12. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Jer 20, 10-13

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!



Žl 69 (68), 8-10. 14+17. 33-35 Odp.: 14c
Odp.: Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce!

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.
Odp.
Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.
Odp.
Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-15

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.



EVANGELIUM Mt 10, 26-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům: 

    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

______________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti, 

v dnešním evangeliu Pán Ježíš mluví o vrabcích. Víte, že vrabců je všude spousta; kdybychom se šli po mši svaté projít po farní zahradě, určitě bychom jich pár potkali nebo aspoň slyšeli jejich čim čim.  A asi to tak bylo i v Ježíšově době. Vrabci nejsou vzácní, jako je třeba sokol stěhovavý, a ani nejsou krásně barevní, jako je třeba ledňáček nebo vlha. Ale Pán Ježíš říká, že i o ně se Otec stará a má je rád. A když je to tak s těmi vrabečky, tak si můžeme být jistí, že my lidé jsme taky v Otcových rukou a že nás má rád ještě mnohem víc.

 

Milí bratři a sestry,

Ježíšův apel na začátku dnešního evangelia – Nebojte se lidí – je samozřejmě výzvou k tomu, aby se křesťané všech dob a kultur dokázali statečně přiznat ke Kristu; s tím, že je při tom mohou potkat různé formy nepochopení, výsměchu, diskriminace i pronásledování, při němž již jde o život.

Můžeme se však společně zamyslet i nad tím, podle čeho poznáme, že jsme již na naší duchovní cestě dospěli do stádia, ve kterém dáváme svým životem a svými postoji tomto Ježíšovu slovu skutečně za pravdu. Onen strach, o kterém Pán hovoří, může totiž mít různé formy a projevy.

To první, co nás napadne, je samozřejmě situace, kdy prostě naši víru přímo zapřeme nebo o ní vůbec nemluvíme – v naší době a v naší zemi asi nikoli proto, že by nám kvůli víře šlo o život, ale z toho důvodu, že máme obavy, ‚co by si o tom lidé pomysleli‘; máme strach, že bychom se nějak vyčlenili třeba z kolektivu na pracovišti nebo ve škole, že by si nás lidé kolem nás spojovali s onou hroznou katolickou církví, zprofanovanou skandály a mentálně ustrnulou někde ve středověku; a tak dále a tak podobně, každý si sem může doplnit, co je mu libo.  Ovšem úplně tentýž strach se může projevovat v čemsi, co na první pohled vypadá jako statečné vyznání – totiž v až příliš okázalých a triumfalistických projevech víry, v rétorice o obraně křesťanských hodnot a ve stálém žehrání na to, jaké že je to všechno u nás v Evropě odkřesťanštěné a mravně zkažené. To, o čem si někteří křesťané myslí, že je statečné vyznání a statečná obrana křesťanských hodnot v sekulárním světě, je ve skutečnosti úplně tentýž strach z lidí, o kterém Ježíš mluví, jen trochu transformovaný a maskovaný. Tato forma strachu není strachem o to, co si o mně lidé pomyslí, ale vyloženě strachem z nepřítele, byť domnělého, který se následně transformuje do agresivity. Obě dvě formy tohoto strachu mají však stejný kořen – to, o čem Pán mluví ve druhé části evangelia, když používá svůj příměr o vrabcích. Je to nevíra v to, že jsme všichni nakonec v láskyplných Božích rukou, nejen my křesťané, ale všichni lidé a celý svět.

Z toho všeho pak vyplývá i odpověď na naši úvodní otázku: ve které chvíli naší duchovní cesty se opravdu přestáváme bát v tom smyslu, o němž Pán hovoří? A tato odpověď je celkem nasnadě. Pokud si vezmeme příměr ze světa zvířat, pak jsme strach nezvládli ani ve chvíli, kdy se tváří v tvář nebezpečí stočíme do klubíčka, ani tehdy, když zaútočíme. Na správně cestě nejsme, když si svou víru necháme jen pro naši privátní potřebu, ale ani tenkrát, když s ní okázale mlátíme druhému přes hlavu. Jediná správná alternativa je postoj lásky - včetně lásky k těm, kteří pro nás představují domnělé či skutečné nebezpečí. Láska nezná strach, říká ve svém prvním listu svatý Jan; dokonalá láska strach zahání, a kdo se bojí, nedošel v lásce dokonalosti.