95. výročí posvěcení kostela sv. Bartoloměje v Žebětíně 2018

1 Král 8, 22- 23.27 – 30

 Žl 84

Ef 2, 19 – 22

Jan 4,19 – 24

Samařská žena řekla Ježíšovi: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"  Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.  Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.  Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

V dnešní scénce z biblických postaviček vidíme samařskou ženu, která ukazuje prstem na horu v pozadí. To byla hora Gerizím, kde měli Samařané svůj chrám, zatímco Židé ho měli v Jeruzalémě. Žena na něj ukazuje, protože chce říct, že právě tam je místo, kde se má Bůh uctívat. Kdyby Ježíš potkal někoho z nás, tak ten někdo by mu třeba řekl, že se chodí modlit do našeho kostela sv. Bartoloměje. Ale je to jediné místo, kde se můžeme modlit? Rozhodně ne! Doufám, že se modlíte i doma; a na začátku a na konci hodiny náboženství se budeme modlit také, a to je ve škole. A já se modlím třeba doma na faře, a neměli bychom se stydět modlit i když jsme někde venku, třeba před svačinou na výletě. Pána Boha můžeme a máme uctívat všude. Čím je ale kostel výjimečný? Jednak tím, že je zde Pán Ježíš přítomný zvláštním způsobem ve svatostánku v eucharistickém chlebě, a pak tím, že se zde v neděli shromažďuje celé společenství naší farnosti a společně slavíme mši svatou.

    Milí bratři a sestry,

   Evangelium, které jsem pro dnešní den vybral, zachycuje přibližně střed Ježíšova rozhovoru se samařskou ženou u Jákobovy studny. S oběma aktéry se potkáváme ve chvíli, kdy již Samařanka poznala, že Ježíš je prorok, že tedy rozumí Božím věcem, a ptá se ho tedy na správný způsob bohoslužby. Samařané nechodili, tak jako Izraelité, obětovat Hospodinu do Jeruzalémského chrámu, ale měli vlastní svatyni na hoře Garizím blízko města Sichem, dnešního palestinského Nábulusu. Možná Samařanka myslela, že Ježíš jí prozradí, které z oněch dvou míst je ‚to správné‘, kde je opravdu Hospodin přítomen a kde má být uctíván.

    Ježíš ale říká něco úplně jiného, než žena čekala. Uvozuje svou odpověď slovy Přichází hodina, ano, už je tu, což je jasný odkaz na přicházející Boží království, které přišlo s Ježíšem, na přechod od starozákonní k novozákonní době. A tento přechod zároveň znamená, že místo pravého uctívání Boha bude kdekoli, kde se budou lidé modlit v Duchu a v pravdě. V evangeliích je mnoho míst, která svědčí vlastně o tomtéž: když Ježíš v Jeruzalémě mluví o zboření chrámu, který bude znovu vystavěn, nemá na mysli stavbu, ale chrám svého těla - jež je od nynějška místem skutečné Boží přítomnosti. A když pak vydechne na kříži naposled, roztrhne se chrámová opona - velesvatyně jeruzalémského chrámu od té chvíle už není oddělená od zbytku světa.

    Bazilika, první typ křesťanského chrámu, který se začal používat poté, co křesťanství dostalo v roce 313 v římské říši oficiální status, byla původně profánní veřejná budova, něco jako tržnice kombinovaná se soudní síní. Nebyl to již prostor určený především k obětování božstvům, jako v předkřesťanské antice, ale shromaždiště věřících, kteří se společně modlili a slavili Eucharistii. Chrámový prostor od této chvíle slouží budování duchovního chrámu, církve, společenství věřících v Krista, kteří společně slaví, společně se modlí a žijí ve vzájemné lásce.

   Když dnes slavíme 95. výročí posvěcení našeho chrámu svatého Bartoloměje, vzpomínáme s vděčností na všechny, kteří se na jeho stavbě podíleli, kteří darovali svůj čas a síly. Ale připomínáme si také všechno to, co v něm za celou jeho historii přispělo k budování společenství farnosti, naší místní malé části Kristova těla-církve. Můžeme si vzpomenout na nespočet modliteb; nespočet chvílí, kdy zde lidé nalezli pokoj a usmíření, nespočet křtů, sňatků a křesťanských pohřbů. Bylo by možné i zhruba spočítat, kolikrát se zde slavila Eucharistie, a asi by to byly desítky tisíc mší svatých. Náš kostel je důležitý právě pro tohle-že pro to vše poskytuje střechu nad hlavou a nutný prostor ticha a krásy. Buďme za to dnes vděční a přejme si, ať je náš chrám dál tím, čím vždycky byl - místem, kde se uskutečňuje Boží spása.