24. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?


Žl 116 (114), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9. Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. nebo: Aleluja.

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval:
Odp.
Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hos-podinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"
Odp.
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě.
Odp.
Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 2, 14-18

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.


EVANGELIUM Mk 8, 27-35

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?"
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!"
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."

_____________________________________________________________________________

Milí bratři a sestry,

     Dnešní evangelium je z osmé kapitoly svatého Marka, a ve všech předcházejících kapitolách se popisuje Ježíšova veřejná činnost a jeho mocné skutky: utišení bouře, uzdravení mnoha nemocných, zázračné rozmnožení chlebů. Ježíš má ve chvíli, kdy se dnešní evangelium odehrává, lidsky viděno úspěch – všichni lidé se diví jeho moci.

    Ježíšovi učedníci jsou toho všeho svědky takříkajíc z první ruky: vidí a slyší všechno, co Ježíš koná a jak mluví, velmi zblízka. A když se jich Ježíš zeptá, za koho jej pokládají, odpovědí podle toho, co viděli a slyšeli: pokud někdo v Božím jménu koná zázraky a učí s božskou autoritou, nemůže to být nikdo jiný než Mesiáš, Pomazaný zachránce Izraele, zaslíbený v prorockých knihách.

Ježíš toto vyznání učedníků nepřímo potvrzuje tím, že jim o tom zakazuje mluvit. Jenomže potom přichází absolutní zvrat. Ježíš úplně obrací naruby představu učedníků o tom, jakým způsobem bude jeho mesiášství naplněno. Učedníci si bezpochyby mysleli, že Ježíšovy mocné skutky budou pokračovat a že budou čím dál větší a úžasnější, a že nakonec Ježíš zasedne na královském trůnu a vysvobodí Izrael od římské nadvlády. Jenže Ježíš říká, že bude odsouzen k potupné smrti pro zločince.

    Pro učedníky to musel být obrovský šok. Můžeme si docela dobře představit, co asi svatý Petr v ústraní Ježíšovi říkal. Na paralelním místě u svatého Matouše jsou slova Bůh uchovej, Pane, to se ti nemůže stát, ale stejně dobře by Šimon Petr mohl říci Mistře, ty ses snad zbláznil. Ježíš ale na Petrovo rozmlouvání vůbec nebere ohled, odpovídá mu velmi prudce: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."

    Pokud to celé shrneme, pak Ježíš říká asi něco v tomto smyslu: Ano, podle toho, co jsem konal a říkal, jste nyní správně poznali, že jsem Mesiáš. Ale moje spása bude úplně jiná, než si představujete. A možná i v tomto smyslu můžeme pak rozumět i dalším Ježíšovým slovům, které v dnešním evangeliu pronáší: : "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“.  Toto zapření sebe sama se může týkat právě oné představy o Boží spáse, kterou můžeme mít, nejen obecně, ale i vzhledem k našemu vlastnímu životu. Je to velmi těžké, možná těžší než sebezápor v nějaké jiné oblasti života. Mohli bychom se bát vykročit do takového neznáma, mohli bychom se pohoršit nad spásou skrze slabost a kříž, a najít si nějakého jiného boha, boha podle našich představ, silného a mocného, který všechno těžké ihned odstraní a snadno a rychle nám daruje zdraví, štěstí a úspěch. Jenže to by nebyl pravý Bůh, vytvořili bychom si modlu podle našeho smýšlení, které je lidské, a nikoli božské.

   Možná je vzhledem k dnešnímu evangeliu nakonec nejdůležitější  v Duchu svatém pochopit a přijmout poslední větu dnešního evangelia, základní paradox křesťanství: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."

95. výročí posvěcení kostela sv. Bartoloměje v Žebětíně 2018

1 Král 8, 22- 23.27 – 30

 Žl 84

Ef 2, 19 – 22

Jan 4,19 – 24

Samařská žena řekla Ježíšovi: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"  Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.  Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.  Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

V dnešní scénce z biblických postaviček vidíme samařskou ženu, která ukazuje prstem na horu v pozadí. To byla hora Gerizím, kde měli Samařané svůj chrám, zatímco Židé ho měli v Jeruzalémě. Žena na něj ukazuje, protože chce říct, že právě tam je místo, kde se má Bůh uctívat. Kdyby Ježíš potkal někoho z nás, tak ten někdo by mu třeba řekl, že se chodí modlit do našeho kostela sv. Bartoloměje. Ale je to jediné místo, kde se můžeme modlit? Rozhodně ne! Doufám, že se modlíte i doma; a na začátku a na konci hodiny náboženství se budeme modlit také, a to je ve škole. A já se modlím třeba doma na faře, a neměli bychom se stydět modlit i když jsme někde venku, třeba před svačinou na výletě. Pána Boha můžeme a máme uctívat všude. Čím je ale kostel výjimečný? Jednak tím, že je zde Pán Ježíš přítomný zvláštním způsobem ve svatostánku v eucharistickém chlebě, a pak tím, že se zde v neděli shromažďuje celé společenství naší farnosti a společně slavíme mši svatou.

    Milí bratři a sestry,

   Evangelium, které jsem pro dnešní den vybral, zachycuje přibližně střed Ježíšova rozhovoru se samařskou ženou u Jákobovy studny. S oběma aktéry se potkáváme ve chvíli, kdy již Samařanka poznala, že Ježíš je prorok, že tedy rozumí Božím věcem, a ptá se ho tedy na správný způsob bohoslužby. Samařané nechodili, tak jako Izraelité, obětovat Hospodinu do Jeruzalémského chrámu, ale měli vlastní svatyni na hoře Garizím blízko města Sichem, dnešního palestinského Nábulusu. Možná Samařanka myslela, že Ježíš jí prozradí, které z oněch dvou míst je ‚to správné‘, kde je opravdu Hospodin přítomen a kde má být uctíván.

    Ježíš ale říká něco úplně jiného, než žena čekala. Uvozuje svou odpověď slovy Přichází hodina, ano, už je tu, což je jasný odkaz na přicházející Boží království, které přišlo s Ježíšem, na přechod od starozákonní k novozákonní době. A tento přechod zároveň znamená, že místo pravého uctívání Boha bude kdekoli, kde se budou lidé modlit v Duchu a v pravdě. V evangeliích je mnoho míst, která svědčí vlastně o tomtéž: když Ježíš v Jeruzalémě mluví o zboření chrámu, který bude znovu vystavěn, nemá na mysli stavbu, ale chrám svého těla - jež je od nynějška místem skutečné Boží přítomnosti. A když pak vydechne na kříži naposled, roztrhne se chrámová opona - velesvatyně jeruzalémského chrámu od té chvíle už není oddělená od zbytku světa.

    Bazilika, první typ křesťanského chrámu, který se začal používat poté, co křesťanství dostalo v roce 313 v římské říši oficiální status, byla původně profánní veřejná budova, něco jako tržnice kombinovaná se soudní síní. Nebyl to již prostor určený především k obětování božstvům, jako v předkřesťanské antice, ale shromaždiště věřících, kteří se společně modlili a slavili Eucharistii. Chrámový prostor od této chvíle slouží budování duchovního chrámu, církve, společenství věřících v Krista, kteří společně slaví, společně se modlí a žijí ve vzájemné lásce.

   Když dnes slavíme 95. výročí posvěcení našeho chrámu svatého Bartoloměje, vzpomínáme s vděčností na všechny, kteří se na jeho stavbě podíleli, kteří darovali svůj čas a síly. Ale připomínáme si také všechno to, co v něm za celou jeho historii přispělo k budování společenství farnosti, naší místní malé části Kristova těla-církve. Můžeme si vzpomenout na nespočet modliteb; nespočet chvílí, kdy zde lidé nalezli pokoj a usmíření, nespočet křtů, sňatků a křesťanských pohřbů. Bylo by možné i zhruba spočítat, kolikrát se zde slavila Eucharistie, a asi by to byly desítky tisíc mší svatých. Náš kostel je důležitý právě pro tohle-že pro to vše poskytuje střechu nad hlavou a nutný prostor ticha a krásy. Buďme za to dnes vděční a přejme si, ať je náš chrám dál tím, čím vždycky byl - místem, kde se uskutečňuje Boží spása.

22. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Dt 4, 1-2. 6-8

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. 

   Mojžíš řekl lidu toto:
   "Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji.
   Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."


Žl 15 (14), 2-3a. 3b-4. 5bc Odp.: 1a
Odp.: Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá.
Odp.
Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina.
Odp.
Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá!
Odp.



2. ČTENÍ Jak 1, 17-18. 21b-22. 27

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. 

Bratři moji nejmilejší!
   Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno (u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.
   Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.


EVANGELIUM Mk 7, 1-8. 14-15. 21-23

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob.
   Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?"
   Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského."
   Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje."
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Dnešní slůvko bude velmi krátké, protože ještě něco málo řeknu na konec, při žehnání školních aktovek. Takže: dneska bychom si výjimečně neměli brát příklad z Ježíšových učedníků, kteří jedí neumytýma rukama, a raději si v tomhle vzít příklad z farizeů, a nejíst, dokud si ruce pečlivě neumyjete – zvlášť teď, když někteří z vás zase začnou chodit do školy.

Milí bratři a sestry,

   Dnešní texty se týkají vztahu mezi dvěma aspekty náboženství – na jedné straně tradicí, a na druhé něčím, co bychom mohli nazvat niternost – to, o čem Ježíš říká, že to vychází ze srdce, to všechno, co se nejvíce projevuje v osobní modlitbě, když Boha v duchu chválíme, děkujeme mu, o něco jej prosíme nebo si před ním jen vyléváme srdce.

   Na první pohled - pokud bychom zůstali jen u dnešního evangelia – by se tradice , ono podání předků mohla jevit jako něco překonaného, zbytečného a dokonce škodlivého. Ostatní dnešní texty - hlavně první čtení -  nám ale jasně říkají, že tomu tak není. Význam slova tradere je něco předávat dál. Opravdová tradice je v pojetí židovství a křesťanství něco jako památka, jako živá vzpomínka na velké skutky, které Bůh koná pro člověka. Okolo Zeleného čtvrtku se vždycky s přáteli sejdeme na sederové večeři, při které se čte pesachová haggada – vyprávění rodičů dětem o tom, jak Hospodin vyvedl izraelský národ z Egypta do zaslíbené země. Tímto způsobem se v židovských rodinách udržuje živá víra a stále další generace si udržují paměť o tom, co Bůh pro ně vykonal.

   Součástí tradice je také to, že Hospodin dává svému lidu přikázání. Lid Izraele je má od této chvíle dodržovat, ale ne proto, aby ho Bůh měl pod kontrolou, ale proto, aby žili a aby byli moudří a rozumní. Tato přikázání se mají rovněž předávat z otce na syna, mezi generacemi, aby lid Izraele měl život a moudrost i nadále, po všechny časy. Jedním z hlavních motivů knih Starého Zákona od Pěti knih Mojžíšových dál je popis toho, co se přihodí, když se tradice přeruší; když lid Izraele zapomene na to, co je předáváno- na velké Boží skutky a na Boží přikázání: vždycky se přihodí nějaké neštěstí, například rozdělení království nebo babylonský exil. Tradice se naštěstí nikdy nepřeruší absolutně, vždycky je nakonec možné ji vzkřísit: ve Druhé knize Kronik se například v jeruzalémském chrámě najde kniha Zákona, která byla předtím ztracená. Biblisté mají za to, že velká část Starého Zákona byla z ústní tradice zapsána po návratu Izraele z babylonského exilu – právě proto, aby se něco takového už neopakovalo.

   Vrátíme-li se k evangeliu, pak vidíme, že se Ježíš neobrací proti opravdové tradici ve smyslu připomínání si Božích skutků a Božích přikázání, ale právě proti vyprázdněné tradici, kterou evangelium nazývá podání předků – bez jakékoli zmínky o Hospodinu. Možná je to něco ve smyslu našeho tak se to dělalo vždycky. To hlavní, co Ježíš vytýká farizeům a učitelům zákona, a co by mohlo docela dobře potkat i nás, je shrnuto v jedné větě, citaci z proroka Izajáše: Tento lid mne uctívá rty, ale jeho srdce je daleko ode mne.  Jistě i takováto tradice může být úctyhodná, a může přispívat k vědomí sounáležitosti s generacemi lidí před námi, ale k větší víře, naději a lásce nevede. Jak Ježíš říká, člověk může tradici navenek dodržovat, ale přitom mít plné srdce věcí, které ho od Boha i od druhého člověka vzdalují.

    Přeji nám tedy všem, milí bratři a sestry, abychom v našem životě z víry dokázali skloubit opravdovou věrnost tradici - jako živému připomínání si Boží dobroty a Božího vedení v minulosti- s neméně opravdovou niterností naší víry; tedy s čistým srdcem, které se modlí a které se raduje z toho, že je v něm Bůh přítomen.

21. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Joz 24, 1-2a. 15-17. 18b

Čtení z knihy Jozue.

   Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
   Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"


Žl 34 (33), 2-3. 16-17. 18-19. 20-21. 22-23 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.
Odp.
Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj.
Odp.
Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena.
Odp.
Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 5, 21-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem.
   Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.
   Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.


EVANGELIUM Jan 6, 60-69

Slova svatého evangelia podle Jana.

 Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?"
   Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí.
   A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce."
   Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?"
   Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."

________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Učedníci na začátku evangelia, když slyšeli, co Ježíš říká o svém Těle a Krvi, to nepochopili, a říkali: To je tvrdá řeč! A já si dovedu představit, že si možná něco podobného myslíte, když Vám třeba maminka něco nedovolí, když vám nekoupí to, co byste moc chtěli, nebo když vám řekne, že máte udělat něco, do čeho se vám nechce. Ale, děti, je tady mezi vámi někdo, kdo by kvůli tomu chtěl nějakou jinou maminku? Doufám, že ne! Doufám, že všichni moc dobře víte, že Vás vaše maminka a tatínek mají rádi, i když vám občas něco nedovolí. A apoštolové na to naštěstí taky přišli.  Věděli, že Ježíš je má rád, a že kdyby ho opustili jenom kvůli něčemu, co říkal a co se jim nelíbilo, tak by vlastně neměli kam jít.

Milí bratři a sestry,

   Slyšíme-li dnešní druhé čtení, nejspíš se spontánně zastavíme u druhé věty: Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán, a budeme zřejmě hned myslet na to, zda tento a podobné výroky svatého Pavla nakonec nevedly v církvi i v naší křesťanské civilizaci k útlaku a podceňování žen. V tom případě bychom ale mohli přeslechnout poselství toho ostatního, co nám Slovo druhého čtení nabízí. Svatý Pavel svoji myšlenku doříká, dotahuje ji do konce: Muži, ať každý z vás miluje svou ženu. A nakonec dodává něco, nad čím se nyní můžeme zamyslet hlouběji:    Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. A ačkoli tato slova platí především pro manželství, lze je ještě více zevšeobecnit, možná takto: Kdo miluje druhé, projevuje tím lásku i sám sobě.

  V prvním přiblížení bychom to mohli jistě chápat skrze všeobecně známou pravdu, že kdo přijímá a má rád svůj vlastní život, kdo sama sebe neodmítá, přijímá a miluje i život druhých- tedy kdo přeje sobě, přeje i druhým. Ale hlavní význam je ještě o kousek hlouběji.

   V prostředí a v kultuře, ve které žijeme, jsme si možná až příliš zvykli na to, že svého štěstí dosáhneme pouze na úkor někoho jiného; že ti druzí jsou konkurenti, soupeři, nad kterými buď zvítězím, nebo s nimi prohraji; takže, mám-li sám sebe rád, musím si prosadit své za každou cenu, jinak nebudu šťastný.

   Logika evangelia je ale úplně opačná: plnosti vlastního života a vlastního štěstí dosáhnu jenom tehdy, když miluji. Nemohu pro sebe a pro své vlastní štěstí udělat víc, než když budu milovat druhého. Právě v tom spočívá tajemství Nejsvětější Trojice, k jejímuž obrazu jsme stvořeni: bytí Otce i Syna je láska; žijí z toho, že Otec miluje Syna a Syn tuto lásku - která je osobou Ducha svatého - Otci vrací. Štěstí a plnost Božího života je v tom, že miluje, že se dává - druhému a zároveň sám sobě.

   V této perspektivě je cesta k lidskému štěstí úplně jiná nežli sebeprosazování za každou cenu. Známé rčení ‚ten nemá rád nikoho než sám sebe‘ tak vlastně nedává smysl: kdo nikoho mimo sebe nemá rád, nemá rád ani sebe; svým egoismem si ruší vlastní štěstí, a to už zde na zemi, nehledě na to, že je ohrožena jeho věčná spása. Svatí, jako třeba Matka Tereza z Kalkaty, jsou přesvědčivým důkazem této pravdy. Žili šťastný a plný život, i když lidsky viděno často velmi tvrdý a nepohodlný – právě proto, že milovali.

20. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Př 9, 1-6

Čtení z knihy Přísloví.

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města:
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!


Žl 34 (33), 2-3. 10-11. 12-13. 14-15 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.
Odp.
Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?
Odp.
Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!
Odp.



2. ČTENÍ Ef 5,15-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.


EVANGELIUM Jan 6, 51-58

Slova svatého evangelia podle Jana.

 
   Ježíš řekl zástupům:
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl:
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."

Slůvko pro děti:

Svatý Pavel píše Efesanům mimo mnoha jiných věcí tohle: Dobře využívejte času. To si můžeme dneska připomenout, protože za chvíli půjde hodně z vás do školy – buď poprvé nebo znovu. O prázdninách se tak trochu předpokládá, že můžeme trochu lenošit a nechat čas plynout, abychom si odpočinuli – ale za dva týdny už prázdniny skončí, a ten čas, který strávíte potom ve škole, je příležitost opravdu poznávat svět a něco se naučit, a je to taky dar od Pána, který je cenný - a proto bychom ho měli dobře využít.

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení zve personifikovaná Moudrost k účasti na hostině, skrze jejíž pokrmy a nápoje se získává moudrost a následně i život. Pojďte, můj pokrm jezte a víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte! Kdo u tohoto stolu jí, získá správné poznání, a to je pak klíčem k plnosti života.

Svatý Pavel ve druhém čtení v listě do Efezu pak vybízí k získání téže moudrosti a rozumnosti proto, že Efezané ‚žijí ve zlých dobách‘ - potřebují tedy správnou orientaci.  V evangeliu se pak poselství obou předcházejících textů dovršuje - kdo je s Ježíšem spojen přijímáním jeho Těla a Krve, bude mít život v plnosti. Ježíš, jako ten, v němž se Boží moudrost naplňuje, zve k hostině, jejímž předobrazem je první čtení - k hostině, kde se získává moudrost a život.

Tyto texty nám mohou přinést útěchu a pokoj do srdce právě v současné době. Jsme na tom dosti podobně jako Efezané. Myslím, že ani nejbytostnější optimista a odpůrce škarohlídského moralizování nemůže nevidět, že jako křesťané to máme v současné společnosti čím dál obtížnější. Jde hlavně o způsob našeho života v nevěřícím prostředí a o věrnost plné pravdě naší víry.  Napětí toho, jak žít jako křesťané v sekulární společnosti se stupňuje, nejednou si v něm můžeme připadat jako cizinci - ale zároveň máme jasný úkol do tohoto světa jít, zvěstovat evangelium, jemuž jsme uvěřili, a ještě navíc tento svět milovat, včetně nepřátel. K tomu všemu cítíme, že našemu svědectví o Ježíši brání těžko schůdná hora předsudků vůči víře a církvi. Aby toho ještě nebylo málo, zdá se, že se čím dál obtížněji dá rozpoznat hranice mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem. Maskovaných podob zla možná přibývá, ale zároveň nám hrozí, že začneme paranoidně vidět zlo i tam, kde není, a naopak začneme být nevšímaví ke střípkům dobra, které bychom neměli přehlédnout. Roste pak pokušení buď radikálně zrušit hranici mezi ‚my‘ a ‚oni‘, ve všem se přizpůsobit a zředit naše křesťanství v jakousi vágní vstřícnost ke všem, bez kategorií dobra a zla - nebo naopak, onu hranici mezi ‚my‘ a ‚oni‘ obehnat ostnatým drátem a v zájmu zachování nevinnosti a integrity naší víry si s těmi venku raději nic nezačínat.  To, které z těchto dvou pokušení na jednotlivé křesťany více doléhá, je pak zřejmě dáno nejvíce mentalitou dotyčného jedince.

Tohle všechno nejsou malé obtíže. Toto napětí jsme ale povolání vydržet, nese s sebou kříž, který musíme nést společně s těmi ostatními, jež jsou na nás vloženy. Ježíš nás však ubezpečuje svojí intimní přítomností, svojí láskou, se kterou se absolutně daruje každému, kdo přistupuje k hostině Jeho těla a krve. A toto napětí ani jinak než ve spojení s Ježíšem, a v síle Ducha svatého unést nedokážeme, jinak by se naše křesťanství stalo ideologií proti ostatním ideologiím, případně by bylo ohroženo zánikem. Ježíšovo jho netlačí a břemeno netíží, napětí našeho křesťanského života v současné době může být snadné ustát - ale jedině s Ním, ne bez Něho.  Jedině pokud budeme s Ním spojeni, ve Slově a v Eucharistii, budeme mít moudrost a život, budeme mít správnou orientaci i v obtížných časech. 

19. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ 1 Král 19, 4-8

Čtení z první knihy Královské.

Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul.
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.


Žl 34 (33), 2-3. 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav.
Odp.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech.
Odp.
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 4, 30-5, 2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení.
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.


EVANGELIUM Jan 6, 41-51

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?"
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Svatý Pavel ve druhém čtení říká Efesanům, aby se spolu nehádali, aby se na druhého nehněvali, a když už, tak aby si odpouštěli - a spoustu dalšího. Ale kdyby jim to říkal jenom tak, že se to musí, nebo že to po nás Pán Bůh chce, tak by to těm Efezským asi moc nešlo - a nešlo by to ani nám. Jenže svatý Pavel říká ještě dost důležitou věc: je to Bůh, který nás miluje jako první, který nám první odpustil, a který nám dává dar Ducha svatého. Proto taky můžeme žít tak, jak svatý Pavel říká.

Milí bratři a sestry,

   Můžeme se v rámci dnešní homilie zaměřit na Eliášův příběh v prvním čtení. Chléb, který mu přinesl anděl, je v kontextu dnešních čtení předobrazem daru Eucharistie, o kterém Ježíš mluví v evangeliu. Právě proto bychom ale prvnímu čtení nemuseli věnovat až tak velkou pozornost, s tím, že to podstatné teprve přijde - což by byla škoda.

   Eliáš utíká na poušť před královnou Jezabel, která ho chce zabít, protože předtím na hoře Karmel zničil kult boha Baala. Utíká ale do slepé uličky - chce si zachránit život, ale zároveň se nachází na poušti, v místě, které je samo životu nepřátelské. Eliáš je v situaci, která je zoufalá. Je úplně v koncích, je v problému, který nemá řešení. V této bezvýchodnosti volá k Hospodinu: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Toto volání je modlitba, a to modlitba snad neupřímnější, jaká může existovat; prýštící z nejhlubších hlubin srdce, velmi podobná například zoufalému volání Joba. Eliáš si před Hospodinem na nic nehraje, nic neskrývá. Zcela otevřeně říká, že už má všeho po krk, že by chtěl zemřít, že jeho prorocká služba je nad jeho síly. A zároveň s velkou pokorou vyznává, že není lepší než jeho otcové, že je stejně slabý a hříšný jako ostatní lidé.

   Jeho následný spánek je pak výrazem naprostého vyčerpání, touhy aspoň na chvíli uniknout; možná i jakýmsi náznakem smrti, po které prorok v tu chvíli touží. Zároveň to můžeme ale vnímat i jako jakousi pomlku v příběhu, chvíli, ve které čekáme Boží odpověď.

   Hospodin - naštěstí - prorokovo přání zemřít nevyslyší. Vidíme v tu chvíli jasně, že on není Bohem smrti, ale života. Hospodin se Eliáše prostřednictvím anděla dotkne a pak mu dá pokrm, který ho naplní silou daleko převyšující to, čeho by byl schopen jen sám ze sebe. Stačí si jen připomenout nepoměr mezi pouhým jedním dnem cesty na poušti, který Eliáš byl svou vlastní silou schopen ujít, a oněmi čtyřiceti dny (což je symbolické číslo plnosti), po které putoval v síle chleba doneseného andělem. Bez něho by to nezvládl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá."

   Možná je to celkem banální sdělení; ale je v něm důležitá jedna skutečnost. Eliáš se ve svém smutku a vyčerpání neuzavře, nepropadá sebelítosti. A když se obrací na Hospodina, nic mu nevyčítá, neptá se stále dokola, proč to Všemohoucí dopustil, proč že mu svým povoláním zkomplikoval život. Prostě si před Hospodinem vylévá srdce; stručně, upřímně, s velkou pravdivostí a pokorou říká Bohu, jak se uvnitř skutečně cítí. A zejména - nechce situaci řešit sám, nechce si svůj život brát do vlastních rukou - ani v nejmenším nemyslí na to, že by si třeba život sám vzal, i když je pro něj v tu chvíli těžkým břemenem. Žije i teď v úplném společenství s Hospodinem a pod jeho vládou; je vůči Bohu úplně otevřený, čeká řešení pouze od něho. A právě v této důvěře a otevřenosti se pak Hospodin může projevit jako ten, který zachraňuje, který dává život.

18. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Ex 16, 2-4. 12-15
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
   Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne.
   Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh."
   Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je.
   Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."

Žl 78 (77), 3+4bc. 23-24. 25+54 Odp.: 24b
Odp.: Hospodin jim dal nebesky pokrm.
Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc.
Odp.
Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm.
Odp.
Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 4, 17. 20-24
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři a sestry!
    Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.
    Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.

EVANGELIUM Jan 6, 24-35

     Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?" 

Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí."
    Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."
    Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
_____________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Jaký chléb má Ježíš na mysli? Děti, které byly letos u prvního svatého přijímání, to jistě vědí. Je to Eucharistie. Co by se stalo, kdybychom třeba čtrnáct dní nejedli? Byli bychom slabí, nic bychom nemohli dělat, a brzo bychom asi zemřeli. Kdybychom nepřijímali Eucharistii, něco podobného by se stalo s naším duchovním životem, s naší láskou k Bohu a ke druhým lidem. Skomírala by a postupně by úplně zanikla.

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení Bůh zve svůj národ do svobody, avšak lid za ní musí zaplatit ztrátou pohodlí, ba dokonce tím, že se ocitne na hraně přežití. Poušť, situace krize, dává Izraeli poznat, co je v hloubi jejich srdce - Bůh je zkouší, ale ne proto, že by On neviděl do lidského srdce, zkouší je, aby poznali sami sebe. V hraniční situaci se projevuje to, co by se v Egyptě, v relativní zajištěnosti a klidu, neprojevilo. Tam ještě lid Izraele velmi po svobodě toužil a ochotně Boží plán přijal. Nyní, na poušti, Izraelité vůči tomuto Božímu plánu přivést je ke svobodě reptají. Zjišťují, jak jsou závislí na zaběhaných životních jistotách. Naštěstí se návrat do Egypta nekoná, protože Bůh si nenechá postojem Izraele svůj plán spásy zkazit.

Ježíš činí něco velmi podobného v evangeliu: Nekompromisně pravdivě odkryje lidem skutečnou motivaci jejich srdce. Říká jim, že vlastně nehledají Boha a Jeho království, pro které byl Ježíš poslán, ale obyčejné hmotné dobro, něco, co slouží zajištění vezdejšího života.  A pak je v tomto bodě vyzývá k obrácení Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu.

Věřím, milí bratři a sestry, že máte podobnou zkušenost i Vy. Ve chvílích, kdy se člověku zdá, že je na poměrně vysokém stupni svatosti, dobře se modlí a jistě to má i jinak u Pána dobré, jsou mu nekompromisně odhaleny jeho pravé motivace.  Může se jednat - a to hrozí nám kněžím - o popularitu a uznání mezi věřícími. Můžeme také zjistit, že naše modlitba sestává pouze z proseb o časná dobra, nejčastěji o štěstí, zdraví a úspěch nás nebo našich nejbližších. Může se jednat i o velmi subtilní a zdánlivě naprosto dobré a svaté věci, jako je potřeba bezpečí a spočinutí v našem rozbitém a agresivním světě. Nic proti tomu všemu, snad s výjimkou oné popularity, ale není to autentické hledání Boha pro Něho samého, není to snaha spočinout v Jeho lásce za všech okolností, když se nám daří dobře, i když se nám daří zle. A tato iluze vlastní dokonalosti se hroutí jako domeček z karet právě ve chvílích, kdy Bůh naší modlitbu nevyslyší, nebo když se nám přihodí něco, co jsme nečekali, nechtěli, a co je k neunesení.Ve chvílích, kdy to se štěstím, zdravím a úspěchem nás či našich blízkých není nejlepší. Ve chvílích, kdy se nám Bůh zdá daleko a spočinutí a bezpečí vůbec nepociťujeme.

V těchto chvílích jde o všechno. Člověk ztrácí iluze o sobě, vidí nemohoucnost svého srdce, svoji nedokonalost v lásce, svoje sobectví, to, že - slovy svatého Pavla z druhého čtení - vlastně žije jako pohan, i ve vztahu k Bohu. Klade si otázky po Boží dobrotě i samotné Boží existenci. Může i reptat, protože někdy je jeho situace k neunesení. Ale-protože se v tuto chvíli ocitá na poušti, a Bůh to vidí- člověku je poslána mana, není ponechán zahynutí či pokušení vrátit se do otroctví. Bůh dává člověku útěchu, byť velmi dobře dávkovanou - tak, aby se na ní člověk nestal závislým, ale aby v její síle přežil putování. A pokud v těchto situacích vydržíme, budeme na naší společné cestě do Jeho lásky znovu o velký krok dál.