26. neděle v mezidobí A 2026         

1. ČTENÍ Ez 18,25-28

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Říkáte: 'Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.
    Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře."



Žl 25 (24), 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 6a
Odp.: Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, nepřestávám v tebe důvěřovat.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 2,1-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
    Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.



EVANGELIUM Mt 21,28-32

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
    Odpověděli mu: "Ten první."
    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."

________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

 Co myslíte, proč si asi ten první syn rozmyslel to svoje Mně se nechce? Přestalo se mu nechtít, dostal z ničeho nic najednou velkou chuť do práce? To asi ne. Slyšeli jsme ale, že toho, co tátovi řekl, litoval. Protože si asi uvědomil, že tatínek ho má rád, že se o něho vždycky dobře staral, a že by možná musel na tu vinici jít pracovat sám, i když už nemá tolik sil jako on sám. A právě tohle mu určitě pomohlo k tomu, aby se zvedl a šel udělat to, o co ho táta požádal.

 

Milí bratři a sestry,

 Pokud bychom oba dva syny z dnešního krátkého podobenství hodnotili jen podle jejich první reakce na otcovu žádost: Synu, jdi dnes pracovat na vinici, měli bychom je okamžitě zaškatulkované. Toho, jenž řekl Mně se nechce, bychom bez druhé půlky věty ihned zařadili do kategorie lenochů, rozmazlených fracků, kterým se nic nechce a ještě jsou drzí na rodiče. A toho druhého, s jeho přeuctivou odpovědí (všimněme si dobře, že neříká Ano, tatínku nebo Ano, otče, ale Ano, pane, skoro jako když voják odpovídá veliteli nebo služebník svému pánu) bychom zase mohli hned a bez rozmyslu považovat za vzorňáka, za někoho, kdo má podle čtvrtého Božího přikázání svého otce ve veliké úctě, kdo je absolutně poslušný a kdo se žádné práce nebojí. Jenže to všechno je jen zdání, první dojem; jak se hned ukáže, naprosto falešný.

 Ježíš, poté co pronese toto krátké podobenství, naprosto otevřeně a velmi svobodně vmete do tváře velekněží a starších lidu následující šokující větu: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Tím je okamžitě identifikuje s oním druhým synem z podobenství - s tím, jehož všichni mají za spravedlivého, za toho, který vždy a za každých okolností plní Boží svatou vůli, tak jak je obsažena v Mojžíšově Zákoně; jenže všechno je ve skutečnosti úplně jinak.

 Čtu zrovna novou knížku esejů Očima křesťana od známého salesiánského kněze Michaela Martinka. Mimo jiné v ní vydává svědectví o své dlouholeté práci vězeňského kaplana. Také o tom, jak mají blízko k Bohu ti, o nichž by to většina z nás - co sami sebe považujeme za slušné a spořádané lidi a křesťany - vůbec neřekla. Cituji jednu pasáž z této knížky, z kapitoly Naposledy ve věznici:

 A snad ještě jedna vězeňská zkušenost - možná ta nejdůležitější: lidé v těžkých situacích potřebuji Boha mnohem víc než ti, kterým se žije dobře.  Nějakým svým způsobem ho hledá skoro každý vězeň. Třeba jeden, který se do vězení opakované vrací, přitom ale upřímné v Boha věří, dokonce čte Bibli a rád na celách otevírá diskuse o víře. Uvědomuje si však svou slabost: 'Já se opravdu snažím, pane kaplane, já se modlím, aby mně Bůh dával sílu. Ale jak to do mě vjelo, tak jsem se neovládl a tomu chlápkovi jsem rozbil hubu. Hned jsem toho litoval, ale už bylo pozdě... Já vím, že jsem darebák, ale i tomu darebákovi na kříži Pán Ježíš odpustil, tak snad se slituje i nade mnou!'

 První syn z podobenství sice řekl Mně se nechce, ale pak toho litoval a šel. Možná mu ta práce moc nešla, možná by jeho vzorný bratr udělal víc a za kratší čas. Jenže on litoval svého postoje, protože si uvědomil, jak je otec k němu laskavý a dobrý, a šel - zatímco ten druhý nikoli. Celníci a nevěstky - na rozdíl od učitelů Zákona -  uvěřili Janu Křtiteli, který jim ukázal cestu. Skrze něj uvěřili, že je někdo, kdo je má rád i s jejich slabosti a jejich životním stylem, který většina zdánlivě spravedlivých považuje za jeden jediný do nebe volající hřích. Proto také tyto takzvaně spravedlivé předcházejí do Božího království.