15. neděle v mezidobí A 2017

  1.ČTENÍ Iz 55, 10-11 

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

Toto praví Hospodin: 
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8 
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 
V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí. 
Odp. 
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo. 
Odp. 
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. 
Odp. 
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem. 
Odp. 


2. ČTENÍ Řím 8, 18-23 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. 
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. 
      Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. 
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. 


EVANGELIUM Mt 13, 1-23 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: 
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 
    Kdo má uši, slyš!" 
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: 
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' 
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. ' 
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

    Když slyšíme dnešní evangelium, tak bychom se v něm možná hned chtěli začít hledat: jestli jsme ti, kteří Boží slovo dokáží přijmout do srdce, nebo spíš ne. A je dobré se takhle nad tím zamyslet; jenomže bychom přitom mohli zapomenout na to důležitější-že Bůh si nevybírá, kam své slovo pošle. Nedělá to tak, jako my lidé.  My, když chceme dát někomu něco cenného, tak si napřed dobře rozmyslíme, zda nám to za to stojí, a jestli si to ten obdarovaný vůbec zaslouží. Ale Bůh posílá své slovo úplně každému – možná proto, že nad námi nikdy nezlomí hůl, neřekne si o nikom, že je to ztracený případ a že nemá cenu se s ním o cokoliv snažit.

Milí bratři a sestry,

     Asi málokterý úryvek evangelia je sám o sobě tak výmluvný jako ten dnešní. Téměř nepotřebuje komentář, nejen proto, že Ježíš své podobenství vysvětluje, ale i proto, že s tvrdostí a neplodností našeho srdce vzhledem ke slyšenému Božímu slovu máme hlubokou zkušenost. Ježíš uvádí celý katalog způsobů, jimiž se Boží slovo v našem srdci stává mrtvým a neplodným, a my cítíme, jak je to celé hluboce pravdivé. Boží slovo můžeme úplně přeslechnout, může jít jedním uchem tam a druhým ven. Nebo je nepřeslechneme, ale může se nám jevit víceméně jako mrtvá litera, jako slovesná historická památka, sice úctyhodná a moudrá, jako antické tragédie nebo Shakespearovy hry, ale neschopná v našem srdci nic probudit.

     Někdy může Slovo v srdci vzejít, způsobit nadšení čerstvého konvertity, který má dojem, že zítra obrátí celý svět a že v křesťanství je všechno jednoduché a přímočaré. Jenže pak přijde všední den, zklamání, krize a otázky, na které člověk nemá odpověď. Přímočaré a jednoduché už není nic, člověk cítí na ramenou tíhu kříže a má obrovské pokušení jej odložit, neboť to většina stejně dělá také.

Dobrá půda, ve které Slovo přináší užitek, je v Ježíšově výčtu až úplně na konci, jako by chtěl trochu smutně říci: ano, občas se přihodí i tohle, ale moc se s tím počítat nedá.

     Byl by to celkem tristní pohled, nebýt prvního čtení. Tam nás Hospodin ústy proroka Izajáše ubezpečuje, že Jeho slovo vykoná vše, k čemu ho poslal. Stojíme zde na první pohled před paradoxem; vypadá to, že si evangelium a první čtení trochu protiřečí: jestliže tolik ze setby přijde nazmar, protože tolik zrn padne na jalovou půdu, jak je možné, že slovo vykoná to, k čemu bylo posláno?  Stojíme zde před tajemstvím Boží prozřetelnosti vzhledem k lidské svobodě Slovo odmítnout a zařídit si život podle sebe.

     Jednou z odpovědí na tento paradox je to, že Bůh svým slovem nešetří. Biblisté říkají, že Ježíšův výklad podobenství, uvedený ve druhé polovině úryvku poněkud překrývá jeho původní smysl – totiž to, že rozsévač je štědrý, seje padni kam padni. Neposílá před sebou půdoznalce, aby svou setbu pečlivě umístil tam, kde bude největší šance na úrodu.  Rozsévač každému místu důvěřuje, žádné lidské srdce není předem odepsané jako úplně neschopné Slovo přijmout.

     A existuje ještě jedno řešení tohoto paradoxu. Pokud slovo z Izajáše napíšeme s velkým S, je to Kristus, věčné Slovo z prologu evangelia svatého Jana, jež přijala Maria, s nejotevřenějším a nejplodnějším srdcem ze všech lidí, nejlepší země, ve které Slovo mohlo růst a vydat užitek, k němuž bylo posláno. 

14. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Zach 9, 9-10

Čtení z knihy proroka Zachariáše.

Toto praví Hospodin:
"Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská,
hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky ( Eufratu ) až do končin země."


Žl 145 (144), 1-2. 8-9. 10-11. 13cd-14 Odp.: srv. 1
Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi. nebo: Aleluja.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 9. 11-13

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
    A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
    Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.


EVANGELIUM Mt 11, 25-30

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš se ujal slova a řekl:
    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým;. ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna,jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
    Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé, břemeno netíží."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Pán Ježíš říká, abychom za ním přišli s tím, co nás tíží. Co všechno to je? Nejenom to, že když za ním přijdu, když mám moc práce a už to nezvládám. Může to být opravdu všechno těžké v našem životě – třeba když jste nemocné a nemůžete ven, nebo když dostanete ve škole špatnou známku. A může to být dokonce i náš hřích, to špatné, co jsme udělali – protože to nás možná tíží nejvíc.

Milí bratři a sestry,

V dnešních liturgických čteních se mimo jiné hovoří o pokoji, o míru, a to je téma velmi aktuální. První čtení z knihy proroka Zachariáše, proroctví o příjezdu krále, není jen předpovědí Ježíšova slavného vjezdu do Jeruzaléma, ale v obecnější rovině je vlastně vizí jakési mírové manifestace –lépe řečeno protipólem toho, co bylo u civilizací starověkého Středomoří nejsilnějším symbolem války-triumfální průvod vítězného krále na koni, obklopeného vojskem, do svého domovského města. Zachariášův král však nejede na koni, ale na oslátku. Další Zachariášovy výroky pak toto poselství podtrhují: Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma, zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj. Jména Efraim a Jeruzalém napovídají, že nejde o zničení nepřátel, ale odzbrojení ve svých vlastních řadách. Zachariášův král je tedy králem pokoje, králem míru.

Ježíš pak v evangeliu toto poselství o vnějším míru mezi národy převádí do vnitřní roviny: Kdo k němu přijde s čímkoli, nalezne pro svoji duši odpočinek, tedy pokoj. Narážíme zde na známou pravdu, že jakýkoli vnější konflikt mezi lidmi, počínaje drobnou hádkou a konče ozbrojeným přepadením druhého státu, má vždy vnitřní původ v lidském srdci: v nepokoji a v nesmíření, v různých našich vnitřních napětích, v nepřijetí druhého v jeho jinakosti, v touze mít to, co má druhý a já nikoli, v touze druhého ovládat a mít nad ním kontrolu. Toto vše, co je v našem srdci, může být právě ono obtížení, o kterém hovoří Ježíš. Nemůžeme si to nechat pro sebe, neboť to by zákonitě vedlo k tomu, že vnitřní konflikt by se brzo projevil ve vnějším. Máme s tím vším k Ježíši přijít a odevzdat mu to, a pak nalezneme pro naše duše mír.

Svatý Pavel v listě Římanům pak užívá svůj často zmiňovaný protiklad mezi životem ‚podle těla‘ a podle Ducha svatého, a i zde se implicitně vyskytuje téma míru. Stejný protiklad najdeme například na známém místě v listě Galaťanům, kde se uvádí katalog ‚skutků těla‘ a na druhé straně výčet ‚ovoce Ducha‘: skutky těla jsou, mimo jiné, rozbroje, hádky, žárlivost, rozpory, rozkoly, závist a podobné věci, zatímco jejich protipól, ovoce Ducha, je pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota. Stejně jako Ježíš, i Pavel nám připomíná, že vnější mír a dobré vztahy mezi lidmi začínají uvnitř, v srdci každého jednotlivce. Pokud si necháme Duchem svatým naše srdce uzdravit, budou uzdraveny i naše vztahy a mír bude možný. 

13. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ 2 Král 4, 8-11. 14-16a

Čtení z druhé knihy Královské.

    Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit."
    Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl ( svému služebníku ) Gechazimu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." Elizeus mu řekl: "Zavolej ji! " Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna."


Žl 89 (88), 2-3. 16-17. 18-19 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost". Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. Ve tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností.
Odp.
Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla. Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, náš král Svatému Izraele.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 6, 3-4. 8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
    Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.


EVANGELIUM Mt 10, 37-42

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
    Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
    Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Byli jste na křtu vašeho mladšího brášky nebo sestřičky? Vypadá to nevinně: miminko v krajkových šatičkách se trochu polije vodou-někdy se mu to nelíbí, zvlášť když voda je studenější, ale často to děti prospí. A myslím, že ani Vy si nepamatujete na vlastní křtiny.

Svatý Pavel nám ale říká, že křest je jako bychom měli druhé narozeniny, že se v nás něco hodně mění, a že když je po křtu, tak ten, kdo byl pokřtěn, je vlastně někdo jiný. V oblíbeném filmu Ledové království, když Anna přijde po dlouhé a těžké cestě za Elsou do jejího ledového paláce, tak říká Elso, ty vypadáš jinak, ale hezky jinak. Ona sice ta Elsa byla hezky jiná až úplně na konci toho filmu, kdy jí její ledové srdce roztálo, ale to, co říká Anna, je přesně, co se děje při křtu: Člověk se stává jiný, ale hezky jiný – protože do jeho života vstupuje Boží láska.

Milí bratři a sestry,

přirozeně tíhneme k tomu, abychom si zachovali život, abychom se vyhnuli utrpení, a přirozeně nejvíc ze všech lidí milujeme naše nejbližší. V tomto smyslu nás výpověď dnešních textů provokuje: ve druhém čtení se hovoří o podstatě křtu jako o ponoření do Kristovy smrti. A Ježíš v evangeliu je ještě méně kompromisní: Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.

Abychom dokázali tato slova pochopit a přijmout, je zapotřebí je vidět v celkovém pohledu křesťanské víry. Nejprve se můžeme vrátit ke druhému čtení, ve kterém svatý Pavel hovoří k římským křesťanům. Jasně z něho vyplývá, že nový život v Kristu – se všemi jeho nároky - je plodem svátosti křtu. To, co Ježíš říká, není morální apel ani hrozba, ale něco, co bezprostředně vyplývá ze skutečnosti křtu, protože Boží milost a Boží obdarování vždycky předchází nárok. Jestliže jsme byli pokřtěni v Krista, pak jsme s ním zemřeli a zároveň vstali z mrtvých; a máme tedy žít podle toho, čím jsme se po křtu stali. V prvotní církvi se křest uděloval dospělým lidem ponořením celého těla křtěnce do vody a následným vynořením, což mnohem lépe vystihovalo tuto jeho podstatu smrti a znovuzrození – starý člověk ve vodě baptisteria utonul a vynořil se nový. V tomto smyslu je křest vlastně dobrodružná a dá se říci i nebezpečná věc; i když to při dnešním polití hlavičky miminku tak nevypadá.

Možná je však k pochopení Ježíšových slov potřebné ještě jedno: totiž připomenout si, že Bůh se v Kristu zjevil jako původce a zdroj vší opravdové lásky, i té, kterou považujeme za pouze lidskou. Německý ateistický filozof Ludwig Feuerbach v první polovině devatenáctého století tvrdil, že křesťanské pojetí Boha je pouze promítnutím lidských kategorií jako je láska, spravedlnost či moc do nekonečna; jednoduše řečeno, že Bůh byl stvořen lidmi k obrazu člověka. Pokud by měl pravdu, pak dnešní Ježíšova slova nedávají naprosto žádný smysl; není možné obětovat konkrétní lidský vztah lásky čemusi, co není reálné.  Jenomže jako křesťané věříme, že je to právě obráceně: že člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Naše svoboda, schopnost myslet, tvořit a milovat je právě tím, čím se v nás Boží obraz projevuje. A v této logice se pak dají Ježíšova slova pochopit a přijmout: pokud se snažím milovat Ježíše nadevše, moji lásku k druhým lidem to naprosto neruší, naopak ji proměňuje a pozvedá na vyšší rovinu. Láska je podstatou a cílem toho, o čem hovoří svatý Pavel ve druhém čtení: nového života v Kristu, který je nám křtem darován. Ale jejím zdrojem je věčná Láska, jež je bytím Nejsvětější Trojice. Druhý člověk, i ten nejbližší, i ten, kterého lidsky vzato miluji nejvíc, pro mne nemůže být zdrojem lásky, nemůže být mou spásou a nemůže být tím, co dává mému životu smysl. Pokud bychom tohle všechno očekávali od člověka, ve skutečnosti ho přestaneme milovat, protože mu naložíme příliš těžké břemeno a vlastně ho zbavíme svobody. 

12. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Jer 20, 10-13

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!


Žl 69 (68), 8-10. 14+17. 33-35 Odp.: 14c
Odp.: Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce!

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.
Odp.
Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.
Odp.
Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-15

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s provině ním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.


EVANGELIUM Mt 10, 26-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům: 

    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení se setkáváme s postavou Jeremiáše, jenž je typickým starozákonním prorokem. Káže Hospodinovo slovo za každých okolností, vhod či nevhod, a jeho kázání je nepopulární a odmítané, protože nazývá věci pravými jmény a vyzývá k obrácení ty, kteří si už zvykli žít daleko od Hospodina. Proto je pronásledován a často mu jde o život. Jeremiáš ale ví, že Hospodin je na jeho straně, a jak jsem slyšeli, jemu svěřuje svou při, chce nad svými nepřáteli uzřít Hospodinovu pomstu.

Ve stejné situaci je i žalmista. Také on se pro svou nekompromisní věrnost Hospodinu dostává do konfliktů, dokonce se svými nejbližšími: svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Ale i on doufá v Boží pomoc jako v jediné východisko.

Prorok i žalmista, pronásledovaní pro spravedlnost a věrnost Bohu Izraele, se tak stávají starozákonními předobrazy Krista, jediného spravedlivého, který trpí pronásledování až do krajnosti, až k smrti na kříži. Kristus je ale zároveň také odpovědí na volání Jeremiáše po Boží pomstě, která se ukazuje být radikálně jiná než by se dalo očekávat starozákonním pohledem. Boží odplata vůbec není odpovědí násilí na násilí, není to žádná tvrdá Boží pěst, která by dopadla na ty, kteří pronásledují spravedlivého. Boží odplata za hřích je poslání Syna, který se z lásky obětuje. Zcela přesně to vystihují poslední věty ze druhého čtení z listu Římanům: s Božím darem tomu není tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění celé množství propadlo smrti, ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím Ježíše Krista.

Z tohoto poznání pak pramení Ježíšovo dvojí nebojte se, které jsme slyšeli v evangeliu. Nebojte se lidí, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo. Strach v člověku působí buď touhu utéci, nebo naopak odpovědět na násilí násilím, na ohrožení protiútokem. Jeremiáš však od svého úkolu ani neutíká, ani nezahajuje protiútok. U Ježíše, jako naplnění jeremiášovského předobrazu, vidíme v tomtéž ještě posun na vyšší rovinu. Násilí proti němu je vlastně násilím nejen proti spravedlivému, ale proti samému Bohu. Ale On se nemstí, neodplácí, pod křížem prosí za své vrahy. Jeho vítězství není dosaženo násilím, neznamená smetení a likvidaci jeho protivníků. Kristovo vítězství a Kristova odplata jsou obsaženy jen a jen v jednotě tajemství kříže a vzkříšení. Ježíš je naplněním Janových slov o tom, že láska nezná strach. Ježíš se nebojí, protože došel dokonalosti v lásce - nebo, lépe řečeno, je dokonalá láska sama.

Proto i my, kteří jsme s ním spojeni ve křtu a dalších svátostech, můžeme v Jeho síle poslechnout výzvu Nebojte se z dnešního evangelia - nebát se těch, kteří nás nemají rádi, a zbavit se také falešných obrazů boha, který zlo trestá zlem. 

11. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Ex 19, 2-6a

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. 

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."


Žl 100 (99), 2. 3. 5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 5, 6-11  

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.


EVANGELIUM Mt 9, 36-10, 8

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Proč asi Pán Ježíš posílal své učedníky? Aby se o něm dozvědělo co nejvíc lidí a byl populární a měl co nejvíc přívrženců? Ne, ale hned na začátku dnešního evangelia se dozvíme, proč: protože viděl lidi a bylo mu jich líto, a chtěl jim pomoci.

Milí bratři a sestry,

   Hned v prvních slovech dnešního evangelia se jasně pojmenovává důvod, proč Ježíš posílá svých dvanáct: není to hlavně proto, aby měl propagátory svého učení a získal co nejvíc lidí na svou stranu - jako to děláme dnes, když chceme prodat nějaký výrobek nebo získat slušnou podporu ve volbách. Ježíš to dělá proto, že má soucit s člověkem. Viděl zástupy a bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Proto je také hlásání evangelia sice nejdůležitější, ale přece jen ne jedinou činností, kterou mají apoštolové konat: uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Tohle všechno jsou jistě doprovodná znamení, která mají dodat slovům apoštolů váhu; jsou to ale také skutky, které pramení právě z Ježíšova soucitu s lidmi - soucit ho nutí něco udělat.

   Na počátku je tedy Ježíšův pohled na zástupy a jeho soucit. A ony zástupy mohou být všichni křesťané a všichni lidé všech dob. Ježíš se na nás dívá se soucitem, protože vidí, že na tom nejsme dobře; že jsme vysílení a skleslí, že jsme nemocní, že v nás skomírá život, že jsme často pod vládou zla.  

   A právě v tomhle bodě nastává potíž z naší strany, neboť my sami sebe takto příliš vidět nedokážeme. Někdy je to jistě způsobeno tím, že člověk je skutečně sám se sebou spokojený a nemá pocit, že by byl vysílený a skleslý – a nějaká zvěst o spáse se s ním pak logicky míjí, protože ji prostě nemá zapotřebí. Jenže možná je problém ještě někde jinde: možná dostatečně nevnímáme právě to, že na začátku je Ježíšův soucit.

   Myslím, že uvnitř, sám u sebe, si je každý z nás vědom svých temných hlubin a vidí se podobně, jako nás vidí Ježíš.  Asi všichni víme, nebo tušíme, že v té či oné oblasti máme spásy zapotřebí, že nakonec nejsme tak úplně v pohodě, ve zdraví a bez problémů. Jenže jsme se to naučili skrývat, protože nejsme zvyklí, aby se na nás někdo díval se soucitem. Bojíme se, že pokud bychom své problémy a bolesti otevřeli druhým, budeme odsouzeni, že jsme slabí a nezvládáme život. A bojíme se také, že by toho někdo rychle a účinně zneužil. Proto se snažíme hrát roli těch, kteří jsou přece v pohodě a život zvládají. Nasazujeme si masky, protože máme strach z pohledu druhého, který není soucitný. A jako křesťané si to často přenášíme do našeho vztahu s Bohem: i před Ním chceme vypadat jako dobří a horliví křesťané vlastním přičiněním, aby nás přijímal a měl rád.

    Pouze tehdy, jestliže jsem si naprosto jistý, že Ježíš se na mne dívá s láskou a soucitem, bez nároku a bez výčitky, dokáži se jeho spáse otevřít - dokážu přijmout, že ji potřebuji.  Cokoli dalšího – polepšení života, vítězství nad zlem, růst ve svatosti - pak přijde; ale bez tohoto prvního kroku to není možné. 

Slavnost Nejsvětější Trojice A 2017

1. ČTENÍ Ex 34,4b-6.8-9

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
    Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky.
   Tu sestoupil Hospodin v oblaku, (Mojžíš) se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom (Hospodin) prošel kolem něho a zvolal: "Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!" Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: "Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví."

MEZIZPĚV Dan 3,52.53.54.55.56
Odp.: Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců.

Odp.
chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. Požehnané je tvé slavné svaté jméno a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě.
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. Požehnaný jsi ty na svém královském trůně
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech.
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty na klenbě nebes.
Odp.
a velebený a plný slávy navěky.


2. ČTENÍ 2Kor 13,11-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh; dárce lásky a pokoje, bude s vámi.
   Pozdravte se vespolek křesťanským políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!


EVANGELIUM Jan 3,16-18

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
    "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.    

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------                    

Slůvko pro děti:

Ve scénce s biblickými postavičkami vidíme Mojžíše, jak s deskami Desatera vzývá Hospodina na hoře Sinaji. Hodně důležitá je předposlední věta: Pane, jestli jsem nalezl u Tebe milost, tak buď uprostřed nás – buď s námi, buď se svým lidem. A my víme, že Bůh Otec tuto prosbu splnil nám všem, kteří jsme jeho lid – poslal nám svého Syna Ježíše, aby byl Bůh s námi.  

Milí bratři a sestry,

Do tří dnešních liturgických čtení se tajemství Nejsvětější Trojice promítá jako různý, postupně stále hlubší, způsob zjevování Boha člověku. V prvním čtení jde o zjevení Hospodina Mojžíšovi typickým starozákonním způsobem, v oblaku na hoře, a ve slově. Hospodinova přítomnost, zahalená oblakem, nám zároveň napovídá, že je to zjevení a zároveň opět skrytí – k plnému zjevení Boha jako Trojice osob ještě nenazrál čas.

V evangeliu je pak stručně shrnuta podstata novozákonního zjevení: je to zjevení v Ježíšově osobě, v Jeho vtělení. Zároveň se také zjevuje vztah Boha ke světu, kterým je láska a záchrana, a také to, že v Bohu je společenství osob: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.

Třetí způsob Božího zjevení je pak popsán ve druhém čtení, ze závěru druhého listu svatého Pavla Korintským. Tento text je svým způsobem vrcholnou výpovědí dnešních čtení: místem Božího zjevení je společenství lidí vzájemně spojených vírou a láskou. Na počátku je shromáždění lidí, kteří přijali jednorozeného Syna a uvěřili v něho, tak jak se píše v poslední větě dnešního evangelia. Na počátku společenství je společná víra v Krista, cílem je vzájemná láska. Svatý Pavel na konci svého listu dává pokyny, jak má toto společenství věřících v Krista žít, aby v jejich středu přebýval Bůh, a aby jej tak svým způsobem života zpřítomňovali ve světě, zviditelňovali druhým a tím o něm svědčili. Žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, svorní, žijte v pokoji, a Bůh, dárce lásky a pokoje, bude s vámi.

Je to zcela základní sdělení Písma, které v Novém Zákoně nacházíme na mnoha místech. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich, říká Ježíš v 18. kapitole Matoušova evangelia. A svatý Jan ve svém prvním listě tutéž skutečnost vyjadřuje nejsilněji: Boha nikdy nikdo neviděl, ale když se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává, a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

Dnešní Boží slovo nám připomíná velký úkol nás křesťanů-skrze naši vzájemnou lásku má Bůh zůstat přítomný v současném světě, kde v tolika ohledech pociťujeme jeho nepřítomnost. Jsme povoláni k tomu, abychom se v našich společenstvích, počínaje tím rodinným, stali živou ikonou Nejsvětější Trojice, abychom Boha tímto způsobem zviditelňovali a vytvářeli prostor, kde ho druzí budou moci nalézt, protože žízeň po Bohu a touha ho hledat je velká. Člověk touží po lásce a společenství a to víc, oč více se dnes společný život stává složitý a mnoho lidí žije v hluboké samotě. Pokud v církvi lidé najdou všechno jiné, jen ne společenství lásky, budou hluboce zraněni a budou zcela logicky hledat úplně jinde.

Z Pavlových slov vyplývá, že to není snadný úkol. Opravdová láska a snaha budovat společenství v sobě vždy nese dimenzi kříže. Svatý Pavel nenabízí žádnou růžovou idylku, jeho slova naznačují, že žít takto stojí námahu a vyžaduje pokoru. Zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji. Společenství nebuduje ani přebujelé ego, ani falešná spokojenost s tím, co už se podařilo, ani dojem, že druhý mi nemá do mého života co mluvit. Toto vše společenství likviduje, činí ho nemožným a tím zároveň činí nemožným také zjevení Nejsvětější Trojice – Boha-Lásky – mezi lidmi. 

Slavnost Seslání Ducha Svatého A 2017

1. ČTENÍ Sk 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.

 Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."


Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři !
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Scénka z biblických postaviček je velice rozhýbaná, vidíme, že se tam toho hodně děje. A je to tak – když si dobře vzpomeneme, co se četlo v prvním čtení, tak Duch svatý způsobil mnoho věcí – učedníci začali mluvit jinými jazyky, takže jim všichni lidé, kteří tam byli, začali rozumět, i když byli z mnoha národů.

Možná bychom dnes mohli Ducha svatého prosit, aby nám pomohl svědčit o naší víře tak, aby tomu druzí také rozuměli. Ne proto, že ti druzí nemluví česky, ale proto, že my o naší víře v Pána Ježíše hovoříme často nesrozumitelně.  Ale Pán Ježíš má rád všechny lidi, a chce, aby všichni měli rádi Jeho a byli s ním. Jenže když oni nebudou našemu svědectví rozumět, tak to tak asi nebude.

Milí bratři a sestry,

V dnešních liturgických textech se hovoří o tom, co dar Ducha svatého způsobil v prvotní komunitě církve a co působí také v nás. Mezi mnoha jinými skutečnostmi by nám neměla uniknout jedna, na kterou dnešní texty kladou zvláštní důraz: totiž utváření jednoty při zachování různosti jednotlivých lidí.

V letniční scéně z prvního čtení je tato skutečnost vyjádřena nejprve zjevením ohnivých jazyků, které se rozdělují a nad každým členem prvotní komunity se usadí jeden. Jediný Duch působí v každém z apoštolů jinak. Jejich následné hlásání je o tomtéž, o velkých Božích skutcích, avšak uskutečňuje se v různosti jazyků, takže každý jednotlivý posluchač rozumí a může vnitřně pochopit, i když jsou přítomni představitelé všech možných národů pod nebem. Duch svatý -skrze apoštoly-promlouvá ke každému z přítomných zcela osobně a individuálně. Naprosto nejsou nuceni se napřed naučit aramejsky, aby jim mohlo být hlásáno evangelium.

Totéž téma se objevuje i ve druhém čtení, v pavlovském obraze jednoho těla, které má mnoho údů: každý je jiný a má jinou funkci, ale dohromady a v součinnosti tvoří jedno živoucí tělo, ve kterém je každá část nějak důležitá a nepostradatelná.

Duch svatý tedy svým působením překonává protiklad mezi jednotou a mnohostí. Chrání nás tak jednak před vyhroceným individualismem, ale na druhé straně také před jeho pravým opakem – před tím, aby se pro dobro celku obětovala naše osobní identita, abychom se z originálu proměnili na kopii. Boží Duch nám vlévá do srdce poznání, že každý z nás je osobně, takový jaký je, povolán k bytí a milován nekonečnou Boží láskou. Jistě, víme všichni velmi dobře, že mnoho věcí v našem životě je potřeba změnit, jinak by nemělo smysl prosit Ducha svatého, aby zahřál, co je studené a srovnal, co je zkřivené. Úsilí napřené tímto směrem však nikdy nemůže znamenat, že ze sebe uděláme sériový výrobek, že se musíme vměstnat do nějaké šablony, byť by vypadala kdovíjak svatě a dokonale. Každý pokus o změnu vlastního života je s Boží pomocí možný pouze tehdy, jestliže mám hluboké a pevné povědomí o tom, že Bůh má mé jméno vyryto do dlaní, že mne zná a miluje jako jedinečnou a neopakovatelnou osobu, tak, jak jsem nyní.

Zároveň nám ale Duch svatý vlévá i další poznání: že jsme zde nikoli sami pro sebe, ale pro Boha a pro druhé, že naše nezaměnitelná identita má být darem. Je dobré a krásné, že jsem jiný než ostatní, ale naprosto to nemůže být důvodem k tomu, aby se proto uzavíral do své individuální samoty. Jsme stvořeni pro společenství, a právě ve společenství se projevuje krása a jedinečnost každého jednotlivce – kdybychom žili každý sám pro sebe, nakonec bychom tuto svou vzácnou a Bohem darovanou jedinečnost ztratili jako zakopanou hřivnu, neboť tato jedinečnost se může uskutečnit a vyniknout jen ve společenství osob.

Různost osob ve společenství působí samozřejmě také problémy, a ty se dokonce někdy zdají převažovat. Často máme pocit, že by ve společenství všechno fungovalo mnohem lépe, jen kdyby ten druhý-manžel nebo manželka, dítě nebo rodič – víc odpovídal mým představám, kdyby byl takový, jakého bych ho chtěl já. Jenže donutit, aby se někdo změnil podle mých představ, dost dobře nelze, a pokušení vystoupit ze společenství - a tím je de facto zrušit - může být pak velmi silné. Naštěstí i zde nám přichází na pomoc Duch svatý, ten, který obdivuhodně dokáže utvářet jednotu v různosti.