11. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Ex 19, 2-6a

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. 

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."


Žl 100 (99), 2. 3. 5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 5, 6-11  

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.


EVANGELIUM Mt 9, 36-10, 8

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Proč asi Pán Ježíš posílal své učedníky? Aby se o něm dozvědělo co nejvíc lidí a byl populární a měl co nejvíc přívrženců? Ne, ale hned na začátku dnešního evangelia se dozvíme, proč: protože viděl lidi a bylo mu jich líto, a chtěl jim pomoci.

Milí bratři a sestry,

   Hned v prvních slovech dnešního evangelia se jasně pojmenovává důvod, proč Ježíš posílá svých dvanáct: není to hlavně proto, aby měl propagátory svého učení a získal co nejvíc lidí na svou stranu - jako to děláme dnes, když chceme prodat nějaký výrobek nebo získat slušnou podporu ve volbách. Ježíš to dělá proto, že má soucit s člověkem. Viděl zástupy a bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Proto je také hlásání evangelia sice nejdůležitější, ale přece jen ne jedinou činností, kterou mají apoštolové konat: uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Tohle všechno jsou jistě doprovodná znamení, která mají dodat slovům apoštolů váhu; jsou to ale také skutky, které pramení právě z Ježíšova soucitu s lidmi - soucit ho nutí něco udělat.

   Na počátku je tedy Ježíšův pohled na zástupy a jeho soucit. A ony zástupy mohou být všichni křesťané a všichni lidé všech dob. Ježíš se na nás dívá se soucitem, protože vidí, že na tom nejsme dobře; že jsme vysílení a skleslí, že jsme nemocní, že v nás skomírá život, že jsme často pod vládou zla.  

   A právě v tomhle bodě nastává potíž z naší strany, neboť my sami sebe takto příliš vidět nedokážeme. Někdy je to jistě způsobeno tím, že člověk je skutečně sám se sebou spokojený a nemá pocit, že by byl vysílený a skleslý – a nějaká zvěst o spáse se s ním pak logicky míjí, protože ji prostě nemá zapotřebí. Jenže možná je problém ještě někde jinde: možná dostatečně nevnímáme právě to, že na začátku je Ježíšův soucit.

   Myslím, že uvnitř, sám u sebe, si je každý z nás vědom svých temných hlubin a vidí se podobně, jako nás vidí Ježíš.  Asi všichni víme, nebo tušíme, že v té či oné oblasti máme spásy zapotřebí, že nakonec nejsme tak úplně v pohodě, ve zdraví a bez problémů. Jenže jsme se to naučili skrývat, protože nejsme zvyklí, aby se na nás někdo díval se soucitem. Bojíme se, že pokud bychom své problémy a bolesti otevřeli druhým, budeme odsouzeni, že jsme slabí a nezvládáme život. A bojíme se také, že by toho někdo rychle a účinně zneužil. Proto se snažíme hrát roli těch, kteří jsou přece v pohodě a život zvládají. Nasazujeme si masky, protože máme strach z pohledu druhého, který není soucitný. A jako křesťané si to často přenášíme do našeho vztahu s Bohem: i před Ním chceme vypadat jako dobří a horliví křesťané vlastním přičiněním, aby nás přijímal a měl rád.

    Pouze tehdy, jestliže jsem si naprosto jistý, že Ježíš se na mne dívá s láskou a soucitem, bez nároku a bez výčitky, dokáži se jeho spáse otevřít - dokážu přijmout, že ji potřebuji.  Cokoli dalšího – polepšení života, vítězství nad zlem, růst ve svatosti - pak přijde; ale bez tohoto prvního kroku to není možné.