24. neděle v mezidobí A 2026        

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 ( řec. 27, 30-28, 7 )

Čtení z knihy Sirachovcovy,

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!



Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.



EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

To, co říká Pán Ježíš Petrovi o odpuštění, je potřeba pochopit správně. Jinak by si někdo z vás mohl pořídit třeba deníček s nadpisem: Kolikrát jsem už odpustil svému bráškovi. A začal by si dělat čárky; a až by jich tam bylo sedmdesát sedm, tak už by bráškovi neodpustil nikdy nic.

Jenomže číslo sedm je v Bibli používáno symbolicky jako číslo, které znamená, že je něco dokonalé – třeba jako když nějaký sportovec dostane ve svojí disciplíně za svůj výkon plný počet bodů. Takže těch sedmdesát sedm znamená, že máme odpustit vždycky.

Milí bratři a sestry,

 Podobenství o dvou dlužnících je tradičně vykládáno ve smyslu poslední, vysvětlující Ježíšovy věty Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte. Máme být milosrdní a odpouštějící vůči druhým, protože Bůh je nekonečně víc milosrdný a odpouštějící vůči nám samotným. Jenže pokud bychom se na výklad dnešního evangelia dívali pouze takto, mohli bychom naši snahu o odpuštění druhým vnímat jen jako křesťanskou povinnost a nic víc.

 Myslím, že v dnešním podobenství jde ještě o něco více – totiž o to, jaké je základní existenciální naladění našeho života. Můžeme se tázat, jaké jsou pomyslné brýle, skrze než vidíme sebe samé, druhé lidi i celou skutečnost.

 Mohli bychom – jako křesťané – stále žít v základním naladění vděčnosti a radosti: že jsem milován bez podmínek; že mi dobrý Bůh dává každý den novou šanci žít svůj život dobře a naplno, i když jsem ji třeba předtím už tisíckrát zmařil. S tímto základním životním postojem pak vidíme kolem nás spíš dobro, dokážeme mít rádi druhé lidi i s jejich chybami a hříchy – a v neposlední řadě dokážeme mít zdravě rádi sami sebe. Jenže dnešní evangelium nás učí, že toto naladění můžeme snadno ztratit.

 Služebník, jenž byl svému pánovi dlužen astronomickou částku, možná tenhle pocit chvilku měl. Bylo mu odpuštěno, byl volný, mohl začít znovu. Musel cítit ohromnou vděčnost vůči svému pánovi. Svět musel v tu chvíli vypadat jako dobré a krásné místo, ten služebník se jistě radoval – a řekli bychom, že nad nějakými sto denáry dluhu tedy mávne rukou, protože se v této optice jeví jako banalita. Jenže to se nestalo. Při setkání se svým vlastním dlužníkem se situace úplně otočila – do zorného pole toho člověka se hned dostala skutečnost, že mu někdo něco dluží a nechce mu to vrátit, a zcela mu zakryla vše ostatní, i ono odpuštění, jež sám právě zažil. A pak zřejmě následoval i řetězec dalších myšlenek: že na světě vlastně není žádná spravedlnost, že lidé jsou v principu špatní, že se poctivě pracující člověk nedovolá toho, co mu právem náleží. A to vše se vzápětí přelévá do agresivity: Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!'

 V naší zemi žijeme – ve srovnání s mnoha jinými zeměmi světa – v neskutečném blahobytu, kvalitou života se řadíme zhruba mezi dvacítku nebo třicítku nejlepších států na celé planetě. Jenže jsme jako onen nešťastný člověk s odpuštěným dluhem: ve veřejném prostoru panuje často atmosféra podezírání, stěžování si, stálé nespokojenosti a nabručenosti – a z toho potom samozřejmě těží různí dezinformátoři a populisté. S tímto základním přístupem k životu pak vidíme druhého již ne jako bratra či sestru, ale spíš jako toho, kdo nám něco dluží, kdo nás nějak obtěžuje, kdo je naším protivníkem nebo minimálně konkurentem. Potkat někoho s oním základním životním naladěním radosti, vděčnosti a naděje, že svět je přes všechno dobré místo, je čím dál vzácnější.

 Právě proto je tak důležité, abychom měli náš duchovní zrak upřený na Boží dobrotu a lásku. Abychom na ni ve shonu všedních starostí nezapomínali, abychom si stále připomínali velké Boží skutky v našem životě.  Vnímání Boží lásky nás uzpůsobuje ke schopnosti milovat, vědomí velkého Božího milosrdenství nám dává dar milosrdenství vůči druhým. A vědomí, že Bůh ve mně vidí vždycky to dobré, nás uschopňuje vidět dobro ve druhých.