11. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ Ex 19, 2-6a

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."



Žl 100 (99), 2. 3. 5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.



EVANGELIUM Mt 9, 36-10, 8

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní scénka z biblických postaviček představuje to, k čemu Ježíš pozval své učedníky: někdo osvobozuje od zla (to je hezky znázorněno tím odloženým černým oblečením, a já za ten nápad děkuji Katce Roháčové, sám bych to tak nevymyslel), někdo uzdravuje nemocné, někdo utěšuje smutné a někdo vyučuje ve víře – každý podle toho, jaké dostal duchovní dary.

Co myslíte děti, jsme také Ježíšem poslaní ke druhým lidem? Určitě ano. Nemusíme zázračně křísit mrtvé, a to osvobozování od zla je taky něco, co někdo může dělat jenom z pověření pana biskupa. Ale těšit smutné a svědčit o naší víře můžeme vlastně všichni.

 

Milí bratři a sestry,

pojďme se společně zamyslet nad dnešním druhým čtením z listu svatého Pavla Římanům. Pavel má s tím, o čem píše, zcela osobní zkušenost. Svůj list římským křesťanům nezamýšlí jako katechezi či teologickou úvahu, ale nejvíce jako osobní svědectví.

Ve 26. kapitole Skutků apoštolů se Pavel hájí před králem Agrippou těmito slovy:  Můj život od mládí, jaký jsem vedl od počátku ve svém národě v Jeruzalémě, znají všichni židé. Vědí o mně už od dřívějška ‒ jen kdyby chtěli svědčit ‒ že jsem žil podle nejpřísnější strany našeho náboženství, totiž jako farizeus. Pavel býval farizejem. Zakládal si na tom, že v každé oblasti svého života pečlivě dodržuje Mojžíšův zákon, že je tedy spravedlivý a tím si zaslouží Hospodinovu přízeň a požehnání, více než jiní, kteří Zákon plní méně důsledně. Jenže pak se před branami Damašku v nečekaném a intenzivním zážitku setká s Kristem a obrátí se; a toto jeho obrácení znamená také revoluci v jeho pochopení vztahu, který má Bůh k němu i k ostatním lidem. Pavel zažil něco, co se pak v různých obdobích dějin křesťanství tak či onak opakuje a o čem máme silná svědectví jednotlivých křesťanů: mezi nejznámějšími jsou například Lutherův Turmerlebnis – zážitek ve věži augustiniánského kláštera ve Wittenbergu, právě tehdy, když Martin Luther studoval Pavlovy listy. Nebo - ještě známější a pro nás důležitější -
svědectví malé svaté Terezie z Lisieux v její autobiografii Dějiny duše.

Kristus za nás zemřel, když jsme byli ještě hříšníky, říká Pavel římské křesťanské obci. Do svého obrácení se domníval, že Hospodinovu lásku a přízeň si musí zasloužit dokonalým plněním Zákona; že o ní musí usilovat svým náboženským výkonem. Avšak po poznání Krista objevuje, že je to radikálně jinak, ba úplně obráceně. Boží láska prostě je, není závislá ani na stupni zbožnosti, ani na důslednosti v plnění zákona, ani na ničem jiném.

Možná to, co právě zaznělo, není nic nového. Ale onu snahu zasloužit si lásku a přízeň druhého máme na lidské rovině zarytou hluboko pod kůží. Málokdy se v našem lidském světě potkáme s někým, kdo by nás miloval opravdu bez podmínek, a tuto hluboce zakořeněnou zkušenost si promítáme i do našeho vztahu s Bohem. Možná můžeme v tomto kontextu pochopit Ježíšův pohled z dnešního evangelia: když vidí zástupy, je mu jich líto, protože jsou vysílení a skleslí, jako ovce bez pastýře – a mimo jiné jsou snad vysílení a skleslí proto, že jejich okolí na ně stále klade nějaké nároky. A nemají pastýře- nemají nikoho, kdo by jim řekl, že je tu Někdo, kdo je má rád bez jakékoli podmínky.

Svatý Pavel ve dnešním úryvku stále opakuje Římanům tuto prostou pravdu: chceme-li žít dobrý křesťanský život, nemůže být nikdy naší motivací snaha nějak si Boží lásku zasloužit. Nemůžeme se snažit milovat proto, abychom byli hodni Boží lásky. Je to zcela naopak; tak, jak je psáno v prvním listu Janově: my milujeme, protože Bůh nejprve miloval nás.