6. neděle v mezidobí C 2022

1. ČTENÍ Jer 17,5-8

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin!
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce."




Zl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a
Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.
Odp.
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná.
Odp.
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou.
Odp.




2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.

EVANGELIUM Lk 6,17.20-26

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží.
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům!
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat.
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

 

 ____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pláčete rádi? Jste rádi, když vás někdo nemá rád? Myslím, že nikdo takový mezi námi není. Ale proč Pán Ježíš říká, že takoví lidé jsou blahoslavení, neboli šťastní? Možná proto, že my, kteří mu patříme, víme, že všechno špatné, co nás v životě potká, Ježíš nese s námi; a že když vstal z mrtvých, tak je na nás všechno zlo krátké.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení a žalm vyjadřují starozákonní víru Izraele v to, že spravedlivý a zbožný člověk bude obdařen vším, čemu dnes souhrnně říkáme kvalita života: že bude dlouho a spokojeně žít v blahobytu a mít mnoho potomstva.  V původním pojetí víry Božího lidu nebylo, tak jako v jiných náboženstvích, zaslíbení života po smrti; a tak zbožnost spravedlivého člověka musela být nejvýš spravedlivým Hospodinem odměněna již zde a nyní. Svědčí o tom koneckonců i základní pilíř víry Izraele, zaslíbení Hospodina při vyvedení z egyptského otroctví: Bůh sjednává se svým vyvoleným lidem smlouvu - když mu zůstanou věrní, dostanou za odměnu zaslíbenou zemi: krásné a požehnané místo k životu, jež jim bude patřit jako vlastnictví a kde budou šťastní.

Toto základní přesvědčení víry židovského národa je, pravda, již ve Starém zákoně narušeno vyprávěním knihy Job, kde se řeší otázka utrpení spravedlivého. Je to nicméně narušení jen do určité míry: na smysl Jobova utrpení se sice odpověď nenalézá, ale ve finále knihy je Jobovi vráceno vše, o co na začátku přišel. A Job na konci knihy umírá ‚stár a syt dnů‘, s ještě větším bohatstvím a s více potomky, nežli měl předtím. Takže je to nakonec vlastně zkouška; sice drsná, ale přece jen zkouška.

Dnešní evangelium však tuhle starozákonní představu obrací úplně vzhůru nohama: Ježíš označuje za blahoslavené – tedy šťastné – ty, kteří pláčí, kteří hladovějí, kteří jsou pronásledování. A své Běda říká právě těm, kteří by z hlediska Starého Zákona měli být vlastně požehnaní a spravedliví: bohatým, váženým, těm, jimž nic nechybí.

Klíč k pochopení tohoto obratu najdeme ve druhém čtení: Svatý Pavel o tom hovoří zcela otevřeně a jednoznačně. Křesťanské existenci dává smysl Kristovo vzkříšení; pokud by nebylo, jsou Ježíšova blahoslavenství absurdní. Nikdo nechce být tím, čemu Ježíš říká blahoslavený; nikdo nechce mít nouzi, všichni lidé touží být šťastní, nikomu se přirozeně nechce, aby ho druzí nenáviděli a pronásledovali. Jestliže Kristus nevstal, marná je naše víra. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, jsme my křesťané nejubožejší ze všech lidí.

Tento kontrast je záměrně vyostřený; dobře ale ukazuje na podstatu toho, co znamená být křesťanem: naše víra je zejména a především existenciální spolehnutí se na to, že Kristus opravdu a skutečně vstal z mrtvých. Dobře víme, že nejsme chráněni před pláčem, před různými životními ztroskotáními, před neúspěchem a nenávistí druhých, ba ani před hříchem. Dobře víme, že se dobrým lidem stávají zlé věci, a že kvalita pozemského života člověka není ani zdaleka přímo úměrná jeho zbožnosti a mravní úrovni. Přesně podle dvojverší nedávno zesnulého legendárního básníka a písničkáře Jana Vodňanského (promiňte Janu Vodňanskému a mně ten výraz): Pláčou hodní strejcové, radují se hajzlové.

Ale přesto – můžeme být blahoslavení, tedy vnitřně šťastní, i v tom všem. Protože víme - a každoročně při velikonoční vigilii hluboce znovuprožíváme - že Ježíš to vše na sebe bere a svým Vzkříšením proměňuje.