3. neděle velikonoční A 2026

1. ČTENÍ Sk 2,14.22-28

Čtení ze Skutků apoštolů.

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
   "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "



Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11 Odp.: 11a
Odp.: Ukaž mi, Pane, cestu k životu. nebo: Aleluja.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 1,17-21

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

   Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.



EVANGELIUM Lk 24,13-35

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: ,.Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní biblické postavičky popisují setkání učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz ve dvou obrazech. Na začátku se Vzkříšený Pán potkává se svými učedníky úplně nenápadně, ani ho nepoznají, připojí se k nim jako jeden z nich. A povídá si s nimi o tom, co je trápí a nad čím přemýšlejí. Je to úplně stejné, jako když někdo, kdo nás má rád, hned pozná, že jsme smutní, a chce nám pomoct tím, že si s námi o tom našem smutku povídá.

A pak, když už došli do cíle, ti dva Ježíše poznají – protože udělá něco, čeho byli svědky předtím, při poslední večeři. A tak mají velkou radost. Poznávají, že je to ten stejný Ježíš, jako před Velikonocemi. Ten Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý, je Živý. A oni si to nemohou nechat pro sebe, musejí se hned vrátit do Jeruzaléma a říct to ostatním.

 

Milí bratři a sestry,

Dva učedníci jdoucí do Emauz vlastně prožívají to, co bychom dnes nazvali krizí víry – a je to krize velmi hluboká. Jsou naprosto zklamaní. To, nač zcela vsadili posledních pár let svého života, evidentně skončilo špatně. Ježíš je mrtev. Bůh Izraele, jehož Ježíš nazýval svým Otcem, nijak nezasáhl, nepomohl mu, nechal jej na holičkách.

Učedníci ovšem nemají krizi víry v tom smyslu, v jakém ji může mít člověk v moderní době – třeba tak, jak ji popisovala malá svatá Terezie ve své temné noci víry před její smrtí: Napadají mne myšlenky nejhorších ateistů. Novodobý filosofický ateismus jako přesvědčení, že žádný Bůh pravděpodobně neexistuje, není v oné době a kultuře Izraele možný. Nelze tak interpretovat ani třeba známý první verš žalmu 14: Nerozumný si v srdci říká: Bůh není. Správnější překlad podle většiny biblistů zní Bůh tu není - protože skutečné přesvědčení o tom, že Bůh není, nedává ve starověkém pohledu na svět a člověka žádný smysl a zřejmě by něco takového nikoho ani nenapadlo. Učedníkům se ale po prožitých událostech musel v myslích a srdcích radikálně proměnit jejich obraz Boha – právě pro to, co už bylo řečeno.

Kleofáš a ten druhý učedník, jehož jméno neznáme, se s tím vším vyrovnávají po svém. Odcházejí z Jeruzaléma – možná, jak bychom řekli dnes, potřebovali z toho místa ‚vypadnout‘, protože jim tam všechno připomínalo čerstvě prožitou tragédii Velkého pátku a Bílé soboty. Jdou na venkov; snad aby si trochu odpočinuli, získali odstup a trochu popřemýšleli o tom, co teď dál se životem – i když zároveň asi už na cestě tuší, že nic kloudného je nenapadne.

Vzkříšený Pán by se jim v téhle situaci jistě mohl zjevit – jak se zpívá v jedné oblíbené velikonoční písni – v blesku světla jasného.  Mohl by se jim hned dát poznat ve slávě, okamžitě utnout všechny jejich pochybnosti a hned je také třeba přísně pokárat, že neuvěřili tomu, co už jim přece dříve říkal – že se to všechno muselo stát. Jenže Ježíš člověka příliš dobře zná a příliš respektuje a miluje na to, aby zvolil takový způsob. Vstoupí do jejich krize a jejich pochybností jemně a nenápadně, nepoznán, jako jejich souputník, jako někdo, kdo je úplně jako oni. Zajímá se o to, o čem ti dva v tu chvíli přemýšlejí, z čeho jsou smutní, o čem pochybují, co si v sobě řeší. A postupně a přirozeně je doprovází k pochopení a přijetí toho, co se stalo.

Učedníci nakonec Zmrtvýchvstalého poznávají podle lámání chleba. A ono poznání je zde jistě použito v plném biblickém smyslu, tedy poznání, které je zároveň láska. Ježíšovo gesto rozlámání chleba jim ihned připomene Poslední večeři, během níž jim On projevil lásku až do krajnosti, během níž vydal sám sebe ve sdíleném soustu chleba a vína – všem, i tomu který ho hned pak zradil. A tak nakonec Ježíše poznávají. Jejich cesta měla smysl, i když jiný, než čekali. Už se klidně mohou vrátit do Jeruzaléma, z něhož chtěli zmizet, a svědčit stejně jako předtím Marie Magdaléna: Viděli jsme Pána, a je Živý!