29. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Iz 53, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.

Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp.: 22a

Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, ze-mě je plná Hospodinovy milosti.

Odp.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.

Odp.

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.

Odp.

2. ČTENÍ Žid 4, 14-16

Čtení z listu Židům.

Bratři!

   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

EVANGELIUM  Mk 10, 35-45

Slova svatého evangelia podle Marka.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."

   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."

   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"

   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."

   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."

----

Milí bratři a sestry,

Prosba Zebedeových Synů - a způsob, jakým na ni Ježíš reaguje - nám odhaluje ledacos i o tom, jak s Ježíšem hovoříme v modlitbě my sami – i o tom, kterak On naslouchá a odpovídá nám.

Ježíš jistě věděl, o co jej chtějí Jakub a Jan požádat. Věděl, jak říká později, že vlastně nevědí, oč žádají. Přesto jejich prosbu bere vážně: Co chcete, abych pro vás učinil? Bere ji vážně, protože bere vážně každého z nás, každého z nás si nekonečně váží a miluje ho, i s jeho chybami a nesprávným viděním věcí. Ježíš nechává tedy Jakuba a Jana onu prosbu vyslovit, i když je hrubým neporozuměním podstaty Jeho království - Ježíš nebude sedět na trůně a nebude mít vedle sebe dva první ministry, bude viset na kříži a po pravici a po levici budou na svých křížích jiní dva odsouzenci.

Jenomže hned pak musí přijít na řadu dialog, který Jakuba a Jana - a pak koneckonců všechny učedníky- uvede do celé pravdy o jejich přáních i o nich samotných. Nejprve to dělá jakoby zakrytě, skrze větu o kalichu, který bude pít, a o křtu, do něhož bude ponořen - což obojí je symbolem utrpení a smrti, vzpomeňme jen na Ježíšovu modlitbu v Getsemane. A zdá se, že Jakub a Jan opět nechápou, jinak by si odpověď asi velmi dobře rozmysleli a neřekli by ji tak zbrkle. A nakonec, když Ježíš vidí, že nic nepochopili ani ostatní učedníci, musí jim to říci zcela otevřeně: Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je Vaším služebníkem.

Pokud toto schéma rozhovoru s Ježíšem převedeme do naší osobní roviny, vyplývá z něj, že je legitimní Pána prosit, že naše prosby, možná i pošetilé, bere vážně - ovšem pod podmínkou, že tato prosba je doprovázena ochotou Jemu naslouchat, vést s Ním dialog v modlitbě a stále více a více se snažit chápat Ježíšovu mentalitu, která není z tohoto světa. V opačném případě se může stát, že touha po něčem, co si chceme vymodlit, úplně přebije naši schopnost naslouchat a rozlišovat, zda je daná věc pro nás vůbec dobrá. V krajním případě se pro nás věc, za kterou prosíme, může nenápadně stát důležitější než samotný Ježíš. Pak už modlitba není dialog s někým, kdo mne miluje a vidí mnohem dál než já. Bůh se stává pomalinku jen automatem na opravení životních trampot, nebo – a to je ještě horší - automatem na pozemská dobra. A není-li modlitba vyslyšena, pak pochybujeme o Boží dobrotě a o tom, že se o nás stará a záleží mu na nás.

Jistě  - to, co nám Bůh dává, co nám posílá do cesty, co dopouští, se může někdy velmi zásadně lišit od našich představ o tom, co je pro mne dobré. Pokud máme ve víře a naději snášet ony těžké a bolestné věci, je třeba stále znovu myslet na Jeho lásku a dobrotu, která se jasně a nezakrytě zjevuje na kříži. Je třeba se vracet k oné základní skutečnosti popsané v dnešním druhém čtení. V Ježíši se Bůh skutečně stal člověkem, má soucit s námi slabými, a sám byl vyzkoušen ve všem možném, jako my. A jsme - li s ním spojeni ve křtu a svátostech, naše starosti a bolesti jsou i jeho, nejsme sami. Ježíš naše utrpení nemusí vždy odstranit, ale vždycky a bez výjimky je nese s námi.

28. neděle v mezidobí 2012 B

1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11
Čtení z knihy Moudrosti.
   Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.
   Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.
   Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.


Žl 90 (89), 12-13. 14-15. 16-17 Odp.: 14
Odp.: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Odp.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 4, 12-13
Čtení z listu Židům.
   Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.


EVANGELIUM Mk 10, 17-30

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný."

  

Milí bratři a  sestry,

Ve druhém čtení dnes slyšíme o Božím slově, jež vynáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími.Před jeho očima je vše nahé a odkryté, a jemu se budeme zodpovídat. Nechce to říci nic jiného, než že Bůh vidí do srdce, zná naše touhy, radosti i bolesti, nejskrytější přání, dokonce i to, o čem my sami ani nevíme, protože je to zasuto kdesi v podvědomí.

U některých -  a možná o mnoha - věcí, které si nosíme v sobě, bychom velmi neradi, aby se o nich někdo dozvěděl. Za některé se hluboce stydíme, u jiných se bojíme, že by odhalení jejich tajemství vedlo ke zneužití ze strany druhých lidí. Něco nechceme říci z obavy, aby to nenarušilo křehké pouto vztahu.  A tak by se dalo pokračovat. Týká se to zejména temných zákoutí naší duše - něčeho, co bychom nechtěli, aby existovalo, často se snažíme toho zbavit třeba celá léta, a stále to v nás přežívá. Je sice možné tvářit se, že něco takového vlastně není problém, popřít to a vytěsnit, jenže dříve nebo později to vyplyne znovu na povrch.

A dnešní Boží slovo nám říká, že Bůh tohle všechno vidí, že je to před ním jako na dlani, že naše duše je pro něj jako otevřená kniha. Nelze se před Ním skrýt a být jen sám se sebou, i kdyby člověk někdy velmi chtěl. Velmi pravděpodobně je toto nepřiznaný motiv popírání Boha o mnoha lidí - pocit, že kdyby existoval, člověk by nesnesl vědomí, že je neustále pod jeho pohledem.

Jenže skutečnost toho, že Bůh vidí do našeho srdce, že o nás ví všechno, není hrozívá. Bůh není jako člověk. Boží pohled přesně ilustruje ona věta z evangelia: Ježíš na mladíka pohlédl s láskou. Viděl, že není dokonalý, že vnitřně lpí na svém majetku, ale jeho pohled byl pohledem lásky. A i Boží pohled do srdce každého z nás je pohledem lásky, i když nám dává zahlédnout nepříjemnou pravdu o nás samotných. Pohled jen samotné pravdy by pro nás byl nesnesitelný, ale pohled pravdy spojené s láskou takový není.

A nakonec - kdo z nás by dokázal být jen sám a sám se sebou a se svými temnými kouty duše, s tím vším, co ho tíží a trápí a s čím se těžko někomu svěřuje, a i když je to možné, lidská pomoc má stejně své meze? Kdyby nebylo Ježíšova pohledu lásky, za kým bychom s tím vším šli?  Je v naší moci nechat si tyto věci postupně uzdravovat tak, že na sebe Boží pohled lásky necháme působit, že mu vystavíme všechno temné v nás, jako Slunci. 

27. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Gn 2, 18-24
A budou jeden člověk.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Hospodin Bůh řekl:
   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl ( je ) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.


Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5
Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.
Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11
Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.


EVANGELIUM Mk 10, 2-16
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však ( Bůh ) 'učinil ( lidi ) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky ) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.


-------

Milí bratři a sestry,

Vyprávění o stvoření člověka v 1. knize Mojžíšově je mýtické - pravda je zde vyjádřena příběhem, je tedy na jiné rovině, než pravda současného přírodovědného poznání. Existuje jiný starověký mýtus, který s oním v knize Genesis vykazuje pozoruhodnou podobnost, ale i pozoruhodný rozdíl. Jde o mýtus o androgynech z Platónova spisu Symposion. Při hostině vypráví básník Aristofanés o tom, že před lidmi existovalo pokolení androgynů, kteří se skládali ze spojeného mužského a ženského těla. Nejvyšší bůh Zeus však dostal strach z toho, že byli příliš silní, a raději je rozdělil na dvě poloviny-muže a ženu. Ti se od té doby stále hledají, aby našli svou původní sílu. Láska je pak podle Platóna tím, co lidskou přirozenost uzdravuje, co přivádí člověka k původnímu stavu tím, že ze dvou opět učiní jedno. Ozvěna tohoto mýtu stále přetrvává v lidovém označení manželky: moje drahá polovička.

Obraz člověka, který touží po protějšku, jemuž ‚není dobře samotnému‘, který není samotný celý, nacházíme velmi podobně v obou mytických vyprávěních. Co je však naprosto odlišné, je Boží obraz. Aristofanův Zeus má rysy spíš ďábelské než božské - v původním smyslu slova diabolos- jako ten, který rozděluje, protože nepřeje štěstí, chová se, jako by člověk byl jeho konkurent. Je to typický falešný obraz božstva, žárlivého na svou moc a ponižujícího lidskou důstojnost. Stejný falešný Boží obraz maluje had o kousek dále v knize Genesis Adamovi a Evě, když je nabádá, aby si utrhli zakázané ovoce. Nikoli, nepropadnete smrti.  ⁵ Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. Jinak řečeno: vezměte si to, co vám Bůh odpírá, protože nechce, abyste byli jako on.

Hospodin z knihy Genesis je ale pravý opak. On, který konstatuje, že všechno, co stvořil, je dobré, nakonec říká Není dobré, aby člověk byl sám. Chce pro člověka štěstí a dobro, a proto jej tvoří jako muže a ženu-chce pro něj společenství lásky, jinak nemůže být šťastný, jinak mu bude něco základního chybět. Dotýkáme se zde již tajemství člověka jako Božího obrazu, jako obrazu Nejsvětější Trojice, Boha, jehož podstatou je společenství osob.   

Je velmi důležité mít tyto skutečnosti na paměti, chceme-li dobře porozumět dnešnímu evangeliu. I zde je ve hře Boží obraz. Farizeové se Ježíše ptají, smí-li se člověk se ženou rozvést, a pak konstatují, že Mojžíš cosi dovolil. Pohybují se v kategoriích povoleného a zakázaného, jako by chtěli najít skulinu v neúprosném a tvrdém Zákonu, aby život podle Zákona přece jen nebyl tak složitý. A je-li Zákon neúprosný a tvrdý, je takový logicky i Bůh, který jej ukládá.

Ježíš naopak odkazuje na počátek, na knihu Genesis, kterou farizeové velmi dobře znali a těžko jim mohly uniknout souvislosti. Nejde v první řadě o přísnost zákona o nerozlučitelnosti manželství, ale o to, že dobrý Bůh tvoří člověka pro společenství lásky, protože není dobré, aby člověk byl sám. Dobrý Bůh chce dobro pro člověka.

A nakonec, milí bratři a sestry, to musíme i sami uznat, prostým pohledem na současný stav věcí: Naše civilizace trvalým vztahům lásky příliš nepřeje. Mnoho lidí na ně úplně rezignovalo, stali jsme tváří v tvář tolika ztroskotaným vztahům velmi skeptičtí. Občas se dokonce v médiích objeví zprávy, že údajně vědci zjistili, že člověk je přirozeně polygamní, a že tedy trvalý vztah na celý život nemá cenu. Jenže asi nikdy předtím, alespoň v okruhu euroamerické civilizace, nebylo tolik lidí osamělých a smutných. Možná nikdy nebylo tolik lidí, kteří prošli mnoha vztahy, ale opravdovou věrnou lásku nezažili. Nezažili přijetí druhého tak, jako by byl součástí jeho samého, protože to vždy předpokládá jistou oběť a sebezřeknutí, a my jsme toho čím dál méně schopni. Cena je však vysoká - je jí bytostná osamělost.  Kéž máme vždy na mysli - i v různých vztahových krizích - ona slova z prvního čtení - Není dobře, aby člověk byl sám.

26. neděle v mezidobí  B 2015

1. ČTENÍ Nm 11, 25-29

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.

   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"

Žl 19 (18), 8. 10. 12-13. 14 Odp.: 9a

Odp.: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.

Odp.

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.

Odp.

Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!

Odp.

Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu.

Odp.

2. ČTENÍ Jak 5, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás při-jdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.

   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.

EVANGELIUM Mk 9, 38-43. 45. 47-48

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem."

   Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou od-měnu.

   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne."

---------

Milí bratři a sestry,

Ježíšova slova na konci dnešního evangelia jsou velmi vážná. Ježíš jistě nemá na mysli doslovnou amputaci končetiny, ale jde mu o silné vyjádření, které má jeho posluchače vyburcovat, dát jim jasné vědomí, že jde o cosi velmi důležitého. Říci například někomu ‚opovaž se toho dotknout’ je mnohem účinnější než ‚pěkně prosím, nedotýkej se toho‘.

Klíčovými slovy v Ježíšově řeči je ‚vejít do života‘ .  Znamená to všechno, co shrnujeme pod názvem nebe: společenství lásky s Bohem a s druhými, stav, kdy všechny hluboké touhy našeho srdce budou naplněny, kdy Bůh sám setře člověku každou slzu z očí. Vstoupit do života znamená přijmout nabídku Ježíšovy spásy.

Možná by na tomto místě bylo dobré si připomenout text z konce osmé kapitoly listu sv. Pavla do Korintu: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,  ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.  Je to svým způsobem pozitivní protipól toho, co říká na konci dnešního evangelia Ježíš. Boží láska je naprostá jistota a nic nás od ní nemůže odloučit – až na jedinou věc, totiž že ji sami odmítneme.

Možná právě z toho důvodu je Ježíš dnes tak přísný a nekompromisní. Jsou skutečnosti, které mohou naše rozhodnutí mít podíl na Boží spáse a na věčném životě ohrozit. Je to všechno, co máme na mysli, když v modlitbě Otče náš prosíme , abychom nebyli uvedeni do pokušení.  Podstatou je vždycky to, co je vyjádřeno příběhem s Adamem, Evou a hadem z první knihy Mojžíšovy: odmítnutí společenství s Bohem. Člověk si pak tento základní vztah zpravidla nahrazuje něčím jiným, tvoří si modlu, která je na nejvyšší příčce jeho hodnotového žebříčku a kterou nekriticky uctívá.

Ježíš je tak přísný, neboť vejít do Života je to nejdůležitější. Odmítnout spásu je možné, protože jsme stvořeni jako svobodné bytosti, a vztah lásky musí být bytostně svobodné rozhodnutí. Ale odmítnout spásu by znamenalo konečný neúspěch našeho životního příběhu, jeho zásadní selhání, minutí se posledním cílem, pro nějž jsme byli stvořeni.

25. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Mdr 2, 12a. 17-20

Čtení z knihy Moudrosti.

Bezbožníci řekli: "Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí.

   Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda nalezne ochranu, jak říká."

Žl 54 (53), 3-4. 5. 6+8 Odp.: 6b

Odp.: Pán mě udržuje naživu.

Bože, zachraň mě pro své jméno, svou mocí mi zjednej právo! Bože, slyš moji modlitbu, popřej sluchu slovům mých úst!

Odp.

Neboť povstali proti mně zpupní lidé, násilníci mi ukládali o život, na Boha nebrali ohled.

Odp.

Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti, chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré.

Odp.

2. ČTENÍ Jak 3, 16-4, 3

Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost.

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

Milovaní!

   Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kde jaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost.

   Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic ne-dostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.

EVANGELIUM Mk 9, 30-37

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat.

   Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší.

   ( Ježíš ) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech."

   Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."

-----

Milí bratři a sestry,

V dnešním druhém čtení se setkáváme s dvěma naprosto protichůdnými skutečnostmi, postavenými vedle sebe: je to jednak moudrost shora- ta je, slovy Jakubova listu čistá, pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků. Na druhé straně stojí to, z čeho vzniká pravý opak: Jakub to nazývá žádosti, které bojují ve vašich údech-tedy porušené lidství, se všemi jeho vnitřními napětími a rozpory, tendencí ke zlu a sobectví.  Druhé čtení vyjmenovává plody obou skutečností - ti, kdo usilují o pokoj, jej také kolem sebe rozsévají. To druhé nevede k ničemu, je to naprosto nekonstruktivní. Zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho.

V prvním čtení pak jakoby došlo ke střetu těchto dvou směřování člověka: Zlo a sobectví vedle sebe spravedlnost nesnesou, vlastně nevěří, že by vůbec nějaká mohla existovat. Jejich záměr ‚vyzkoušet spravedlivého‘ a poznat, zda je Bůh jeho ochráncem, je vlastně ironií - dopředu se zde tuší, že hrubá síla opět zvítězí, že se vyplatí být nespravedlivý a bezbožný.   Hlavní důvod není spravedlivého vyzkoušet, ale vůbec ho odstranit.

První čtení je předobrazem toho, co Ježíš o sobě říká svým učedníkům - Syn člověka bude vydán do rukou lidí, a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane. Ježíš, vtělené Slovo, milost shůry, čistá, spravedlivá, plná dobrých skutků, se vydává do rukou lidem, Boží spravedlnost a svatost se setkává s oním temným v nás, s lidským zlem a sobectvím, které tuto Boží přítomnost, Boží spravedlnost a lásku nedokáží vedle sebe snést.

Neměli bychom, milí bratři a sestry, tento čelní střet dobra a zla vnímat mimo nás samotné, říkat si, že se nás to netýká, protože my už žijeme v silovém poli Ježíšovy lásky, patříme Mu, a snažíme se o dobro. Ale upřímně - neodhalí se právě při setkání s absolutní spravedlností a láskou Ježíšovou, která se nám vydává stejně do rukou i dnes - právě to, že v nás stále zbývá mnoho z oněch temnot? Ježíš se nám dává v Písmu a Eucharistii stejně konkrétně jako vydal sebe sama na Golgotě - každá mše svatá je zpřítomněním tohoto sebevydání. Když nám například zní Boží slovo až příliš náročně a tvrdě, když důrazně promlouvá do naší prostřednosti a pohodlnosti, necítíme také, že v záři světla Jeho lásky jsou to naše temnoty, které jeho Slovo nesnesou? A jak přistupujeme k daru Eucharistie? S jakou úctou, s jak čistým srdcem?

V každém úkonu kajícnosti přede mší svatou uznáváme, že nejsme lepší než adresáti listu Jakubova - on jej koneckonců psal křesťanské obci. Ale útěchou je nám jeho oslovení - Milovaní! Jsme milovaní, i když jsme na tom jako oni, jsou v nás i mezi námi boje, rozpory vnitřní i vnější, často neprosíme, protože žijeme v iluzi soběstačnosti, nebo prosíme o špatné věci, možná vypadající hezky, ale nevedoucí k dobrým koncům. A Ježíš se nám dává do rukou. Poděkujme Mu a znovu poprosme o to, aby nás dar Jeho lásky proměnil. 

24. neděle v mezidobí  B 2012

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
   Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?


Žl 116 (114), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9. Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. nebo: Aleluja.

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval:
Odp.
Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hospodinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"
Odp.
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě.
Odp.
Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Odp.

2. ČTENÍ Jak 2, 14-18

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.


EVANGELIUM Mk 8, 27-35

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?"
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!"
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."

Milí  bratři a sestry

Dnešní evangelium končí slovy o ztrátě vlastního života pro evangelium. Až dnes vyjdeme z kostela, bude toto poselství konfrontováno se záplavou poselství naprosto opačných - všechno kolem nás, reklamy, média i druzí lidé - nám říká, abychom si svůj život co nejvíce chránili, abychom byli hlavně sami sebou a pracovali na vlastní seberealizaci. Protože jsme si na to už zvykli, Ježíšova slova nás pohoršují, zní nám jako něco, co jde proti zdravému lidskému rozumu. Hned se najdeme v Petrovi, který Ježíši rozmlouvá jeho způsob spásy světa  - vždyť je to kontraproduktivní, nic to neřeší a vede to jen k jeho vlastní destrukci. Jenže Ježíš Petrův zdravý rozum velmi prudce odmítá.

Než se však nad Ježíšovými slovy pohoršíme, neměli bychom přehlédnout, že toto jeho sebevydání nevisí ve vzduchu, ale je prožíváno v existenčním naladění pevné víry, naprosté důvěry a vědomí povolání od Otce. Je to téma, které prostupuje i prvním čtením a žalmem. V prvním čtením vidíme předobraz Ježíšova příběhu v postavě proroka. Vše začíná tím, že je prorok povolán-svoje poslání si nevybírá, ale Bůh mu ‚otvírá uši‘, dává mu zaslechnout svůj hlas. A prorok nejen slyší, ale také tento plán přijímá. Jeho poslání proroka mu nepřinese ani úspěch, ani seberealizaci, ale posměch a ohrožení života. Toto vše je však prožíváno v naprostém spolehnutí na Toho, který povolává. Prorok Bohu naprosto důvěřuje, ví, že je na jeho straně, že ho v jeho údělu neopustil. Blízko je můj obhájce. Hospodin mi pomáhá. Kdyby prorok tuto pevnou důvěru v Hospodina neměl, nikdy by své poslání nemohl vydržet.

V žalmu se vyskytuje podobný motiv: člověk v existenční nouzi, na hranici života a smrti,  volá k Bohu, a právě v této chvíli těžkostí zakouší pomoc, útěchu a radost. Přesvědčuje se o Jeho dobrotě a milosrdenství mnohem konkrétněji, než by tomu bylo v čase bez problémů.

Být tedy schopen Ježíše následovat tak, jak to slyšíme v dnešním evangeliu, předpokládá stále posilovat důvěru v Boží moc a Boží blízkost i v mém vlastním životě. Jinak člověk sama sebe zapřít nemůže, nikdy by to sám od sebe nedokázal. Všimněme si dobře, že Ježíš po výčtu všeho, co ho má postihnout, nezamlčuje apoštolům svoje vzkříšení. Bez něj by to celé nemělo vůbec žádný smysl. Kdyby po kříži nenásledovalo vzkříšení, je křesťanství negací života, jeho pravým opakem, právě tak, jak mu to vyčítal Nietzsche. Jen ve světle Vzkříšení mají smysl Ježíšova slova o tom, že kdo svůj život ztratí, zachrání si jej. A to neplatí pouze v celku křesťanova života, ale i ve všech jeho jednotlivostech, ve všech všedních problémech, i ve všech těžkých obdobích života. Jen ve světle víry ve Vzkříšení víme, že to všechno má smysl, že to není třeba vzdávat, že žádné naše trápení není zbytečné, pokud je Ježíši darujeme.

23. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Iz 35, 4-7a
Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
   Řekněte malomyslným: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! " Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
   Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.
   Vyprahlá země se změní v močál, a žíznivá půda v prameny vod.


Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 2a
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ Jak 2, 1-5
Což nevyvolil Bůh chudé, aby byli dědici Království?

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
   Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spo-jovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: "Prosím, posad' se tady na čestné místo." Ale tomu chuďasovi řeknete: "Ty stůj tamhle" nebo ;,Sedni si tady u mých nohou." Neděláte tak rozdí-ly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad?
   Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují?


EVANGELIUM Mk 7, 31-37
Hluchým dává sluch a němým řeč.

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.
   Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: "Effatha! ", to znamená: "Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.
   Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali.
   Byli celí užaslí a říkali: "Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč! "

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Smysl Ježíšova uzdravení hluchoněmého z dnešního evangelia pochopíme správně, pokud si uvědomíme, k čemu slouží sluch a řeč. Slyšení a mluvení jsou základem komunikace mezi lidmi, a také mezi člověkem a Bohem – slyšíme Jeho slovo a hovoříme s ním v modlitbě. Hluchotu a němotu člověka z dnešního evangelia můžeme takto vidět jako uzavření se do sebe sama, neschopnost ‚přijímat‘ a ‚vysílat‘.

Komunikace je pak základem vztahu. Francouzský kněz a spisovatel  Michel Quoist v jedné své knize píše, že když spolu ve Francii začínají dva mladí lidé chodit, říká se o nich, že ti dva ‚spolu mluví‘. A naopak, když spolu dva lidé, například manželé, nemluví, znamená to, že jejich vztah je nějak ohrožen a narušen. Jeden druhému dává mlčením signál ‚Dej mi pokoj, je mi dobře se sebou samotným a nikoho jiného nepotřebuji‘.

V prvním čtení se tento motiv hluchoty a němoty, který znamená uzavření se do sebe, proplétá s motivy malomyslnosti, ochromení a vyprahlosti. Ten, kdo je v tomto smyslu hluchý a němý, je zároveň nešťastný a sklíčený, protože jsme stvořeni pro vztahy lásky, a když nám tyto vztahy chybí, trpí tím samotná podstata našeho bytí. Navíc se dostáváme do začarovaného kruhu  - ve stavu sklíčenosti a smutku se nám zároveň nechce příliš si s nikým povídat-nejraději bychom se se svým smutkem stáhli do ústraní a samoty, i když zároveň víme velmi dobře, že to pak nebude lepší, protože smutek a sklíčenost se ještě násobí.

Ježíšovo ‚Effatha‘ je z tohoto pohledu jádrem radostné zvěsti dnešního Božího slova: Bůh prolamuje lidský smutek a uzavření se do sebe tím, že člověka oslovuje a navazuje s ním vztah. A to pak vede k radosti a otevření sebe sama i vůči druhým lidem, protože nejhlubší touha lidského srdce po darování a přijímání lásky dochází naplnění. V prvním čtení je to vyjádřeno krásným básnickým obrazem: Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.

Neměli bychom však přehlédnout ještě jednu výpověď dnešního evangelia, skrytou v jeho druhé větě - výpověď, která zároveň znamená úkol: Hluchoněmý za Ježíšem nepřišel sám, byl za ním doveden - jistě lidmi, kteří jej měli rádi a jeho stavem se trápili. Člověk ve stavu sebeuzavřenosti a smutku potřebuje pomoc, potřebuje k Ježíši dovést, neboť sám by Jej těžko mohl najít. A-pokud se kolem sebe dobře podíváme-kolik takových smutných a do sebe uzavřených lidí najdeme, i když se  jejich vnitřní svět může skrývat pod maskou hrané pohody a dojmu, že je vše v pořádku? Alespoň se pokusit takto někomu pomoci je konkrétním skutkem lásky, jistě obtížným, ale v dnešní době možná jedním z nejvíce potřebných.