřísí.  

Ano, Ježíšova slova o lásce k nepřátelům jsou ideál, ke kterému se můžeme blížit jen malými krůčky. Ale vydat se touto cestou zároveň znamená každý den víc důvěřovat, že Boží zaslíbení platí: že Bůh se stará, že můj život je v Jeho rukou.

 

6. neděle v mezidobí C 2022

1. ČTENÍ Jer 17,5-8

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin!
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce."




Zl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a
Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.
Odp.
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná.
Odp.
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou.
Odp.




2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.

EVANGELIUM Lk 6,17.20-26

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží.
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům!
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat.
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

 

 ____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pláčete rádi? Jste rádi, když vás někdo nemá rád? Myslím, že nikdo takový mezi námi není. Ale proč Pán Ježíš říká, že takoví lidé jsou blahoslavení, neboli šťastní? Možná proto, že my, kteří mu patříme, víme, že všechno špatné, co nás v životě potká, Ježíš nese s námi; a že když vstal z mrtvých, tak je na nás všechno zlo krátké.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení a žalm vyjadřují starozákonní víru Izraele v to, že spravedlivý a zbožný člověk bude obdařen vším, čemu dnes souhrnně říkáme kvalita života: že bude dlouho a spokojeně žít v blahobytu a mít mnoho potomstva.  V původním pojetí víry Božího lidu nebylo, tak jako v jiných náboženstvích, zaslíbení života po smrti; a tak zbožnost spravedlivého člověka musela být nejvýš spravedlivým Hospodinem odměněna již zde a nyní. Svědčí o tom koneckonců i základní pilíř víry Izraele, zaslíbení Hospodina při vyvedení z egyptského otroctví: Bůh sjednává se svým vyvoleným lidem smlouvu - když mu zůstanou věrní, dostanou za odměnu zaslíbenou zemi: krásné a požehnané místo k životu, jež jim bude patřit jako vlastnictví a kde budou šťastní.

Toto základní přesvědčení víry židovského národa je, pravda, již ve Starém zákoně narušeno vyprávěním knihy Job, kde se řeší otázka utrpení spravedlivého. Je to nicméně narušení jen do určité míry: na smysl Jobova utrpení se sice odpověď nenalézá, ale ve finále knihy je Jobovi vráceno vše, o co na začátku přišel. A Job na konci knihy umírá ‚stár a syt dnů‘, s ještě větším bohatstvím a s více potomky, nežli měl předtím. Takže je to nakonec vlastně zkouška; sice drsná, ale přece jen zkouška.

Dnešní evangelium však tuhle starozákonní představu obrací úplně vzhůru nohama: Ježíš označuje za blahoslavené – tedy šťastné – ty, kteří pláčí, kteří hladovějí, kteří jsou pronásledování. A své Běda říká právě těm, kteří by z hlediska Starého Zákona měli být vlastně požehnaní a spravedliví: bohatým, váženým, těm, jimž nic nechybí.

Klíč k pochopení tohoto obratu najdeme ve druhém čtení: Svatý Pavel o tom hovoří zcela otevřeně a jednoznačně. Křesťanské existenci dává smysl Kristovo vzkříšení; pokud by nebylo, jsou Ježíšova blahoslavenství absurdní. Nikdo nechce být tím, čemu Ježíš říká blahoslavený; nikdo nechce mít nouzi, všichni lidé touží být šťastní, nikomu se přirozeně nechce, aby ho druzí nenáviděli a pronásledovali. Jestliže Kristus nevstal, marná je naše víra. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, jsme my křesťané nejubožejší ze všech lidí.

Tento kontrast je záměrně vyostřený; dobře ale ukazuje na podstatu toho, co znamená být křesťanem: naše víra je zejména a především existenciální spolehnutí se na to, že Kristus opravdu a skutečně vstal z mrtvých. Dobře víme, že nejsme chráněni před pláčem, před různými životními ztroskotáními, před neúspěchem a nenávistí druhých, ba ani před hříchem. Dobře víme, že se dobrým lidem stávají zlé věci, a že kvalita pozemského života člověka není ani zdaleka přímo úměrná jeho zbožnosti a mravní úrovni. Přesně podle dvojverší nedávno zesnulého legendárního básníka a písničkáře Jana Vodňanského (promiňte Janu Vodňanskému a mně ten výraz): Pláčou hodní strejcové, radují se hajzlové.

Ale přesto – můžeme být blahoslavení, tedy vnitřně šťastní, i v tom všem. Protože víme - a každoročně při velikonoční vigilii hluboce znovuprožíváme - že Ježíš to vše na sebe bere a svým Vzkříšením proměňuje.

 

 

 Tuto neděli jsem na horách. Můžete se vrátit ke kázání z roku 2019 zde.