13. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ 2 Král 4, 8-11. 14-16a

Čtení z druhé knihy Královské.

    Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit."
    Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl ( svému služebníku ) Gechazimu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." Elizeus mu řekl: "Zavolej ji! " Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna."


Žl 89 (88), 2-3. 16-17. 18-19 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost". Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. Ve tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností.
Odp.
Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla. Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, náš král Svatému Izraele.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 6, 3-4. 8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
    My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
    Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.


EVANGELIUM Mt 10, 37-42

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
    Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
    Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Byli jste na křtu vašeho mladšího brášky nebo sestřičky? Vypadá to nevinně: miminko v krajkových šatičkách se trochu polije vodou-někdy se mu to nelíbí, zvlášť když voda je studenější, ale často to děti prospí. A myslím, že ani Vy si nepamatujete na vlastní křtiny.

Svatý Pavel nám ale říká, že křest je jako bychom měli druhé narozeniny, že se v nás něco hodně mění, a že když je po křtu, tak ten, kdo byl pokřtěn, je vlastně někdo jiný. V oblíbeném filmu Ledové království, když Anna přijde po dlouhé a těžké cestě za Elsou do jejího ledového paláce, tak říká Elso, ty vypadáš jinak, ale hezky jinak. Ona sice ta Elsa byla hezky jiná až úplně na konci toho filmu, kdy jí její ledové srdce roztálo, ale to, co říká Anna, je přesně, co se děje při křtu: Člověk se stává jiný, ale hezky jiný – protože do jeho života vstupuje Boží láska.

Milí bratři a sestry,

přirozeně tíhneme k tomu, abychom si zachovali život, abychom se vyhnuli utrpení, a přirozeně nejvíc ze všech lidí milujeme naše nejbližší. V tomto smyslu nás výpověď dnešních textů provokuje: ve druhém čtení se hovoří o podstatě křtu jako o ponoření do Kristovy smrti. A Ježíš v evangeliu je ještě méně kompromisní: Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.

Abychom dokázali tato slova pochopit a přijmout, je zapotřebí je vidět v celkovém pohledu křesťanské víry. Nejprve se můžeme vrátit ke druhému čtení, ve kterém svatý Pavel hovoří k římským křesťanům. Jasně z něho vyplývá, že nový život v Kristu – se všemi jeho nároky - je plodem svátosti křtu. To, co Ježíš říká, není morální apel ani hrozba, ale něco, co bezprostředně vyplývá ze skutečnosti křtu, protože Boží milost a Boží obdarování vždycky předchází nárok. Jestliže jsme byli pokřtěni v Krista, pak jsme s ním zemřeli a zároveň vstali z mrtvých; a máme tedy žít podle toho, čím jsme se po křtu stali. V prvotní církvi se křest uděloval dospělým lidem ponořením celého těla křtěnce do vody a následným vynořením, což mnohem lépe vystihovalo tuto jeho podstatu smrti a znovuzrození – starý člověk ve vodě baptisteria utonul a vynořil se nový. V tomto smyslu je křest vlastně dobrodružná a dá se říci i nebezpečná věc; i když to při dnešním polití hlavičky miminku tak nevypadá.

Možná je však k pochopení Ježíšových slov potřebné ještě jedno: totiž připomenout si, že Bůh se v Kristu zjevil jako původce a zdroj vší opravdové lásky, i té, kterou považujeme za pouze lidskou. Německý ateistický filozof Ludwig Feuerbach v první polovině devatenáctého století tvrdil, že křesťanské pojetí Boha je pouze promítnutím lidských kategorií jako je láska, spravedlnost či moc do nekonečna; jednoduše řečeno, že Bůh byl stvořen lidmi k obrazu člověka. Pokud by měl pravdu, pak dnešní Ježíšova slova nedávají naprosto žádný smysl; není možné obětovat konkrétní lidský vztah lásky čemusi, co není reálné.  Jenomže jako křesťané věříme, že je to právě obráceně: že člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Naše svoboda, schopnost myslet, tvořit a milovat je právě tím, čím se v nás Boží obraz projevuje. A v této logice se pak dají Ježíšova slova pochopit a přijmout: pokud se snažím milovat Ježíše nadevše, moji lásku k druhým lidem to naprosto neruší, naopak ji proměňuje a pozvedá na vyšší rovinu. Láska je podstatou a cílem toho, o čem hovoří svatý Pavel ve druhém čtení: nového života v Kristu, který je nám křtem darován. Ale jejím zdrojem je věčná Láska, jež je bytím Nejsvětější Trojice. Druhý člověk, i ten nejbližší, i ten, kterého lidsky vzato miluji nejvíc, pro mne nemůže být zdrojem lásky, nemůže být mou spásou a nemůže být tím, co dává mému životu smysl. Pokud bychom tohle všechno očekávali od člověka, ve skutečnosti ho přestaneme milovat, protože mu naložíme příliš těžké břemeno a vlastně ho zbavíme svobody.